Lidové noviny, 11. listopadu 2008, str. 11

 

Petr Placák ve svém článku Osmadvacátý říjen nebyla revoluce (LN 25. 10.) tvrdí bez bližších vysvětlení mnoho diskutabilních tezí. Omezme se však na jeho tvrzení, že bychom těžko hledali v Evropě národ, který v dějinách tak málo úpěl jako Češi, dokonce i pod 300letou nadvládou Habsburků. Na úrovni individuálních, jazykových a demokratických práv a svobod občanů se dají najít země i pod cizí nadvládou celkově svobodnější a posléze i demokratičtější. Třebas Skotsko pod vládou Londýna. Norsko pod Dánskem i pod Švédskem. Již v roce 1795 shledala v Norsku Mary Wollstonecraftová vůbec nejsvobodnější komunitu, jakou kdy spatřila, a v letech 1815-1848 bylo Norsko dokonce zemí s nejširší měrou volebního práva mužů v tehdejší Evropě.

 

Rundetårnet – stále ještě stojící astronomická observatoř v Kodani, otevřená roku 1642.

 

Věda a kultura tehdy i u menších, zejména protestantských národů jen kvetly, zatímco u nás řádili jezuité:

 

 

… a tradiční pálení knih v římskokatolické církvi

 

 

Baroko bylo leckde jinde svobodnější, bez pálení statisíců knih. Kultura a učenost i u menších národů tak mohla vzkvétat jako nikdy předtím; mohly tam tak zazářit osobnosti jako dánský fyzik Rømer, švédský biolog Linné, norsko-dánský dramatik Holberg, skotský ekonom Smith a filozof Hume…

Režim Habsburků hned v počátcích války popravil nebo vyhnal stěžejní část české reprezentace a narušil i zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a kulturu citelněji než vývoj po roce 1945. Po roce 1620 bylo na 75 % půdy v Čechách původním vlastníkům odňato navždy, bez restitucí. Placák přehlíží ony postižené s jinými postoji, zájmy a světonázorem. Obdobně jako ještě Jakešovi byla bližší tyranie soudruha Kim Ir-sena než demokracie našich západních sousedů.

Zdeněk Zacpal, nordista

 

 

Původní verze zaslaná redakci:

Habsburkové tuto zemi poničili

Zdeněk Zacpal

 

V Lidových novinách (LN 25.10.2008 „Osmadvacátý říjen nebyla revoluce“) tvrdí Petr Placák bez bližších vysvětlení mnoho diskutabilních tezí. Omezme se zde na jeho tvrzení, že bychom těžko hledali v Evropě národ, který v dějinách tak málo úpěl jako Češi, dokonce i pod 300letou nadvládou Habsburků. Na úrovni individuálních, jazykových a demokratických práv a svobod občanů se přece už hned za humny „Střední Evropy“ dají najít země i pod cizí nadvládou celkově svobodnější a posléze i demokratičtější. Třebas Skotsko pod vládou Londýna. Norsko pod Dánskem i pod Švédskem. Již v roce 1795 shledala v Norsku Mary Wollstonecraftová vůbec nejsvobodnější komunitu, jakou kdy spatřila, a v letech 1815-1848 bylo Norsko dokonce zemí s nejširší měrou volebního práva mužů v tehdejší Evropě. I Finsko se pod carským Ruskem z domobrany, vlastního jazyka, svobody i demokracie těšilo víc.

Baroko bylo v některých jiných částech Evropy svobodnější, bez pálení statisíců knih. Kultura a učenost tam tak mohla, na rozdíl od pobělohorských českých zemí, vzkvétat jako nikdy předtím. Ve svobodnějších, protestantských prostředích i menších národů Evropy tak mohly zazářit osobnosti jako dánský fyzik Ole Rømer, švédský biolog Carl Linné, norsko-dánský dramatik Ludvig Holberg, skotský ekonom Adam Smith a filosof David Hume, slovenský učenec Matej Bel … Lidové balady v Dánsku se soustavně sbíraly ne hlavně v 19. století, ale již od 16. století, od reformace. Ale i v katolickém Polsku a Francii panovalo svobodnější prostředí přinejmenším ve vědě, na divadle a v literárních salonech, i když hugenoti byli popravováni ještě i v 18. století.

Snížení počtu českého obyvatelstva o desítky procent by se možná dalo neadresně připisovat době či celé Třicetileté válce. Pokud by ovšem režim Habsburků mimo rámec války nepořádal tzv. dragonády – trestné výpravy a řádění vojáků v nekatolických krajích. Pokud by hned v počátcích války nepopravil nebo nevyhnal stěžejní část české reprezentace a nenarušil i zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a kulturu citelněji než vývoj po roce 1945. Po roce 1620 bylo na 75% půdy v Čechách původním vlastníkům odňato navždy, bez restitucí. Placák přehlíží ony postižené s jinými postoji, zájmy a světonázorem. Obdobně jako ještě Jakešovi byla bližší tyranie soudruha Kim Ir-sena než demokracie našich západních sousedů.

 

Autor je nordista

 

Re: Habsburkové tuto zemi poničili_2:
Autor: pierre IP: 213.151.93.xxx Datum: 11.11.2008 13:18

vynikající reakce na tendenční článek

 

_____

 

Odkazy:

Petr Placák „Osmadvacátý říjen nebyla revoluce“ (LN 25.10.2008) tvrdí bez bližších vysvětlení mnoho diskutabilních tezí.

, že prý Rakousko-Uhersko prý bylo „v mnohém ohledu slušnějším státem než Francie, že jedinou teokracií v konfliktu 1. světové války, bylo carské Rusko a že Vilémovské Německo bylo na svou dobu poměrně liberálním státem.

 

Neteokratická zřízení se dle obecného názoru však dala najít mj. spíše v tehdejších USA, v Itálii před Mussolinim a zejména ve Francii po roce 1905. V Rakousku však na vojně sloužili feldkuráti všeobecné polní mše, ve školách musely viset kříže a až do roku 1918 byla kontrolována účast studentů na oficiálních katolických bohoslužbách. Když však byla Francie tak neslušná, proč ti všichni malíři, umělci, intelektuálové, Poláci, Arméni a Židé oné doby z tolika jiných státních útvarů dobrovolně a v tak velkém množství neprchali namísto Francie či zámoří raději do Vídně, za Habsburky?

Je třeba stále připomínat, že V některých zemích I v katolickém Polsku a Francii panovalo svobodnější prostředí přinejmenším ve vědě, na divadle, v literárních salonech, i když hugenoti byli popravováni ještě i v 18. století.

Zajisté, české země se počtem obyvatel a kulturními výkony těžko mohly vyrovnat větším zemím či národům. Srovnejme si však kulturní rozkvět menších národů, jejichž obyvatelstvo se až do 19. století i dle historických populačních atlasů počítalo spíše na statisíce než na milióny. Lidové balady, nemluvě o další staroseverské literatuře, se zejména v Dánsku sbíraly ne hlavně v 19. století jako u nás, ale již od 16. a zejména v 17. století. V barokním období zazářily osobnosti Komu mohou české země poděkovat za to, že v nich po vynuceném odchodu Keplera a Komenského nevyrostla a netvořila žádná osobnost myslitele srovnatelného formátu? Že ostatní získali nad nimi náskok? Že ještě za 160 let po Bílé hoře se úroveň a škála české literatury dala těžko srovnávat s její bohatostí a rozmanitostí jejích žánrů před rokem 1620? To byl ten náš početnější národ tak hloupý?

 

 

Neteokratická zřízení se dala najít spíše v tehdejších USA, v Itálii před Mussolinim, v některých dalších zemích,

USA jsou oddělením církví od státu známé, ale ani v Itálii konce 19. století se nesmělo vyučovat náboženství na veřejných školách

ale zejména ve Francii, která v roce 1905 důsledně oddělila církve od státu.

La laïcité de l´état:

Titre I^er. – Principes

Article premier. La république assure la liberté de conscience. Elle garantit le libre exercice des cultes sous les seules restrictions édictées ci-après dans l´interêt de l´ordre public.

Art. 2. La république ne reconnaît, ne salarie ni ne subventionne aucun culte. En conséquence, à partir du I^er janvier qui suivra la promulgation de la présente loi, seront supprimées du budget de l´État, des départements et des communes, toutes dépenses relatives à l´exercice des cultes. …

Titre III. – Des édifices des cultes

Art. 12. Les édifices qui ont été mis à la disposition de la nation et qui, en vertu de la loi du 18 germinal an X, servent à l´exercice public des cultes ou au logement de leurs ministres (cathédrales, églises, chapelles, temples, synagogues, archevêchés, évêchés,

presbytères, séminaires), ainsi que leurs dépendances immobilières et les objets mobiliers qui les garnissaient au moment où lesdits édifices ont été remis aux cultes, sont et demeurent propriétés de l´État, des départements et des communes…

Art. 13. Les édifices servant à l´exercice public des culte, ainsi que les objets mobiliers  les garnissant, seront laissés gratuitement à la disposition des établissements publics du culte, …

Journal officiel (11 décembre 1905)

Citováno z : Politics and Society in Contemporary France (1789-1971), A Documentary History. Eric Cahm, George G. Harrap & Co. Ltd, London, 1972, ISBN 0 245 50328 5

 

Pronásledovaní oné doby měli přece jen opačný názor a za maják svobody považovali rozhodně spíše Paříž, Francii. … Proč ti všichni malíři, umělci, intelektuálové, Poláci, Arméni a Židé oné doby z tolika jiných státních útvarů dobrovolně a v tak velkém množství neprchali namísto Francie či zámoří raději do Vídně, za Habsburky?

Třeba náš největší moderní malíř František Kupka (1871-1957)

 

I když pomineme některé kultury neevropského původu

například císařská Čína nebo některé její části i po roce 1911 byly v otázce svobodné volby náboženství svobodnější

svobodné město Singapur, pod britským protektorátem založeno 1805 Sirem Stamfordem Rafflesem bylo kromě Britů spoluutvářeno i čínskou, malajskou, jinoindickou, arménskou, židovskou … kulturou

na území dnešní Botswany probíhalo rozhodování konsensuálním způsobem. Ještě dnes má tato „černošská země“ nižší míru korupce než Česká republika

 

či britská dominia v zámoří,

o předešlém jde diskutovat, ale občanské svobody a míra suverenity Čechů v Rakousku se nedají srovnávat s postavením Australanů, Kanaďanů, Novozélanďanů …

 

Například Skotové pod vládou Londýna.

Ani ty největší represe po povstáních (třebas po bitvě u Cullodenu v roce 1749) nebyly tak kruté jako pobělohorské poměry u nás. Skotové si mohli uchovat svou nezávislou (Presbyteriánskou – kalvinistickou) církev (Kirk). Spojené království bylo méně autoritářské než Rakousko(-Uhersko). Ani v posledních desetiletích nechtěla většina Skotů úplnou samostatnost

Již v roce 1795 shledala v Norsku britská feministka a cestovatelka Mary Wollstonecraftová vůbec nejsvobodnější komunitu, jakou kdy spatřila.

Mary Wollstonecraft – Letters Written in Sweden, Norway, and Denmark – Letter VII, text je i na internetu, srv. poměry v Rakousku ještě o 60 let později

 

v letech 1815-1848 se Norsko dokonce těšilo nejširšímu hlasovacímu právu mužů z tehdejších evropských zemí. Vystudoval jsem nordistiku na FFUK v rámci dvojoboru filosofie-dánština a tuto informaci jsem poprvé slyšel na přednášce profesora Hrocha v rámci kurzu Dějin severských zemí a pak ji ověřoval

Na rozdíl od Skotů chtěli Norové většinou samostatnost a také se jim jí v klidu a míru dostalo a nemuseli o ni bojovat jako Čs. legionáři:

Wikipedia: Dissolution of the union between Norway and Sweden in 1905:

The plebiscite was held on August 13 and resulted in an overwhelming 368,208 votes (99.95%) in favor of dissolution against 184 (0.05%) opposed. The government thereby had confirmation of the dissolution. 85 percent of Norwegian men had cast their votes, but no women (universal suffrage was not extended to women until 1913, but Norwegian feminists collected more than 200,000 signatures in favor of dissolution).

 

Dokonce i Finové pod carským Ruskem měli víc svobody i demokracie. http://www.historyworld.net/wrldhis/PlainTextHistories.asp?ParagraphID=gau

The Russian neighbour: AD 1809-1919
Sweden cedes Finland to Russia in 1809 in the treaty of Hamina (or, in its Swedish name, Fredrikshamn). Finland’s autonomy as a grand duchy under Russian protection has been guaranteed earlier in the year by the tsar, Alexander I, who assures the Finnish diet that he will respect the constitution and the civil and religious rights already established under Swedish rule. In 1811 the parts of Finland absorbed by Russia during the 18th century are restored to the grand duchy.
Throughout the 19th century Finland thrives in partnership with Russia. The Finnish language is encouraged in schools and in government offices. From 1878 the grand duchy even has its own army.

http://virtual.finland.fi/netcomm/news/showarticle.asp?intNWSAID=25908

Finland´s Leap into Democracy

Finland obtained a unicameral parliament in 1906, at a moment of weakness on the part of Russia. The humiliations of the Russo-Japanese War forced Tsar Nicholas II to make concessions. The parliamentary reform, however, rested on Finland’s own democratic tradition. Finland was the most advanced part of the Russian Empire; the level of education was high, there was a well-developed civic society and the struggle against Russification had increased national self-esteem. The national struggle culminated in the ‚Great Strike‘ that spread from Russia at the end of 1905. Finnish streets and market places witnessed the first demonstrations in the history of the country and mass movements emerged. After the strike, all groups of society took part in public life on the basis of formal equality.

The strike also brought the first breath of parliamentarianism to Finland. Leo Mechelin’s constitutional senate, which was appointed during the strike, was in effect the country’s first parliamentary government because the Governor General presented the list of ministers submitted by the Finnish parties in St. Petersburg without any changes. Parliamentary institutions were ultimately consolidated by the constitution of 1919.

Finland’s leap from a four-estate Diet directly to a unicameral parliament or Eduskunta, elected by universal and equal suffrage, was the most radical parliamentary reform in Europe at the time. It was particularly significant that Finnish women received the right to vote and to stand for office at the same time with men. The electorate increased tenfold. In contrast to many other countries, the estates relinquished their privileges without a struggle; this was due to the strength of the national consensus forged by external threat. To counterbalance the unicameral nature of the legislative body, strict regulations regarding qualified majorities were taken into account; constitutional amendments required a 5/6 majority in one parliament and a two-thirds majority in two parliaments.

 

I v katolickém Polsku a Francii panovalo svobodnější prostředí přinejmenším ve vědě, na divadle a v literárních salonech, i když hugenoti byli popravováni ještě i v 18. století.

Francouzští malíři, dramatici, literáti a filosofové oné doby jsou dobře známí.

V Polsku vládl poněkud volný parlamentní systém a mohli tam volněji působit osvícenští nezávislí mysliteré. Mj. stránky „Liberal International“ uvádí liberála jménem Hugo Kollataj (1750-1812)

Wikipedia: Persecution of Hugenots under Louis XV: HIstorians estimate that the number of men and women imprisoned or sent to the galleys for religious offences in the 40 years following the edict of 1724 was almost two thousand.^[10] According to Antione Court, in eight ministers were executed in this period. This was a much lower rate of loss than what had occurred during the later part of Louis XIV’s reign.^[11]

 

Srovnejme si však kulturní rozkvět menších zemí, jejichž obyvatelstvo se až do 19. století i dle historických populačních atlasů počítalo spíše na statisíce než na milióny.

Též v Klementinu. (Uvedené národy pak od 19. století rostly početně mnohem rychleji než Češi.)

 

Lidové balady, nemluvě o další staroseverské literatuře, se zejména v Dánsku sbíraly ne hlavně v 19. století jako u nás, ale již od 16. a zejména v 17. století. V barokním období zazářily osobnosti dánského fyzika Oleho Römera, švédského biologa Carla Linného, norsko-dánského dramatika Ludviga Holberga, skotského ekonoma Adama Smithe či filosofa a historika Davida Huma i slovenského protestantského učence Mateje Bela.

Vystudoval jsem nordistiku na FFUK a mnohé texty jsme i četli. Překládám též filosofa S. Kierkegaarda. Jeho časopis Okamžik (1854-1855) by tedy za Bachova absolutismu u nás vycházet nemohl. U nás se tehdy prohledávaly soukromé domy a zavíralo se za pouhé vlastnictví (mnohem mírněji psaných) Epištol Kutnohorských. Viz historické knihy nebo třebas paměti Antala Staška. Úřady tehdy prováděly obyčejným lidem neuvěřitelné represe, o nichž se člověk od Petra Placáka nedoví.

 

Těch 30%, možná i 50% (na některých místech až 90%) obyvatelstva, o něž byl počet obyvatel českých zemí snížen, by se možná dalo neadresně připisovat oné době či celé Třicetileté válce.

Studoval jsem též obecní kroniky z regionu mezi Prahou a Poděbrady. V některých vesnicích zbylo po Třicetileté válce jen 10% obyvatel

 

po roce 1620 bylo na 75% půdy v Čechách bylo původním vlastníkům odňato navždy …

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí III – Habsburci na českém trůně, Baronet, Praha, 1994

str. 199: V rychlém sledu za sebou se dostavilo několik konfiskačních vln, nemajících dosud v našich dějinách obdoby. Vždyť tři čtvrtiny půdy v Čechách změnilo držitele. Vyvlastněna byla především protestanská šlechta

str. 200: Celý tento dlouhý řetězec změn v držbě půdy a nemovitostí postihl přibližně tři čtvrtiny pozemkového vlastnictví v českém království …

 

V některých zemích se oslavují tzv. osvoboditelé či revolucionáři, kteří měli méně respektu k individuálním právům a svobodám než jejich předchůdci či cizí koloniální mocnosti.

I francouzští politikové pravidelně slaví Velkou francouzskou revoluci, třebaže tato znamenala mnohem větší míru poprav a porušování lidských práv než předchozí téměř absolutistické období před rokem 1789.

Dále je tomu tak v případech více arabských zemí, například Alžírska (které po svém „osvobození“ vyhnalo Židy), v zemích subsaharské Afriky, například Ghaně, kde „osvobozením“ 1957 leckterá právní vymoženost utrpěla. Vezměme si v Asii třebas Barmu, která více kvetla za Britů než dnes, Srí Lanku atd., atd.

 

U nás se naopak jistí lidé pokoušejí vyzvedávat na piedestal cizí vládce, kteří jej měli méně než česká či československá reprezentace před nimi i po nich.

Zejména nedávno odhalená socha Franze I na Smetanově nábřeží.

(I Petr Placák pořádá průvody s obrazem Franze Josefa I. a podílel se i na odhalení jeho pomníku ve Františkových Lázních)

 

Obdobně jako Husákovi nebo Jakešovi byla alespoň v teorii bližší tyranie jejich soudruha Kim Ir-sena než demokracie našich tehdejších západních sousedů.

V projevech. Zboží a léky měli západní, svou přízeň také posílali jako velvyslance raději na Západ

 

 

Osmadvacátý říjen nebyla revoluce

Petr Placák

 

Lidové noviny, 25. října 2008, strana 1 a 10, Úhel pohledu

Výročí 28. října 1918, vzniku samostatného československého státu (republika byla vyhlášena až o několik týdnů později), na první pohled vypadá, že k němu není co dodat – vše je jasné. To je pochopitelně omyl. Osmadvacátý říjen je dodnes pojímán jako jakýsi politickoideový kýč, a to nejen na veřejnosti, ale i v odborných kruzích. Už samotná teze o „osvobození z 300letého úpění pod habsburskou nadvládou“ je pohádka, která nemá s realitou mnoho společného – těžko bychom hledali v Evropě národ, který v dějinách tak málo úpěl jako Češi, dokonce i pod Habsburky.

V první světové válce, která byla českými vůdci prezentována jako vítězství demokracie nad teokracií, světlé budoucnosti nad temnou minulostí, vítězství principu národního sebeurčení nad národní porobou, ve skutečnosti na straně vítězů stály hlavní koloniální mocnosti.

Poražené Rakousko-Uhersko bylo v mnohém ohledu slušnější stát než Francie zbrutálnělá politickým násilím a za jedinou teokracii, která se ke konfliktu nachomýtla, lze považovat carské Rusko, které ovšem bojovalo na straně Dohody, zatímco vilémovské Německo bylo na svou dobu poměrně liberální stát. Také v minulosti nebylo všechno špatné, zatímco na obzoru ne příliš vzdálené budoucnosti netrpělivě přešlapovaly dosud nevídané hrůzy. …

___________________________________

Pane Placáku, dovolte v této souvislosti uvést názor největšího českého kritika F. X. Šaldy (1867-1937), který se nedá označit zrovna za nekritického apologetu První republiky. Citujme z jeho stati O duchu národa, str. 8:

V poslední světové válce prožila Francie takovou vrcholnou dobu svých dějin: hájila své laskavé, lidské mezinárodní pojetí práva a spravedlnosti, svá univerzální práva člověka i lidství proti duchu temné germánské plemenné aristokracie.

U nás byla na chvíli takovou dobou doba husitská: národní duše vypracovala si určité pojetí pravdy a zbožnosti, kterého hájila, když jí bylo vnucováno pojetí cizí a protilehlé.

Citováno z: Dvě stati F. X. Šaldy: O duši národa, O nové češství, Dr. Jan Loužil, Jaroměř, 1937 (napsáno roku 1920 pro Venkov)

___________________________________

 

Půda pro nacionálně sociální revoluci

Přistoupíme-li k 28. říjnu 1918 s tímto vědomím, nemůžeme nevidět dobové omezení výše zmíněných tezí, které měly svůj smysl a účel v připoutání mas k novému demokratickému mýtu, což mělo nepochybně značný vliv na to, že česká meziválečná společnost – hlavně v době velké hospodářské krize – zůstala imunní vůči fašismu, ačkoli s komunismem to bylo horší. A o to právě jde.

I když první republika byla nepochybně rozvinutou občanskou společností, která plynule navázala na všestranný hospodářský, kulturní a politický rozvoj před první světovou válkou, nedokázala se dostatečně oprostit od oné revolučně demokratické rétoriky, která chtě nechtě udržovala ve vědomí lidí půdu pro skutečnou revoluci, nacionálně sociální. Odstartovala ji dezorientovaná konzervativní pravice po 30. září 1938 a dokončila ji dezorientovaná levice po květnu 1945. Doba od Mnichova do komunistického puče v únoru 1948 – přerušená, ale také v mnohém podpořená nacistickou okupací – má vnitřní spojitost. To, co bylo započato v září 1938 pod tlakem zvenku, v květnu 1945 propuklo v plné síle, ale už z vlastní vůle a v domácí režii.

Z účasti na veřejném životě byly rázem vyškrtnuty celé společenské třídy, stejně jako politické strany, které nezapadaly do nového národněsociálního pořádku, celá ekonomická odvětví byla zestátněna, soukromé vlastnictví bylo zpochybněno a stejně jako politická scéna byl zglajchšaltován i tisk a kulturní tvorba.

28. říjen 1945 nebyl totožný s 28. říjnem 1918, ačkoli to dobová propaganda takto podávala. De facto vše podstatné, na čem byla postavena první republika, bylo zpochybněno a byla přijata komunistická teze, že politická a kulturní etc. pluralita vede k fašismu. Ve skutečnosti ovšem třetí republika (1945–1948) navázala na republiku druhou a na protektorát – ať už v oblasti politické nebo ekonomické. Revoluční ideje, které po první světové válce pomohly stabilizovat českou společnost zradikalizovanou válečným utrpením a sociální nouzí, nijak nereflektované, v jiné situaci o pár let později zastíraly společnosti skutečnou podstatu věci a českým elitám pomohly převzít ideologii, jejíž destrukční potenciál se měl již v krátké době projevit.

 

O co se zasloužil Beneš

Jestliže říjen 1918 byl klasický převrat, který uchoval a dál rozvíjel vše to, co se v českých zemí podařilo vybudovat především od druhé poloviny 19. století, pak zvrat, který se spustil v září 1938, pokračoval po roce 1945 a vyvrcholil v únoru 1948, postupně popřel a zničil prakticky vše, co předešlé generace vybudovaly.

Problém je, že se 28. říjen 1918 – ke kterému patřili uhlobaroni, stejně jako Židé nebo čeští Němci – dodnes zaměňuje s 28. říjnem 1945, kdy se česká společnost smrštila v nerozlišitelnou masu. Komunisté to dělají záměrně a socialisté i občanské strany jim v tom sekundují. Klasický v tomto ohledu byl všemi stranami přijatý zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Beneš se jistě zasloužil o 28. říjen 1918, ale ještě víc se zasloužil právě o 28. říjen 1945, který stojí k 28. říjnu 1918 v ostrém protikladu. Komunisté tento zákon také tak interpretují a nutno říct, že po právu.

28. říjen 1918 nebyl počátek nacionálně sociální revoluce, ale bylo to vyvrcholení nevídaného kulturního, hospodářského a politického vzmachu českých zemí v 19. století, bez kterého by české země nemohly na konci první světové války znovu získat samostatnost.

 

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

O autorovi: Petr Placák, historik