Søren Kierkegaard – Zápisky
Literární noviny 40/1997 (8. října), str. 9 (originály z let 1836-1854)
Dánský myslitel Søren Kierkegaard (1813-1855) – kresba W. Marstranda z roku 1870
Jdu právě ze společnosti, ve které jsem byl vůdčím duchem, z úst mi sršely vtipy, všichni se smáli, obdivovali mě – ale já jsem odešel (teď by pomlčka měla být dlouhá jako poloměr dráhy Země) _____________________________ _______________________________________________________________________________________________
a chtěl jsem se zastřelit, ano, chtěl.
1836
Člověk si musí dát pozor, aby do posvátného manželského svazku s Vědami nevstoupil příliš brzy; je lepší žít po jistý čas ve svobodném stavu, i když skončit jako starý mládenec je zlé.
1836
Mluvím nejraději se starými ženskými, které pěstují rodinné klepy, potom s pomatenci - a nakonec s lidmi velice rozumnými.
1836 nebo 1837
Veškerá opravdová láska spočívá v tom, že se lidé milují v někom třetím, a to již od nejnižšího stadia, v nčmž se například dva vzájemně milují v třetím, až ke křesťanskému učení, podle něhož se bratři mají vzájemně milovat v Kristu.
1837
Existuje nepopsatelná radost, která námi prozařuje právě tak nevysvětlilelně, jako v nás beze zřejmého důvodu nachází ozvěnu apoštolovo zvolání: „Radujte se a znovu říkám radujte se!“ Ne radost nad tím či oním, ale plný výkřik duše jazykem, hlasem a celým svým srdcem: „Raduji se svou radostí, ze své radosti, ve své radosti, u své radosti, při své radosti a na své radosti“ – nebeský refrén, který takto náhle přerušuje náš odlišný zpěv; radost, která jako vánek chladí a osvěžuje, závan pasátu, vanoucího od háje Mamre k věčnému obydlí.
1837
Všichni jdeme cestou přes Most nářků do míru Věčnosti.
1837
Jsou lidé, jejichž zkaženost není následek vnějšího poškození, ale vyvíjí se v srdci podobně jako hniloba v jádru ovocného plodu.
1838
Ve světě je přece jen rovnováha. Jednomu dal Bůh radosti, jinému slzy a s nimi i dovolení občas si odpočinout v jeho objetí – vždyť božské se odráží mnohem krásněji v slzami zakaleném oku, podobně jako je duha krásnější než jasná modrá obloha.
1840
Neustále žiji na hranici mezi Šťastnou Arábií a arabskou pouští.
1841
Jak je ta ženská oddanost velká! – Ale to je právě mé prokletí, že se nikdy neodvážím jinému člověku dovolit, aby se ke mně hluboce a niterně připoutal. Bůh na nebesích ví, co jsem vytrpěl pokaždé, když jsem s dětskou radostí vymyslel něco, co by ji opravdu potěšilo, a přitom jsem ze zásady nesměl nic vykonat v okamžiku radosti, ale musel jsem čekat, až mi to rozum a obezřetnost zakážou ze strachu, abych ji k sobě blíže nepřipoutal. Můj vztah k ní, jak věřím, se dá vpravdě nazvat nešťastnou láskou – miluji ji – vlastním ji – jejím jediným přáním je, abych zůstal s ní – rodina mě zapřísahá – je to mé nejvyšší přání – ale já musím říci ne. Abych jí to ulehčil, chci ji přivést k víře, že jsem obyčejný podvodník, lehkomyslný člověk, přivést ji k tomu, aby mě nenáviděla; neboť věřím, že by to pro ni bylo ještě těžší, kdyby vytušila, že je tím vinna má těžkomyslnost – jak si ale jsou těžkomyslnost a lehkomyslnost podobné.
1841
Říkáš: byla krásná. Ach, co ty o tom víš, já to vím; neboť ta krása mě stála slzy – kupoval jsem jí květiny, abych ji okrášlil, byl bych na ni navěsil všechny ozdoby světa, přirozeně jen tak, aby zdůraznily její půvab – a když tam tak stála, oděná do svátečních šatů – tu jsem musel odejít – když radosti její duše, její živoucí pohled se setkal s mým – tu jsem musel odejít – tu jsem šel pryč a hořce plakal.
1841
Ale nezapomeňme, že ne každý, kdo neztratil rozum, tím nezvratně dokazuje, že ho má.
1845-1847
Lidskost-křesťanskost
V neděli řeční tisíc kněží – a kdyby se tak jeden člověk odvážil v pondělí podle toho jednat, lidé by se mu vysmáli jako bláznovi, jako podivínovi, nebo kdyby byl energičtější, vykřičeli by ho jako fanatika, proti němuž se společnost musí s největší vážností zajistit, ano, proti tomuhle se zajišťuje dychtivěji než proti choleře – a příští neděli kněz opět řeční, že jsme všichni křesťané.
Pokřikuje se, že chtít následovat Krista znamená chtít sám sebe učinit nešťastným, trpět „strašlivou pýchou“; i já sám v okamžiku zkoušky nemám daleko k tomu, abych to za pýchu považoval – a přece říká Ježíš v NZ opět a opět: Ten, kdo mne nenásleduje, není mne hoden (k pokoře tedy může mimo jiné patřit i pokora nést toto obvinění z pýchy) – a stejně jsme my všichni křesťané, my, kteří, pokud by to bylo možné, životem potrestáme toho, kdo se odváží následovat Krista, nejspíš aby se naplnilo, co Kristus předpovídá ohledně svých „následovníků“.
A jestliže s Boží pomocí věrně vydržím, pak se budou mé spisy číst, možná hodně číst; ale i kdybych na každou stránku napsal: pozor, ať se to nestane doktrínou, doktrínou se to stejně stane.
1852
Denní tisk
A podobně lze vidět demoralizaci v denním :tisku.
V každé generaci žije stěží několik lidí, kteří se – sókratovsky – nejvíce bojí toho, aby neměli nesprávný názor, přitom však žijí tisíce a miliony lidí, kteří se bojí, aby za svým názorem nestáli jen oni sami, třebas by to byl názor nejsprávnější.
Ale když něco stojí v novinách, člověk si eo ipso může být jist, že se vždy najde někdo jiný, kdo bude mít nebo vyjádří stejný názor: rád se tedy odvážíš tento názor přijmout.
Kdyby měl denní tisk podobně jako ostatní živnostníci svůj vývěsní štít, měl by mít nápis: zde se demoralizují lidé, a to v co nejkratším čase, v co nejširším měřítku a za nejnižší možnou cenu.
1853
Moderní literatura
mi připadá podivná. Čtu a čtu a nejsem z ní ani moudrý, ani hloupý. Povyku nadělá dost, ale o tom, co mě ve skutečnosti zaměstnává, se nic nedozvím. Odnáším si dojem prázdného povyku, který se nicméně tváří, že chce něco znamenat.
Obrazně mohu přesně naznačit, co míním. Bydlím teď tak blízko kostela P. Marie, že v noci slyším, jak hlas ponocného vyvolává každou čtvrthodinku – pokud se tedy v noci někdy probudím. Člověka přece může někdy zajímat, kolik je hodin. A v tom ohledu se mi vskutku snadno dostane pomoci, potřebuji pouze počkat pár okamžiků – vždyť ponocný vyvolává každou čtvrthodinu! Což také opravdu dělá. Silným, povzneseným hlasem, zřetelně, jako kdyby stál vedle mne, tak hlasitě, že by mě určitě probudil, kdybych spal (což bych si nepřál), volá: Hou, ponocný! Po tomto tak šťastně vynaloženém vzepětí síly poklesá hlasem a řekne potichu, kolik je hodin. A tak to pokračuje od čtvrthodiny k čtvrthodině, od hodiny k hodině. Kdybych probděl celou noc a poslouchal každou čtvrthodinu, všechno, co bych se dozvěděl, by bylo: Hou, ponocný!
1853
Sever
To, že je Sever méně obdařenou částí světa, lze vidět mimo jiné ze dvou následujících věcí: že tvrdé klima znemožňuje onu bezstarostnost živobytí, jež se vyskytuje v teplých zemích, kde se proto snadněji dosahuje filosofické ideali-ty, která člověka neštěpí, takže se nestane profesorem filosofie a pomocí filosofie živnostníkem. Za druhé to lze vidět z toho, že jen na Severu existuje ona prozaičnost, která na mnoho způsobů poznamená povahu ženy a nastoluje problémy, které by se na Jihu vůbec nemohly vyskytnout, totiž že žena je osoba, která je také užitečná, přinaší prospěch. Původní pojetí je toto: žena je luxus, je do společnosti, je k ozdobě, k dekoraci atd. Jen na Severu musí být navíc k užitku a proto také na Severu musela povstat otázka její emancipace.
1854
Z dánštiny přeložil Zdeněk Zacpal