RESPEKT 19 / 1998 (4. – 10. 5.), str. 17 (Civilizace), Praha

 Zdeněk Zacpal

 

 

V listopadu roku 1855 umírá v ko­daňské nemocnici dánský myslitel Søren Aabye Kierkegaard na po­stupnou paralýzu téla. Státní lute­ránská církev, proti jejímž prakti­kám ještě před několika týdny zavi­le bojoval, mu vypravila pohřeb v jednom z nejznámějších kodaň­ských kostelů. Mezi účastníky se nevyskytoval téměř nikdo ze zná­mých osobností. Přišli studenti a prostí lidé, mezi nimiž se sotva našel někdo, kdo by jeho filosofii ro­zuměl. Pastor byl při obřadech ner­vózní. Z kostela se průvod vydal na hřbitov, kde se slova ujal Henrik Lund, praktikující lékař a jeden ze synovců zesnulého. Upozornil pří­tomné, že skutečné názory nebožtí­ka byly v přímém rozporu s právě skončenými ceremoniemi. Jeho krátký projev sklidil živou odezvu a pastor, jemuž se obřad vymkl z rukou, odsoudil Lunda alespoň k (relativné vysoké) pokutě 100 říš­ských tolarů.

Kierkegaard, od jehož narození uplyne 5. května 185 let, byl jedním z prvních intelektuálů, kteří na vlastní kůži zakusili zlobu mas vy­volanou bulvárním tiskem. Žádné světlé zítřky nepředvídal a na re­formy relativně slušné absolutní monarchie ve své rodné zemi pohlí­žel spíše s nevolí. Jasnozřivě poukazoval na některé slabiny nastu­pujícího demokratického systému s občanskými svobodami. Uvědo­moval si, že anonymní lidská masa si začíná razit cestu dějinami a že si cestu k moci napříště jako první proklestí ti, kdo se naučí touto ma­sou manipulovat. Již v roce 1848 varuje před komunisty, kteří zavá­dějí tyranii nejhoršího druhu – „ty­ranii strachu z lidí“. Znovuzavedení tyranií, mučení a plánovité vyhla­zování desítek milionů lidí ve dva­cátém století by jej asi vůbec nepře­kvapilo. V témže roce, kdy poprvé vyšel Komunistický manifest, vydá­vá symbolicky knihu Skutky lásky.

  

Nepříliš vkusné karikatury myslitele, otiskované tehdejším bulvárním plátkem Corsaren

 

Okrajový problém

Kierkegaard vystudoval v letech 1830-1840 teologii v Kodani a na­vštěvoval i některé přednášky na univerzitě v Berlíně. Za svůj život poznal ně­kolik vynikajících učitelů filosofie (chodil mimo jiné i na Schellingovy přednášky) a sám měl velkou kni­hovnu s mnoha filosofickými díly. Vlastní spisy však psal a vydával na vlastní pěst a výlohy hradil z dě­dictví po otci, zejména předtím, než přišel o část majetku neúspěšným investováním. Jeho texty tak před vydáním neprocházely kritickou diskusí kolegů a výhradami nakla­datelů nebo edičních rad, jak tomu bývá dnes. Přes jedinečný význam Kierkegaardovy umělecké a myslitelské osobnosti v nich čtenář najde školácky chybné předpoklady i po­chybná vyvozování z předpokladů.

Teprve nyní je odhalována Kierkegaardova mnohorozměrná rafi­novanost, o níž svědčí i záměrná distance od některých vlastních knih pomocí různých pseudonymů. Přesto se při důkladném studiu je­ho spisů i deníkových zápisků s čet­nými škrtanci zdá, že si některé termíny, které zavedl, nestačit v zá­palu práce důkladněji promyslet. Pokud někdo, kdo se Kierkegaardem soustavně nezabývá, chce na­črtnout jeho myšlenkovou soustavu nebo uspořádat tematickou přednášku, měl by si dát pozor na různá pojímání problémů, různá hodnoce­ní a různý smysl týchž pojmů. Vý­klad často trpí nesoustavností i roz­vláčností, myšlenky nebo motivy se opakují. Na zdlouhavost Kierkegaardových textů si naříkal již Ludwig Wittgenstein, který jinak jejich autora choval v hluboké úctě a pokládal jej za světce a zároveň za nejhlubšího myslitele 19. století.

Čím byl vlastně Kierkegaard sy­nem své doby a čím ji překračoval? V 18. a 19. století chodilo po Evropě mnoho filosofů, spisovatelů i agitá­torů, jimž nebylo po chuti křesťanství. Považovali je za překážku emancipace člověka, rozvoje vědy a posléze i techniky. Církev pro ně byla nástrojem politického i sociál­ního útlaku, a proto otevřené či skryté oslabovali pod různými zá­minkami její pozice a prestiž. Tyto tendence Søren Kierkegaard svým myšlením i osudem popírá. Na roz­díl od filosofů, kteří se utkávali s problémy nacházejícími se v cent­ru filosofického bádáni své doby, se často zabýval otázkami zdánlivé okrajovými, jimiž se filosofie dosud ani vážně nezabývala. Svým myšle­ním a činy demonstroval, že jeho vlastní filosofická a náboženská mi­se není žádným hegelovským výra­zem epochy světových dějin. Soudil, že se doba zesvětštuje a že se na tom podílejí i církve. Ústup od (jeho pojetí) po­selství novozákonního křesťanství měl mít podle něj pro lidstvo nebla­hé následky. Ústředním problémem Kierkegaardova díla, z něhož se od­víjí nazírání i kritika reality a dobového myšlení, je otázka, jak se stát opravdovým křesťanem.

 

Hra s identitou

Kierkegaardova osobnost prozrazu­je neklamné rysy rodného Dánska. Četl tradiční i nejnovější autory, je­jichž díla tam byla běžně dostupná, a jako většina dánských intelektuá­lů své doby se orientoval především na německou kulturní oblast. Z je­ho deníkových zápisků je zřejmé, že nejnovější myšlení v jiných evrop­ských zemích příliš nesledoval, přestože již na střední škole získal předpoklady ke čtení textů nejen v němčině a v mrtvých jazycích (la­tině, řečtině, hebrejštině), ale i ve francouzštině. Byl filosoficky i teo­logicky vzdělán, ale na rozdíl od mnoha současníků považoval du­chovní život za něco kvalitativně vyššího, než je pouhé filosofování. Plnohodnotný duchovní život byl pro něj zakotven v křesťanské víře. S orientálními duchovními tradice­mi, které dnes budí široký zájem, byla v tehdejší Evropě jak takž po­vrchně obeznámena jen hrstka lidí a neznalost na tomto poli nemůže­me vytýkat ani Kierkegaardovi. Kierkegaard ale přehlíží i Plotína, jehož ne-křestansky orientované duchovní spisy byly v jeho době známé a využívané.

 

Královská kolej Regensen, středisko tehdejšího studentského života staroslavné Kodaňské univerzity, založené již roku 1479, která byla do současné podoby přestavěna dávno před Kierkegaardem, roku 1728. V pozadí se tyčí Kruhová věž (Rundetårnet), která byla postavena již 1637-1642 a užívána hvězdáři, mj. i slavným Ole Rømerem.

Kierkegaard je autorem geniál­ních a dodnes podnětných interpre­tací mnoha biblických pasáží (zejména o Adamovi, Abrahámovi, Jóbovi) i mnoha míst z evangelií. Přitom je jeho výklad jednotlivých textů naivní: domnívá se, že vykla­dač textu může najít anebo se as­poň přiblížit k pravé a jediné inter­pretaci. Možnost, že by text mohl být poctivě interpretován různými, stejné věrohodnými způsoby, si ne­připouští. Krista například považu­je za Bohočlověka, aniž by se vážně zabýval východisky jiných výkladů jeho osobnosti. Následovat Krista pro něj jednoznačně znamená tr­pět. Na nevýrazné praktikování dánského luteránství sice útočí, ale jiné způsoby následování Krista snad ani nebere v úvahu, takže je­ho interpretace souzní lépe s Kris­tovým utrpením na Golgotě než se svatbou v Káni Galilejské.

Čtenář, který se poprvé setká s některými Kierkegaardovými křesťanskými polemickými spisy (zejména s časopisem Okamžik z let 1854-1855), může z jejich útočnosti, jedovatosti a strohých odkazů na novozákonní razanci nabýt dojmu, že se jedná o projevy nábo­ženského fundamentalismu, fana­tismu nebo myšlenkové nesnášenli­vosti. Při povrchním obeznámení tak vskutku působí, od křesťanských tradicionalistů, kteří útočí na vše, co přesahuje jejích obzor, se však Kierkegaard liší mírou vtipu a inteligence, která je s jejich posto­ji těžko slučitelná, i stále udržova­ným odstupem od vlastních textů. Nesvolává věrné, aby je zaměřil proti svým odpůrcům, nevyzdvihu­je svoji ani církevní autoritu, ale pouze nabízí svá slova k uvážení. Každý by podle něj měl přemýšlet sám za sebe.

Za svůj hlavní úkol považuje Kierkegaard objasnit svým součas­níkům, co je „pravé“ novozákonní křesťanství, co od člověka požaduje a jak je vzdálené běžnému životu. Pod vlastním jménem vydal mnoho kázání, tzv. povznášejících řeči, křesťanských rozprav a polemik. Ví, že tradiční kázání samo nepře­svědčí člověka 19. století, který má spoustu vědomostí, je na ně pyšný, evangelium ponechává stranou, o svou duší nepečuje a raději se ho­ní za věcmi tohoto světa. Je třeba mu šikovně vzít jeho iluze, rozdělit anonymní „obecenstvo“ na jednot­livce, každého zvlášť postavit před volbu mezi životními názory a de­monstrovat neudržitelnost všech s výjimkou křesťanského.

Cestu, jak se „proklamávat k pravdě“, naznačuje Kierkegaard v řadě spisů, od nichž se distancuje různými pseudonymy. Údajní pisa­telé, kteří v textech odhalují nedo­statky své i svých bližních, mají být reprezentanty různých životních názorů či „sfér existence“. Tato vel­ká hra s pseudonymy nemá v dějinách precedens. Zatímco jiní spiso­vatelé zpravidla skrývají svou identitu pod jediným pseudonymem, aby pod ním vyjadřovali vlastní ná­zory, Kierkegaard ji nijak soustav­ně neutajoval. Šlo mu o něco jiného. Jen mezi jeho knižními tituly napo­čítáme deset různých pseudonymů, přičemž má každý z údajných auto­rů jiné názory a aspoň v něčem se projevuje jinak než ostatní a než Kierkegaard sám. Rafinovaná sít podnětů a poukazů měla sloužit především křesťanské strategii, ale čtenář autorovi asi neuvěří, že ta­kové nadání ke kreativitě uplatňo­val s nechutí, jen aby plnil své křes­ťanské poslání.

Některé z těchto spisů mají ráz filosofických pojednání, jiné spadají spíše do krásné literatury, ale svou neobvyklou stavbou klasické lite­rární žánry překračují. Zatímco po­stavy tradičních narativních útva­rů, jako jsou romány, povídky apod., bývají obvykle typickými re­prezentanty určité sociální vrstvy nebo nositeli zvláštních charakte­rových vlastností, u Kierkegaarda ztělesňují životní nebo filosofické názory. Fiktivní autoři i jiné posta­vy jsou materiálně dobře zajištěné, některé natolik, že nemusí praco­vat. Většinou si uvědomují slabiny svých názorů a projevují často bez­děčné neobyčejnou samostatnost, emancipovanost, autenticitu, lásku k vědění, široké vzdělání a argu­mentační schopnosti, tedy kvality vzácné i dnes.

 

Kierkegaard si rád vyrazil kočárem nebo koňmo do přírody, měl v oblibě severní Sjælland. Snímek zachycuje největší tamní polesí, tzv. Gribský les (Gribskov). Buk je dánským národním stromem i nejtypičtější a nejrozšířenější dřevinou lesů této malé země.

 

Bůh a jednotlivec

Kierkegaard uvádí do novověkého proudu filosofie motiv volby sebe sama. Před Bohem může stát jedi­né svébytný jednotlivec, neboť jen ten může litovat svých hříchů, může se soustředit na vlastní niterné úsilí a plně se nabídnout Bohu, aniž by se nechal rozptylovat vnějšími událostmi a kalkulacemi. Zoufalství, úzkost, strach a vnitřní chvění jednotlivce jsou tu v souvislosti s biblickými texty analyzovány nikoli jako nějaké úchylky, jimiž trpí statisticky nevýznamná část lidských bytostí, ale jako něco člo­věku bytostně vlastního, čím se musí prokousat každý, chce-li do­sáhnout blaženosti. Tyto „psychologické“ knihy mohou dnes pomoci komukoli: křesťanovi, příslušníkovi jiné víry i člověku bez vyznání. Psychiatrovi i běžnému člověku.

V 19. století si rozum stále víc nárokoval pochopení veškeré skutečnosti. Kierkegaard ukázal, jak je omezený – to nejcennější totiž není rozumem pochopitelné. Bohočlověk se vyjadřuje pouze „nepřímo“ a k jeho pravé povaze a zvěsti se lze přiblížit jedině vírou. Vyzývá k lásce, _:ale zdroj lásky k bližnímu se opět nedá v jednotlivci lokalizovat. Pokud se jej pokusíme odkrýt násilím, zničíme lásku podobně, jako kopáním ničíme pramen čisté vody.

 

 

Skica Sørena Kierkegaarda od Nielse Christiana Kierkegaarda

 

Kierkegaardovu mohutnému křesťanskému svědectví neubírá ani občasná křečovitost na síle. V současnosti je nabídka duchovních směrů širší než před sto padesáti lety a dánský myslitel dnes spíš okouzluje, než aby působil silou argumentů. Prostředky jeho misie se ale osamostatnily a nabízejí se nejrůznějším zájemcům bez ohledu na jejich vyznání a názor. Mnohé z jeho odkazu již bylo převzato a využito jinými, kteří se ne vždy ke svému učiteli přiznávají. Svým myšlenkovým vlivem Kierkegaard zcela jistě nenatropil žádné dějinné katastrofy nebo války. Zmínili jsme některé je­ho výzvy, které jsou aktuální i v na­ší době, ale jeho život i dilo jsou natolik bizarní a dosud ne zcela probádané a zužitkované, že jeho odkaz pravděpodobně ovlivní další generace. A to asi ještě jinak, než si my dokážeme představit.

 

Autor je tlumočník a překladatel