Lidové noviny, sobota, 6. Září 2014, str. V 23

(vyšlo pod otištěným titulem Ateismus vítězí nad náboženstvím)

 

Jan Jandourek v Orientaci LN (Proč nastalo zklamání ze sociologie, 23.8. 2014) tvrdí, že kromě Evropy a ještě tak Quebecu je „zbytek světa stejně náboženský jako byl vždycky.“ To je značně blahovolná formulace. Podívejme se na problém blíže.

 

Nejde jen o Jana Jandourka. Římskokatolický kněz, uvažující o aspirantuře na prezidenta, Tomáš Halík rád upozorňuje, že religiozita klesá jen v Evropě, kdežto v USA „naprosto neklesá (ba podle mnohých statistik neustále masivně roste). Halík z toho vyvozuje vyvrácení teze, že „modernizace společnosti nutně působí úpadek náboženskosti.“ Inu, taková tvrzení tyto pány nic nestojí a ještě si jimi přihrají. Navíc se těžko vyvracejí – to by musel našinec vyrukovat s výsledky rozsáhlých výzkumů a ty si v malých českých poměrech sotvakdo opatří.

Jenže právě to učinil v USA žijící, původně irský biopsycholog Nigel Barber. Ve své hojně recenzované, citované i diskutované knize „Proč ateismus nahradí náboženství“ předkládá zcela jiný pohled. A nikoli nevyargumentovaný.

 

Všechno se ututlat nedá

Barber chápe náboženství jako mechanismus k vypořádání se s nepříjemnými emocemi, coby psychologickou záštitu bezmocným lidem. Je nejmocnější tehdy, kdy je život nejnesnesitelnější, tedy v nefunkčních společnostech, trpících sociální nerovností, bídou, hladem, nemocemi, násilím a nekonečnými válkami. Lákavý příslib příštího života má ony nepříjemnosti vykompenzovat. Náboženská víra je tak nejsilnější (s výjimkou bohatší Republiky Jižní Afrika) v subsaharské Africe, kde silnou víru vykazuje na 99% procent lidí. A podstupované utrpení, vyvolávané například dobrovolným přibíjením na kříž, paradoxně víru trpitelů i jejich souvěrců ještě posiluje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dle jezuitského hesla: Omnia ad maiorem Dei gloriam – Vše ku větší slávě Boží! Tři horní snímky zachycují flagelanty katolické, dva dolní flagelanty šíitské

 

Nejmenší roli hraje náboženství naopak v zemích, jejichž občané se těší dostatku jídla, slušné životní úrovni, sociálnímu zajištění, nestrannému soudnímu systému, kde nejsou podrobováni nezákonnému násilí, jsou vzdělaní, zdraví, dožívají se vysokého věku, mají sexuální výchovu na školách, tím pádem i nejméně případů AIDS, vedou zdravý a šťastný život, mohou důvěřovat svým bližním a podílet se na práci v občanských sdruženích. Zkrátka tam, kde lidé mají nejméně nejistot a starostí o budoucnost, kde jsou největší měrou pány svého života.

Emocionální vzpruhu náboženství tedy nepotřebují lidé v zemích sociálnědemokratického typu, zejména skandinávských. (Barber ovšem zmíní okrajově několik dalších zemí západní Evropy, Japonsko i Českou republiku; mimochodem: titulní list jeho rozvláčně psané knihy je opatřen fotografií Rašínova náměstí v Praze… Na náboženství přitom pohlížejí tito šťastní lidé – nejšťastnější na světě jsou právě v Dánsku – s blahosklonnou shovívavostí. Přitom jsou čestní, ochotni darovat nejvíce peněz chudým zemím, mají nejméně násilné kriminality, nejméně korupce.

Na základě tempa ekonomického růstu i současného tempa růstu ateismu Barber předpovídá, že většina světové lidské populace přestane věřit v Boží anebo nadpřirozené řízení lidských záležitostí někdy do roku 2041. Stane se tak v důsledku vzestupu středních vrstev „třetího světa“, tedy s tím, jak průměr lidské populace zbohatne. Od náboženství postupně odpadá nejen Evropa. Vyhlídky, že se lidé vrátí přesně k té formě náboženství, od níž odpadli, přirovnává Barber k pravděpodobností, že se dospělí vrátí k víře v Santa Clause z dětství. Nadějemi dobře fungujícího náboženství zůstanou jen války, konflikty, bída.

Tato tendence k odnáboženštění však vykazuje drobné výkyvy a tak pozorujeme i místní nárůst náboženského fanatismu na konfliktních územích. Nejradikálnější proměna z totálně náboženské země k ateismu proběhla v Irsku, kde se provalilo masové zneužívání dětí katolickými kněžími. Odhalení tohoto nešvaru, připomíná Barber, bylo možné teprve díky nebývalému hospodářskému růstu země a doprovodné ztrátě moci kněžstva, které již nemělo politiky pod palcem natolik, aby jako v minulosti dokázalo podobné činy ututlat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stále poměrně silný vliv náboženství v celkově bohatých USA připisuje Barber tamní ekonomické nejistotě, rostoucí příjmové a sociální nerovnosti – s ní prý souvisí i vzájemná nedůvěra, nedostatečná ochrana pracujících, dále někde vyšší kriminalita a poměrně vysoký počet dětí i lidí produktivního věku, kteří – třebas i zaměstnaní – žijí pod hranicí chudoby. S příslušným stresem souvisí i nezdravý životní styl, nižší očekávaná délka života než v jiných vyspělých zemích, vyšší výskyt srdečních chorob, obezity, rakoviny a dalších nemocí vnitřních orgánů.

 

Jedovatá půda

Barber ale připomíná, že s reálným „průsakem“ náboženství do života Američanů je to složitější. Náboženství je důležité „jen“ pro asi pětašedesát procent občanů USA, čili pro zhruba stejný podíl lidí jako v mnoha nově se rozvíjejících zemích; takový podíl je tedy mnohem nižší než v nejchudších zemích světa. Američané chodí do kostela proto, že se to sluší, ze setrvačnosti, a svou reálnou (asi dvacetiprocentní) návštěvnost kostelů o nedělích při výzkumech veřejného mínění téměř dvojnásobně nadsazují. Mnoho tradicionalistických přistěhovalců také volí republikány, kteří na náboženské city více apelují – a jejichž praktická politika činí tyto ubohé lidi ještě chudšími.

Na druhé straně tam, kde vládnou vědecké přístupy, zároveň roste skepticismus a vzdělanci se jen tak nenechají ovlivnit tím, že jim někdo něco řekne, ale jsou schopni podrobit jeho slova kritickému zkoumání. Tak i v USA je velká většina profilových a vůdčích vědců nevěřících, a to i navzdory následovné společenské diskriminaci a nemožnosti uplatnit se v politice.

Dodejme ještě něco z tamních statistik pro pány Jandourka a Halíka: v roce 1965 bylo v USA ordinováno 994 katolických kněží, letos to bude pouze 494. A účast na nedělní mši svaté zároveň poklesla z 55 na 24 procent z celkového počtu katolíků. Již tři z deseti Američanů ve věku od 18 do 35 let se dle letošního průzkumu neztotožňují s žádným vyznáním. Stačí?

Na rychlém ústupu organizované náboženství není tam, kde hájí zájmy jednoho etnika vůči druhému. Církve jsou nejsilnější tam, kde není možné žít normální život bez jejich požehnání a rituálů. Jejich moc posiluje náboženské zdanění lidí, monopol na sňatky a pohřby. Instituční síla církví však dokáže proces odnáboženštění toliko zpomalit, nikoliv však zvrátit! Vyspělejší Alžírsko je méně náboženské než muslimské země s nižší životní úrovní obyčejných lidí. Islámské diktatury se bortí jako předtím Sovětský svaz a represe pomáhá pouze dočasně. I tamní mladí včetně hybatelů arabských revolucí chtějí být, obdobně jako každá nová generace, součástí současného světa větší měrou než jejich rodiče.

Mladí Egypťané z Americké univerzity v Káhiře (nahoře) a mladí Libanonci na rockovém koncertu (dole)

Naděje Tomáše Halíka, že širší nabídka a náboženský volný trh roli náboženství v posledku posiluje, Barber nesdílí: dle něho má náboženství nejsilnější pozici v zemích, kde si jeden směr drží monopol: tam jsou knihy s jinými názory zakázány, jejich autoři pronásledováni a odpadlíci od „pravé víry“ popravováni. Ubozí lidé nemají oficiální dogmata a příkazy s čím srovnávat, neboť konkurenci duchovenstvo likviduje podobně, jako některé stromy vypouštějí jedovaté látky do půdy, aby se v ní nemohla uchytit konkurence.

Robinia pseudoacacia: akáty vylučují jedovaté látky do půdy a tak otráví a vypudí většinu jiných dřevin a květeny

Náboženští konzervativci vykazují pozoruhodně vysoký počet porušování vlastních morálních zásad, které tak horlivě kážou. Jejich potlačování lidské přirozenosti si vybírá daň v podobě jak pokrytectví, tak i posedlosti vlastními sexuálními představami i pokusy. Vlastními skutky dokazují, že náboženství zas tak dokonalou zárukou morálky není. A právě náboženský Blízký východ dávné historie i současnosti je dějištěm nejkrutějších bojů, nejhoršího fanatismu.

V Izraeli, kolébce monoteistických náboženství, dnes

 

Ekonomie přebije vše

Pokud by měl eventuální překlad Barberovy knihy pokazit živnosti našich demagogů, bylo by to jen dobře. Výsledky jeho výzkumů vyvracejí názory, které se mnoha duchovním podařilo po roce 1989 prosadit do hlavního proudu myšlení a kultury a s nimiž běžní novináři ve své devótnosti a nevzdělanosti při rozhovorech zpravidla nepolemizují. Statisticky smetly i vyhlídky těch, kteří si – jako třeba Roman Joch – slibují, že lidé, kteří mají hodně dětí především z důvodů náboženských, získají ve společnosti většinu, jejich životní styl se prosadí, obsadí svět, čímž vytlačí ze společnosti lidi s jinými názory, kteří velkou rodinu nechtějí.

V převážně zemědělských zemích sice věří 95 procent lidí v Boží nebo vůbec nějak nadpřirozenou vládu nad svými životy. Mít početnou rodinu se však ekonomicky vyplácí pouze na venkově – ve městech se do dětí naopak musí investovat, čehož lze jen obtížně dosáhnout bez zapojení žen do ekonomického života. Ty pak mají méně času a energie na plození dalšího potomstva.

Tendenci k menším rodinám a odklonu od náboženství tak sami fundamentalisté dokážou pozdržet nanejvýš o jednu či dvě generace. Mají sice, pravda, víc dětí i ve městech, ale nikdy ne více než rolníci v primitivním naturálním hospodářství. Pokusům o návrat do středověku dnes neodolávají jako celek ani Mormoni v USA. Nejpádnějším protipříkladem jsou – se 7,6 dětmi na 1 ženu, a to bez tradiční vysoké dětské úmrtnosti – ultrakonzervativní Židé, které Izrael živí, ačkoli krom „studia“ svých spisů většinou nic užitečného nedělají. Jejich počet se v zemi každých dvacet let zdvojnásobí. Nicméně dnes, kdy i tento podivný stát konečně přestává podporovat ty, kteří mu mají co nevidět přerůst přes hlavu, jsou i jejich ženy nuceny zapojit se do ekonomického života.

Barberova placatost

Náhražkami náboženství do budoucna se silným emocionálním nábojem dle Barbera mají být a budou zábava a hry, sportovní fandovství i některé chemické substance. Rovněž jóga a psychoterapie, při nichž má člověk větší kontrolu nad tím, co se v jeho nitru odehrává. Výhodou těchto aktivit je, že vedle hlubokého psychologického dopadu nezatěžují myšlení dogmatem a nevnucují soustavu iracionálních přesvědčení o nadpřirozených silách, jimž je člověk vydán a které mají řídit jeho život.

Nic proti jinak oprávněné kritice, ale zrovna zde se vyjevuje, že Barber vnímá náboženství příliš úzce a mnohé přehlíží. Obětaví jednotlivci, nezištně vzdělávající a vychovávající k větší svobodě, se najdou takřka všude. I některé celé církve, a  zrovna ta luterská, která se prosadila v Barberově milé Skandinávii, se svým dílem zasloužila o to, že tamní lidé jsou po staletích jejího působení větší měrou vlastními pány než kdy předtím. Přírodní i další vědy zase kvetly nejvíce v kalvinistických prostředích hlavně Skotska, Nizozemí, Francie, Uher. Součástí křesťanství bývaly i skupiny takzvaných gnostiků, kteří duchovno pozoruhodně rozvíjeli, ale sami nepředepisovali jiným nic. Na etablovaný náboženský kult míří převelice mnoho výroků a pokynů samotného Krista. Lze tohle všechno z náboženství vyškrtnout? Mnohým náboženským představitelům přece nešlo ani tak o to, aby byl člověk vydán nadpřirozeným silám, jako spíše aby žil nějak nadpřirozeným životem.

Džinistický chrám v Osianu v indickém státě Radžasthán

 

Dokáže například ono sportovní fandovství stimulovat lidi k tak „vlnově“ čistým a ušlechtilým produkcím jako jsou gregoriánský chorál, písně z Betlémské kaple anebo od českých renesančních literátských bratrstev? Proslulý sociolog náboženství Max Weber (1864-1920), jakkoli se považoval za „nábožensky nemuzikálního,“ na rozdíl od Barbera obdivně zmiňoval v souvislosti s náboženstvím velehory, při pohledu na něž sluší mlčet; dle svých narážek i svědectví své manželky a feministky Marianne choval hlubokou úctu ke Kristu, k Františkovi z Assisi, k Buddhovi a Mahávírovi – virtuosům praktikování všelidské lásky, kteří se politiky stranili a přesto dodnes působí.

Mnozí popřou existenci něčeho jako větší duchovní hloubky či míry usebrání třebas oněch weberovských náboženských virtuosů. Avšak přinejmenším v míře promyšlenosti argumentů a sofistikovaného působení mezi lidmi Nigel Barber ve svém ateistickém poselství nedosahuje úrovně mnoha z těch, kteří jsou pokládáni za neodmyslitelnou součást dějin náboženství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

El Greco – Hlava Krista (1590), Národní galerie, Praha

 

Zdeněk Zacpal

Překladatel, nordista

 

 

Nigel Barber – Why Atheism Will Replace Religion: The Triumph of Earthly Pleasures over Pie in the Sky, ISBN 978.0-9855691-0-5

___________________________________________________

 

Odkazy a citace:

 

 

Jan Jandourek v Orientaci LN (Proč nastalo zklamání ze sociologie, 23.8. 2014) tvrdí, že kromě Evropy a ještě tak Quebecu je „zbytek světa stejně náboženský jako byl vždycky.“

Jan Jandourek – Proč nastalo zklamání ze sociologie, Lidové noviny 23.8. 2014 – Orientace, str. 19-20 (I-II)

 

Římskokatolický kněz a nejnověji aspirant na prezidenta Tomáš Halík rád upozorňuje, že religiozita klesá jen v Evropě a že religiozita Spojených států, která „naprosto neklesá (ba podle mnohých statistik neustále masivně roste), s konečnou platností vyvrátila tezi, že modernizace společnosti nutně působí úpadek náboženskosti.“  …

Naděje pátera Halíka, že širší nabídka a náboženský volný trh roli náboženství v posledku posiluje, Barber nesdílí: Nejsilnější pozici má náboženství v zemích, kde má jeden směr monopol: tam jsou knihy s jinými názory zakázány, jejich autoři pronásledování a odpadlíci od vždy té pravé víry popravováni.

Tomáš Halík – Proměny světové náboženské scény, Respekt, č. 51-52, prosinec 2007:

Zatímco Berger viděl v pluralizaci náboženství riziko relativizace a ohrožení plausibility jednotlivých náboženských skupin, mladší autoři, inspirovaní ekonomickým myšlením, vidí právě v této pluralitní a konkurenční situaci náboženských institucí v severní Americe impuls pro větší flexibilitu a tedy i příčinu úspěšnosti náboženských společností. Odpovídají tak na otázku, proč jsou USA mnohem religióznější než Evropa (otázku, na kterou zastánci teorie sekularizace jako automatického důsledku modernizace a pokroku nedokázali odpovědět). Tvrdí, že právě konkurence nutí církve a náboženské společnosti v Americe vyvinout množství různých „produktů“, lépe odpovídající diferencovaným duchovním potřebám současných lidí, zatímco evropské církve se chovají jako „líné firmy“ s malým sortimentem nabídek. Proto jsou Američané silně religiózním národem s velkým vlivem církví (i když v USA platí zásada „oddělení církví od státu“) a proto jsou v Evropě nepružné církve (byť mnohdy podporované státem) málo účinné. Evropské církve lamentují nad bezbožnost Evropanů – avšak ve skutečnosti jde spíše o to, že ubohá jednostranná „nabídka“ církví se prostě míjí s „poptávkou“, s velmi specializovanými potřebami a očekáváním jednotlivých skupin současné společnosti.

 

Skutečnost, že religiozita Spojených států – země, která prošla nejintenzivnějším procesem modernizace a je nejvíce ovlivněna vědou a technikou – naprosto neklesá (ba podle mnohých statistik neustále masivně roste), s konečnou platností vyvrátila tezi, že modernizace společnosti nutně působí úpadek náboženskosti.

Sekularizace v novověké společnosti byla doprovodným jevem procesu funkcionální diferenciace jednotlivých sektorů společnosti. K této diferenciaci (a tedy i k celému procesu modernizace) na samém počátku nejvýrazněji přispěla sama církev, když „papežskou revolucí“ proti monopolu císařské moci při sporu o investituru (o právu jmenovat biskupy) ve vrcholném středověku způsobila v západní Evropě (na rozdíl od Byzance) rozdělení moci světské a duchovní. Pak se postupně vydělují z původní jednoty jednotlivé oblasti společenského života ( politika, hospodářství a nakonec i „náboženství „ jako od ostatních oblastí rozlišitelná sféra) a začínají se řídit vlastními pravidly. Náboženství už neprostupuje vše a církevně-náboženská kontrola dodržování posvátných pravidel veřejného života postupně slábne – dochází k už zmíněné privatizaci náboženství.

Avšak během poslední čtvrtiny dvacátého století zastínil tyto jevy jiný trend, který je ještě daleko razantnější a na rozdíl od sekularizace některých evropských zemí má vpravdě celosvětový charakter: masivní nástup náboženství do veřejného života, zejména do politické sféry – „deprivatizace náboženství.“ Tento pojem razí zejména americký sociolog Jose Casanova, když analyzuje současnou politickou roli náboženství ve Španělsku, Polsku, Brazílii a USA. Francouzský sociolog Gilles Kepel ve svém bestseleru Boží pomsta: křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět z roku 1996 dokládá politickou ofenzívu monoteistických náboženství proti liberálnímu řádu. Uvádí řadu příkladů: „islámské revoluce“, vliv evangelikálních skupin na politický život USA a konzervativního judaismu na politiku Izraele, řadí sem i katolické hnutí Communione e Liberatione a (podle mého názoru neoprávněně) vizi „reevangelizace Evropy“ Jana Pavla II.

 

Dodejme ještě něco z tamních statistik pro zmíněné pány Jandourka a Halíka: v roce 1965 bylo v USA ordinováno ještě 994 katolických kněží, letos pouze 494. A účast na nedělní mši svaté zároveň poklesla z 55 na 24 %.

Statistiky z Georgetownské univerzity: Frequently requested Church Statistics

http://cara.georgetown.edu/caraservices/requestedchurchstats.html

 

Již 3 z 10 Američanů ve věku od 18 do 35 let se dle letošního průzkumu neztotožňují s žádným vyznáním.

CJ Werleman – Atheists have their number: How the Christian right is hastening religion’s decline: Research suggests Americans raised in Christian households are increasingly shunning the faith of their parents

AlterNet, Tuesday, Mar 25, 2014

http://www.salon.com/2014/03/25/calling_the_christian_right_soon_you_will_be_outnumbered_partner/

 

 

 

Výsledky jeho výzkumů vyvracejí názory, které se mnoha duchovním podařilo po roce 1989 prosadit do hlavního proudu myšlení a kultury a s nimiž běžní novináři ve své devótnosti a nevzdělanosti při rozhovorech zpravidla nepolemizují.

Jedná se o téměř každý rozhovor nějakého vyslaného novináře s kardinály Vlkem, Dukou, s páterem Halíkem atd. , zejména sváteční rozhovory před Vánoci, Velikonoci ap. Autor těchto řádek si pamatuje na jedinou výjimku z tohoto pravidla či obyčeje – to byl kdysi asi před 15 lety rozhovor Josefa Greše s kardinálem Vlkem

 

Statisticky smetly i vyhlídky těch, kteří si jako Roman Joch slibují, že lidé, kteří mají hodně dětí především z důvodů náboženských, získají ve společnosti většinu, jejich životní styl se prosadí, obsadí svět a tak vytlačí ze společnosti lidi s jinými názory, kteří velkou rodinu nechtějí.

Roman Joch – Náš fundament? Silné rodiny – základ bohatství, Lidové noviny, Pátek, 7, února 2014, str. 7:

Vše zahojí čas. Generace, jež naletěly falešným prorokům, přirozenou cestou odejdou. A s nimi odejde i jejich životní styl, jejich „ne-potomkové“. V populaci zbudou ti, kdo z různých důvodů, především náboženských, jsou ochotni mít potomků spíše více než méně, dobře je vychovat, aby byli produktivními lidmi. A když tito získají v populaci většinu – tím myslím, že tento životní styl rodinných hodnot a silných, početných rodin se stane většinovým –, pak společnost může být opět na cestě k mnohem intenzívnější tvorbě bohatství.

 

Součástí křesťanství bývaly i skupiny takzvaných gnostiků, kteří duchovno pozoruhodně rozvíjeli, ale sami nepředepisovali jiným nic.

Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3, str. 173, mj.:

Although, as the great British scholar Arthur Darby Nock has stated, gnosticism „involves no recoil from society, but a desire to concentrate on inner well being,“ the gnostic pursued an essentially solitary path. According to the Gospel of Thomas, Jesus praised this solitude: „Blessed are the solitary and the chosen, for you will the Kingdom. For you are from it, and to it you will return.“

            This solitude derives from the gnostics´ insistence on the primacy of immediate experience. No one else can tell another which way to go, what to do, how to act. The gnostic could not accept on faith what others said, except as provisional measure, until one found one´s own path, „for,“ as the gnostic teacher Heracleon says, „people at first are led to believe in the Savior through others,“ but when they become mature „they no longer rely on mere human testimony,“ but discover instead their own immediate relationship with „the truth itself.“ Whoever follow secondhand testimony – even testimony of the apostles and the Scripture – could earn the rebuke Jesus delivered to his disciples when they quoted the prophets to him: „You have ignored the one living in your presence and have spoken (only) of the dead.“ Only on the basis of immediate experience could one create the poems, vision accounts, myths, and hymns that gnostics prized as proof that one actually has attained gnosis.

 

Dokáže například ono sportovní fandovství stimulovat lidi k tak „vlnově“ čistým a ušlechtilým produkcím jako jsou gregoriánský chorál, písně z Betlémské kaple anebo od českých renesančních literátských bratrstev?

„vlnová čistota – viz:

Larry Dossey – Healing Words: The Power of Prayer and the Practice of Medicine, Harper San Francisco, San Francisco 1993, ISBN 0-06-250251-4 – hard covers, (ISBN 0-06-250252-2 – pbk.), str. 221-288

Slavomír Gálik – Niekoľko poznámok k problému vedomia vo filozofii mysle (p.192-199); in: Organon F 2/2003, Bratislava

 

Proslulý sociolog náboženství Max Weber (1864-1920), jakkoli se považoval za „nábožensky nemuzikálního,“ …

uvedl to v dopise z 9. 2. 1909 kolegovi sociologovi Ferdinandu Tönniesovi:

„Denn ich bin zwar religiös absolut ‚unmusikalisch’ und habe weder Bedürfnis noch Fähigkeit irgendwelche seelischen ‚Bauwerke’ religiösen Charakters in mir zur errichten – das geht einfach nicht, resp. ich lehne es ab. Aber ich bin [,] nach genauer Prüfung, weder antireligiös noch irreligiös. Ich empfinde mich auch in dieser Hinsicht als einen Krüppel, als einen verstümmelten Menschen, dessen inneres Schicksal es ist, sich dies ehrlich eingestehen zu müssen, sich damit – um nicht in romantischen Schwindel zu verfallen – abzufinden, aber […] auch nicht als einen Baumstumpf, der hie und da noch auszuschlagen vermag, mich als einen vollen Baum aufzuspielen. Aus dieser Attitüde folgt viel […].“

Je pravda, že jsem absolutně nábožensky nemuzikální a nemám žádnou potřebu ani schopnost vztyčit uvnitř sebe jakékoli psychické budovy náboženského charakteru. Avšak důkladné vyšetření sebe sama mi dalo vědět, že nejsem protináboženský anebo nenáboženský. …

Dirk Kaesler – „Religiös unmusikalisch“: Anmerkungen zum Verhältnis von Jürgen Habermas zu Max Weber

Literaturkritik.de http://www.literaturkritik.de/public/rezension.php?rez_id=13142

 

… na rozdíl od Barbera obdivně zmiňoval v souvislosti s náboženstvím velehory, při pohledu na něž sluší mlčet; …

Max Weber – Vorbemerkung zu den »Gesammelten Aufsätzen zur Religionssoziologie« http://www.zeno.org/Soziologie/M/Weber,+Max/Schriften+zur+Religionssoziologie/Vorbemerkung

Wer »Schau« wünscht, gehe ins Lichtspiel: – es wird ihm heut massenhaft auch in literarischer Form auf eben diesem Problemfeld geboten4. Nichts liegt den überaus nüchternen Darlegungen dieser der Absicht nach streng empirischen Studien ferner als diese Gesinnung. Und – möchte ich hinzusetzen – wer »Predigt« wünscht, gehe ins Konventikel. Welches Wertverhältnis zwischen den hier vergleichend behandelten Kulturen besteht, wird hier mit keinem Wort erörtert. Daß der Gang von Menschheitsschicksalen dem, der einen Ausschnitt daraus überblickt, erschütternd an die Brust brandet, ist wahr. Aber er wird gut tun, seine kleinen persönlichen Kommentare für sich zu behalten, wie man es vor dem Anblick des Meeres und des Hochgebirges auch tut, – es sei denn, daß er sich zu künstlerischer Formung oder zu prophetischer Forderung berufen und begabt weiß. In den meisten andern Fällen verhüllt das viele Reden von »Intuition« nichts anders als eine Distanzlosigkeit zum Objekt, die ebenso zu beurteilen ist wie die gleiche Haltung zum Menschen.

 

… dle svých narážek i svědectví své manželky Marianne choval hlubokou úctu ke Kristu, Františku z Assisi, k Buddhovi a Mahavírovi – virtuozům praktikování všelidské lásky, kteří se politiky stranili a přesto dodnes působí.

Marianne Weber – Max Weber: A Biography, John Wiley & Sons, New York, 1974, ISBN 0-471-92333-8, str. 503-505:

Max Weber – Politik als Beruf (str. 505-560); in:

Max Weber – Gesammelte Politische Schriften, J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen, 1958, ISBN 3 16 826932 8 (Lw.)

příslušná pasáž na str. 550-558; str. 557:

Die großen Virtuosen der akosmistichen Menscheliebe und Güte, mochten sie aus Nazareth oder aus Assisi oder aus indischen Königsschlössern stammen, haben nicht mit dem politischen Mittel: der Gewalt, gearbeitet, ihr Reich war „nicht von dieser Welt“ und doch wirkten und wirken sie in dieser Welt …

 

Mnozí popřou existenci něčeho jako větší duchovní hloubky či míry usebrání třebas oněch weberovských náboženských virtuozů.

Například filosof Tomáš Hříbek v článku Jak být dobrý i bez Pánaboha – Lidové noviny, 5. 5. 2012 Kavárna, mj:

Přiznám se, že patřím k těm povrchním občanům České republiky, kteří absenci duchovna – ať už je to cokoliv – ve svém životě nepociťují.

 

Avšak přinejmenším v míře promyšlenosti argumentů a sofistikovaného působení mezi lidmi Barber ve svém poselství ani odkazech úrovně mnoha z těch, kteří jsou pokládáni za neodmyslitelnou součást dějin náboženství, nedosahuje.

Například Sørena Kierkegaarda, Elaine Pagelsové, sv. Jana z Kříže, Jana Husa, George Foxe, Buddhy, Haribhadry Súriho, Mahátmy Gándhího, Chuej-nenga, …