Respekt 28/2000 (Červenec 3.-9.), str. 18

Železniční doprava v Bangladéši

V novinách se čtenář běžně dozvídá o populačním poklesu v tzv. zemích vyspělých a strmém růstu populace v tzv. zemích rozvojových. Přelom tisíciletí mu dává příležitost položit si otázky: Budou tyto trendy i nadále pokračovat? Mají všechny „rozvinuté země“ stejné populační výhledy a bude ve všech „rozvojových zemích“ i nadále přibývat obyvatel geometrickou řadou, jak tomu v právě uplynulém století namnoze bylo? Roste stále počet obyvatel ve všech „rozvojových“ zemích nesrovnatelně víc než ve všech zemích „vyspělých“ a je materiální komfort nutnou podmínkou zastavení populačního růstu?

Populační růst či úbytek konkrétních zemí i světa bývá udávan několika způsoby: absolutním přírůstkem obyvatel za rok, počtem let, nutných ke zdvojnásobení populace, počtem dětí, narozených na jednu ženu v jejím plodném období (total fertility rate, TFR, údaje zde jsou z roku 1998), i tzv. populačním stromem, jehož dolní „větve“ znázorňují množství dětí a mladých lidí, špička počet lidí nejstarších ročníků. Podívejme se nejdříve na konkrétní údaje v různých zemích.

 

Podle pořadníku

V poslední dekádě většina postkomunistických nemuslimských zemí Evropských zemí utvořila samostatnou skupinu s absolutním poklesem počtu obyvatel, a to vlivem vysoké úmrtnosti, malé porodnosti a někde i emigrace. Do této skupiny patří Česko (TFR 1,17), Pobaltí, Maďarsko (1,45), Bosna, Chorvatsko, Rumunsko (1,17), Bulharsko (1,14), ještě ne tak zřetelně Polsko (1,36), ale nejvýrazněji Ukrajina (1,35 – nejvýrazněji proto, že ač je tamní hodnota TFR vyšší než v dříve uvedených zemích, vysoká úmrtnost na Ukrajině způsobuje výraznější pokles obyvatelstva; totéž platí o Rusku (1,34), jejichž celkový počet obyvatel klesá absolutně i relativně nejvíc – o několik set tisíc za rok. Nebýt přistěhovalců, počet obyvatel by již začínal klesat i v některých jiných evropských zemích – v Itálii (TFR 1,19), Španělsku (1,21), Německu (1,25), Řecku (1,31), Rakousku (1,37) a v Belgii (1,49).

V některých zemích bohatých, většinou germánských a protestantských – Skandinávie, Nizozemí (TFR 1,49), Švýcarsko (1,46), Velká Británie (1,70), Austrálie (1,82), Nový Zéland, Kanada (1,65), ale i Francie (1,63) a Irsko – není tento proces tak zřetelný. Jejich obyvatelé žijí daleko více v rodinných domcích se zahrádkami, muži pomáhají ženám s domácími pracemi, funguje tam štědré sociální zabezpečení a (zejména ve Švédsku) výborný systém vymáhání alimentů. Přestože už ani zde nedosahuje počet dětí na jednu ženu reprodukčního minima 2,1, je o trochu vyšší než v první skupině. Navíc přistěhovalci a starší, trochu početnější ročníky tento deficit prozatím vyrovnávají anebo i mírně překonávají. Na úrovni reprodukčního minima se drží jedině USA (2,07), zásluhou dostatku životního prostoru i větší religiozity. Kromě toho jsou USA vyhledávaným cílem přistěhovalců z celého světa.

V zemích tzv. asijských tygrů – Japonsko (TFR 1,46), Tchaj-wan (1,77), Hongkong (1,36), Singapur, Jižní Korea (1,79) – a v poslední době i v Číně (1,80 a Thajsku (1,84) nedosahuje počet dětí na jednu ženu ani reprodukčního minima a někdy dosahuje i nižších hodnot než předchozí skupina. Celkový počet nově narozených dětí téměř každoročně plynule klesá, avšak počet obyvatel těchto zemí se nadále mírně zvyšuje díky početným ročníkům tamních třicátníků a nízké úmrtnosti: je zde méně staříků a ti se upíjejí mnohem méně než jejich (východo)evropští vrstevníci.

Následuje početná skupina vyspělejších rozvojových zemí (většina Latinské Ameriky, některé islámské i asijské země), kde na jednu ženu připadá větší počet dětí, než činí reprodukční minimum, ale tempo porodnosti v posledních pěti nebo deseti letech rychle klesá. Tak rychle, že počet dětí mladších pěti let oproti věkové skupině pět až deset let již stagnuje s malou tendencí k poklesu – například Egypt (TFR 3,41), Mexiko (2,91). Někde je dokonce už výrazně nižší – Brazílie (2,33), Tunisko (2,44), Turecko (2,47) – takže nejnižší větev populačního stromu již není nejdelší.

Poslední skupinu tvoří chudé rozvojové země, země poznamenané občanskou válkou a některé arabské státy, často s bohatými nalezišti ropy a výrazně podřízeným nebo bezprávným postavením žen. Na jednu ženu zde připadá kolem šesti dětí – nejvíc v Nigeru (7,30), Jemenu (7,14), Mali (7,02) a Somálsku (7,01). Drtivá většina těchto zemí se nachází v Africe.

 

Rozvojový svět se mění

Poté, co se diktátoři a tyrani rozvojových zemí osvobodili od nadvlády evropských kolonizátorů, toužili po velkých armádách a dostatku dělníků do nově zakládaných továren, aby tak předhonili své bývalé pány. Zpočátku tak byla politika téměř všech rozvojových zemí výrazně propopulační. Postupem doby se zjišťovalo, že ambiciózní plány se plnit nedaří, zato růst populace mnohde jako jediný plánovaný ukazatel plán posléze překračuje a způsobuje ohromné sociální a jiné problémy. Nyní je již mnoho rozvojových zemí, jejichž vlády přímo či nepřímo prostřednictvím nevládních organizací snižování růstu populace podporují. Mnozí – o náboženští představitelé – však stále věří, že žena je určena výhradně k plození dětí a práci v domácnosti a že že ženy budou méně nemravné, když pro množství dětí nebudou mít čas na jiné a hříšné zájmy a myšlenky. V několika zemích nesmějí ženy dokonce ani cestovat. Tento postoj se sice stává méně samozřejmým , než byl v minulosti, ale je ve světě stále rozšířenější, než si většina z nás Čechů dokáže představit.

V některých zemích (například v Brazílii) poklesla porodnost téměř samovolně, jinde (například v Číně) se uchylují vlády k drakonickým krokům. Poklesu napomohlo téměř všude vzdělání žen, jejich větší ekonomická samostatnost (počet studentek a kvalifikovaných pracovnic přes veškeré represe fundamentalistů v naprosté většině zemí světa neustále roste) a televizní seriály či mýdlové opery, v nichž vystupují krásní lidé s nemnoha dětmi. Některé firemní filiálky také v chudších zemích provádějí něco, co by si doma nemohly tak otevřeně dovolit: při výběru pracovnic preferují bezdětné ženy. Metody prevence těhotenství jsou v různých zemích různé: od přirozených a jednoznačně neškodných až po abortivní antikoncepci a vzájemné rozdíly jsou tu větší než u populačních křivek. Oficiální zákazy bývají často obcházeny a počet potratů zejména v zemích, kde jsou zakázány, nikdo nespočítá. Islámské duchovenstvo se jako celek proti antikoncepci nestaví, v některých zemích (Indonésie, Tunisko) její užívání někdy i podporuje. Papežský zákaz „nepřirozené“ antikoncepce dnes ve velkém měřítku „funguje“ již jen v nejchudších rozvojových zemích. Organizace na záchranu života dětí mají v rozvojových zemích zásluhy na záchraně mnoha z nich, ale málokterá dokáže zaručit jejich budoucnost ve zdravém a bezpečném prostředí a ubránit je před násilím velkoměst, před politiky a vojáky.

Pohled na Manilu, největší město Filipín (nahoře) a přeplněná pláž v čínské provincii Šan-tung /Shandong, 山东 (dole)

 

Co lze očekávat

V posledních letech se stále zřetelně ukazuje, že nutnou podmínkou snížení růstu populace není dohnání materiálního bohatství Západu jednotlivými rozvojovými zeměmi, jak si dřív mnozí představovali (to by teď ani nešlo, protože na Zemi není již dostatek zdrojů): i chudá agrární Srí Lanka zaznamenává zhruba stejný počet dětí na jednu ženu (TFR 2,08) jako USA. Dnes je už nesmyslné argumentovat válkou jako prostředkem snižování populace: ta dnes na rozdíl od minulosti populaci v důsledku ničení infrastruktury spíš zvyšuje, i když si odmyslíme například plánovité oplodňování znásilňovaných muslimek v Bosně srbskými ozbrojenci jako prostředek ponížení. Přestává mít smysl dovolávat se strachu z nekonečného populačního nárůstu v rozvojových zemích: mnohé vykazují podobné tendence jako v Evropě před nedávnem a často již mají nejnižší větev populačního stromu ve srovnání s vyššími větvemi kratší než v USA, kde bývá ona nejnižší větev zhruba stejně dlouhá jako větve nad ní. Počet dětí na jednu ženu je již dnes ostatně v celosvětovém průměru nižší (TFR 2,7 v roce 1998), než byl v roce 1960 v tehdejších průmyslových zemích (2,8) – dnes činí tamtéž pouze 1,6, nemluvě o zemích rozvojových (v roce 1960 tam bylo TFR v průměru 6,0, dnes už jen 3,0).

I kdyby se však celosvětový nárůst obyvatel na Zemi zastavil, za relativně nejjistější prognózy do budoucnosti můžeme směle pokládat stálý nedostatek místa pro uprchlíky (může se značně zhoršit klima, což vyžene další miliony z jejich domovů) i ničení posledních teritorií nepěstované, „divoké“ a někdy dosud netknuté přírody. Původní pralesy se stromy starými stovky let soustavně kácí na vlastním území i Kanada, která nedostatkem dřeva nebo peněz rozhodně netrpí. Ani pokles obyvatel Česka o zhruba deset tisíc ročně sám o sobě nebrání naší dřevařské lobby v plundrování rezervací Národního parku Šumava ani lobby betonářské ve stavbě dálnice napříč „chráněným“ Českým středohořím. Étos těžařů se silně liší od étosu autora 1. knihy Mojžíšovy, který se dokázal radovat z rozmanitých druhů bylin a stromoví, z hemžení živočišné havěti ve vodách i ze všelijakých okřídlených létavců. Dnešním magnátům už tohle nic neříká, ti světoví si mnou ruce nad miliardami dolarů, ti naši teprve nad miliony kubíků dřeva, tun betonu nebo megawatthodin vyvezených se ztrátou. Biologové však varují, že celkové množství lidí je tak vysoké, že bude způsobovat ekologickou nerovnováhu i při poměrně skromném a nenáročném životě. Dnes již lidé, jejichž většina je chudší než obyvatelé České republiky, spotřebují přímo či nepřímo na 40% primární produkce planety a asi stejný podíl slunečního záření, dopadajícího na Zemi. Za těchto okolností jsou ekosystémy na Zemi čím dál zranitelnější a při současném početním stavu lidské populace je obtížné, ne-li nemožné zachovat jen dosavadní biodiverzitu s jejím nenahraditelným genetickým potenciálem, tedy předejít dalšímu mizení a vyhynutí mnoha dalších druhů zvířat a rostlin, které se vyvíjely stamiliony let a které by mohly obohatit život lidí a zachránit mnoho nemocných. Ekolog Gary Meffe a jeho kolegové jsou ve své nové knize Principles of Conservation Biology lakoničtí: už jde o to nejen zastavit nárůst, ale snížit stav lidské populace.

K  typům ekosystémů, růstem lidské populace nejohroženějším, patří tropické suché lesy: na Madagaskaru (nahoře) a v Mexiku poblíž města Guadalajara (dole)

Zdeněk Zacpal

Autor je tlumočník a překladatel
)