Spisovateli Kohoute, žádný pomník maršála Radetzkého Praha nepotřebuje! – AD: Pavel Kohout

  • 9 Úno, 2011
9. února 2011
Spisovatel Pavel Kohout by byl rád, kdyby na pražském Malostranském náměstí zase stál pomník maršála Radetzkého – podstatnou část jeho textu z MF DNES najdete v dolní části toho příspěvku. Překladatel Zdeněk Zacpal by byl pro změnu velmi nerad, kdyby Praha takový pomník měla mít. Tady jsou jeho argumenty.

Spisovatel Pavel Kohout chce na Malostranském náměstí v Praze obnovit dřívější pomník. Který? Snad onen prvorepublikový pomník francouzského slavisty Ernsta Denise, který se přičinil o obnovení české státnosti? Ale ne, jde mu o pomník rakouského maršála jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz, který byl z místa odstraněn brzy po 28. říjnu 1918. Nestačí mu již ani po roce 1989 nově instalované pomníky císaře Franze I, Albrechta von Waldstein v Praze a Franze Josefa I, Josefa II a bezpočet dalších mimo Prahu. Stále je to málo.

pomnik

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomník francouzského historika Ernsta Denise, který se zasloužil o osvobození a vznik Československa v roce 1918, vydržel na Malostranském náměstí pouze v rozmezí let 1928-1940. Byl odstraněn nacisty a po „sametové revoluci“ obnoven nebyl

 

Na tendence a pokusy obnovování těchto tradic a pomníků, zrušených nebo odstraněných nikoliv totalitními režimy, nýbrž již první republikou, lze z národního hlediska odpovědět asi takto: Počátek vídeňského panství po Bílé hoře charakterizuje i respektovaný publicista-historik Petr Hora jako sociální a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Později Rakousko za vyspělými zeměmi v úrovni svobod a hospodářství spíše zaostávalo, více či méně omezovalo český jazyk, v některých ohledech dopřávalo lidem více svobody než komunismus. Částečné politické uvolnění, které umožnilo konečně i Čechům zejména po roce 1860 dílčí politický a hospodářský rozkvět spadají spíše než dobrotivosti habsburských mocnářů na vrub geopolitické slabosti Rakouska, které bylo k těmto vstřícným krokům donuceno – mimo jiné díky své vlastní porážce Italy. Na druhé straně – na rozdíl od Habsburků – komunisté za jedenačtyřicet let své nadvlády u nás neposílali na smrt na bojišti statisíce Čechů, aby vykrváceli, slovy klasika, za zájmy jemu úplně cizí. Také pod vedením rakouského potentáta, jehož socha má být obnovena! Neobnovujme tedy rakouské pomníky stejně jako neobnovujeme hákové kříže, srpy, kladiva, Stalina na Letné či Leninovy sochy. Ostatně maršálu Radetzky se dostalo dostatečných poct od těch, jimž sloužil především.

CHU3908ee_Radetzky_Viden
Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766-1858), jeho pomník ve Vídni

 

Lze však namítat i ze všelidského stanoviska: proč stavět sochu zrovna rakouskému okupantu severní Itálie, bojujícího proti Italům, kteří si chtěli žít vedle krajanů po svém? A to ještě ji umístit nedaleko italského velvyslanectví v Praze. Člověku, který za cenu asi čtyř tisíců zmařených životů prodloužil panství Habsburků a Vídně v části Itálie, aby se o půl generace později stejně osvobodili za cenu dalších krvavých bojů (1859, 1866). Podle logiky Pavla Kohouta, vyzdvihujícího vojenské schopnosti maršála Radetzky, je mimo jiné člověk hoden tím větší úcty, čím úspěšněji násilím potlačuje vůli téměř 100 procent obyvatel okupované země. To je ale, pane Kohoute, i podle mnoha kosmopolitů něco jiného než když člověk brání svůj domov před cizími uchvatiteli.

Proč by se tedy měla, jak navrhuje Pavel Kohout, kvůli rakouskému katanu překládat dokonce i tramvajová trať, bylo-li by třeba? Raději tam vysaďme květiny nebo trávník. A peníze na konflikty vzbuzující pomníky můžeme využít vhodněji třebas v sociální oblasti.

Zdeněk Zacpal, překladatel

IMG_20180710_133939_HDR

Pomník obětí „rakouské tyranie“ v severoitalském městě Brescia

____________________________________

Prameny:

Petr Havel, Andrej Romaňák – Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů, Paseka, Praha-Litomyšl, 2000, ISBN 80-7185-297-X, str. 101-173

a další prameny

Z textu Pavla Kohouta

Z článku Obnovme pomník slavného českého pomahače Habsburků! MF DNES, 5. února 2011

Lze se vsadit, že následující otázku zodpoví z tisíce zhruba jeden člověk: Kdo z mužů narozených v jižních Čechách a pokřtěných jménem Jan byl nejúspěšnější vojevůdce? Jako tutový tip se nabízí rodák z Trocnova, který na počátku 14. století porazil počtem i výzbrojí dominující vojska křižáků a mocně ovlivnil osudy zemí Koruny české. Jenomže délkou služby i významem vítězství, která přepsala dějiny celé Evropy, ho v pomyslné knize rekordů překonává muž narozený o víc než čtyři sta let později na zámku Třebnice u Domažlic jakožto Jan Josef Václav Radecký z Radče.
Ačkoli Čech jako poleno, byl po smrti rodičů svěřen do výchovy dědovi, oddanému důstojníku Jeho c. a k. Veličenstva. Tak vyrostl z českého chlapečka polní maršál všech rakouských armád Johann Joseph Wenzel Radetzky von Radetz. Jeho kariéra je plná vrcholů i pádů, počínaje tím, že nebyl pro chatrné zdraví odveden na vojnu, a zdaleka nekonče porážkou Napoleona, jíž dosáhl v roce 1813 u Lipska jakožto náčelník štábu generalissima Schwarzenberga, předka dnešního ministrissima zahraničí ČR; tím zprovoznil Bonapartovo vyhoštění na Elbu a Vídeňský kongres.
Později byl jakožto údajně zralý do starého železa dva roky pouhým komandantem pevnosti Olomouc. Neúspěchy následníků v čele rakouských vojsk vedly k novému povýšení, za něž se odvděčil – už dvaaosmdesátiletý! – slavnými vítězstvími u Custozy aNavary. Za ně mu patriot Johann Strauss starší zkomponoval Radetzky Marsch, břeskný pochod, kterým na Nový rok uzavírají koncert přenášený do celého světa Vídenští filharmonici. Když končil vojenskou službu trvající dvaasedmdesát let, učinil mu Franz Josef senzační nabídku – být jako jediný Nehabsburk pohřben u kapucínů k Marii Terezii!
Byli to Pražané, kdo se zasloužil o skvělý pomník vytvořený slavnými sochaři Josefem a Emanuelem Maxovými: bronzoví vojáci – ostatně i čeští! – nesou maršála na štítě, jak činily římské legie; patnáct tun kovu dodaly kanony poražených. Z Malostranského náměstí, které zdobil šedesát let, jej vypudili – naštěstí do lapidária Národního muzea – po roce 1918 čeští horlivci popíchnutí blízko sídlícím velvyslancem Říma, který se chtěl zbavit symbolu italské potupy.

(…)

Nemá-li člověk ideologické brýle, není-li chorobný nacionalista či pacifista, dospívá k názoru, že Johann Joseph Wenzel zůstal současně i Janem Josefem Václavem a jako takový byl i českým vojevůdcem Žižkova formátu: vyhrál klíčovou řež 19. století, když vypracoval úspěšné know-how pro čtvrtmilionovou armádu!
Odkazy vojevůdců jsou začasto „kontroverzní“, ale i Žižka, který je počítán mezi největší Čechy, dal přece pomlátit skoro celou naši gotiku, o mniších a jeptiškách nemluvě. To pochopila už Olomouc, která rok co rok pořádá Oslavy maršála Radeckého jakožto muže, který za svého pobytu mimo jiné zbavil město páchnoucích mokřin. Ostatně není nejlepším doporučením, že pražský pomník vznikl z popudu obyvatel obou jazyků, kteří mohli posoudit jeho oprávněnost spíš než pozdější obrazoborci?
Právem se pražský výtvarník Jan Brabenec, žijící ve Vídni, upsal projektu očistit Radeckého pověst ve vlasti filmovým dokumentem a lobbovat pro návrat pomníku Maxových nebo aspoň věrného odlitku na Malostranské náměstí; patřil by nepochybně k nejkrásnějším v Praze a zahnal konečně pod zem ohyzdné parkoviště, což by trochu vyrovnalo zkázu staroslavné kavárny, která padla za oběť módnímu zkrasozošklivění.

Pavel Kohout