MF Dnes, sobota, 24.-25. 11. 2012, Kavárna, str. 36-37

Publikováno pod titulem:

Vraždy, země, civilizace: Nad světovými ročními statistikami záměrných a nezákonných usmrcení

 

Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) se sídlem ve Vídni přináší roční statistiky vražd z celého světa, tedy záměrných a nezákonných usmrcení jiného člověka. Údaje většinou pocházejí z roku 2008, některé jsou novější. Zájemce je najde na adrese http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate

V roce 2010 bylo dle odhadů zavražděno asi 468,000 lidí, což činí 6.9 vražd na 100 000 obyvatel naší planety.

 

Truchlení nad rakví zavražděného ve Venezuele: v zemi bývá usmrceno víc lidí než v Iráku – jen se o tom tolik nepíše

 

Sám Úřad upozorňuje na jistou míru nespolehlivosti zdrojů, z nichž vychází. Ovšem statistiky UNODC poskytují o skutečné míře násilí v jednotlivých oblastech světa obraz nesrovnatelně přesnější než každodenní zpravodajství. Média, která si vybírají zprávy z předem vytipovaných oblastí světa, situaci zkreslují bezděčně i záměrně a účelově. V tomto přejatém přehledu neuvádíme i tak některé státy s nepatrným počtem obyvatel, kde třebas i jedna vražda notně zahýbe celonárodní statistikou, ani země zmítané válkou (Somálsko, Irák, Afghánistán a Súdán), v nichž se počet usmrcených zjišťuje obtížněji.

 

Lao-c´ s Konfuciem přetrumfli Buddhu

Většina evropských států se těší poměrně nízké úrovni vražd. Nejméně jich na 100 000 obyvatel napočítali v Norsku a Rakousku (0,6), ve Švýcarsku a Slovinsku (0,7), ve Španělsku a Německu (0,8), v Itálii a Dánsku (0,9), ve Švédsku a na Maltě (1,0), ve Francii, Nizozemí a Polsku (1,1), ve Spojeném Království, Irsku, Srbsku a Portugalsku (1,2), v Maďarsku (1,3), Chorvatsku a Arménii (1,4), na Slovensku, v Řecku a Bosně a Hercegovině (1,5), v České republice a Belgii (1,7), v Makedonii (1,9), v Bulharsku a Rumunsku (2,0) a ve Finsku (2,2). Na stejně dobré úrovni se na stejné zeměpisné šířce drží Kanada (1,6), Izrael (2,0) i protinožci z Austrálie (1,0) a Nového Zélandu (0,9). Výrazněji nad dobrý evropský průměr vystupuje leda Lotyšsko (3,1), Černá Hora (3.5), Albánie (4,0), Gruzie (4,3), Bělorusko (4,9), Estonsko a Ukrajina (5,2), Litva (6,6), Moldávie (7,5), Rusko (10,2), v zámoří katolické Filipíny (5,4) – a Spojené státy (4,2). Mezi románskými a germánskými zeměmi není v Evropě podstatného rozdílu. Poznámka v Londýně občas práci postrádajícího a znuděného Sherlocka Holmese, vyjadřujícího se o románských zemích jako o prostředí, „kde je vražda domovem“, dnes již neplatí.

Jenže co je to všechno proti zemím s kulturou konfuciánsko-taoistickou, hluboce ovlivněnou i buddhismem: Hongkong (0,2), Singapur (0,3), Japonsko (0,4), Macao (0,7), Čína (1,0) Vietnam (1,6), Korejská republika (2,6) a Tchajwan (3,2) mají celkový průměr v průřezu ještě mnohem nižší. (Nepočítáme-li ovšem současný největší koncentrák světa, ultrakomunistickou Severní Koreu, jejíž vysokou hodnotu (15,2) zřejmě nikdo nemohl v tamních táborech smrti ověřovat.)

V zemích jiho- a východoasijských myšlenkových systémů bez silnějšího čínského kulturního vlivu počet vražd v průměru o něco vyšší. Tedy jak v Indii (3,4) a Nepálu (2,8) s dominujícím hinduismem a vlivným džinismem, tak i v zemích s kořeny v indické, leč buddhistické kultuře. Z příslušných statistik na Srí Lanky (3,4), Myanmaru-Barmy (10,2), Thajska (4,8), Laosu (4,6), Kambodži (3,4), Bhútánu (1,0) a Mongolska (8,7) je zřejmé, že ani současným formám buddhismu samotného, na Západě mnohými vyzvedávaného jako mírumilovného duchovního proudu, se zajistit nenásilí v rámci celé společnosti tak dobře nedaří.

Nejbezpečnější zemí světa je Hongkong 香港 (dle výslovnosti v kantonštině a jazyce Hakka), mandarínsky se vyslovuje Xiānggǎng: Voňavý přístav  – velkoměsto s konfuciánsko-buddhisticko-taoistickou kulturou a tradicemi britského zákonodárství

 

Nicméně ne-abrahamovské země, tedy ty, jejichž kultury ani politiky se nezmocnila některá z etablovaných forem judaismu, křesťanství nebo islámu, vykazují i v celkovém průměru, především díky lidnaté Číně, hodnoty hluboko pod světovým průměrem.

 

Vydobýt si místo na ulici

Vysokou kriminalitu a míru vražd dávají mnozí sociologové a komentátoři do souvislosti s vysokým nárůstem populace a následovného přebytku mladých mužů z nadpočetných rodin, kteří si musejí vydobýt své místo na slunci – anebo alespoň na ulici chudinské čtvrti. Arabové si za podmínek relativního míru ve svých zemích si i při vysokém populačním nárůstu celkově dokážou udržet úroveň vražd poměrně nízkou. Tedy za pomoci tajného i očividného, v každém případě všudypřítomného silového aparátu.

Arabské země si někdy i během revoluce udrží nižší míru kriminality, než mnohé země světa, o jejichž násilnostech se téměř nepíše. Tak je tomu v Bahrajnu (0,6), Ománu (0,7), Spojených arabských emirátech (0,8), Kataru (0,9), Saúdské Arábii (1,0), Tunisku (1,1), Egyptě (1,2), Maroku (1,4), Alžírsku (1,5), Jordánsku (1,8), Libanonu a Kuvajtu (2,2), Libyi (2,9), Palestině (4,1) a nejchudším Jemenu (4,2). S touto skupinou drží krok i další islámské země Turecko (3,3), Bangladéš (2,7), Malajsie již s početnějšími menšinami (2,3) – a i převážně muslimské postsovětské země Tádžikistán (2.1), Ázerbájdžán (2,2), Uzbekistán (3.1) a Turkmenistán (4.2). Indonésie (8,1) již ne.

Počet vražd ale mezi Araby přes veškerý bezpečnostní aparát strmě naroste, pokud nahlédnou režim nebo případné zahraniční síly či invazi za nelegitimní. Tak jak tomu bylo v Jordánsku po roce 1970 a Libanonu po roce 1975 i díky palestinským uprchlíkům, v Alžírsku v letech 1956-62 i po roce 1990 a tak to dnes vidíme v Sýrii a v Afghánistánu. Pak mnoho lidí až bezhlavě usmrcuje v řádu desítek i stovek tisíc domnělé představitele nenáviděného režimu, za něž ovšem někdy považují i místní popeláře, ženy s nezahalenými vlasy nebo dokonce i strojvůdce iráckých železnic. Tenhle fenomén očividně platí zčásti i pro nearabský Pákistán (7,8) a Afghánistán, jehož skutečné údaje se dají těžko kdy dohromady.

 

Káhira: Ani početný bezpečnostní aparát v arabském světě vždy nefunguje

Násilí nevyvane

V afrických zemích na jih od Sahary je počet vražd obvykle nejméně o jeden řád vyšší: ve většině tamních zemí běžné velikosti dosahuje dvouciferných údajů.  Tamní pořadník vede Pobřeží slonoviny (56,9) a jen o několik míst za ním se umístila hospodářsky nejrozvinutější země kontinentu, Republika Jižní Afrika (31,8). Evropskému středověku se tyto země podobají vysokou porodností, vypásáním lesů a savan, klučením, rozšiřováním nevelkých polnosti i boji o ně. Tyto země, nepočítáme-li některé části Etiopie nebo povodí Nigeru, přijaly také křesťanství nebo islám relativně nedávno. Současný nizozemský historik Pieter Spierenburg uvádí, že relativní počet vražd v evropském středověku dosahoval hodnoty 35 na 100 000 tehdejších Evropanů. Tedy trochu vyšší, avšak stejného řádu jako průměr subsaharské Afriky nyní.

Pokud se ovšem jedná o země či společnosti lovců, pastevců nebo sběračů jako Kazachstán (8,8), Kyrgyzstán (20,1), ono lamaistické Mongolsko, kmenová Papua Nové Guinea (13,0), Grónsko (19,2) a  kanadská inuitská oblast Nunavut (18.06), pak vyšší počet vražd jde napříč světonázorovými systémy i kontinenty.

 

To je ta pravá římskokatolická kultura:

72 Latinoameričanů usmrcených mexickým drogovým kartelem blízko hranice s USA

 

Dobyvatelé a formovatelé Latinské Ameriky z Pyrenejského poloostrova posílali ženy do klášterů a nejčastěji odplouvali šířit západní civilizaci sami: namnoze zabíjením indiánských mužů, znásilňování jejich žen a/nebo přivážením otroků z Afriky. Není divu, že takto vzniknuvší národy i po stovkách let vykazují dodnes nejhorší průměr na celém světě. Snad s výjimkou Chile (3,2), Argentiny (3,4) a Uruguaye (5,9), které byly obdobně jako USA formovány přistěhovalectvím celých evropských rodin, mužů i žen. Vysoké ukazatele mají Brazílie se svou otrokářskou minulostí (21,0), pašerácké Mexiko (22,7), Kolumbie s levicovými teroristy (33,4), Venezuela, jejíž počet vražd se za Chávezova panování ztrojnásobil (nyní 45,1, dle některých jiných odhadů podstatně více), Jamajka (52,2), Salvador (69,2) a Honduras (91,6). Za nejnebezpečnější velkoměsta světa byla za rok 2009 vyhodnocena mexické pohraniční město Ciudad Juárez (191) a venezuelský Caracas (233)! Zvláště v Latinské Americe stále platí povzdech anglického cestovatele a  spisovatele Grahama Greena z roku 1939: Pro Mexiko a snad pro celé lidstvo je typické vynakládání násilí kvůli ideálu. Pak ideál vyvane – ale násilí se děje dál.

 

Úprk pod čepec

Vysoký nárůst populace se na intenzitě boje o život projeví nějakou formou téměř vždy, naproti tomu vysoká míra vražd zdaleka nemusí být způsobena vysokým nárůstem obyvatel. Vysoký počet vražd v  populačně přinejmenším stagnujícím Rusku souvisel bezpochyby především s kolapsem komunistického systému a transformací hospodářství a politického systému před 20 a více lety. V 90. letech minulého století a ještě i v roce 2001 připadalo dle některých údajů v zemi na 100 000 obyvatel až třikrát více vražd než dnes.

Alkohol nezřídka přispívá k ručnímu vyřizování účtů: snímky z Ruska

 

            Počet vražd se o něco méně prudce snižuje i v USA. Mezi lety 1972 a 1994 se ukazatel pohyboval kolem 9 a 10. Tamější nárůst kriminality v 60. a 70. letech 20. století dávají tzv. sociální konzervativci, kteří horují za co nejpočetnější rodiny, do souvislosti s úpadkem tradičních hodnot. I sociolog a přední představitel komunitarismu Amitai Etzioni jej vztahuje k bezbřehému rozšiřování individuálních svobod, které začalo podvracet sám řád, na němž byly založeny a jehož výhodám se ještě v 50. letech každý Američan nějak mohl těšit. Na podporu této argumentační linie uvádí, že i po zpřísnění zákonů hlavně v 80. letech dosáhl relativní počet uvězněných v USA v roce 1990 téměř trojnásobku a počet trestných činů více než pětinásobku stavu z roku 1960.

Jenže současný pokles kriminality a snížení relativního počtu vražd na 4,2 v USA může nasvědčovat tomu, že zpřísnění trestů dost možná přinese ovoce  v dlouhodobé perspektivě. Žádná země oné bezpečné Východní Asie ostatně trest smrti nezrušila.

Zcela jiné a protichůdné vysvětlení poklesu přinášejí početní sociologové: Díky legalizaci potratů a lepším možnostem plánování rodiny v USA zhruba od počátku 70. let se snížila jak celková porodnost, tak i počet a poměr mladých mužů z chudých vrstev a nechtěných dětí – vzpomeňme si na strastiplné dětství a pozdější hrůzovládu Stalina a Saddáma Husajna. Ale jak to, že byla americká společnost do 60. let tak spořádaná? I na to se dá vysvětlit podobně – totiž ono Etzionim vyzvedávané „bezpečí a řád“ 50. let spadá na vrub slabým populačním ročníkům, zrozeným z krize pro roce 1929, kdy v podmínkách Velké deprese a všeobecné nejistoty na ženu připadalo v letech 1930-34 jen 2,1 dítěte, tedy již tenkrát zhruba tolik, jako v zemi v posledních třiceti letech. Pokles kriminality a vražd v posledních letech se dá opět připsat ropné krizi uprostřed 70. let, kdy na 1 ženu připadala jen v USA doposud rekordně nízká hodnota 1,8 dítěte. Ona hlavní vlna kriminality v USA naopak spadá na vrub silným populačním ročníkům z poválečného baby boomu, kdy v letech 1955-59 na jednu ženu připadalo 3,7 dětí – jako v chudších částech Afriky nyní. Pro ženy tehdy připadala v USA v úvahu jediná přípustná společenská role – role matky. Nevdat se a neotěhotnět zavčasu tehdy představovalo pro ženu to největší stigma. Ženy pak raději utíkaly ze škol, jen aby nepropásly příležitost k sňatku. Po 30. letech, kdy byly v časopisech prosazovány sebevědomé a emancipované ženy, došlo dle svědectví feministky Betty Friedanové k velkému obratu propagandy. Příslušná fikce o výhradním „přirozeném předurčení“ žen k mateřství dle ní vyrobila mimo jiné i generaci nešťastných.

 

Moudrost předků

V rozmanitých civilizacích před námi všechny tyhle souvislosti neznali, zato věděli lépe než my, že příkladné, řádné, přiměřené a neprodlené potrestání dle zákona má výchovný účinek na celou společnost. Zřejmě opačný účinek budou mít takové normy lidských práv, která masovým vrahům, násilníkům a zvrhlíkům Breivikova či Bartákova typu umožňují dostat odklady a v médiích více prostoru než příbuzní jejich obětí. A které naopak politikům a řádným občanům předepisují politickou korektnost.

 

Zdeněk Zacpal, autor je překladatel

 

___________________________________________________________________

 

Pár odkazů pod čarou:

Amitai Etzioni – The Spirit of Community: The Reinvention of American Society, 323 str., Simon & Schuster, New York (1993) 1994, ISBN 0-671-88524-3

Amitai Etzioni – The New Golden Rule: Community and Morality in a Democratic Society, 314 str., Basic Books, New York, 1996, ISBN 0-465-04999-0

V 50. letech 20. století v USA vládly ještě dost tradiční normy a morálka, jednotlivec musel zapadnout do vymezené role a měl nevelké možnosti životní volby. Lidé vzhlíželi k autoritám, a ve společnosti panovalo bezpečí a řád, který nebral ohled na všechny, ale každý jej mohl pocítit a těšit se jeho výhodám. Děti si ještě mohly hrát venku bez dohledu, lidé mnohde nezamykali dveře a nevytahovali klíčky od zapalování. Bezbřehé rozšiřování individuálních svobod od 60. let pak začalo obtěžovat i jejich zastánce a podvracet sám sociální řád, na němž měly být založeny. Porovnávání příliš mnoha možností volby si vynucuje finanční i psychologické náklady i nová pokušení. Sdílených morálních přesvědčení ubylo, vzrostly sklony ke přím, konfliktům a násilí.

Amitai Etzioni – The Golden Rule, str. xiv-xv, 60-66, 131

Amitai Etzioni – The Spirit of Community, str. 23-24

O což se zasloužili i teoretikové, přehlížející stinné stránky lidské povahy.

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 161-163, mj. str. 162:

As Gertrude Himmelfarb [On Liberty and Liberalism, New York: Alfred A. Knopf, 1974, 321] points out, the problem with such free development is that Mill „looked to liberty as a means of achieving the highest reaches of the human spirit; he did not take seriously enough the possibility that men would also be free to explore the depths of depravity.

Statistiky také udávají, že i po zpřísnění zákonů hlavně v 80. letech dosáhl relativní počet uvězněných v USA v roce 1990 téměř trojnásobku a počet trestných činů více než pětinásobku stavu z roku 1960!

Amitai Etzioni – The New Golden Rule, str. 69:

In the 1970s and especially in the 1980s, however, this trend of relying less on coercion reversed direction. Penalties for violating laws were increased, raised some more, and toughened again. The number of incarcerated Americans increased significantly, surpassing those of any industrial nation. The incarceration rate rose per 100,000 from 120 in 1960 to 300 by 1990.

Tamtéž, str. 70:

Taken in toto, the changes in the forces that maintained social order from 1960 to 1990 were paralelled by a sharp increase in social disorder. The data about the rise of antisocial behavior are well-known: The crime rate rose from 1,126 incidents reported per 100,000 people in 1960 to 5,820 in 1990. Violent crime rose by 4¹/₂ times in that period, and the rate of murder doubled.

 

http://en.wikiquote.org/wiki/Graham_Greene

The Lawless Roads (1939)

Its typical of Mexico, of the whole human race perhaps — violence in favour of an ideal and then the ideal lost but the violence just going on.

 

Pieter Spierenburg – A History of Murder: Personal Violence in Europe from the Middle Ages to the Present, 300 str., John Wiley & Sons Inc., 2008

 

Betty Friedan – The Feminine Mystique, 562 str., W. W. Norton & Company, Inc. New York (1963) 2013

 

Rusko: podle jiného zdroje http://en.wikipedia.org/wiki/Crime_in_Russia

se událo v zemi ještě v roce 2001 33 600 vražd, v roce 2011 již jen 11 500.

 

Sir Arthur Conan Doyle – The Adventure of the Bruce-Partington Plans:

In the third week of November, in the year 1895, a dense yellow fog settled down upon London. From the Monday to the Thursday I doubt whether it was ever possible from our windows in Baker Street to see the loom of the opposite houses. The first day Holmes had spent in cross-indexing his huge book of references. The second and third had been patiently occupied upon a subject which he hand recently made his hobby–the music of the Middle Ages. But when, for the fourth time, after pushing back our chairs from breakfast we saw the greasy, heavy brown swirl still drifting past us and condensing in oily drops upon the window-panes, my comrade’s impatient and active nature could endure this drab existence no longer. He paced restlessly about our sitting-room in a fever of suppressed energy, biting his nails, tapping the furniture, and chafing against inaction.

„Nothing of interest in the paper, Watson?“ he said.

 I was aware that by anything of interest, Holmes meant anything of criminal interest. There was the news of a revolution, of a possible war, and of an impending change of government; but these did not come within the horizon of my companion. I could see nothing recorded in the shape of crime which was not commonplace and futile. Holmes groaned and resumed hs restless meanderings.

 “The London criminal is certainly a dull fellow,“ said he in the querulous voice of the sportsman whose game has failed him. „Look out this window, Watson. See how the figures loom up, are dimly seen, and then blend once more into the cloud-bank. The thief or the murderer could roam London on such a day as the tiger does the jungle, unseen until he pounces, and then evident only to his victim.“

„There have,“ said I, „been numerous petty thefts.“

 Holmes snorted his contempt.                

            „This great and sombre stage is set for something more worthy than that,“ said he. „It is fortunate for this community that I am not a criminal.“

 “It is, indeed!“ said I heartily.

 “Suppose that I were Brooks or Woodhouse, or any of the fifty men who have good reason for taking my life, how long could I survive against my own pursuit? A summons, a bogus appointment, and all would be over. It is well they don’t have days of fog in the Latin countries–the countries of assassination. By Jove! here comes something at last to break our dead monotony.“