Respekt 21/2017 (22.-28.5. 2017), str. 8 – Dopisy

AD: Marek Švehla – Matka vlasti? Respekt 19/2017 (8.-14.5.), str. 33

Pokud Marek Švehla tvrdí, že „začlenění zemí Koruny české pod Habsburky rozhodly české stavy“, je třeba uvádět, že první Habsburkové na českém trůně od Ferdinanda I. (1526) bývali voleni či potvrzováni stavy, které na ně dohlížely. Sami Habsburkové zprvu uznávali a hájili princip náboženské tolerance i zájmy nekatolických konfesí, jak to dokládá Zdeněk David ve své knize „Nalezení střední cesty.“ Až porušování těchto principů ze strany Habsburků o 90 let později vedlo k povstání českých stavů a po jejich porážce ke krvavé rekatolizaci s tisíci oběťmi. Evangelíci bývali za svou víru usmrcováni i na sklonku vlády Marie Terezie: masakr v obci Růžďka proběhl ještě v roce 1777.

Rozpad rakousko-uherské monarchie má z dlouhodobého hlediska i dobré stránky: země nejsou již více paralyzovány etnickými konflikty, zuřícími jinde po světě i dnes. Má-li země jen omezenou nebo žádnou suverenitu, část jejích nejlepších talentů a energie bývá odčerpávána jinam anebo se musí dohadovat s jinými národnostními či náboženskými skupinami. A všestranný kulturní rozvoj příslušníků národa se dá jen někde, a i to velice obtížně, zajistit bez jeho vlastního státu.

Věda, svobodné myšlení i literatura se spíš než v Rakousku za „doby temna“ honosily slovutnějšími jmény a dostaly větší prostor nejen v tehdejších zemích protestantských, ale i v katolické Francii a v Polsku; prostředí vstřícnější tvůrčímu myšlení se našlo i v Neapolském království.

Za „matku vlasti“ nelze považovat ženu, pro niž byla země ponejvíce zdrojem vojenského i lidského materiálu. Její „racionální“ vláda žádnou demokracií nebyla. Zárodky demokracie a svobody se daly najít spíš v některých italských městech, Nizozemí, ve Švédsku, v Polsku, Anglii a zejména v tehdy již vyhlašovaných Spojených státech amerických.

Oslav dnes je hodno spíš to, co z „dobových zvyklostí“ v dobrém smyslu vybočovalo.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už do vojny jedeme – česká lidová

 

Už do vojny jedeme, jedeme;

dobře se tu mějte!

Však vy na nás brzičko,

o, má zlatá matičko,

stokrát vzpomenete.

 

Ach, bratříčku, bratře můj,

osedlej koníčka,

že já musím pryč odjet,

o, má zlatá matičko,

od mého srdíčka.

 

Když jste bratra zabili, zabili,

zabijte mě taky;

dejte pozor na sebe,

o, má zlatá matičko,

a na svoje děti.

 

Když jste bratra zabili, zabili,

zabijte nás oba;

ponese nás vodička,

o, má zlatá matičko,

kolem Jarošova.

 

Ponese nás, ponese,

na jedlové dešce,

bude plakat, naříkat,

bude plakat, naříkat,

černooký děvče.

________________

Citace, odkazy:

Zdeněk V. David – Finding the Middle Way: The Utraquist’s Liberal Challenge to Rome and Luther. Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press, 2003. xxii + 580 pp. index. append. bibl. $65. ISBN: 0–8018–7382–7.v

Zdeněk V. David – Nalezení střední cesty: Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Filosofia, Praha, 2012, 662 stran, ISBN 978-80-7007-369-8, vázaná

po jejich porážce ke krvavé rekatolizaci s tisíci oběťmi.

Nepřehlížejme, že Češi byli ke katolicismu donuceni mučením a kolem Bílé Hory byla vyvražděna takřka ze 100% celá protestantská města, například Písek a Prachatice

 

prostředí vstřícnější tvůrčímu myšlení se našlo i v Neapolském království.

Podívejme se do dějin vědy, myšlení, v téměř každé jiné zemi (včetně „mé“ Skandinávie), snad kromě Pyrenejského poloostrova, mohly vyrůst a uplatnit se významnější osobnosti než v oné obrovské rakouské říši. V oné často vysmívané Neapoli kromě plejády umělců a nejstarší opery v Evropě (1737) působili například Bernardino Telesio, Cesare Beccaria, Giambattista Vico