RESPEKT, 33/2003 (Srpen 11.-17.), str.16, Rozhovor

KAREL STRNAD (1951) je trojnásobným mistrem republiky z poloviny 80. let (na mistrovství do zahraničí jezdit nesměl – měl příbuzné v kapitalistické cizině). Vystudoval dálkově Vysokou školu ekonomickou v Praze a pra­coval jako stavební projektant. Po roce 1989 se začal živit svým koníčkem: zpracoval metodické materiály pro vý­cvik zásahových jednotek a policie, vedl výcvik studentů v bojových uměních a sebeobraně na FTVS UK. Dnes pů­sobí jako vedoucí trenér oddílu karate v pražské Hostivaři.

 

 

Jste  mistrem karate-dó. Co  to vlastně je?

Na to nejde odpovědět jednoznačně. V doslovném překladu znamená ka­rate holé ruce, dó cestu, umění. Obecně řečeno platí jako ve všech bojových uměních i zde, že užíváním technik, které sloužily záchraně lid­ského života, si člověk pěstuje nad­hled a učí se řešit životní konflikty – nejen v oblasti fyzického napadení – s určitým odstupem.

Srovnáte-li karate-dó a další asij­ská bojová umění s jinými, napří­klad s brazilskou capoeirou, zjistíte, že v Asii buddhismus, především dí­ky meditacím, přiměl adepty této cesty vědomě posilovat jejich du­chovní kázeň a přispěl ke koncentraci a uvolnění toho, čemu se říká vnitřní energie.

 

 

Lidé si často pod pojmem ka­rate představí přerážení cihel…

Lámací techniky, tameši-wari, jsou součástí komplexu karate-dó: při nácviku dochází ke zhuštění kostí a kloubů, a tím se zvyšuje jejich tu­host a odolnost proti zlomení.

 

Co v karate-dó převažuje: je to záležitost spíš fyzické kondi­ce, postřehu, rychlosti, duchov­ního směrování, koncentrace?

Je to souhrn dovednosti a schopnos­ti, o kterých mluvíte. Záleží na kaž­dém člověku, která oblast převládá, jaký cíl si stanoví, když se začne karate-dó věnovat.

 

Co jste si stanovil vy?

Patřím k těm, kteří karate-dó chá­pou jako komplexní směr života.

 

Co kdysi rozhodlo, že jste si vybral zrovna tuto cestu?

Nadchlo mě to, co je pro ni specific­ké, totiž že zásadně využívá rukou i nohou úplně stejně pro systém od­blokování ataku útočníka, k jeho za­sažení a paralyzaci.

 

Podle proslulého současného buddhistického mistra Šeng-jena, který žije na Tchaj-wanu, má ale člověk nepříznivým podmín­kám čelit neodporováním, nikdy nebojovat a tím rozpouštět na­pětí přirozenou cestou.

Svým způsobem nebojovat je i zá­kladem karate-dó. Fyzicky a psy­chicky vyzrálý karatista ví a zná to­lik ze svého umění, že dokáže vycítit nebezpečí agrese a vyhnout se jí. Princip karate-dó jako bojového umění je: nebojuj, utíkej, ale jsi-li donucen hájit svůj život, tak se bij jako tygr. Myslím, že v těchto posto­jích zas tak velký rozdíl není.

 

Buddhistický čchanový mistr Šeng-jen

 

 

Na hraně

 

Jak karate vzniklo?

Přímým podnětem byl zákaz nošení zbraní při sjednocováni Okinawy v pozdním středověku i za její oku­pace Japonskem po roce 1620.

Všechna bojová umění mají stej­ný princip a filosofii: jejich pomocí člověk může uhájit svoji existenci. Zprvu se lidé cvičili bez pravidel, jen proto, aby přežili – to je stadium džutsu. Od období Meidži – v Japon­sku začalo v roce 1868 – bojová umění přecházela do stadia dó, díky ně­muž v Asii tato umění přežila i poté, co džutsu po objevu střelných zbraní ztratilo opodstatnění.

To, co se v současnosti provozuje ve světě, je určitý odraz japonského pojetí okinawského karate-dó. V Ja­ponsku se sice pěstuje na univerzi­tách a středních školách, stalo se i součástí tamní kultury, ale není o nic duchovnější než u nás, jejich přistup je stejný. Jako styl života se dnes tato cesta udržela největší mě­rou vlastně jen v místě svého vzni­ku, na Okinawě.

 

Kdy se bojová umění začala proměňovat ve sportovní disci­plíny?

Tak zhruba od roku 1950. V pozadí toho posunu byla především touha po popularitě. Sporty si vytvářely svá pravidla – tam vidíme odklon od filosofie, sleduje se jen výkon a ve snaze dosáhnout výkonu se zapomíná na dřivější styl a duchovní rozměr. Některá bojová uméni si ale zachovala systém nesoutěžniho umění dó.

 

Která třeba?

Například aikidó (cesta duchovní harmonie) nebo iaidó (cesta tasení meče). První z nich je sebeobranný systém, zaměřený má obrácení útoč­níkovy síly a hybnosti proti němu sa­motnému. V druhém případě jde o disciplínu rozvíjenou v Japonsku už od 15. století – umění, jak užít meč proti nejrůznějším způsobům útoku.

 

Kde je dnes místo karate-dó?

Podle mého názoru momentálně na hraně mezi skutečné sportovním od­větvím a bojovým uměním.

 

 

Agrese

 

Poznáte na ulici člověka, který se věnuje bojovému sportu?

Při zběžném pohledu jen někdy. Ně­které druhy bojového umění formují postavu, u jiných stačí pohled na soustředěný výraz obličeje – napří­klad i u nás známých meditačních, zdravotních a bojových cvičeních tchaj ťi čchuan, jejichž cílem je uvést v harmonii tělesnou vitální sí­lu čchi. Zkušený karatista se roze­zná podle pěsti zformované údery, aikidista podle extrémně silného zápěstí.

Bezpečné ale poznáte člověka, který se věnuje bojovým uměním, když ho vystavíte psychické zátěži: dokáže lépe analyzovat dopad růz­ných situací a rozlišit je na zásadní a banální. Jeho způsob komunikace může případné násilníky od jejich plánů odradit.

 

Jak?

Násilnici si vždycky vybírají na po­hled slabší kořist. Pokud nezaútočí ze zálohy, dochází k nějaké formě dialogu. Pravé tady se může projevit zvýšená psychická odolnost napade­ného, když je schopen s útočníky klidně komunikovat.

Největší chybou nezkušených adeptů karate bývá, že ihned při prvním náznaku konfliktu začnou v bojových střezích poskakovat ve snaze toho druhého zastrašit. Při­pravují se tak přinejmenším o mo­ment překvapení.

 

Nestimuluje karate agresivitu?

Člověk musí být schopen v sobě agresivitu vzbudit, aby překonal agresi protivníka, který mu chce ublížit. Ale smysl cesty dó je v tom, že nepěstujeme karate, abychom někomu ublížili, abychom ho zabili, ale abychom se zdokonalili, tudíž nesmíme ublížit svému potenciál­nímu partnerovi v cestě dó. A tady je podle mne obrovské pozitivum bojových umění: vzbudit a kontro­lovat agresivitu podle pravidel sportovního zápasu. Někteří lidé nesouhlasí s tím, že karate-dó je sportovní disciplína, podle mne je to ale dobře: její pravidla usměrňu­jí člověka na cestě kontroly agrese – aby neublížil.

 

Přesto se stává, že je adept va­šich umění odsouzen za násilí.

Občas někdo psychicky nezvládne mezní situaci, protože špatně roz­pozná míru cizí agrese. Mnohem horší ale je, když někdo pěstuje techniky bojových umění proto, aby mohl druhým ubližovat. V obou pří­padech nastala chyba ve výchově. Ve druhém případě jde jasně o mo­rální pochybení učitele. Na něm vždycky záleží. Jaký je učitel, tako­vý je žák, to platí všeobecně.

Každý, kdo narazí na nějakou školu, trenéra nebo živnostníka v oblasti bojového uměni, by se měl nejdřív podívat, kolik adeptů dotyč­ný vychoval, za jakým účelem pra­cuje, a teprve pak se rozhodnout, zda k němu vstoupí do učení.

 

 

Učitel a žák

 

Jak se člověk stane učitelem ve vašem oboru? Kdo určuje jeho způsobilost?

Musí se prokázat kvalifikací trenéra určité třídy. Bohužel před časem udělali naši zákonodárci hrubou chybu a zařadili výuku bojových uměni do volných živností. Po dva až tři roky stačilo, aby kdokoli zašel na živnostenský úřad a ukázal maturitní vysvědčení. A tak tu máme mnoho pseudoodborníků, kteří si vy­mýšlejí pohádky, jak se stali šaolinskými mistry. Bohužel jim to občas někdo uvěří. Ti lidé sledují vždycky prakticky jen jedno: zisk.

 

Jak dlouho se člověk musí va­šemu umění učit?

To záleží na motivaci učitelů i žáků. Chce-li učitel vydělat co nejvíc pe­něz, učí své svěřence tak dlouho, do­kud mu peníze nosí. V momentě, kdy se dostanou na takovou úroveň, že je třeba investovat víc do jejich rozvo­je, a bez peněz to nejde, většinou to ti takzvaní mistři vzdávají. Kvalitní mistr si udrží až kolem 50-60 % žá­ků až do úrovně dobrého výkonnost­ního pojetí karate.

Při vrcholovém pojetí už potom záleží hodně na žácích: musí se roz­hodnout, co jsou ochotni navíc oběto­vat, aby byli skutečnými mistry, úspěšnými závodníky. To už je otáz­ka vrcholového pojetí v amatérských podmínkách.

 

Pracujete s dětmi. Co vaši práci omezuje?

Vadí nám, že zákony nevytvářejí vhodnější prostředí pro lidi, kteři by chtěli podporovat i méně atraktivní sporty. Je to důležité, protože na roz­díl od sportů, kde jsou v oběhu mili­ony, jsou bojová umění pro sponzory leckdy nezajímavá.

 

Co by se mělo z vašeho pohle­du změnit na školách?

Myslím, že především počet hodin tělesné výchovy. Měla by být stejně důležitým předmětem jako mate­matika. Učitelé tělocviku musí být odborníci, nestačí každou hodinu vyhnat děti na hřiště, aby hrály ko­panou nebo vybíjenou. Osnovy tělo­cviku by měly dvě třetiny času vě­novat rozvoji jedince (zvyšovat jeho vytrvalost, obratnost a fyzickou kondici), zbývající třetinu bych vě­noval kolektivním sportům, které jsou důležité pro sociální cítění při fyzické zátěži a pro schopnost tý­mové práce.

 

Tíhnou dnes děti víc nebo mé­ně ke sportu než dřív?

Rozhodně mnohem méně. Před 15-20 lety se ve výkonnostním spor­tu realizovala velká část dětí. Dnes se sportem končí už na základní škole. Nevidím tu zapálenost co dřív.

 

Co podle vašich zkušeností mohou bojová umění dětem dát?

Mládeži se věnujeme dlouhodobě, v horizontu deseti let, kdy jsme začí­nali cvičit se šestiletými dětmi ve sportovní přípravce. Mám praktické zkušenosti v tom, že se nám podaři­lo zaujmout děti jinak těžko zvlád­nutelné: hyperaktivní, nebo naopak velice uzavřené, introvertní. Podaři­lo se nám rozvinout osobnost člově­ka, poznamenaného ztrátou koordi­nace pohybů. Lze říci, jsem o tom osobně přesvědčen, že pěstování bo­jových uměni má po všech strán­kách pozitivní vliv na každého, kdo se mu věnuje.

 

Pomohlo by karate třeba poli­tikům?

Za minulého režimu se ke karate-dó obracelo hodně lidí de facto s politic­kým podtextem, hledali určitou vol­nost. V současné době je pěstují pře­devším pro svůj vnitřní rozvoj. To by mohlo být k užitku i lidem v politice. Z pohledu karatisty je smutné, že politici jsou tak ochotni veřejně ztrá­cet charizma své osobnosti. Přitom od osobnosti se odvíjejí činy. Politik by v každém případě měl znát jaké­si minimum v oblastech světové his­torie, práva, ekonomiky a podobně, ale měl by být zároveň schopen odo­lávat tlakům. Takové osobnosti ovšem těžko vyrostou, pokud se i v nejnižších patrech, na úrovni ob­ce, politici sdružují do klubů, které mezi sebou ne vždy čestně soupeří. Když je politik zásadový, svým stra­nickým kolegům většinou nesedí a snaží se ho vyštípat. Vidíme to tře­ba i v parlamentu.

 

 

Miska vah

 

 

Věnujete se karate od osmnácti let. Přišel jste v důsledku toho o něco podstatného?

Samozřejmé, že se člověk při cestě nahoru musí lecčeho ze soukromí vzdávat. Opustit jsem toho bohužel musel hodně, rozpadla se mi i rodi­na. Misky vah se ale zatěžovat neda­jí. Ztráty v mém soukromém životě byly velice těžké, výsledek ale stál za námahu a těším se z něj.

 

Vydaly se vaše déti podobnou cestou?

Obě se karate věnovaly: dcera i syn, který se v žákovské kategorii stal mistrem republiky.

 

Věděl jste, co všechno karate obnáší, když jste se rozhodl se mu věnovat?

Nevím to ani teď. Byly jisté okamži­ky na stupních vítězů a často ještě emotivnější zážitky ve chvíli, kdy váš žák zvítězí nebo udělá určitý tech­nický stupeň. Fantastická motivace u bojových umění spočívá ale hlavně v tom, že člověk, pokud si něco neza­krývá, zjistí, že stále umí jen málo.

 

Vymysleli Češi někdy nějaké bojové umění?

Ve své dobé husité. Tehdy se bitvy řešily většinou čelními střety. K ta­kovým střetům neměli dostatečnou výzbroj, a proto často nutili protiv­níka zaútočit na vozovou hradbu a tím paralyzovali náraz armády na nedostatečně vyzbrojené bojovníky, kteří hradbu opustili až v okamžiku boje muže proti muži. Mimoto vy­tvořili několik systémů individuál­ního boje s novými zbraněmi (cep, sudlice, palcát, řemdih), ale tyto sy­stémy se nám bohužel nedochovaly. Husité padli nebo byli upáleni ve stodolách a nedostali příležitost, aby jejich bojová umění přešla z ob­lasti džutsu do dó.

 

ZDENĚK ZACPAL

Autor je tlumočník a překladatel