Lidové noviny, sobota, 3. 6. 2023, str. 10, Dopisy redakci

AD: Jan Adamec – Kníže, který tvořil Evropu: Lidové noviny, sobota, 27. 5. 2023, str. 16, Orientace / Výročí

 

V článku, který oceňuje tehdejšího britského ministra zahraničí Castlereagha a přímo tirádovitě rakouského kancléře Metternicha, by bylo vedle onoho rakouského historika Siemanna záhodno uvést odlišné zkušenosti a náhledy emigranta Charlese Sealsfielda / Karla Postla (1793-1864), který vystavil tehdejšímu despotickému a profízlovanému Rakousku věru nelichotivé vysvědčení.

Píše-li Adamec o „politickém liberalismu“ jako nebezpečí, které Metternich odmítal, připomeňme, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží.

V tomto domě v norském Eidsvollu byla 17. května roku 1814 přijata svobodná norská ústava

Uvádějme raději příklady opačné, a to z oblastí, kde se národům zavčasu vycházelo vstříc: Díky svobodné ústavě Norska, přijaté právě v čase Metternichovy „hvězdné hodiny“ (1814) a možnostem užívání vlastního jazyka, se již v průběhu 19. století na Severu národnostní rozpory nehromadily a tak již v letech 1905-1906 mohlo dojít k sametovému oddělení Norska od Švédského království. Zakladatel moderního Singapuru, Lee Kuan Yew / Li Kuang-jao již před osamostatněním země, tedy uprostřed 50. let minulého století, prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky. Se zřetelem k budoucnosti nahlížejme vstřícně i současnou emancipaci berberských / Amazigh národů v Maroku a Alžírsku a úsilí o zaručení práv jednotlivých etnik v dnes již federální Etiopii.

 Zdeněk Zacpal, nordista

____________________________________

 

Vysvětlivky pod čarou:

 

… je namístě připomenout, že v oné době se tento myšlenkový a politický směr neprosazoval oněmi německými útočnými způsoby všude. Zejména ve Skandinávii, v Sardinsko-piemontském království, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a v anglosaských zemích se zasloužil o svobodnější politické poměry i o větší úctu k jednotlivci, než se jeví ze žabí středoevropské perspektivy.

K tomu existuje spousta dokumentů a literatury, teď píšu o Paretovi a minule jsem psal o Havlíčkovi, tak kupříkladu:

Pareto, Vilfredo – Œuvres Complètes publiées sous la direction de Giovanni Busino :

Tome VI – Mythes et Idéologies, Librairie Droz, Genève, 1966 :

Pareto, Vilfredo – L´Italie et les politiciens, str. 68;

Pareto, Vilfredo – Minghetti, str. 69-72;

Pareto, Vilfredo – Le syndicalisme, str. 266-268.

Dále cituji ze spisů Karla Havlíčka Borovského:

Na námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“ Havlíček připomíná, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli“, tak jako jím často zmiňovaní svobodní národové mají „více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou!“ „Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“[1]

Je zapotřebí ustavit konstituční právní zřízení. Takové, aby se žádná daň nesměla uložit bez povolení sněmu[2] a aby rovněž vláda mohla fungovat jen ve smyslu a dle vůle sněmu. Soudní moc musí být chráněná před vládou a na ní nezávislá.[3] A svoboda slova a tisku je nezbytná k tomu, „aby tak všeliké vady zemské na jevo přijíti mohly“, ba je prvním základem veškeré svobody[4] i nejlepším prostředkem ke všemu, každý může smýšlení a přesvědčení své veřejně pronésti a dobrá věc získá si průchod.“[5] Ve všech konstitučních zemích je svoboda spolků, svoboda a samospráva obcí, jistota osoby a jistota jmění. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde „každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“[6]

Havlíček rád poukazuje na tehdy již existující konstituční země, tedy svobodné Norsko,[7] Švýcarskou republiku i konstituční monarchii Belgii.[8] Připomíná pořádek „Sardinska“ (tehdy s těžištěm v Piemontu) s vládou, která vybírá daně jen s povolením sněmu, trestá naduté arcibiskupy i nezákonné a svévolné jednání, a – na rozdíl od Rakouskem okupované části Severní Itálie – přitahuje schopné lidi.[9] Dává za vzor otevřený postoj krále belgického k revoluci 1848, jeho nabídku odstoupení a vůli národa ho na trůnu ponechat. A Anglii, kde právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský.[10]

Angličany Havlíček začal poznávat již v Rusku: „Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.“[11] Důsledkem tamní právní a liberální vlády je i všeobecně uznávaná nízká cena, výbornost a láce anglického zboží. „Směrem naším budiž vážiti si anglického národu, nyní prvního a nejvzdělanějšího na světě, přiučovati se z jeho příkladu a přičiniti se o stejnou občanskou blaženost, které se právě nyní diví celý svět při návštěvě Londýnské výstavy.“[12] O té Havlíček ještě v roce 1851 stihl ve Slovanu na pokračování referovat od korespondenta; všímal si i vysílání policejních agentů do Londýna, tehdejšího vydávání pasů jen prověřeným lidem, a jejich špiclování i po návratu.[13] A fandil tehdejší britské liberální vládě Lorda Palmerstona, která měla mít zásluhu na tom, že mocnáři na evropském kontinentě si ještě zavést plný absolutismus netroufali.[14] Opakovaně chválí anglického liberálního továrníka Cobdena, usilujícího o svobodný obchod a dává za příklad nedávné zrušení zákazu dovozu obilí z ciziny v Anglii, které přispělo ke snížení příjmů pozemkové šlechty i tamních cen obilí a Angličanům jako celku prospělo.[15] „Angličané nejsou národ bojovný neb násilnický, oni všude po celém světě pokojnou cestou rozšiřuji osvětu, lepší byt, právo a svobodu, jakož toho následky vidíme ve všech dílech světa a zvláště v severní Americe, která jest pravý výkvět ducha anglického národu.“[16] Havlíček vyzvedává tehdejší svobodné USA (tenkrát poměrně rovnostářskou společnost s velkým množstvím  drobných vlastníků), kde „každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí …“, celý výnos přičinění svého si může zachovat sám pro sebe, „neživě z toho žádných zahalečů.“[17]

 

Ani nacionalismus co hrozivá síla nevyvstal z čista jasna. Takřka všude byl alespoň částečně reakcí na cizí okupaci či nadvládu. A sílil právě potlačováním umírněných a neagresívních zastánců jazyka porobených. Nevyjímaje české země, kde za Metternicha na středních a vysokých školách vládla němčina a kde se Čech nedomluvil na úřadech, ba leckdy ani na nádraží. 

Karel Havlíček Borovský – Faryzeové rovnoprávnosti národní, Slovan, 5. 10. 1850.

„My ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce se ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou.“

Karel Havlíček Borovský – Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, Národní noviny, 30. 8. 1848.

Na důkaz snášenlivosti a ku svornosti doporučuje i na vývěsních štítech živností vedle nově umístěných českých nápisů ponechat nápisy německé.

Karel Havlíček Borovský – Vládní návrh obecního zřízení, Národní noviny, 12. prosince 1848

 

Rakouská cenzura se činila ještě když velká říše dodýchávala. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina.

Spisy TGM, svazek 29. T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907–1914

1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002. 696 s., editoři Vratislav Doubek, Zdeněk Kárník a Martin Kučera, z němčiny přeložila Veronika Dudková

str. 274-277 (projev pronesený 23.3. 1909)

 

A poté, co byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: „Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku– nikde jinde v Evropě.“

F. X. Šalda – Rakouská konfiskační praxe

Novina 4, 1910-11, č. 15, 9. 6. 1911, str. 479; Kritické projevy 8, str. 314

Viz též https://www.jstor.org/stable/43743527?seq=1#page_scan_tab_contents

 

Lee Kuan Yew [Lǐ Guāngyào / Li Kuang-jao / 李光耀] již před osamostatněním Singapuru prosadil na ostrově dokonce čtyři oficiální jazyky.

https://en.wikipedia.org/wiki/Languages_of_Singapore

http://zdenek.zacpal.cz/cestou-stareho-mistra-na-komunisty-v-singapuru-vysly-pameti-tamniho-expremiera/

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew, Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998, ISBN 981 204 983 5, str. 216 (zde LKY odkazuje na situaci již kolem roku 1955):

I decided that, whether or not it was practical, the only politically defendable policy was trilingualism, with Malay as the lingua franca and the future national language of Malaya, English as the language of international commerce and science, Mandarin as the mother tongue of the Chinese, and Tamil, Hindi or Punjabi for the Indians.

Knihu jsem si nechal ihned po jejím vydání zaslat ze Singapuru a vážným zájemcům ji milerád zapůjčím. ZZ

 

… v dnes již federální Etiopii.

Hezká mapička 11 „regionálních států“ celé země je i na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethiopia