Klamem k pravdě: Odkaz Sørena Kierkegaarda
RESPEKT 19 / 1998 (4. – 10. 5.), str. 17 (Civilizace), Praha
Zdeněk Zacpal
V listopadu roku 1855 umírá v kodaňské nemocnici dánský myslitel Søren Aabye Kierkegaard na postupnou paralýzu téla. Státní luteránská církev, proti jejímž praktikám ještě před několika týdny zavile bojoval, mu vypravila pohřeb v jednom z nejznámějších kodaňských kostelů. Mezi účastníky se nevyskytoval téměř nikdo ze známých osobností. Přišli studenti a prostí lidé, mezi nimiž se sotva našel někdo, kdo by jeho filosofii rozuměl. Pastor byl při obřadech nervózní. Z kostela se průvod vydal na hřbitov, kde se slova ujal Henrik Lund, praktikující lékař a jeden ze synovců zesnulého. Upozornil přítomné, že skutečné názory nebožtíka byly v přímém rozporu s právě skončenými ceremoniemi. Jeho krátký projev sklidil živou odezvu a pastor, jemuž se obřad vymkl z rukou, odsoudil Lunda alespoň k (relativné vysoké) pokutě 100 říšských tolarů.
Kierkegaard, od jehož narození uplyne 5. května 185 let, byl jedním z prvních intelektuálů, kteří na vlastní kůži zakusili zlobu mas vyvolanou bulvárním tiskem. Žádné světlé zítřky nepředvídal a na reformy relativně slušné absolutní monarchie ve své rodné zemi pohlížel spíše s nevolí. Jasnozřivě poukazoval na některé slabiny nastupujícího demokratického systému s občanskými svobodami. Uvědomoval si, že anonymní lidská masa si začíná razit cestu dějinami a že si cestu k moci napříště jako první proklestí ti, kdo se naučí touto masou manipulovat. Již v roce 1848 varuje před komunisty, kteří zavádějí tyranii nejhoršího druhu – „tyranii strachu z lidí“. Znovuzavedení tyranií, mučení a plánovité vyhlazování desítek milionů lidí ve dvacátém století by jej asi vůbec nepřekvapilo. V témže roce, kdy poprvé vyšel Komunistický manifest, vydává symbolicky knihu Skutky lásky.
Nepříliš vkusné karikatury myslitele, otiskované tehdejším bulvárním plátkem Corsaren
Okrajový problém
Kierkegaard vystudoval v letech 1830-1840 teologii v Kodani a navštěvoval i některé přednášky na univerzitě v Berlíně. Za svůj život poznal několik vynikajících učitelů filosofie (chodil mimo jiné i na Schellingovy přednášky) a sám měl velkou knihovnu s mnoha filosofickými díly. Vlastní spisy však psal a vydával na vlastní pěst a výlohy hradil z dědictví po otci, zejména předtím, než přišel o část majetku neúspěšným investováním. Jeho texty tak před vydáním neprocházely kritickou diskusí kolegů a výhradami nakladatelů nebo edičních rad, jak tomu bývá dnes. Přes jedinečný význam Kierkegaardovy umělecké a myslitelské osobnosti v nich čtenář najde školácky chybné předpoklady i pochybná vyvozování z předpokladů.
Teprve nyní je odhalována Kierkegaardova mnohorozměrná rafinovanost, o níž svědčí i záměrná distance od některých vlastních knih pomocí různých pseudonymů. Přesto se při důkladném studiu jeho spisů i deníkových zápisků s četnými škrtanci zdá, že si některé termíny, které zavedl, nestačit v zápalu práce důkladněji promyslet. Pokud někdo, kdo se Kierkegaardem soustavně nezabývá, chce načrtnout jeho myšlenkovou soustavu nebo uspořádat tematickou přednášku, měl by si dát pozor na různá pojímání problémů, různá hodnocení a různý smysl týchž pojmů. Výklad často trpí nesoustavností i rozvláčností, myšlenky nebo motivy se opakují. Na zdlouhavost Kierkegaardových textů si naříkal již Ludwig Wittgenstein, který jinak jejich autora choval v hluboké úctě a pokládal jej za světce a zároveň za nejhlubšího myslitele 19. století.
Čím byl vlastně Kierkegaard synem své doby a čím ji překračoval? V 18. a 19. století chodilo po Evropě mnoho filosofů, spisovatelů i agitátorů, jimž nebylo po chuti křesťanství. Považovali je za překážku emancipace člověka, rozvoje vědy a posléze i techniky. Církev pro ně byla nástrojem politického i sociálního útlaku, a proto otevřené či skryté oslabovali pod různými záminkami její pozice a prestiž. Tyto tendence Søren Kierkegaard svým myšlením i osudem popírá. Na rozdíl od filosofů, kteří se utkávali s problémy nacházejícími se v centru filosofického bádáni své doby, se často zabýval otázkami zdánlivé okrajovými, jimiž se filosofie dosud ani vážně nezabývala. Svým myšlením a činy demonstroval, že jeho vlastní filosofická a náboženská mise není žádným hegelovským výrazem epochy světových dějin. Soudil, že se doba zesvětštuje a že se na tom podílejí i církve. Ústup od (jeho pojetí) poselství novozákonního křesťanství měl mít podle něj pro lidstvo neblahé následky. Ústředním problémem Kierkegaardova díla, z něhož se odvíjí nazírání i kritika reality a dobového myšlení, je otázka, jak se stát opravdovým křesťanem.
Hra s identitou
Kierkegaardova osobnost prozrazuje neklamné rysy rodného Dánska. Četl tradiční i nejnovější autory, jejichž díla tam byla běžně dostupná, a jako většina dánských intelektuálů své doby se orientoval především na německou kulturní oblast. Z jeho deníkových zápisků je zřejmé, že nejnovější myšlení v jiných evropských zemích příliš nesledoval, přestože již na střední škole získal předpoklady ke čtení textů nejen v němčině a v mrtvých jazycích (latině, řečtině, hebrejštině), ale i ve francouzštině. Byl filosoficky i teologicky vzdělán, ale na rozdíl od mnoha současníků považoval duchovní život za něco kvalitativně vyššího, než je pouhé filosofování. Plnohodnotný duchovní život byl pro něj zakotven v křesťanské víře. S orientálními duchovními tradicemi, které dnes budí široký zájem, byla v tehdejší Evropě jak takž povrchně obeznámena jen hrstka lidí a neznalost na tomto poli nemůžeme vytýkat ani Kierkegaardovi. Kierkegaard ale přehlíží i Plotína, jehož ne-křestansky orientované duchovní spisy byly v jeho době známé a využívané.
Královská kolej Regensen, středisko tehdejšího studentského života staroslavné Kodaňské univerzity, založené již roku 1479, která byla do současné podoby přestavěna dávno před Kierkegaardem, roku 1728. V pozadí se tyčí Kruhová věž (Rundetårnet), která byla postavena již 1637-1642 a užívána hvězdáři, mj. i slavným Ole Rømerem.
Kierkegaard je autorem geniálních a dodnes podnětných interpretací mnoha biblických pasáží (zejména o Adamovi, Abrahámovi, Jóbovi) i mnoha míst z evangelií. Přitom je jeho výklad jednotlivých textů naivní: domnívá se, že vykladač textu může najít anebo se aspoň přiblížit k pravé a jediné interpretaci. Možnost, že by text mohl být poctivě interpretován různými, stejné věrohodnými způsoby, si nepřipouští. Krista například považuje za Bohočlověka, aniž by se vážně zabýval východisky jiných výkladů jeho osobnosti. Následovat Krista pro něj jednoznačně znamená trpět. Na nevýrazné praktikování dánského luteránství sice útočí, ale jiné způsoby následování Krista snad ani nebere v úvahu, takže jeho interpretace souzní lépe s Kristovým utrpením na Golgotě než se svatbou v Káni Galilejské.
Čtenář, který se poprvé setká s některými Kierkegaardovými křesťanskými polemickými spisy (zejména s časopisem Okamžik z let 1854-1855), může z jejich útočnosti, jedovatosti a strohých odkazů na novozákonní razanci nabýt dojmu, že se jedná o projevy náboženského fundamentalismu, fanatismu nebo myšlenkové nesnášenlivosti. Při povrchním obeznámení tak vskutku působí, od křesťanských tradicionalistů, kteří útočí na vše, co přesahuje jejích obzor, se však Kierkegaard liší mírou vtipu a inteligence, která je s jejich postoji těžko slučitelná, i stále udržovaným odstupem od vlastních textů. Nesvolává věrné, aby je zaměřil proti svým odpůrcům, nevyzdvihuje svoji ani církevní autoritu, ale pouze nabízí svá slova k uvážení. Každý by podle něj měl přemýšlet sám za sebe.
Za svůj hlavní úkol považuje Kierkegaard objasnit svým současníkům, co je „pravé“ novozákonní křesťanství, co od člověka požaduje a jak je vzdálené běžnému životu. Pod vlastním jménem vydal mnoho kázání, tzv. povznášejících řeči, křesťanských rozprav a polemik. Ví, že tradiční kázání samo nepřesvědčí člověka 19. století, který má spoustu vědomostí, je na ně pyšný, evangelium ponechává stranou, o svou duší nepečuje a raději se honí za věcmi tohoto světa. Je třeba mu šikovně vzít jeho iluze, rozdělit anonymní „obecenstvo“ na jednotlivce, každého zvlášť postavit před volbu mezi životními názory a demonstrovat neudržitelnost všech s výjimkou křesťanského.
Cestu, jak se „proklamávat k pravdě“, naznačuje Kierkegaard v řadě spisů, od nichž se distancuje různými pseudonymy. Údajní pisatelé, kteří v textech odhalují nedostatky své i svých bližních, mají být reprezentanty různých životních názorů či „sfér existence“. Tato velká hra s pseudonymy nemá v dějinách precedens. Zatímco jiní spisovatelé zpravidla skrývají svou identitu pod jediným pseudonymem, aby pod ním vyjadřovali vlastní názory, Kierkegaard ji nijak soustavně neutajoval. Šlo mu o něco jiného. Jen mezi jeho knižními tituly napočítáme deset různých pseudonymů, přičemž má každý z údajných autorů jiné názory a aspoň v něčem se projevuje jinak než ostatní a než Kierkegaard sám. Rafinovaná sít podnětů a poukazů měla sloužit především křesťanské strategii, ale čtenář autorovi asi neuvěří, že takové nadání ke kreativitě uplatňoval s nechutí, jen aby plnil své křesťanské poslání.
Některé z těchto spisů mají ráz filosofických pojednání, jiné spadají spíše do krásné literatury, ale svou neobvyklou stavbou klasické literární žánry překračují. Zatímco postavy tradičních narativních útvarů, jako jsou romány, povídky apod., bývají obvykle typickými reprezentanty určité sociální vrstvy nebo nositeli zvláštních charakterových vlastností, u Kierkegaarda ztělesňují životní nebo filosofické názory. Fiktivní autoři i jiné postavy jsou materiálně dobře zajištěné, některé natolik, že nemusí pracovat. Většinou si uvědomují slabiny svých názorů a projevují často bezděčné neobyčejnou samostatnost, emancipovanost, autenticitu, lásku k vědění, široké vzdělání a argumentační schopnosti, tedy kvality vzácné i dnes.
Kierkegaard si rád vyrazil kočárem nebo koňmo do přírody, měl v oblibě severní Sjælland. Snímek zachycuje největší tamní polesí, tzv. Gribský les (Gribskov). Buk je dánským národním stromem i nejtypičtější a nejrozšířenější dřevinou lesů této malé země.
Bůh a jednotlivec
Kierkegaard uvádí do novověkého proudu filosofie motiv volby sebe sama. Před Bohem může stát jediné svébytný jednotlivec, neboť jen ten může litovat svých hříchů, může se soustředit na vlastní niterné úsilí a plně se nabídnout Bohu, aniž by se nechal rozptylovat vnějšími událostmi a kalkulacemi. Zoufalství, úzkost, strach a vnitřní chvění jednotlivce jsou tu v souvislosti s biblickými texty analyzovány nikoli jako nějaké úchylky, jimiž trpí statisticky nevýznamná část lidských bytostí, ale jako něco člověku bytostně vlastního, čím se musí prokousat každý, chce-li dosáhnout blaženosti. Tyto „psychologické“ knihy mohou dnes pomoci komukoli: křesťanovi, příslušníkovi jiné víry i člověku bez vyznání. Psychiatrovi i běžnému člověku.
V 19. století si rozum stále víc nárokoval pochopení veškeré skutečnosti. Kierkegaard ukázal, jak je omezený – to nejcennější totiž není rozumem pochopitelné. Bohočlověk se vyjadřuje pouze „nepřímo“ a k jeho pravé povaze a zvěsti se lze přiblížit jedině vírou. Vyzývá k lásce, :ale zdroj lásky k bližnímu se opět nedá v jednotlivci lokalizovat. Pokud se jej pokusíme odkrýt násilím, zničíme lásku podobně, jako kopáním ničíme pramen čisté vody.
Skica Sørena Kierkegaarda od Nielse Christiana Kierkegaarda
Kierkegaardovu mohutnému křesťanskému svědectví neubírá ani občasná křečovitost na síle. V současnosti je nabídka duchovních směrů širší než před sto padesáti lety a dánský myslitel dnes spíš okouzluje, než aby působil silou argumentů. Prostředky jeho misie se ale osamostatnily a nabízejí se nejrůznějším zájemcům bez ohledu na jejich vyznání a názor. Mnohé z jeho odkazu již bylo převzato a využito jinými, kteří se ne vždy ke svému učiteli přiznávají. Svým myšlenkovým vlivem Kierkegaard zcela jistě nenatropil žádné dějinné katastrofy nebo války. Zmínili jsme některé jeho výzvy, které jsou aktuální i v naší době, ale jeho život i dilo jsou natolik bizarní a dosud ne zcela probádané a zužitkované, že jeho odkaz pravděpodobně ovlivní další generace. A to asi ještě jinak, než si my dokážeme představit.
Autor je tlumočník a překladatel