Poklonkování staronovému evropskému panstvu po roce 1989 zřejmě nelze uskutečnit bez odstranění mnoha krásných českých veršů z učebnic a z veřejného prostoru vůbec. Je třeba připomínat, že některé z nich mohly být ve středoškolských učebnicích i za komunistů. Jednomu Rakušanovi padly za oběť krásné verše Karla Havlíčka Borovského. Pokud se dá například najít na internetu báseň Májová krajina, od (sociálního demokrata) Jaroslava Seiferta, která v dřívějších čítankách byla, pak jedině ve vykuchané verzi bez dělnického průvodu. České kulturní dědictví je glajchšaltováno. Zdá se, že dle jistého ideologického klíče. Asi zapracovali noví, polistopadoví kulturtrégři. Jaká to krásná německá slova!

Tento soubor nechce představovat žádné povinné penzum literatury, jen chce doplnit to, co je představováno v učebnicích a výborech. Pokud budou následovné a podobné verše nadále čtenáři hůře přístupné nebo zcela nepřístupné, vyvěšujme je alespoň na internet. Z široké škály názorů a pohledů má prospěch celá společnost. A obzor básníkův bývá širší než obzor kádrováka jakéhokoli světonázoru. 

 

 

„České slovesnosti

 osud pouta kuje:

 censura ji tiskne,

 tiskař censuruje.“

 

Karel Havlíček Borovský – Epigramy, 1845

 

 

 

Karel Hynek Mácha (1810-1836) 

Balláda
Pokraj skály jinoch sedí,
V jeho rukou harfa dřímá;
Prvním jitrem v dálku hledí –
Vyskočí i takto hřímá:

„Pohřbi harfu hloubi černá; –
Pevný meč mi v pevnou ruku;
Vzhůru! Za mnou! Mládež věrná!
Skončíme ať vlasti muku!“

Letí harfa mezi skály — –
Posledně zavzdechne sobě; –
„Dobrou noc!“ zdál struny vály
Na svého co pěvce hrobě;

„Bílá horo, bílá horo!
Odstři příkrov, jenž tě kryje,
Jitro tvé juž svítá skoro
Naše krev tvou vinu smýje.“

„Sněžka zdvíhá čelo jasné
Krakonošů lampa plane
Krvavé až zoře zhasne,
Zlaté Čechů slunce vstane!“

V okruh vlasti zavzní plesy,
Hučí jitrem řeky zdmuté;
České zazní v kolo ledy,
I za lesy zvony duté.

 

Z veršů a epigramů Karla Havlíčka Borovského (1821-1856)

 

Mně se, mně se, mně se všecko zdá

Mně se, mně se, mně se,

mně se všecko zdá,

že pan Švarcenberk

o ústavu hrá;

Mně se, mně se, mně se,

mně se všecko zdá,

že o konštituci hrá:

to obležení

nadarmo není,

to se časem svým

v robotu změni!

Mně se, mně se, mně se,

mně se všecko zdá,

že o konštituci hrá!

Škoda je těch časů,

když jsme povstali,

když jsme konstituci

ve snu dostali;

škoda je těch časů,

když jsme povstali,

že jsme my vás neznali:

měli jsme vás znát,

na fůru vás dát,

za hranice vyjet,

tam vás vysypat!

Škoda je těch časů.

když jsme povstali,

že jsme my vás neznali!

 

 

Píseň

My pole ořeme, jiný tam seje,

my se klopotíme, on se nám směje;

počkej, ty šelmo, nebudeš klidit

však my se nedáme věčně jen šidit.

Ať je tak nebo tak, přece nějak bude,

pro těch pár lumpů národ nezhyne:

pro jedno kvítí slunce nesvítí,

však my tě,……, nechceme míti.

 

 

Píseň Čechů r. 1850

Zle, matičko, zle!

Švarcenberci zde:

jeden, ten je generál,

a druhý je kardinál;

zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!

Švarcenberci zde:

jeden drží karabáč,

druhý říká »Otčenáš«;

zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!

Švarcenberci zde:

jeden, ten je arcibiskup,

a druhý je taky …….,

zle matičko, zle!

 

 

 

Blanický

 

Bratře Čechu, shoď černou hazuku!

Hazuku též římští vrazi měli,

co v Kostnici Husa upálili.

 

Bratře Čechu! podupej komžičku;

bílé komže jezovité měli,

co nám naši slávu popálili.

 

 

Stará píseň

 

Bratři, scházejme se!

K cestě vypravme se! —

do pekelné země

bludné Čechů plémě

zaklíná,

proklíná

svatý tatik ze Říma.

 

Císař v zámku sedí,

na Slávsko se šklebí,

hrozí Čechům pravicí,

Moravanům levicí,

Slováky,

goráky,

Maďarům cpe v kňasáky.

 

Třeba si ti Němci

krky roztřepali,

přece Čech je Čechem

a posledním vzdechem

zahučí

v náručí

smrti : Němec nás mučí.

 

Šlechtická krev

Vidím mezi rolnictvem a měšťany

knížata, jak si hrajou vždy na pány.

V hlavě mají seno, slámu,

k tomu ještě mnohou dámu.

 

Etymologický

Odkud vzalo – zkouším žáky –

jméno Rakous počátek? –

„Od raků, neb oni taky

chodí pořád nazpátek!“

 

Etymologický

Jezovit pochází spíše
od ježka než od Ježíše.

 

 

Z historie literatury české

Českých knížek hubitelé lítí:

plesnivina, moli, jezoviti.

 

Figura inversionis

Na kříž reformátora,

byla metoda stará,

nyní svět pověsí spíš

na reformátora kříž.

Italský hvězdář a myslitel Giordano Bruno, narozený roku 1548 ještě na hranici odmítl kříž. Jako kořist Inkvizice byl upálen v Římě na Náměstí květin – Campo de´fiori 17. února 1600. Z jeho posledních slov je známý výrok: „Vynášíte nade mnou rozsudek s možná větším strachem, než mám já, když ho přijímám.“

 

Nápis na Pražském nádraží, vystavěném 1845

Co se divíš, bratře Čechu, jak enthusiasta?

Připojili Prahu k Vídni železem – i basta.

 

Demonstratio miraculorum

Div-li, že pět chlebů, dvě rybice

nasytily lidstva na tisíce:

vždyť pak podnes ještě tyto divy

tolik tisíc černých pánů živí.

 

Mystický výklad

Kalkulujíc velmi zdravě,
svatá církev mitry vymyslila:
totiž že má málo v hlavě,
na hlavu si mnoho postavila.

 

Nedostatečnost

Dokazují kněží z plných plic,

že náš rozum po tom rajském ovoci

za moc nestojí bez boží pomoci. —

Věřím, páni! věřím ještě víc —

že váš rozum i s tou boží pomocí

nestojí za nic.

Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.

 

Otec a matka

Bůh, náš otec, pro chování

deset nám dal přikázání,

ale církev, naše máť,

zkrátila je v jedno: »Plať!«

 

Toast

Sláva slavným! Ode všech budiž ctín

Farář v Miletíně!

Nemá nad něj milejšího Hospodin,

ani hospodyně!

 

Demokratický

Nechoď, Vašku, s pány na led:

mnohý příklad máme,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohu zláme.

 

Mocnářové

Lehkoť dobrým mocnářem je býti,

třeba lidu nic nedal,

rádi budou jeho jméno ctiti

za to, že jim nic nevzal.

 

Modlitba bureaukratů

V hlavě slámu, v srdci kámen

dejž nám, bože – „Staň se! Amen!“

 

§ 1

Tak zní první kriminální článek:

každý zloděj, jenž položí na —

oltář spravedlnosti berana,

čist a práv buď jak beránek.

 

Píseň o tom německém parlamentě

(Zpívá se jako: Na tom pražském mostě rozmarýnka roste)

Šušelka nám píše

až z německé říše,

bychom přišli

Němcům pomoct,

že jim kručí v břiše.

 

A vy Němci chámi,

nehrajeme s vámi,

co jste si tam

nadrobili,

to si snězte sami.

 

Německo je vaše,

Čechy ale naše,

nefoukejte

nám z Frankfurtu

do slovanské kaše.

 

Však se Frankfurt lekne

a čepičku smekne,

až český lev

zježí fousy

a ocasem sekne.

Hej, festina lente,

mladej parlamente!

My ti dáme

pro laksirku,

počkej kakramente!

 

Vratislav Brabenec (1943 – ): Fotopneumatická paměť (Co znamená vésti koně)

Vyletěl nad mrak kopec s kostelem
Pán Bůh mu žehná okem rukou pohledem
Pán Bůh mu žehná z výšin nad mrakem
kopec se vznesl vstoupil na nebesa
haleluja

Andělé večer je vlahý večer
je pozdní léto
andělé zvoňte kopec spadl
hrad boží skála věžatá zvou
haleluja

Kopec neletí nad mrakem před boží ruky mávnutím
zahnalo můru pondělí až pátku
Bože sídlíš v nedělích modrého
neprůhledné dálky nadějí beze zbytku
dálky letadel porodů a deliria
Bože bydlíš tak daleko
kam letět k lampě k ohni dokola duše obchází
vůl v kole vodu nečerpá
je čistá odvyklá letu domácí duše
Pán Bůh zdálky nasype větrnému houfu
a oddělí koukol od pšenice
Pán Bůh ví dusí se věčností slepicema a koukolem
Pán Bůh zachová pořadí
od ucha k uchu od ducha k uchu k duchu
haleluja

Bezbožná neděle
v hloubce snů od Boha přenošených
z daleka z jeho zahrad
už není dost času začínat znova
haleluja

Bůh nepromluvil
Bůh zapomíná budoucnost
Bůh ví co nestalo se
náhodou už v budoucím věku
jeho nekonečného mládí
haleluja

 

Svatopluk Čech (1846-1908): Nevěřme nikomu (Jitřní písně, 1887)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nevěřme nikomu na světě širém,

nemáme jednoho přítele tam,

starý boj za každým skrývá se mírem,

soucit a přízeň jsou šalebný klam;

nevěřme radě, ni chvále, ni haně,

nevěřme pocelu, stisknutí dlaně,

nevěřme ničemu — všechno je mam.

 

Všude nám hrozí zášť lítého vraha,

dýku on skrývá i pod vábný kroj,

zhubit nás věčná mu, jediná snaha,

proti nám svata mu všeliká zbroj:

plápolem válečným, osvěty třpytem,

v násilí zjevném i v úskoku skrytém

bez klidu vede ten odvěky boj.

 

Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,

nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,

nevěřte! minulé věky nás učí,

stále též varuje přítomný čas.

Na bratří zklamaných ohromném rovu

každým dnem úskočně klamáni znovu

či chcete, bláhoví, věřiti zas?

 

Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,

zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,

nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,

nevěřme nástraze lahodných slov,

nevěřme slibům ni přísahám svatým,

slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,

ruce nechť královské píší je v kov.

 

Věřme jen sobě, své práci a píli,

věřme jen svatému nadšení v nás,

věřme jen vítězství slovanské síly,

která si podepře krajní tu hráz,

věřme, že národ náš, veliká Sláva,

s korouhví lidskosti za štítem práva,

dobude korunu velebných krás!

 

 

Šablony (Nové písně, 1888)

…

Nám je vlastní rozum pánem,

naším rádcem vlastní cit,

vlastní svědomí nám soudcem,

vlastní cestou chceme jít,

tady v čele a zde v srdci

máme vlastní zákony,

nedáme se nikým vtěsnat

do lecjaké šablony.

 

 

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) – Hlasy v poušti

 

Co chceme

 

My chceme s každým v svatém žíti míru,

jen každý, co nám svato je, ať nechá,

za vlastním pluhem ať si každý spěchá,

v své hrudi měj si, jakou sám chceš, víru.

 

Chcem právo v životě – ne na papíru,

kde naše drahá řeč zní sladkodechá,

a píď nedáme z lánů otce Čecha,

v boj za ni obrníme pěst i lyru.

 

Chcem jako lidé žít – ne v boji stálém

své síly věčně namáhané mrhat,

jen v práci Sisyfově zřít svou slávu;

 

Chcem v stínu jít – ne věčným pouště palem,

chcem, kde jsme sázeli, též plody trhat,

a klidně, vnuk že jist, v hrob sklonit hlavu.

Jiná meditace

 

Ó, žíti jako národ volný, který

sám určuje si dějinami dráhu,

se moci rozmáchnout od svého prahu

a moci na vše rozletět se směry;

 

Mít syny reky, reků matky dcery,

jíst volně vědy chléb, pít krásy vláhu,

v klas vidět růsti každou zdravou snahu,

v den vidět růsti každý soumrak šerý;

 

A umírati s jistotou, že dětem

je zaručen týž blahý život na vždy,

že děd i otec nekrušil se darmo;

 

To Tantala číš, kteréž zprahlým retem

se dotýká z nás v smutné chvíli každý,

by dvojnásob všech těžké cítil jarmo

 

 

Josef Hora (1891-1945)

Zpěv rodné zemi
ze sbírky Domov, 1938

Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.

Jako luna ubývající
mizela jsi za mraky svým dětem,
jako pecen, jehož krající
živila se vojska, jdoucí světem.
V rouchu rozbitém,
stála jsi, jen socha mezi kříži,
oslněna úsvitem,
jenž se ti vždy v blescích pouze blíží.

Věčný hřbitove,
věčná kolébko, v tmách zavěšená,
z jámy morové
stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,
jako žena
plná krás,
tisíckrát jsi počala a nesla
děti na klíně a v polích klas.
Vidím tě, loď, úder tvého vesla,
kterak staletími veze nás.

Modrou legendou jsi kvetla, země,
nad mým rodným krajem prostřed Čech.
Hora Říp se skláněla tam ke mně,
jako matčin prs a sladký vzdech.
Jak polibek na ústech
chutnala jsi po ovoci sadů,
v stínu hájů, v světle vinohradů.

Kolikrát
rozkvetla jsi rádlem rodných lánů,
zpěvem jitřních kohoutů v svých zdech,
tancem žen ve vůni tymiánu,
závratí a láskou v dívčích snech.
Rody jdou
přes tvá pole, obtěžkaná prací,
do dílen, v nichž syčí kujný kov.
V dětský smích, v zpěv mlýnských kol se ztrácí
vyhaslý hlas mrtvých, nářek vdov.

Kolikrát jsi plavně vyzpívala
rodnou řečí zdar svých hrdých hlav,
kvetla slovem, do něhož se vťala
myšlenka, jak do propasti splav.
Kvetla slovem, sňatým se rtů máje,
modrou nocí snů, jež bezesná je,
v jejichž loktech touha uchvátí
lidská srdce strašnou závratí.

Kolikrát,
do věčnosti slova zahleděni,
synové tví v šepotu tvých šťav
předli v přísném opojení
Bohu zlatohlav!

Tak jsi kvetla, kvetla slovem božím,
za svým chlebem lopotíc se hložím,
ruce krvavé a v očích sen
království, v něž vejdou dobří jen.

Kolikrát,
otevřena dokořán,
pod kopyty armád jsi se chvěla!
Zastíněna meči ze všech stran,
jako rána krvavá jsi zela.

Kolikrát
pospíchala muži od svých brázd
šturmovat a s okovanou zbrojí
bránit vlast!
Jako včely v pohněvaném roji
proti kříži kříž a s mečem ohnivým
nesli do ciziny plameny a dým.

Kolikrát
krutí k sobě, bratr bratra bili,
rozděleni evangeliem.
Ve tvých hvozdech lační vlci vyli,
o plášť chudiny rval se tvůj sněm.
Tehdá Antikrist v svém pyšném chvostu
tebou šel jak po služebném mostu
léta, staletí.

Ty však, znovu rodíc ve svém hloží
pokorné a vzdorné děti boží,
pučela jsi v nové okvětí
v sladký jazyk domoviny,
pršící jak modrojas
nad vrchy a nad roviny.

Celá v nás,
stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,
zraješ k ránu rádlem plodných lánů,
tancem žen ve vůni tymiánu,
modlitbou, jež se rtů uniká mi
jako pramen pod horami,
hudbou snivců, symfonii žalu
nad hrobami žebráků a králů,

písmem moudrých, zasednuvších v radu,
melancholií mlh v listopadu,
krokem vojsk, jež putovala světem
k tvému jaru s biblí, kulometem,
kovem měst a robotnickým dnem.

A tak jdem
mrtví, živí, nezrození,
nekonečné pokolení.
Z bouřných mraků nad světem
stoupáš s námi, ostrov štěstí,
nekonečný život náš,
na němž je nám růst i kvésti,
držet stráž.

 

Jaroslav Hutka (1947 – ) – Církevní tatíci

 

 Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274)

 

Církevní tatíci čertu se prodali

Za úpis mlčení pohodlí dostali

Do kleští chytili učení Kristovo

Dali si odpustky za prolhané slovo

Haleluja

 

Církevní tatíci strachy se pomátli

Do kruhů sofismat věřící zapletli

V bludišti prospěchu cestu si hledají

Ve stínu kostela se spásou kšeftují

Haleluja

 

Církevní tatíci láskou vyhrožují

Kdo s čertem nepůjde, tomu ji nedají

Milost rozmělnili biskupským halířem

Svědomím čarují nad plným talířem

Haleluja

 

Církevní tatíci s předplaceným nebem

Prorokům vládnou svým mocenským souhlasem

Na spásu nevěří, na zemi ráj mají

V palácích bydlejí, nekážou, kecají

Haleluja

 

Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí

Mají ho na kříž, tam si ho nechají

A kdyby sestoupil, nic by se nebáli

Vzali by kladivo, zase ho přibili

Haleluja

 

Církevní tatíci do světa volají

Lidičky, nevěřte, nebo vám nabijí

A kdyby někdo z vás přece jen uvěřil

Pan biskup s tatíky hned by ho zatratil

Haleluja

 

Církevní tatíci v naději shlížejí

Věří, že v pokoji stáří se dožijí

Co bude po smrti, to je v rukou Pána

Pána nad mouchami, tatíčka Satana

Haleluja

 

 

 Mistře Jene

 

Mistře Jene, dej si pozor
Ostrý vítr vane od hor
Stahují se černá mračna
A smečka je krvelačná

Lžou a šidí, pozor na ně
Mají lidi, mají zbraně
Ty jen slovem pravdy sekáš
Raděj všechno znovu rozvaž

Neodjížděj do Kostnice
Nevrátíš se do Čech více
Nevrátíš se, jsou to svině
Mistře Jene, pozor na ně

Moji milí, bratři drazí
Ano, vím to, jsou to vrazi
O své měšce jen se třesou
Jazykem svým prdel pasou

Mají katy, mají hrůzu
Kdo proti nim pošle lůzu
Mají právo sedat k soudu
Co však nemaj, nemaj pravdu

Pravdu jako vesmír velkou
Jásavou a dětsky křehkou
Pravdu, kterou nutno hájit
Pro kterou má smysl zemřít

Pravdu, ono vzácné kvítí
Které lidem v noci svítí
Které život provoňuje
Činy smyslem naplňuje

Trpět pro ni, mocný Bože
To z nás přece dělá muže
Trpět pro to, že chci žíti
Pro život se nebát smrti

Málo je nás, mužů silných
Neústupných, pravdě věrných
Kdybych sám zbyl, přesto přece
Zbyde jeden ale slunce

Mistře Jene, těžká rada
Zajde za mrak tvoje pravda
Pomluví tě, upálí tě
Mrtvý budeš, plivnou na tě

Plivnou, ale ne už na mě
Tělo shoří v suché slámě
Na vás to však bude padat
Jestli si to chcete nechat

Řek jsem pravdu, umřel pro ni
Vy však zůstáváte v ohni
Pravdu znáte, tak s ní žijte
Jste-li lidé, tak se bijte

 

Ještě z Hutkovy Bouře

 

Pověra z truhlice svíčku si vytáhla

myslela na srdce, rozum však zasáhla

 

 

 

Adam Kuneš – Znělka

 

Buďme svoji – v míru, v boji;

v práci, klidu – nazdar lidu!

 

 

Pavel Šrut (1940 – ) – Bludičky

Bludičky prý obloudí
jen toho kdo zabloudí.
Proto nechoď tam a sem,
nýbrž rovnou za nosem.
Jen když v cestě stojí jedle
Uhni s nosem kousek vedle

Jedle bělokorá (Abies alba)

 

Jarek Nohavica (1953 – ) – z písně Hanba sláva:

Když vlezeš do hoven a nevíš jak z toho ven,

netoč se dokola, ať nejsi za vola.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaroslav Seifert (1901-1986) – Májová krajina

 

Chomáčky trnek na mezích,

potoky jako lesklé stuhy,

zazpívá skřivan, sotva ztich,

chomáčky trnek na mezích

pro pastýře i dobrodruhy.

 

Růžové květy jabloní

- ta barva, ta mě okouzlila,

jsou krásné, ale nevoní,

růžové květy jabloní

a ještě krásnější je bílá.

 

Po silnici jde procesí

a míří k Staré Boleslavi,

korouhve bílé nese si,

po silnici jde procesí

a cestou boží muka zdraví.

 

Ach, Čechy krásné, Čechy mé,

- v hospodě skryté vyhrávají,

v hospodě, kterou nezříme,

ach, Čechy krásné, Čechy mé,

a ještě krásnější jste v máji.

 

Zelená louka u lesa,

k večeru zhasnou pampelišky

a rozsvítí se nebesa,

zelená louka u lesa

a hvězdy na ní svítí s výšky.

 

Dělnický průvod zůstal stát,

by jiný mohl se k nim přidat,

a všichni dali na kabát,

když průvod zůstal stát –

do dírky rudý karafiát.

 

Den májový, den májový,

vroubějí cestu čerstvé květy,

co můžem ztratit? Okovy!

Den májový, den májový,

a získat můžem celé světy.

 

Ach, Čechy krásné, Čechy mé,

- v hospodě skryté vyhrávají,

v hospodě, kterou nezříme,

ach, Čechy krásné, Čechy mé,

a ještě krásnější jste v máji.