LITERÁRNÍ NOVINY 48 / 2000 (22. listopadu) 

Søren Kierkegaard, proslulý dánský myslitel, se narodil 5. 5. 1813, ze­mřel 11. 11. 1855 — v těchto dnech si tedy připomínáme 145. výročí jeho úmrtí. Svými současníky byl považován za nepraktického podiví­na, povzneseného nad běžné, každodenní politické starosti. Mnoho lidí iritovala jeho úcta k absolutní moci krále a odpor k nastupujícímu de­mokratickému systému po roce 1849 v Dánsku. Teprve mnohem poz­dější generace dokázaly docenit některé jeho jasnozřivé náhledy do tzv. moderního cloveka_f masové společnosti a problémů demokracie.

15 000 občanů v Kodani se účastnilo 21. března 1848 průvodu, který vyslal deputaci do královského paláce Christiansborgu: revolučního roku 1848 proběhly v Dánsku změny z absolutistické monarchie ke konstituci a ve své době vysoké míře demokracie spořádaně, pokojně a úspěšně

 

Člověk téměř nikdy neužívá těch svobod, které má, jako například  svobody myšlení; místo ní požadu­je jako náhradu svobodu projevu.

 1838

 

Zdá se, že lidé nemluví proto, aby zakryli své myšlenky, ale aby za­kryli, že žádné myšlenky nemají.

1844

 

Nikdy nebyla a není křesťanskou reformace, obracející se jen proti autoritě, jako by pak všechno bylo dobré; takové reformační hnutí by bylo příliš světské. Ne, vpravdě křesťanské je obrátit se proti množ­ství, neboť z křesťanského pohledu se musí reformovat každý člověk zvlášť, a teprve pak může být svr­žena nejbezbožnější ze všech ne­křesťanských kategorií: množství, publikum.

1847

 

Zde opět vězí neštěstí světových dějin: zase jednou byl ustaven princip „množství“ (a tento pojem nyní po jeho vyzdvižení kulturou a s pomocí tisku nabude nesrovna­telně úděsnější moci než ve staro­věku), „množství“ je instance, „množství“ je Bůh, množství je pravda, množství je moc a čest. Teď tedy jde pouze o to, aby člověk hrál o toto „množství“. Jako když se hra­je o peníze: tehdy je také „množ­ství“ vším, a jde jedině o to, jak se ho zmocnit, jak jej dostat na svou stranu. Této moci se poddává vše. A tak si člověk nemůže uvědomit mé učení o „jednotlivci“ – právě proto, že je tomu tak, není divu, že si je nemůže uvědomit.

Od nynějška půjde o to, aby se kaž­dý svědek pravdy zaměřil proti množství, aby každý pravdivý mu­čedník padl náporem množství, půjde o to, aby právě to, co se kaž­dému takovému bude vytýkat, pro­tože nebude mít nikoho na pomoc – chtít stát sám v Božím jménu kvůli svědectví, že Bůh je -, bylo jeho úkolem.

Ale člověk mi neporozumí, k tomu nemá odvahu a Boží bázeň. Můj úkol je strašlivě vyčerpávající – a budiž díky Bohu, který mi po­máhá.

Většina ještě stojí na staré frontě proti králi, císaři a konferenčním radům, místo aby stáli proti množ­ství. Vše, co množství dělá, i ta nej­strašnější krutost, je dobré, je to vůle boží. Žádnému východnímu despotovi nikdy neposluhovali a nelichotili dvorní patolízalové tak servilně, jako to dělají „množství“ žurnalisté, tito lidé okamžiku.

A tak mému učení o jednotlivci ne­může člověk porozumět. Ano, jde o to, že se porozumět neodváží.

1848

 

Otázka rovnosti již přestala být pouhou otázkou, rovnost je nyní problémem, o němž se diskutuje po Evropě.

Každá forma tyranie, která patří mezi starší formy, tedy přijde o moc (císař, král, šlechta, duchovenstvo i sama tyranie peněz). Ale rovnosti odpovídá jiná forma tyranie: strach z lidí… Ta je ze všech tyranií nejnebezpečnější, zčásti pro­to, že je třeba, aby si ji člověk tepr­ve uvědomil, protože není zřejmá přímo.

Komunisté zde doma a jinde bojují za lidská práva. Dobrá, činím to také. Právě proto bojuji vší mocí proti tyranii strachu z lidí.

Komunismus vede k této tyranii strachu z lidí maximální měrou (v tomto okamžiku se stačí podívat, jak touto tyranií trpí Francie); a právě zde křesťanství začíná.

To, kolem čeho komunismus na­dělá tolik povyku, předpokládá křesťanství jako něco, co se rozumí samo sebou, že totiž všichni lidé jsou rovni před Bohem, tedy bytost­ně rovni. Ale pak se křesťanství třese před takovou odporností, kte­rá chce zrušit Boha a nastolit strach z množství lidí, z většiny, z lidu, z publika.

1848

 

Hlasování

Všechno konečné je přiměřené hla­sování. O ničem nekonečném se nedá hlasováním rozhodovat. Ne­boť rozhodnutí hlasováním zname­ná jen to, že dotyčná věc má svůj konečný aspekt a o něm bylo nyní nikoli v nekonečném smyslu roz­hodnuto. Z rozhodnutí hlasováním nevyplývá z hlediska nekonečna nic. Je teď pouze za námi.

1851

 

Denní tisk

A podobně lze vidět demoralizaci v denním tisku.

V každé generaci žije stěží několik lidí, kteří se – sokratovsky – nejvíce bojí toho, aby neměli nesprávný názor, přitom však žijí tisíce a mi­liony lidí, kteří se bojí, aby za svým názorem nestáli jen oni sami, třebas by to byl názor nejsprávnější.

Ale když něco stojí v novinách, člo­věk si eo ipso může být jist, že se vždy najde někdo jiný, kdo bude mít nebo vyjádří stejný názor: rád se tedy odvážíš tento názor při­jmout.

Kdyby měl denní tisk podobně jako ostatní živnostníci svůj vývěsní štít, měl by mít nápis: zde se demoralizují lidé, a to v nejkratším čase, v co nejširším měřítku a za nejnižší možnou cenu.

1853

 

„Ostatní“

Že být jako ostatní je výrazem sní­žení, degradace člověka na exem­plář, číslo – to se ví velmi dobře. Ale jelikož tato forma pobytu je nejpohodlnější a nejvýhodnější, bývá pokrytecky malována jako pravá mravní vážnost.

Ale že každý ví, že tomu tak není, je patrno již z bezhraničně ostražité závisti, zacílené na každého, kdo je jiný než ostatní. Kdyby se být jako ostatní skutečně  považovalo za něco nadřazeného, nebylo by pak možné, aby lidé člověku záviděli, že není jako ostatní; předmětem závis­ti je přece pouze nadřazenost, kva­lita. Kdyby skutečně vládla jistota, že nebýt duchovně jako ostatní znamená tak málo kvality jako být fyzicky hrbatý, ani tehdy by lidé člověku něco takového nezáviděli.

Avšak, jak bylo řečeno, člověk sám ví dobře, jak je ubohé být „jako os­tatní“. V jistém smyslu by rád sám odmrštil otrocký řetěz – ale jelikož k tomu nemá sílu ani odvahu, pak je třeba i jistoty, že být jako ostatní je pravá vážnost, sláva, vznešenost atd.

1854

 

Otto Bache (1839-1927): Dánští vojáci se v roce 1849 vracejí do Kodaně: úspěšně (alespoň na čas) zabránili odtržení Šlesvicka-Holštýnska

 

Z Kierkegaardových Zápisků vybral a pře­ložil Zdeněk Zacpal.