Literární noviny 40/1997 (8. října), str. 9 (originály z let 1836-1854)

Dánský myslitel Søren Kierkegaard (1813-1855) – kresba W. Marstranda z roku 1870

 

Jdu právě ze společnosti, ve které jsem byl vůdčím du­chem, z úst mi sršely vtipy, všichni se smáli, obdivovali mě – ale já jsem odešel (teď by pomlčka měla být dlou­há jako poloměr dráhy Země) _____________________________ _______________________________________________________________________________________________

a chtěl jsem se zastřelit, ano, chtěl.

1836

 

Člověk si musí dát pozor, aby do posvátného manželského svazku s Vědami nevstoupil příliš brzy; je lepší žít po jistý čas ve svobodném stavu, i když skončit jako starý mládenec je zlé.

1836

 

Mluvím  nejraději se starými žen­skými, které pěstují rodinné klepy, potom s  pomatenci   -   a   nakonec s lidmi velice rozumnými.

1836 nebo 1837

 

Veškerá opravdová láska spočívá v tom, že se lidé milují v někom třetím, a to již od nejnižšího stadia, v nčmž se například dva vzájemně milují v třetím, až ke křesťanskému učení, podle něhož se bratři mají vzájemně milovat v Kristu.

1837

 

Existuje nepopsatelná radost, která námi prozařuje právě tak nevysvětlilelně, jako v nás beze zřejmé­ho důvodu nachází ozvěnu apoš­tolovo zvolání: „Radujte se a znovu říkám radujte se!“ Ne radost nad tím či oním, ale plný výkřik duše jazykem, hlasem a celým svým srdcem: „Raduji se svou radostí, ze své radosti, ve své radosti, u své radosti, při své radosti a na své ra­dosti“ – nebeský refrén, který takto náhle přerušuje náš odlišný zpěv; radost, která jako vánek chladí a osvěžuje, závan pasátu, vanoucí­ho od háje Mamre k věčnému obydlí.

1837

 

Všichni jdeme cestou přes Most nářků do míru Věčnosti.

1837

 

Jsou lidé, jejichž zkaženost není ná­sledek vnějšího poškození, ale vy­víjí se v srdci podobně jako hniloba v jádru ovocného plodu.

1838

 

Ve světě je přece jen rovnováha. Jednomu dal Bůh radosti, jinému slzy a s nimi i dovolení občas si od­počinout v jeho objetí – vždyť bož­ské se odráží mnohem krásněji v slzami zakaleném oku, podobně jako je duha krásnější než jasná modrá obloha.

1840

 

Neustále žiji na hranici mezi Šťast­nou Arábií a arabskou pouští.

1841

 

Jak je ta ženská oddanost velká! – Ale to je právě mé prokletí, že se nikdy neodvážím jinému člověku dovolit, aby se ke mně hluboce a ni­terně připoutal. Bůh na nebesích ví, co jsem vytrpěl pokaždé, když jsem s dětskou radostí vymyslel něco, co by ji opravdu potěšilo, a přitom jsem ze zásady nesměl nic vykonat v okamžiku radosti, ale musel jsem čekat, až mi to rozum a obezřetnost zakážou ze strachu, abych ji k sobě blíže nepřipoutal. Můj vztah k ní, jak věřím, se dá vpravdě nazvat nešťastnou láskou – miluji ji – vlast­ním ji – jejím jediným přáním je, abych zůstal s ní – rodina mě zapřísahá – je to mé nejvyšší přání – ale já musím říci ne. Abych jí to uleh­čil, chci ji přivést k víře, že jsem obyčejný podvodník, lehkomyslný člověk, přivést ji k tomu, aby mě nenáviděla; neboť věřím, že by to pro ni bylo ještě těžší, kdyby vytu­šila, že je tím vinna má těžkomyslnost – jak si ale jsou těžkomyslnost a lehkomyslnost podobné.

1841

 

Říkáš: byla krásná. Ach, co ty o tom víš, já to vím; neboť ta krása mě stála slzy – kupoval jsem jí květiny, abych ji okrášlil, byl bych na ni na­věsil všechny ozdoby světa, přiro­zeně jen tak, aby zdůraznily její pů­vab – a když tam tak stála, oděná do svátečních šatů – tu jsem musel odejít – když radosti její duše, její živoucí pohled se setkal s mým – tu jsem musel odejít – tu jsem šel pryč a hořce plakal.

1841

 

Ale   nezapomeňme,   že  ne  každý, kdo neztratil rozum, tím nezvratně dokazuje, že ho má.

1845-1847

 

Lidskost-křesťanskost

 V neděli řeční tisíc kněží – a kdyby se tak jeden člověk odvážil v pon­dělí podle toho jednat, lidé by se mu vysmáli jako bláznovi, jako po­divínovi, nebo kdyby byl energič­tější, vykřičeli by ho jako fanatika, proti němuž se společnost musí s největší vážností zajistit, ano, proti tomuhle se zajišťuje dychtivěji než proti choleře – a příští neděli kněz opět řeční, že jsme všichni křesťané.

Pokřikuje se, že chtít následovat Krista znamená chtít sám sebe učinit nešťastným, trpět „strašlivou pý­chou“; i já sám v okamžiku zkoušky nemám daleko k tomu, abych to za pýchu považoval – a přece říká Ježíš v NZ opět a opět: Ten, kdo mne nenásleduje, není mne hoden (k pokoře tedy může mimo jiné patřit i pokora nést toto obvinění z pýchy) – a stejně jsme my všichni křesťané, my, kteří, pokud by to by­lo možné, životem potrestáme toho, kdo se odváží následovat Krista, nejspíš aby se naplnilo, co Kristus předpovídá ohledně svých „násle­dovníků“.

A jestliže s Boží pomocí věrně vy­držím, pak se budou mé spisy číst, možná hodně číst; ale i kdybych na každou stránku napsal: pozor, ať se to nestane doktrínou, doktrínou se to stejně stane.

1852

 

Denní tisk

 A podobně lze vidět demoralizaci v denním :tisku.

V každé generaci žije stěží několik lidí, kteří se – sókratovsky – nejví­ce bojí toho, aby neměli nespráv­ný názor, přitom však žijí tisíce a miliony lidí, kteří se bojí, aby za svým názorem nestáli jen oni sami, třebas by to byl názor nej­správnější.

Ale když něco stojí v novinách, člo­věk si eo ipso může být jist, že se vždy najde někdo jiný, kdo bude mít nebo vyjádří stejný názor: rád se tedy odvážíš tento názor při­jmout.

Kdyby měl denní tisk podobně jako ostatní živnostníci svůj vývěsní štít, měl by mít nápis: zde se demoralizují lidé, a to v co nejkratším čase, v co nejširším měřítku a za nejnižší možnou cenu.

1853

 

Moderní literatura

 mi připadá podivná. Čtu a čtu a ne­jsem z ní ani moudrý, ani hloupý. Povyku nadělá dost, ale o tom, co mě ve skutečnosti zaměstnává, se nic nedozvím. Odnáším si dojem prázdného povyku, který se nicmé­ně tváří, že chce něco znamenat.

Obrazně mohu přesně naznačit, co míním. Bydlím teď tak blízko koste­la P. Marie, že v noci slyším, jak hlas ponocného vyvolává každou čtvrthodinku – pokud se tedy v no­ci někdy probudím. Člověka přece může někdy zajímat, kolik je hodin. A v tom ohledu se mi vskutku snadno dostane pomoci, potřebuji pouze počkat pár okamžiků – vždyť ponocný vyvolává každou čtvrthodinu! Což také opravdu dělá. Sil­ným, povzneseným hlasem, zřetel­ně, jako kdyby stál vedle mne, tak hlasitě, že by mě určitě probudil, kdybych spal (což bych si nepřál), volá: Hou, ponocný! Po tomto tak šťastně vynaloženém vzepětí síly poklesá hlasem a řekne potichu, kolik je hodin. A tak to pokračuje od čtvrthodiny k čtvrthodině, od hodiny k hodině. Kdybych probděl celou noc a poslouchal každou čtvrthodinu,  všechno,  co  bych  se dozvěděl, by bylo: Hou, ponocný!

1853

 

Sever

 To, že je Sever méně obdařenou částí světa, lze vidět mimo jiné ze dvou následujících věcí: že tvrdé klima znemožňuje onu bezstarostnost živobytí, jež se vyskytuje v teplých zemích, kde se proto snadněji dosahuje filosofické ideali-ty, která člověka neštěpí, takže se nestane profesorem filosofie a po­mocí filosofie živnostníkem. Za druhé to lze vidět z toho, že jen na Severu existuje ona prozaičnost, která na mnoho způsobů pozna­mená povahu ženy a nastoluje pro­blémy, které by se na Jihu vůbec nemohly vyskytnout, totiž že žena je osoba, která je také užitečná, přinaší prospěch. Původní pojetí je toto: žena je luxus, je do společnosti, je k ozdobě, k dekoraci atd. Jen na Severu musí být navíc k užitku a proto také na Severu musela povstat otázka její emancipace.

1854

 

Z dánštiny přeložil Zdeněk Zacpal