Jirásek byl tolerantnější než jezuité – AD: JIří Stránský
Respekt 20 / 2013, 13.-19.5., str. 7 (Dopisy)
AD: Glosa: Jiří Stránský – Chvála jezovitů, Respekt 15 / 2013, str. 79
Alois Jirásek (1851-1930)
Mnoho lidí i odlišných názorů potěší, je-li papež bez ohledu řád, z nějž pochází, myšlenkově i lidsky otevřenější než jeho předchůdci. Pár slov a obratů ve sloupku Jiřího Stránského však sugeruje opačný obrázek minulosti, role jezuitů a Aloise Jiráska než ten, který si člověk vytvoří pečlivým studiem reálií i porovnáváním historického vývoje zde a v zahraničí.
Opravdu si myslíte, že nás jezuité svými školami zachránili od temna? V převážně protestantském prostředí svobodnější konkurence před Bílou horou kvetl u nás humanismus a věda na evropské úrovni. Procento gramotnosti bylo v zemi vyšší (a v prostředí Jednoty bratrské stroprocentní) než po roce 1620, kdy se školského systému zmocnili právě oni – se svou ideologickou indoktrinací a pálením statisíců knih.
Naopak právě v oné době začalo kvést obecné vzdělání, věda a kultura v poreformačních zemích tak, jak nikdy předtím. V méně početném, ale svobodnějším Nizozemí nebo Skotsku dosáhl počet významných vědců či umělců mnoha desítek. Ovšem i země severu se mohly pochlubit sběrem balad, staroseverské literatury. Ve Švédsku působil botanik Linné a astronom Celsius, v Dánsku astronom Rømer, fyzik Ørsted, dramatik Holberg. A co u nás? Pokusíme-li se o Respektem doporučovaný citační index alespoň na základě zahraničních příruček a encyklopedií, nenajdeme téměř nic. Dříve vyspělá a na žánry bohatá česká literatura se z kulturního propadu dostávala ještě v 19. století, Habsburkům spíše navzdory.
Alois Jirásek byl humánní a tolerantní člověk, který doslova i obrazně – a ve své době netypicky – poskytoval prostor též více či méně umlčovaným evangelíkům a Židům. Zakladatel jezuitského řádu, svatý Ignác z Loyoly (1491-1556) svobodné myšlení a toleranci nenáviděl a instruoval své podřízené, jakými metodami mají slušné lidi s jinými názory pronásledovat.
Zdeněk Zacpal, nordista
___________________
Autor vystudoval dvouobor filosofii-dánština mj. staroseverské literatury, balady – které se tam sbíraly právě již od 16. století, tedy od reformace a ne jako u nás podobné žánry až v 19. století.
Co se Aloise Jiráska týče, stačí nahlédnout do Starých pověstí českých nebo kroniky U nás. Autor a jeho rodina poskytovali přístřeší pocestným Židům. V době, kdy se k Židům a lidem odlišným vůbec jiní Evropané chovali daleko bezohledněji. Připomeňme si třebas Jiráskova kolegu D´Annunzia, který organizoval etnické čistky proti Slovanům v dnešní Rijece.
87 (VII, 4709), Svatý Ignác z Loyoly (zakladatel řádu tzv. Tovaryšstva Ježíšova) – List P. Petru Kanisiovi T.J. ve Vídni z Říma 13. srpna 1554
List inicioval krvavé pronásledování nekatolíků ve Střední Evropě za protireformace a příslušnými praktikami se inspirovaly i totalitní systémy 20. století:
Za prvé a především se, jestliže by se Jeho královská Milost projevovala nejen katolíkem (což vždy činila), nýbrž i nesmiřitelným a ostrým nepřítelem kacířstev a vypověděla všem kacířským bludům zřejmou a ne skrytou válku, podobá nade vši pochybnost, že to by byl veleúčinný a přední z lidských prostředků. Z něho by plynul druhý svrchovaně důležitý: jestliže by Jeho královská Milost netrpěla ve své královské radě žádného kacíře, a tím méně se zdála ceniti si takové lidi; vždyť o jejich radách je nutné míti za to, že konec konců zjevně nebo skrytě směřují k tomu, aby živili a posilovali kacířskou zlobu, kterou jsou prosáklí. Dále že by bylo svrchovaně prospěšné, kdyby král netrpěl, aby ve správě, zvláště nejvyšší, toho kterého kraje anebo místa zůstal někdo kacířstvím nakažený; rovněž ne v žádných úřadech nebo stupních důstojenství. Konečně, kéž by to byla věc uznaná a všem známá, že, jakmile bude někdo usvědčen z kacířského bludu anebo z něho velice podezřelý, že mu nebudou udělena žádná vyznamenání a statky, nýbrž že jich bude spíše zbaven, atd.; a kdyby byly stanoveny nějaké výstražné příklady tím, že by byli někteří potrestáni na hrdle anebo zabráním jmění a vyhnanstvím, aby bylo viděti, že se to míní s náboženskou otázkou doopravdy, byl by tento prostředek tím účinnější. Na Vídeňské univerzitě a jiných by měli všichni veřejní profesoři, anebo kdo mají správu univerzity, býti zbaveni své hodnosti, jde-li o nich špatná pověst stran toho, co se týká katolického náboženství. Totéž míníme stran ředitelů, správců a profesorů na soukromých učilištích, aby ti, kdo by měli mládež vzdělávati ke zbožnosti, ji nekazili. Podezřelí by se tam tedy naprosto neměli nechávati, aby neotravovali mládeže, a mnohem méně zřejmí kacíři. Ale také studenti, u kterých se nepodobá, že budou snadno přivedeni k rozumu, by měli býti bez milosti i vylučováni, budou-li takoví. Ba i všichni učitelé a vychovatelé by to měli věděti a skutečně zakoušeti, že pro ně není v královských zemích žádného místa, leč když budou katolíci a katolíky se budou osvědčovati.
Bylo by s prospěchem, aby všechny kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny, anebo vyváženy ven ze všech královských zemí. …
…
Kacířští kazatelé a původci kacířstev, a zkrátka kdokoliv bude přistižen, že touto nákazou zamořuje jiné, by měli býti trestáni přísnými tresty. Všude by se mělo veřejně prohlásiti, že se těm, kdo do měsíce ode dne vyhlášení zanechají bludů, dostane od obojí vrchnosti milostivého odpuštění; po té době však, kdo bude přistižen v kacířství, že bude bezectný a neschopný k jakémukoliv čestnému úřadu; a kdyby se vidělo, že se může trestati vyhnanstvím nebo žalářem nebo někdy i smrtí, bylo by to snad lepší. Ale o upalování kacířů a zavedení inkvizice v těch zemích nemluvím, poněvadž se to jeví nad chápavost Německa, v jakém je nyní stavu.
Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla býti uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátelé evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy; a měli by býti nazýváni svým vlastním jménem, totiž kacíři, aby se lidé hrozili i při pouhém vyslovení jména těch, kdo jsou takoví, a smrtonosný jed nebyl zakrýván rouškou spásného jména.
Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, přeložil Jaroslav Ovečka S.J., s biskupským schválením vydal: Vyšehrad, Praha, 1940, str.221-223.
Primum omnium, si Regia Majestas non solum catholicum, ut semper fecit, sed infestum omnino haeresum inimicum se esse profiteretur, et omnibus erroribus haereticis manifestum et non occultum bellum indiceret, praesentissimum et summum ex humanis remediis fore haud dubie videtur.
Alterum ex hoc sequeretur maximi momenti: si in consilio suo Regio haereticum nullum partiatur, nedum hujusmodi homines magni facere videatur, quorum consilia vel aperte vel occulte eo tandem tendere credendum est, ut foveant et nutriant haereticam, qua imbuti sunt, pravitatem.
Praeterea, summopere conferret, si in gubernatione, praesertim suprema, provinciae aut loci ullius nullum haeresi infectum manere permitteret, neque in magistratibus ullis vel dignitatis gradibus.
Denique, utinam contestatum hoc esset et omnibus notum, quod simul atque quisquis de haeretica pravitate convictus vel vehementer suspectus esset, nullis honoribus vel divitiis ornandus esset, quin potius ab eis exturbandus: et si aliqua exempla ederentur, aliquos vita vel bonorum expoliationibus et exilio plectendo, ut serio tractari negotium religionis videretur, eo remedium hoc efficacius esset.
Ab Universitate Viennensi et aliis omnes publici professores, vel qui Universitatis administrationem exercent, si male audiant in his, quae ad catholicam religionem pertinent, de gradu dejiciendi esse videntur. Idem sentimus de privatorum Collegiorum rectoribus, gubernatoribus et lectoribus: ne qui juventutem informare ad pietatem deberent, corrumpant eam. Suspecti ergo minime ibi videntur retinendi, ne juventutem inficiant: multo minus qui aperte haeretici sunt: sed et scholastici, qui facile non videntur posse resipiscere, etiam expellendi, si tales fuerint, omnino viderentur. Imo et ludimagistri omnes et paedagogi hoc intelligere deberent, et revera experiri, sibi nullum relinqui locum in Regiis provinciis, nisi sint et praeseferant, se esse catholicos.
Omnes libri haeretici, quotquot diligenti praehabita investigatione inventi fuerint apud bibliopolas et privatos, vel comburi vel extra omnes Regni provincias educi expediret. …
…
Concinatores haeresum et haeresiarchae et demum quicumque deprehensi fuerint hac peste alios inficere, gravibus suppliciis puniendi videntur. Publice ubilibet declarari oporteret, quod ii, qui intra unum mensem a die publicationis resipiscerent, absolutionem benignam consecuturi essent in utroque foro: et post id tempus qui deprehensi essent in haeresi, quod infames et inhabiles ad omnes honores futuri essent, et si videretur, exilio aut carcere, vel aliquando etiam morte mulctari posse, consultum forte esset. Sed de extremo supplicio et de Inquisitione ibi constituenda non loquor, quia supra captum videtur Germaniae, ut nunc affecta est.
Qui haereticos evangelicos nominaverit, poenam pecuniariam aliquam subire conveniret, ne gaudeat daemon quod inimici Evangelii et crucis Christi usurpent nomen factis contrarium; et nomine suo vocandi sunt haeretici, ut horror sit vel nominare eos, qui hujusmodi sunt, et venenum mortiferum salutaris nominis pallio velant. Ignatius of Loyola, p.489-491;
in: Petrus Canisius – Beati Petri Canisii Epistulae et Acta, ed.Otto Braunsberger, Volumen Primum (1541-1556), Freiburg, 1896
Slovo psychoanalytika:
V této závěrečné kapitole bych chtěl zdůraznit jeden zvláštní aspekt všeobecného morálního problému zčásti proto, že má z psychologického hlediska zásadní význam, zčásti proto, že máme sklon se mu vyhýbat, protože se oddáváme iluzi, že jsme tento problém již vyřešili: postoj člověka vůči násilí a moci. …
Tím, že se člověk podrobuje moci = nadvládě, ztrácí svoji moc = potenci. Ztrácí sílu využít svých schopností, které z něj teprve dělají člověka. Jeho rozum již nepracuje; může být inteligentní a naprosto schopný zacházet s věcmi a se sebou samým, ale přijímá jako pravdu to, co jako pravdu označují ti, kteří mají nad ním moc. Ztrácí svoji schopnost lásky, protože jeho pocity jsou vázány na ty, na nichž je závislý. Ztrácí svůj morální smysl pro svou neschopnost pochybovat o těch, kteří mají moc, a kritizovat je, neschopnost, která omezuje jeho morální soud o každém a o všem. Stává se kořistí předsudků a pověr, protože nemůže přezkoušet platnost předpokladů, na nichž je taková falešná víra založena. Jeho vlastní hlas ho nemůže zavolat zpátky k sobě, protože není schopen jej slyšet, když tak pozorně naslouchá hlasu těch, kteří nad ním mají moc.
Erich Fromm – Člověk a psychoanalýza, kapitola V, str. 192-193