Lidové noviny, sobota 2. dubna 2022, str. 10 (Dopisy redakci)

 

AD: Karel Oliva – První i poslední, Lidové noviny 31. 3. 2022, str. 18 (Poslední slovo)

 

Téměř nezbytnou podmínkou plného intelektuálního a duchovního rozvoje národa je jeho vlastní státnost.

I dnes na příslušníky těch národů, které si ji nevybojovaly, shlížejí špičky vládnoucího národa shůry a rozřeďují souvislá osídlení podmaněných etnik vlastními příslušníky. Stále dochází k usmrcování svobodymilovných Kurdů, Kabylů, Ujgurů, Tibeťanů; za své nenásilné postoje jsou dnes na rozdíl od Čechů biti a vězněni i západoevropští Katalánci.

Katalánsko 2017: Takto postupuje evropská římskokatolická monarchie vůči těm, kteří chtějí projevit svou vůli u volebních uren

Počet českých obětí Velké války, při jejímž vyhlášení hrálo prim Rakousko-Uhersko, je o jeden řád vyšší než počet obětí komunismu alespoň zde.

Naopak pouhých dvacet meziválečných let bez Rakouska umožnilo konsolidaci středoevropských národů. Mohly zbudovat či upevnit své vlastní kulturní a státní instituce i tradice a pak vyvinout větší míru rezistence vůči Německu i Rusku, takže nebyly asimilovány až do té míry, jako národy bez delších období vlastní státnosti.

K odporu proti cizí okupaci málokoho motivovaly vzpomínky na někdejšího, byť Římem později blahoslaveného mocnáře ve Vídni, o němž ostatně nevíme, zda by své hezké proklamované záměry chtěl či dokázal uprostřed pangermanismu prosadit. Silnějším a účinnějším motivem bývá touha po osvobození vlastního národa, která se nemusí vylučovat s individualismem a úsilím o všelidské hodnoty.

 

Zdeněk Zacpal, nordista

 

_______________________________

 

Titul dopísku čtenáře je parafrází veršů Svatopluka Čecha z básně „Nevěřme nikomu“ ze sbírky Jitřní písně.

 

 

 

 

 

Karel Oliva – První i poslední, Lidové noviny 31. 3. 2022, str. 18 (Poslední slovo)

 

Jó, za Rakouska, to se to úpělo! lakonicky komentovával v době reálného socialismu můj otec předchozí průběh 20. století.

„Druhou z hlubokých tragedií (1. sv. války – KO) bylo rozbití Rakouska-Uherska smlouvami ze St. Germain a Trianonu. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské po staletí zajišťovalo poklidné soužití, s výhodami bezpečí a volného obchodu, velkému počtu národů, z nichž žádný pak v naší době neměl sílu a životnost sám odolat náporu přicházejícímu z Německa nebo Ruska. Není jediného národa ani území patřícího dříve habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení, jež staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým,“ pojednal stejné téma obšírněji Winston Churchill ve svých dějinách druhé světové války s titulem The Gathering Storm.

Ale – při synovské i historické úctě k oběma pánům – je to jen generálování po bitvě.

Ale byli i jiní, jasnozřiví. Slova „národy očekává hrozný osud, protože německá moc se obnoví ve strašlivé síle a z východu budou evropskou civilizaci ohrožovat Sověti – malé národy dunajského prostoru se tak dostanou mezi mlýnské kameny a budou podrobeny a zotročeny“ byla napsána již v roce 1920 mužem, jehož sté výročí úmrtí si zítra stojí za to připomenout také proto, že na něj dodnes většinově – a nespravedlivě – pohlížíme jako na osobu vlastně bezvýznamnou.

Tím mužem je Karel I. (17. 8. 1887 – 1. 4. 1922), mimo jiné také poslední, byť v těžké válečné době již nekorunovaný, český král. Za zmínku, byť zdaleka nikoliv zásadní, stojí skutečnost, že to nebyl jen Habsburk, ale díky sňatkovým aliancím královských rodů také potomek českých přemyslovských, lucemburských i jagellonských králů, a byl pokrevně příbuzný i s „nekrálovským“ Jiříkem z Poděbrad, jehož dcera Zdenka byla pra-pra-…babičkou Karlovy matky. O něco důležitější pro nás je, že Karel měl ve velké oblibě naši zemi – než se stal následníkem trůnu, jakož i po rozpadu říše snil o tom, že život stráví v zámku v Brandýse nad Labem, který kvůli tomu dokonce odkoupil do svého osobního majetku (a díky svým dlouhým pobytům zde velmi obstojně vládl češtinou). Tím skutečně důležitým je ovšem Karlova humanita projevená jeho – vzhledem ke spojenectví s Německem – téměř sebevražedným pokusem o ukončení válečného běsnění. Ocenil ji i z „nepřátelské“ strany Anatole France slovy nešetřícími ani vlastní řady: „Rakouský císař chtěl mír. Byl tak jedinou vysoce postavenou osobností, která se v této válce chovala zodpovědně. Ale nikdo mu nenaslouchal. Císař Karel opravdu chtěl mír, a proto ho všichni nenáviděli.“ Za tuto snahu si Karel od církve zasloužil blahoslavení – jako třetí český panovník po Ludmile a Václavovi. A měli bychom kvůli jeho hlubokému lidství na něj i my, po 100 letech snad již oproštěni od národnostních vášní, pohlížet s úctou, nebo alespoň respektem.