Klamem k pravdě: Odkaz Sørena Kierkegaarda

 

 RESPEKT 19 / 1998 (4. – 10. 5.), str. 17 (Civilizace), Praha

 Zdeněk Zacpal

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

V listopadu roku 1855 umírá v ko­daňské nemocnici dánský myslitel Søren Aabye Kierkegaard na po­stupnou paralýzu téla. Státní lute­ránská církev, proti jejímž prakti­kám ještě před několika týdny zavi­le bojoval, mu vypravila pohřeb v jednom z nejznámějších kodaň­ských kostelů. Mezi účastníky se nevyskytoval téměř nikdo ze zná­mých osobností. Přišli studenti a prostí lidé, mezi nimiž se sotva našel někdo, kdo by jeho filosofii ro­zuměl. Pastor byl při obřadech ner­vózní. Z kostela se průvod vydal na hřbitov, kde se slova ujal Henrik Lund, praktikující lékař a jeden ze synovců zesnulého. Upozornil pří­tomné, že skutečné názory nebožtí­ka byly v přímém rozporu s právě skončenými ceremoniemi. Jeho krátký projev sklidil živou odezvu a pastor, jemuž se obřad vymkl z rukou, odsoudil Lunda alespoň k (relativné vysoké) pokutě 100 říš­ských tolarů.

Kierkegaard, od jehož narození uplyne 5. května 185 let, byl jedním z prvních intelektuálů, kteří na vlastní kůži zakusili zlobu mas vy­volanou bulvárním tiskem. Žádné světlé zítřky nepředvídal a na re­formy relativně slušné absolutní monarchie ve své rodné zemi pohlí­žel spíše s nevolí. Jasnozřivě poukazoval na některé slabiny nastu­pujícího demokratického systému s občanskými svobodami. Uvědo­moval si, že anonymní lidská masa si začíná razit cestu dějinami a že si cestu k moci napříště jako první proklestí ti, kdo se naučí touto ma­sou manipulovat. Již v roce 1848 varuje před komunisty, kteří zavá­dějí tyranii nejhoršího druhu – „ty­ranii strachu z lidí“. Znovuzavedení tyranií, mučení a plánovité vyhla­zování desítek milionů lidí ve dva­cátém století by jej asi vůbec nepře­kvapilo. V témže roce, kdy poprvé vyšel Komunistický manifest, vydá­vá symbolicky knihu Skutky lásky.

die-ganze-welt-dreht-sich-um-ihn-soeren-kierkegaard-in-einer-karikatur-von-1846

  

karikatur

Kierkegaard Corsaren

Nepříliš vkusné karikatury myslitele, otiskované tehdejším bulvárním plátkem Corsaren

 

Okrajový problém

Kierkegaard vystudoval v letech 1830-1840 teologii v Kodani a na­vštěvoval i některé přednášky na univerzitě v Berlíně. Za svůj život poznal ně­kolik vynikajících učitelů filosofie (chodil mimo jiné i na Schellingovy přednášky) a sám měl velkou kni­hovnu s mnoha filosofickými díly. Vlastní spisy však psal a vydával na vlastní pěst a výlohy hradil z dě­dictví po otci, zejména předtím, než přišel o část majetku neúspěšným investováním. Jeho texty tak před vydáním neprocházely kritickou diskusí kolegů a výhradami nakla­datelů nebo edičních rad, jak tomu bývá dnes. Přes jedinečný význam Kierkegaardovy umělecké a myslitelské osobnosti v nich čtenář najde školácky chybné předpoklady i po­chybná vyvozování z předpokladů.

Teprve nyní je odhalována Kierkegaardova mnohorozměrná rafi­novanost, o níž svědčí i záměrná distance od některých vlastních knih pomocí různých pseudonymů. Přesto se při důkladném studiu je­ho spisů i deníkových zápisků s čet­nými škrtanci zdá, že si některé termíny, které zavedl, nestačit v zá­palu práce důkladněji promyslet. Pokud někdo, kdo se Kierkegaardem soustavně nezabývá, chce na­črtnout jeho myšlenkovou soustavu nebo uspořádat tematickou přednášku, měl by si dát pozor na různá pojímání problémů, různá hodnoce­ní a různý smysl týchž pojmů. Vý­klad často trpí nesoustavností i roz­vláčností, myšlenky nebo motivy se opakují. Na zdlouhavost Kierkegaardových textů si naříkal již Ludwig Wittgenstein, který jinak jejich autora choval v hluboké úctě a pokládal jej za světce a zároveň za nejhlubšího myslitele 19. století.

Čím byl vlastně Kierkegaard sy­nem své doby a čím ji překračoval? V 18. a 19. století chodilo po Evropě mnoho filosofů, spisovatelů i agitá­torů, jimž nebylo po chuti křesťanství. Považovali je za překážku emancipace člověka, rozvoje vědy a posléze i techniky. Církev pro ně byla nástrojem politického i sociál­ního útlaku, a proto otevřené či skryté oslabovali pod různými zá­minkami její pozice a prestiž. Tyto tendence Søren Kierkegaard svým myšlením i osudem popírá. Na roz­díl od filosofů, kteří se utkávali s problémy nacházejícími se v cent­ru filosofického bádáni své doby, se často zabýval otázkami zdánlivé okrajovými, jimiž se filosofie dosud ani vážně nezabývala. Svým myšle­ním a činy demonstroval, že jeho vlastní filosofická a náboženská mi­se není žádným hegelovským výra­zem epochy světových dějin. Soudil, že se doba zesvětštuje a že se na tom podílejí i církve. Ústup od (jeho pojetí) po­selství novozákonního křesťanství měl mít podle něj pro lidstvo nebla­hé následky. Ústředním problémem Kierkegaardova díla, z něhož se od­víjí nazírání i kritika reality a dobového myšlení, je otázka, jak se stát opravdovým křesťanem.

 

Hra s identitou

Kierkegaardova osobnost prozrazu­je neklamné rysy rodného Dánska. Četl tradiční i nejnovější autory, je­jichž díla tam byla běžně dostupná, a jako většina dánských intelektuá­lů své doby se orientoval především na německou kulturní oblast. Z je­ho deníkových zápisků je zřejmé, že nejnovější myšlení v jiných evrop­ských zemích příliš nesledoval, přestože již na střední škole získal předpoklady ke čtení textů nejen v němčině a v mrtvých jazycích (la­tině, řečtině, hebrejštině), ale i ve francouzštině. Byl filosoficky i teo­logicky vzdělán, ale na rozdíl od mnoha současníků považoval du­chovní život za něco kvalitativně vyššího, než je pouhé filosofování. Plnohodnotný duchovní život byl pro něj zakotven v křesťanské víře. S orientálními duchovními tradice­mi, které dnes budí široký zájem, byla v tehdejší Evropě jak takž po­vrchně obeznámena jen hrstka lidí a neznalost na tomto poli nemůže­me vytýkat ani Kierkegaardovi. Kierkegaard ale přehlíží i Plotína, jehož ne-křestansky orientované duchovní spisy byly v jeho době známé a využívané.

 

copenhagen_553

Královská kolej Regensen, středisko tehdejšího studentského života staroslavné Kodaňské univerzity, založené již roku 1479, která byla do současné podoby přestavěna dávno před Kierkegaardem, roku 1728. V pozadí se tyčí Kruhová věž (Rundetårnet), která byla postavena již 1637-1642 a užívána hvězdáři, mj. i slavným Ole Rømerem.

Kierkegaard je autorem geniál­ních a dodnes podnětných interpre­tací mnoha biblických pasáží (zejména o Adamovi, Abrahámovi, Jóbovi) i mnoha míst z evangelií. Přitom je jeho výklad jednotlivých textů naivní: domnívá se, že vykla­dač textu může najít anebo se as­poň přiblížit k pravé a jediné inter­pretaci. Možnost, že by text mohl být poctivě interpretován různými, stejné věrohodnými způsoby, si ne­připouští. Krista například považu­je za Bohočlověka, aniž by se vážně zabýval východisky jiných výkladů jeho osobnosti. Následovat Krista pro něj jednoznačně znamená tr­pět. Na nevýrazné praktikování dánského luteránství sice útočí, ale jiné způsoby následování Krista snad ani nebere v úvahu, takže je­ho interpretace souzní lépe s Kris­tovým utrpením na Golgotě než se svatbou v Káni Galilejské.

Čtenář, který se poprvé setká s některými Kierkegaardovými křesťanskými polemickými spisy (zejména s časopisem Okamžik z let 1854-1855), může z jejich útočnosti, jedovatosti a strohých odkazů na novozákonní razanci nabýt dojmu, že se jedná o projevy nábo­ženského fundamentalismu, fana­tismu nebo myšlenkové nesnášenli­vosti. Při povrchním obeznámení tak vskutku působí, od křesťanských tradicionalistů, kteří útočí na vše, co přesahuje jejích obzor, se však Kierkegaard liší mírou vtipu a inteligence, která je s jejich posto­ji těžko slučitelná, i stále udržova­ným odstupem od vlastních textů. Nesvolává věrné, aby je zaměřil proti svým odpůrcům, nevyzdvihu­je svoji ani církevní autoritu, ale pouze nabízí svá slova k uvážení. Každý by podle něj měl přemýšlet sám za sebe.

Za svůj hlavní úkol považuje Kierkegaard objasnit svým součas­níkům, co je „pravé“ novozákonní křesťanství, co od člověka požaduje a jak je vzdálené běžnému životu. Pod vlastním jménem vydal mnoho kázání, tzv. povznášejících řeči, křesťanských rozprav a polemik. Ví, že tradiční kázání samo nepře­svědčí člověka 19. století, který má spoustu vědomostí, je na ně pyšný, evangelium ponechává stranou, o svou duší nepečuje a raději se ho­ní za věcmi tohoto světa. Je třeba mu šikovně vzít jeho iluze, rozdělit anonymní „obecenstvo“ na jednot­livce, každého zvlášť postavit před volbu mezi životními názory a de­monstrovat neudržitelnost všech s výjimkou křesťanského.

Cestu, jak se „proklamávat k pravdě“, naznačuje Kierkegaard v řadě spisů, od nichž se distancuje různými pseudonymy. Údajní pisa­telé, kteří v textech odhalují nedo­statky své i svých bližních, mají být reprezentanty různých životních názorů či „sfér existence“. Tato vel­ká hra s pseudonymy nemá v dějinách precedens. Zatímco jiní spiso­vatelé zpravidla skrývají svou identitu pod jediným pseudonymem, aby pod ním vyjadřovali vlastní ná­zory, Kierkegaard ji nijak soustav­ně neutajoval. Šlo mu o něco jiného. Jen mezi jeho knižními tituly napo­čítáme deset různých pseudonymů, přičemž má každý z údajných auto­rů jiné názory a aspoň v něčem se projevuje jinak než ostatní a než Kierkegaard sám. Rafinovaná sít podnětů a poukazů měla sloužit především křesťanské strategii, ale čtenář autorovi asi neuvěří, že ta­kové nadání ke kreativitě uplatňo­val s nechutí, jen aby plnil své křes­ťanské poslání.

Některé z těchto spisů mají ráz filosofických pojednání, jiné spadají spíše do krásné literatury, ale svou neobvyklou stavbou klasické lite­rární žánry překračují. Zatímco po­stavy tradičních narativních útva­rů, jako jsou romány, povídky apod., bývají obvykle typickými re­prezentanty určité sociální vrstvy nebo nositeli zvláštních charakte­rových vlastností, u Kierkegaarda ztělesňují životní nebo filosofické názory. Fiktivní autoři i jiné posta­vy jsou materiálně dobře zajištěné, některé natolik, že nemusí praco­vat. Většinou si uvědomují slabiny svých názorů a projevují často bez­děčné neobyčejnou samostatnost, emancipovanost, autenticitu, lásku k vědění, široké vzdělání a argu­mentační schopnosti, tedy kvality vzácné i dnes.

 

638px-Grib_skov

Kierkegaard si rád vyrazil kočárem nebo koňmo do přírody, měl v oblibě severní Sjælland. Snímek zachycuje největší tamní polesí, tzv. Gribský les (Gribskov). Buk je dánským národním stromem i nejtypičtější a nejrozšířenější dřevinou lesů této malé země.

 

Bůh a jednotlivec

Kierkegaard uvádí do novověkého proudu filosofie motiv volby sebe sama. Před Bohem může stát jedi­né svébytný jednotlivec, neboť jen ten může litovat svých hříchů, může se soustředit na vlastní niterné úsilí a plně se nabídnout Bohu, aniž by se nechal rozptylovat vnějšími událostmi a kalkulacemi. Zoufalství, úzkost, strach a vnitřní chvění jednotlivce jsou tu v souvislosti s biblickými texty analyzovány nikoli jako nějaké úchylky, jimiž trpí statisticky nevýznamná část lidských bytostí, ale jako něco člo­věku bytostně vlastního, čím se musí prokousat každý, chce-li do­sáhnout blaženosti. Tyto „psychologické“ knihy mohou dnes pomoci komukoli: křesťanovi, příslušníkovi jiné víry i člověku bez vyznání. Psychiatrovi i běžnému člověku.

V 19. století si rozum stále víc nárokoval pochopení veškeré skutečnosti. Kierkegaard ukázal, jak je omezený – to nejcennější totiž není rozumem pochopitelné. Bohočlověk se vyjadřuje pouze „nepřímo“ a k jeho pravé povaze a zvěsti se lze přiblížit jedině vírou. Vyzývá k lásce, :ale zdroj lásky k bližnímu se opět nedá v jednotlivci lokalizovat. Pokud se jej pokusíme odkrýt násilím, zničíme lásku podobně, jako kopáním ničíme pramen čisté vody.

 

Soren_Kierkegaard

 

Skica Sørena Kierkegaarda od Nielse Christiana Kierkegaarda

 

Kierkegaardovu mohutnému křesťanskému svědectví neubírá ani občasná křečovitost na síle. V současnosti je nabídka duchovních směrů širší než před sto padesáti lety a dánský myslitel dnes spíš okouzluje, než aby působil silou argumentů. Prostředky jeho misie se ale osamostatnily a nabízejí se nejrůznějším zájemcům bez ohledu na jejich vyznání a názor. Mnohé z jeho odkazu již bylo převzato a využito jinými, kteří se ne vždy ke svému učiteli přiznávají. Svým myšlenkovým vlivem Kierkegaard zcela jistě nenatropil žádné dějinné katastrofy nebo války. Zmínili jsme některé je­ho výzvy, které jsou aktuální i v na­ší době, ale jeho život i dilo jsou natolik bizarní a dosud ne zcela probádané a zužitkované, že jeho odkaz pravděpodobně ovlivní další generace. A to asi ještě jinak, než si my dokážeme představit.

 

Autor je tlumočník a překladatel