Alexis de Tocqueville (1805-1859) počítá s  lidmi právě takovými, jací jsou, a zároveň jedná a vytváří administrativní opatření tak, aby se v nich rozvíjelo lepší já.

 

Vývoj k rovnosti lze jen usměrňovat

Alexis de Tocqueville se narodil 29. července roku 1805 jako třetí a nejmladší syn do staré aristokratické rodiny, jejíž větší část byla popravena již za francouzské revoluce. Díky pádu Robespierra oba jeho budoucí rodiče gilotině o vlásek či snad o dva dny unikli, leč otec ve vězení ve svých 24 letech zešedivěl a maminka byla nadosmrti psychicky poznamenána.¹

V knihovně otce, vynikajícího prefekta a pozdějšího hraběte,² si vnímavý a nadaný hoch čítal osvícence, nejvíce Montesquieuho.³ Celoživotním vzorem se pro něj stala hlavně památka jeho pradědečka jménem Lamoignon de Malesherbes.⁴ Tento známý právník i botanik díky svým kontaktům a spíše krátkodobým veřejným funkcím umožnil vědcům a literátům vydávání slavné Encyklopedie, výrazně přispěl k ulehčení údělu krutě pronásledovaných protestantů i Židů a stavěl se proti nezákonným praktikám krále Ludvíka XVI. Po revolučním převratu si nicméně dovolil již bezmocného krále hájit před revolučním tribunálem, aby pak roku 1794 pod gilotinou obratem skončil i on, jeho dcera i vnučky.

Mnoho Francouzů pak pochopitelně chtělo restaurovat starý režim, bálo se svobody myšlení, ducha i politických reforem. Alexis však nabývá již během dospívání přesvědčení o neudržitelnosti nadvlády jakékoli aristokracie nad společností a o nástupu světa demokratického.⁵ Dle jeho pozorování vývoj celého západního světa nezadržitelně spěje k rovnosti. Tomuto vývoji napomáhají lidé, události i instituce, ať jej již záměrně či bezděčně podporují anebo se proti němu marně stavějí. Alexis nahlíží svůj životní úkol: na tento pohyb je však třeba promyšleně působit a usměrňovat jej, aby přinášel užitek, nepotlačil svobodu a nezpůsobil nedozírné škody pro jednotlivce, národy i lidstvo.⁶

Obdivuje Anglosasy, že si sami dokážou vládnout v klidu bez revolucí a tragédií. Seznamuje se s o šest let starší anglickou měšťanskou dívkou Mary Mottley, aby ji později i navzdory svému vznešenému rodu pojal za manželku.⁷ Až do smrti budou spolu oba mluvit zásadně anglicky.⁸ Po právech na Sorbonně se již jako soudce-auditor, ustavený roku 1827 ve Versailles, seznámí s kolegou Gustavem de Beaumont.⁹ Oba pak docházejí v letech 1829-1830 ke Françoisi Guizotovi na přednášky o dějinách evropské a francouzské civilizace: Tento pozdější francouzský premiér z protestantských měšťanských kruhů vynášel slavnou anglickou revoluci roku 1688, v poslední tehdejší francouzské revoluci roku 1830 chtěl vidět událost obdobnou a do svého tehdejšího krále Ludvíka Filipa Orléanského si projektoval Viléma Oranžského, který po roce 1688 za Kanálem nadobro skoncoval s despotismem.¹⁰ Pod záminkou studia amerického vězeňství dostanou dva mladí přátelé neplacené volno a v dubnu 1831 vyplují na asi 286 dní do Ameriky: na asi 171 dní do tehdejších (malých a teprve třináctimiliónových) Spojených států amerických a na 15 dní do Kanady. Země různými dopravními prostředky křížem krážem procestují, mnozí významní Američané jim tam otevírají dveře a seznamují je s tamním myšlením, kulturou a demokracií.¹¹ Po návratu přátelé sice zprávu o vězeňském systému v roce 1833 podají, avšak Tocqueville soustředí své síly především na psaní cestopisu, který je zároveň pronikavou politologickou analýzou.

První a celkově úspěšnější díl svého slovutného díla De la Démocratie en Amérique / O demokracii v Americe, jímž vystoupí myšlenkově hlubší Alexis ze stínu svého společensky a řečnicky obratnějšího druha Gustava, vychází již v roce 1835, stává se knihou roku a dochází i značného komerčního úspěchu; druhý vyjde o 5 let později.¹² Amerika je pro Tocquevilla cenným zdrojem naděje i ponaučení.¹³  Zásada svrchovanosti lidu tam byla namnoze uskutečněna již v 18. století,¹⁴ každý tam má rovné podmínky, příležitost jednotlivců nebývá omezena rodem.¹⁵ Stále tam narůstá území, lidé, bohatství, prosperita; země se obejde bez anarchie i despotismu, těší se míru, vládě práva, největší stabilitě na zemi a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.¹⁶ Nemá smysl kopírovat podrobnosti zákonů a instituce, ale spíše zkoumat zásady, na nichž je její politický systém založen: zásady pořádku, vyváženosti moci, opravdové svobody a upřímné a hluboké úcty k právu jsou nepostradatelné pro každou republiku.¹⁷

 

Na sopce

Po vyřízení dědictví rok po svatbě v roce 1835 se takto již Marie de Tocqueville ráda stává zámeckou paní u stejnojmenné vsi na poloostrově Cotentin.¹ Manželé nemají děti, dost se liší temperamentem, ale chovají k sobě lásku a úctu.² Náhlá světová popularita uspíší Alexisovi politickou kariéru.³ Alexis po přísaze věrnosti králi Ludvíku Filipu Orléanskému, kterou skládal se zatnutými zuby,⁴ má zvítězit ve všech 5 volbách, v nichž bude kandidovat do Legislativy (Poslanecké sněmovny) v letech 1839, 1842, 1846 dle volebního censu, pak na základě všeobecného hlasovacího práva mužů do Ústavodárného shromáždění 2.4.1848 a do Legislativy 13.5.1849.⁵ Jeho předvolební projevy nejskou ani tak agitací, jako spíše kurzy politického myšlení pro voliče okrsku Valogne v dnešní Dolní Normandii.⁶ Ti svému oblíbenému poslanci⁷ posléze odevzdávají až k 90% hlasů.⁸

Zámek Tocqueville

Po smetení bourbonského krále Karla X, nástupu zmíněného krále Ludvíka Filipa Orléanského v roce 1830 a následovném rozšíření občanských svobod a volebního práva kabinety usnadnily podnikání a podnítily hospodářský růst. V historickém horizontu a na výbušné francouzské půdě nahlíží Tocqueville reformy za přínosné.⁹ Nepřehlédne slibný politický vývoj u sousedů: Ony demokratické revoluce, které probíhaly od 30. let 19. století v některých kantonech Švýcarska,¹⁰ povzbudily energii a sebevědomí lidí a nové kantonální vlády pak získaly v lidu oporu.¹¹ Aktivní politika se posléze jistě přenese i na úroveň federální vlády.¹² I když je příslušná divadelní scéna země malá, ono představení, které se na ní odehrává, má svou velikost. ¹³

Ve své vlasti se Tocqueville zato obává ztráty étosu, ducha a autority nastoleného režimu, v němž má lid dobré důvody vidět leda kliku prospěchářů.¹⁴ 29. ledna 1848 ještě za uštěpačného posměchu varuje Poslaneckou sněmovnu, že je ve vzduchu další revoluce a oni všichni spí na sopce.¹⁵ Z obavy před pohromou se Tocqueville raději ani neúčastní opozičního hnutí banketů, které však revoluci ani ne za měsíc stejně spustí.¹⁶ Příčinu revoluce  dle něj nebyla bída dělníků – jejich životní úroveň byla ve Francii poměrně vysoká – ale nerealistické a chimérické ideje o možnosti blahobytu pro mnohé, jež ovšem obyčejní lidé od agitátorů ochotně přijali za své poté, co duch podvodů, podlosti a korupce ze strany vlády za dlouhá léta střední třídu vyčerpal i demoralizoval a lidu ji odcizil.¹⁷

V revoluční Ústavodárné komisi byl Tocqueville ochoten tehdejším (radikálním) socialistům připustit nanejvýš asistenci státu hledání práce pro nezaměstnané a podporu lidem v nouzi.¹⁸ Právo na práci by však učinilo ze státu privilegovaného podnikatele, narušilo konkurenci, hospodářskou a tím i individuální svobodu.¹⁹ Stát by pak nemohl řídit jen práci, ale všechno – tedy i myšlenky, zvyky, potřeby a nakonec člověka samotného.²⁰ Socialisté namísto úsilí o co největší svobodu každého jednotlivce²¹ začínají slibem materiálních statků „každému podle jeho potřeb“, považují vlastnictví za krádež i původ všeho zla, mají nedůvěru ke svobodě a rozumu jednotlivce – ale zároveň podivuhodnou důvěru ke státu který má každého jednotlivce vychovávat a určovat jeho osud,²² potlačovat jeho osobnost a nezávislost²³ a nakonec z něj učinit nástroj a číslo.²⁴ Socialismus je novou formou otroctví či nevolnictví, vrací společnost ke svévoli starého režimu před rokem 1789 či do temnot středověku a natropí tím větší škody, v čím méně primitivní společnosti působí.²⁵

Tocqueville neprosadil dvoukomorový parlamentní systém, který měl účinněji klást zábrany případné špatné vládě i okamžitému plnění přání a tužeb lidu.²⁶ Podpořil Cavaignacovo potlačení pařížského červnového povstání²⁷ i jeho prezidentskou kandidaturu.²⁸ V roce 1849 během pěti měsíců ve funkci ministra zahraničí se přičinil se o udržení míru ve velkých částech Evropy.²⁹ Před účelovými zásahy populisty Ludvíka Napoleona, pozdejšího císaře Napoleona III, Tocqueville marně brání alespoň stávající ústavní řád a svobody.³⁰ Po jeho převratu v roce 1852 byl po krátkém uvěznění³¹ postaven mimo politiku.³² Nastolený režim zcela nezavrhuje. Upozorňuje však na potřebu záruk individuální svobody, přímé politické reprezentace národa, skutečnou svobodu tisku i parlamentních rozprav a jejich úplné zveřejňování.³³ Již jako soukromník navštěvuje opoziční salóny, stýká se stále s cizinci a bádá ve starých archívech. První část jeho výzkumného projektu o Francouzské revoluci – L´Ancien Régime et la Révolution / Starý režim a revoluce – mohla vyjít ještě za jeho života a sklidila opět obrovský úspěch. Tuberkulóza však postupovala rychleji a 16. dubna 1859 Alexis de Tocqueville v Cannes nad teplým mořem umírá. Jeho pohřbu ve vsi Tocqueville se neúčastní oficiální představitelé, zato obrovské množství lidí, včetně žáků škol, které on sám založil.³⁴

 

Anglická rasa uspěla

Anglická rasa obecně získala nad všemi ostatními evropskými rasami v Novém světě obrovskou převahu a značně je převyšuje úrovní své civilizace, dovedností a mocí.¹ Země působí dojmem materiální prosperity a i po zaplacení daní si chudý uchová prostředky k živobytí a bohatý svůj nadbytek.² Tocquevilla ve Spojených státech udivovaly ani tak ne velkopodniky jako množství podniků malých a hlavně celkový obrovský hospodářský výkon jejich občanů; všímá si přesunu sil energie do průmyslu a obchodu, jímž se zabývají i téměř všichni zemědělci.³ Za tyto fenomenální úspěchy vděčí v prvé řadě demokracii, rovnosti podmínek každého jednotlivce.⁴ A k americké podobě demokracie zemi přivedly její specifické přírodní, společenské i kulturní předpoklady, ty dávaly prostor smělým lidem, jejichž odvážné až riskantní počiny na patřičných místech a ve společností daných mezích zpětně přispívají i k jejímu řádu a stabilitě.

Zakladatelé této mladé země měli společný jazyk, dostalo se jim politické výchovy, byli obeznámeni s právem a jeho ochranným potenciálem i tezí o svrchovanosti lidu, získali dost zkušeností s obecní správou, vzdělání se tehdy v době duchovních a myšlenkových zápasů prohlubovalo a probírání náboženských záležitostí vedlo k větší čistotě mravů.⁵

Směrodatnou částí pro utváření principů politického systému, politického života a kultury pozdějších Spojených Států byla Nová Anglie.⁶ Půda nebyla naštěstí příliš úrodná a dělila se tam na malé celky, které mohly uživit zpravidla jen jejího vlastníka, který ji obdělával sám.⁷ Zejména tyto anglické kolonie se těšily větší míře vnitřní rovnosti i svobody a politické nezávislosti, umožňující svobodnou zákonodárnou tvořivost.⁸ Někdy spíše bezděčně převzaly i aristokratické relikty z Anglie, (zejména možnost složit kauci a vyhnout se uvěznění) přestože dávají příliš prospěchu a možností bohatým a přinášejí škodu a téměř žádné záruky chudým.⁹ Drakonické zákony, odvolávající se přímo na Bibli, které měly kontrolovat dodržování puritánské morálky, ani puritánsky přísné regule pro život¹⁰ přitom zakladatelům USA ze středních a vzdělaných vrstev nebránily  v samostatném politickém myšlení a jednání: V praxi dokázali s obrovským předstihem zavádět a rozvíjet neuvěřitelně demokratické a novátorské principy, na některých místech se těšili obecní správě a kontrolním mechanismům, téměř úplné rovnosti majetku a ještě více uznávali rovnost rozumu.¹¹

Když Amerika bojovala za své osvobození z cizí poroby, zrodily se v ní právě při hrozícím nebezpečí mimořádné ctnosti, duch všech se pozvedl, nejlepší lidé běželi v čele národa: lid sám je bral do náručí a stavěl do svého čela.¹²  Za své největší osobnosti vděčí vrstvě velkých pozemkových vlastníků na jih od Hudsonu, kteří se postavili do čela povstání proti Angličanům.¹³ Revoluce ve Spojených státech byla uskutečněna zralou a promyšlenou náklonností ke svobodě a postupovala s láskou k pořádku a legalitě.¹⁴ Vyšší třídy tehdy přitom usilovaly o přízeň lidu a kupodivu ochotně schvalovaly co nejdemokratičtější zákony, třebaže ty poškozovaly jejich vlastní zájmy.¹⁵  Posledním krokem k rovnosti byl dle Tocquevilla zákon o rovném dělení dědictví, který se zasloužil o dělení půdy, o pohlcení bývalé aristokracie obecnou masou a i o neuvěřitelně rychlý oběh majetku.¹⁶

U téměř všech protestantských národů bývají dívky nekonečně více paní svého jednání než v katolickém světě. V demokratických USA se dívka brzy naučí samostatně jednat i obratně a se šťastnou odvahou myslet a konverzovat.¹⁷ Sama bez obav podnikne i dlouhou cestu: za znásilnění tam je trest smrti.¹⁸ Američané se snažili raději vyzbrojit její rozum a zaručit poctivost než příliš respektovat její nevinnost.¹⁹ Jestliže se americká dívka nevystavuje zlu, přinejmenším je zná; má spíše čisté mravy než cudného ducha.²⁰ Je-li tu dívka méně nesvobodná než kdekoli jinde, manželka se pak často z vlastní vůle podrobuje o to přísnějším povinnostem v domácnosti, v níž je muž hlavou rodiny a obstarává jak vnější záležitosti rodiny, obchod, veřejnou sféru politiky, tak i namáhavé činnosti, vyžadující fyzickou sílu.²¹ Obě pohlaví tak kráčejí stejným krokem, avšak po cestách stále dost odlišných. Američanky, často projevující mužský rozum i energii, si uchovávají jemný vzhled a svými způsoby zůstávají ženami, jakkoli se leckdy duchem i srdcem projevují jako muž.²² Společnost dle Tocquevilla neuvádí v nebezpečí velká zkaženost některých, ale uvolněnost všech; zákonodárce se více než prostituce obává milostných pletek a tak je vidět zároveň značný počet kurtizán i množství počestných žen.²³ V USA, kde mají všichni rovné podmínky k životu, všechny knihy, romány nevyjímaje, předpokládají jen cudné ženy a nikdo nevypravuje galantní dobrodružství.²⁴ Ženy se tam nevychvalují, ale každodenně se jim prokazuje úcta; svůdce ztrácí čest stejně jako jeho oběť. A po popsání tolika pozoruhodných věcí, dosažených v Americe, si na vlastní otázku, čemu lze především připisovat jedinečný rozvoj a rostoucí sílu onoho národa, Tocqueville odpovídá: Výjimečnosti jeho žen.²⁵

Američan se podílí na legislativě a tím, že vládne, učí se formám vládnutí, a velké dílo společnosti se tak každodenně uskutečňuje před jeho očima a takříkajíc v jeho rukou.²⁶ K úspěchu Spojených států přispěla i hojná příroda a absence nepřátel, s nimiž by museli Američané svádět vážnější boje.²⁷ Aby bylo možné využít minulé zkušenosti, je zapotřebí, aby demokracie dosáhla jistého stupně civilizace a osvěty, čehož se stále nedostává přírodou ještě obdařenější Jižní Americe. ²⁸ Velkou výsadou lidí ve Spojených státech je nejen to, že jsou osvícenější než ostatní, ale že mají možnost své chyby napravovat.²⁹

 

 Vyšší výkon demokracie

Po desítky let po své revoluci dokázali Američané ze všech zemí nejlépe uchovávat stálost a tedy průhlednost alespoň některých institucí: v žádné zemi světa prý nemluví zákon tak absolutní řečí jako v Americe¹ a alespoň základ své ústavy chovají Američané v úctě.² Na druhou stranu mají Spojené státy kratší volební období a s tím souvisí mimořádná proměnlivost a tedy neprůhlednost jejich zákonodárství: veřejné záležitosti se dostávají do stavu trvalé nestálosti.³ Nikdo z Američanů tuto legislativní nestálost nepopírá a nenajde se asi ani ten, kdo by ji nepovažoval za velké zlo – Hamilton ji dokonce považoval za největší vadu v institucích své země. Mnoho Američanů ji prostě považuje za nezbytný důsledek systému, který má předejít rozvratům či vyhlídkám na revoluci, a jehož obecné účinky jsou užitečné. Jefferson, největší demokrat, který dosud vzešel z lůna americké demokracie, marně navrhoval interval jednoho roku mezi návrhem zákona a jeho definitivním schválením, a v případě bezprostřední potřeby by musel být schválen v obou komorách dvěma třetinami hlasů.⁴

 

Tocqueville přiznává demokratické vládě ve Spojených státech neodolatelnou sílu, až takovou, že se tam proti tyranii většiny nachází málo záruk; onu tyranii nezmírňují zákony, ale alespoň okolnosti a mravy.⁵ Vládnoucí většině, která má často despotické choutky a sklony, naštěstí chybí odpovídající nástroje tyranie: ústřední vláda se zabývá pouze malým počtem významnějších záležitostí a při výkonu svého nařízení musí spolehnout na rady obcí a hrabství – tedy na činitele, kteří na ní často nezávisejí a které neustále řídit nemůže.⁶ Spojené státy jsou dokonce zemí, kde je právo na uplatňování zákona rozděleno do nejvíce rukou na světě.⁷ Nápadným obecným znakem veřejné správy je tam neuvěřitelná decentralizace.

Sama zákonodárná moc byla rozdělena do dvou komor: Sněmovny reprezentantů a Senátu, volených podle odlišných pravidel a majících poněkud jiné pravomoci. Tocqueville vyzdvihuje ono již za jeho doby uznávané rozdělení legislativy, téměř ignorované ve starověku a uvedené téměř náhodou.⁸ Zatímco ve Sněmovně reprezentantů, volené přímo, byl Tocqueville zaražen jeho vulgárním vzhledem a marně hledal nějakého významnějšího člověka, pár kroků odtamtud, v Senátu, nahlížel elitu národa, velkou část slavných osobností Ameriky. Díky dvoustupňovému způsobu volby senátorů se vůle lidu skrze shromáždění volitelů přetvořila do ušlechtilejších a krásnějších forem, aniž by někdo namítal, že by byl Senát nepřítelem zájmů lidu.⁹

Obecní svoboda se zpravidla ustavuje velmi obtížně, bývá vystavena a obvykle podléhá mocenskému náporu ze strany vlády, ledaže se již stala součástí mravů, což se však může uskutečnit jen po jejím dlouhodobém zakotvení v zákonech.Přitom ale spočívá síla svobodných národů právě v obci, její instituce jsou základními školami pro svobodu, přinášejí ji lidem a dávají jim ji vychutnat.¹⁰ A provinciální instituce a svobody, které chválí každý, kdo je poznal, jsou nejlepšími zárukami proti despotismu, který za jejich neexistence hrozí mnohem více v demokracii než v monarchii nebo aristokracii.¹¹

Tocqueville vyzdvihuje i od Angličanů převzatou (nekontinentální) instituci smírčích soudců, která do celé společnosti vnáší zdravý rozum, smysl pro spravedlnost a je pojistkou proti despotismu.¹² Právnický duch vůbec je ve Spojených státech svými kvalitami a dokonce i svými nedostatky schopen neutralizovat vady, které jsou vlastní vládě lidu.Brzdí vášně lidu a nutí jej, aby byl věrný alespoň svým vlastním zákonům a tak zůstával ve shodě sám se sebou.Právníci v rámci tamního precedenčního systému tvoří jakousi americkou aristokracii a zároveň jedinou vzdělanou třídu, k níž lid nechová nedůvěru, která působí nenápadně a utváří společnost.¹³ Američané přiznali soudcům právo zakládat rozsudky na ústavě, to znamená v jednotlivých případech nedbat těch zákonů, které by soudcům připadaly jako neústavní.Soudy tak mají obrovskou politickou moc oslabovat morální sílu toho kterého zákona a příslušnými opakovanými postupy mohou připravovat půdu k jeho odvolání. Nebezpečí této moci je přitom sníženo tím, že smějí posuzovat a napadat zákony jen soudními prostředky a jen v konkrétním případě toho kterého procesu, jehož vedení se dotyčný právník vyhnout nemůže. Přestože se tento postup nedá prakticky aplikovat na všechny zákony a Američané naštěstí ponechali tento prostředek raději neúplný, než aby byl až nebezpečně účinný, představuje i ve svých mezích stále jednu z nejmocnějších překážek, jaká kdy byla postavena do cesty tyranii politických shromáždění.¹⁴ Zabezpečení proti zneužití institucí je tedy v USA dobré, v některých ohledech je i velice sofistikovaně utvořeno, a i ono všeobecné hlasovací právo s neodolatelně silným dopadem na váhu či tíhu politických rozhodnutí přispívá alespoň ke zmírnění útočnosti politických sdružení v zemi, neboť o většině tam není nikdy pochybností.¹⁵

Svoboda tisku, jíž se těší Spojené státy, je Tocquevillovi milá mnohem více kvůli zlům, jimž zabraňuje, než pro dobra, jež vytváří. Tisk obnažuje a kontroluje veřejné činitele i hnací síly politiky. Přesto, že je díky své svobodě neuvěřitelně rozšířen a roptýlen do jednotlivých míst, novináři v zemi nemívají valné vzdělání ani noblesu a netěší se velké vážnosti.Noviny tak zastávají různé názory a přístupy a nedokážou ustavit takové myšlenkové proudy, které by překonaly ty nejpevnější hráze.¹⁶

Válka, téměř vždy povznášející myšlení národa a pozvedající jeho srdce, nevyhnutelně vede přinejmenším k nesmírnému zvýšení pravomoci vlády civilní.V demokratické společnosti bývá nejjistější a nejkratší cestou ke zničení svobody.Tocqueville, který v americké demokracii nahlížel tamní vojáky jako dost malou vydělenou skupinu proletářů s nevelkou měrou inteligence a hrubšími zvyky, se obával, že se pak dá obtížné držet na uzdě jejich ctižádost.Je třeba, aby se občané naučili pokojně a prospěšně užívat svobody, pocítili její blahodárné účinky a osvojili si mužnou lásku k pořádku: pak se, jak věří Tocqueville, dobrovolně podřídí pravidlům a budou i po vstupu na vojenskou dráhu vnášet nevědomky a dokonce proti vlastní vůli své civilní zvyklosti a mravy a dbát veřejného mínění.¹⁷

 

V amerických očích není vláda dobrem, ale nezbytným zlem: veřejným úředníkům plat dala a jistou moc jim dát musela, ale vnější projevy této moci (paláce, stráž, služební uniformy) nejsou pro chod veřejných záležitostí nepostradatelné a zbytečně by urážely pohled veřejnosti.Úředník si tak nemůže dovolit lidmi pohrdat, jak to činí třebas ve Francii, ale i tak bývá při výkonu své moci přijímán s nemenší pozorností a respektem.Všichni mají možnost získat úřední funkce, ale ty závisejí na výsledcích častých voleb a stojí o ně jen omezený počet spíše průměrných lidí, zatímco velké talenty a velké vášně se v Americe moci vyhýbají a ženou se za bohatstvím.¹⁸ Rozdíly mezi platy vyšších a nižších úředníků jsou mnohem menší než v evropských aristokraciích.¹⁹

Jen v demokracii může ten, kdo daň schvaluje, do značné míry uniknout povinnosti ji platit; je zde snaha zavádět novoty, zlepšovat úděl nuzných, často se zde mění názory a ještě častěji vyměňují její činitelé.Z těchto důvodů demokracie neovládá umění postupovat úsporně.²⁰ Tocqueville nevěří, že americký chudý, řídící veřejné záležitosti, disponující národními prostředky a maje prospěch ze státních výdajů, nebude často zatahovat stát do výdajů nových.²¹

Federativní systém spojuje výhody malých států: mravnost, vzdělání, klid, pořádek a svobodu – a států velkých, poskytujících velkým duchům rozsáhlejší prostor a více podnětů k rozvinutí inovací a přínosů pro civilizaci, stejně jako pro lidi lepší ochranu proti napadení zvnějšku.Unie je tak jedním z nejmocnějších spojení ve prospěch prosperity i lidské svobody, který ovšem nebývá příliš operativní a může si jej dovolit leda země, kterou nikdo neohrožuje a která nikoho moc nepotřebuje.²² Tocqueville rozlišuje mezi centralizací vlády a správy: zatímco ta první, kterou postrádala Německá říše a středověk, a dá se najít v Anglii i v Americe, je nezbytnou podmínkou života a úspěšnosti státu, centralizace správy sice může soustředit v dané době a na jistém místě všechny použitelné síly národa, ale škodí obnově jeho sil.²³ V Americe všechno pod dohledem úředníka není, ale podstatné záruky pro člověka ve společnosti zde i za nesmírně decentralizované správy existují.²⁴ Zločinec v Americe není nešťastník, ale nepřítel lidského rodu, má proti sobě všechny, a ti se i se svými omezenými prostředky ihned spojí k jeho dopadení.

Nejobdivuhodnější důsledky decentralizace správy jsou ne administrativní, ale politické.²⁵ Lidé nikde jinde nevynakládají tolik úsilí, aby vytvořili dobrý stav společnosti.²⁶ Vměšovat se do řízení společnosti a mluvit o ní je nejdůležitější věcí a takřka jediným potěšením, jaké Američan zná.Lid řídí veřejné záležitosti sice často velmi špatně, ale přitom zároveň rozšiřuje okruh svého myšlení a vyprošťuje svého ducha z běžné rutiny; v demokracii se napříč sociálním organismem šíří jedinečným způsobem neklidná aktivita, překypující síla, energie a demokratické instituce jsou tak spíše nepřímou příčinou úžasného průmyslového rozvoje země.²⁷ Občané cítí sounáležitost se svou zemí, přispívají rádi k jejímu rozkvětu a slávě a přes občasná selhání se dá říci, že v delším výhledu účinnost a celkový výsledek individuálních akcí přesahuje o mnoho to, co by mohla udělat vláda.²⁸ Ještě na sklonku života, v roce 1857, blahopřeje Tocqueville svému příteli, švýcarskému fyziku a politikovi jménem Auguste de la Rive, že demokracie v jeho zemi překonala krizi: Demokracie obecně bývá často neinteligentní a bez patřičného vedení, někdy bývá i násilnická a neřestná, avšak dokáže vnímat vibrace národa, díky čemuž pak dokážou lidé v příslušné zemi činit zázraky.²⁹

 

Náboženství ukázňuje i omezuje

Již svou lidskou povahou a lidskými omezeními je, uvádí Tocqueville, každý člověk dotlačen k tomu, aby přijímal s důvěrou a bez pochybností víc pravd, idejí a přesvědčení, než kolik jich sám ustaví; – víc není silách a možnostech žádného jednotlivce, dokonce ani filosofa. Pokud by byl nucen sám prozkoumat všechno, veškeré pravdy, jimiž denně disponuje, nemohl by přece věnovat každé jednotlivosti náležitou míru času a pozornosti a tudíž by nepronikl hlouběji do jakékoli pravdy a nemohl by se utvrdit v jakékoli jistotě. Je tedy třeba, aby mezi různými předměty lidských mínění prováděl výběr a bez diskuse přijímal množství přesvědčení kvůli tomu, aby mezi nimi mohl sám lépe prohloubit malý počet těch, které si vyhradil k prozkoumání, píše mladý Tocqueville téměř v duchu pozdního Wittgensteina.¹ Bez jakýchkoli dogmatických přesvědčení [croyances dogmatiques] by se lidé neobešli a nemohli kdy sjednotit na nějakém společném přesvědčení, což je přece nezbytný společné činnosti lidí a společnosti vůbec.² Individuální nezávislost může být větší nebo menší, ale nemůže být bez hranic. Je tedy třeba, aby někde v intelektuálním a morálním světě existovala autorita, záleží jen na tom, kde se bude nacházet a jaká bude její míra.³

Tocqueville se nepokouší s čistým stolem či hlavou alespoň zhruba předběžně vymezit, vymyslet či poukázat na ideální dogmatická přesvědčení nebo alespoň načrtnout či udat směr, jímž by se měl pátrající po nich ubírat. Ani stanovit nebo odhadnout, kolik či jakou míru dogmatických přesvědčení a s jakým obsahem člověk či lidstvo ještě potřebuje, aby mohl případně ta dosavadní změnit, přidat potřebná nebo odepsat ta přesvědčení, bez nichž lidé obejdou. A snad dál vymezovat způsob či směr, jímž by se měla stávající dogmatická přesvědčení (třebas z opatrnosti kvůli nebezpečí příliš rychlé změny a zmatků) měnit či modifikovat.

Jako nejužitečnější nahlíží Tocqueville dogmatická přesvědčení v náboženských záležitostech.⁴ Pozoruhodně rychle přechází od výše zmíněných premis k tvrzení, že prý člověk asi nikdy neunese zároveň úplnou náboženskou nezávislost i plnou politickou svobodu a že bez víry bude otročit a svobodný bude jen s vírou. Již tyto Tocquevillovy soudy rozhodně nepotvrzují fakta současného světa, v němž úroveň násilí nebo korupce v zemích se silnou oficiální pozicí náboženství, vírou v Boha a nesmrtelnost: katolické Latinské Americe (Mexika, Venezuely), některých pravoslavných zemí Evropy (Ruska, Řecka) a některých muslimských zemí (Iráku, Pákistánu, Afghánistánu) dosahuje nezřídka až o dva řády vyšších hodnot než v „ateistické“ České republice, ve Skandinávii či zemích agnostického konfuciánství a neteistických systémů Východní Asie.

 Rovnost totiž sice přináší ve světě mnoho dobrého, ale má sklon lidi vzájemně izolovat, a tak každého přivádí k tomu, aby se staral jen sám o sebe. Naštěstí prý není náboženství, které by nevyvolávalo instinkty zcela opačné, nevedlo člověka nad pozemská dobra, nepozvedalo duši nad svět smyslů k povinnostem k lidskému rodu i k rozjímání o sobě samém.⁵ Je mimoto záhodno, aby si lidé vypěstovali návyk vztahovat své jednání k budoucnosti, cítili dlouhodobou odpovědnost a v dobách bezvěrectví nepropadali denní nahodilosti svých přání.Proto mají vlády občany učit, že úspěchu mohou dosáhnout teprve po poctivé a usilovné práci. Právě tomu napomáhá náboženství se svou touhou po věčnosti; pokud si občané na navyknou myslet na budoucnost, přiblíží se tím, i nevědomky, náboženské víře.⁶ Demokratické vlády mohou k povzbuzení úcty k dogmatu nesmrtelnosti duše použít jen jediného účinného prostředku: budou každodenně jednat tak, jako by v něj samy věřily.Pouze tehdy, budou-li se úzkostlivě řídit náboženskou morálkou ve velkých věcech, naučí se ji občané znát, milovat a dodržovat ve věcech malých.⁷ Pro demokraty jsou škodlivé zejména teorie, které usilují lidi přesvědčit, že všechno zaniká s tělem.Onen tzv. materialismus by snad mohl být alespoň v něčem užitečný, kdyby podporoval v člověku skromnou představu o něm samém a nebyl tak pyšný.Přinejmenším dle Tocquevillovy veřejné persony je pro velikost člověka, jemuž prý zejména v demokracii hrozí uchýlení se pouze k materiálním požitkům, nezbytná [nécessaire] víra alespoň v nemateriální a nesmrtelný princip, spojený na čas s hmotou.⁸ Z těchto pasáží se zdá, jako kdyby hledajícímu Tocquevillovi typická dogmatická náboženská přesvědčení jeho doby přiběhla jako na zavolanou, vskočila do jeho dosavadních představ a ihned do nich přesně pasovala.

 

Podívejme se však na jeho vyhodnocování té sociální a politické role náboženství, která byla v jeho době zvláštní a specifická pro konkrétní země jeho doby, nejprve Spojené státy. Anglicky mluvící Amerika byla zformována lidmi, kteří unikli papežské autoritě a nepodřídili se ani pak žádné náboženské svrchovanosti; přinášeli si tedy do Nového světa křesťanství, které Tocqueville nazývá jako demokratické a republikánské: vždy a v každém případě mělo příznivý vliv na ustavení republiky a zavedení demokracie ve veřejných záležitostech.⁹ Toto křesťanství splývá se všemi národními zvyklostmi a se všemi city, jež vlast rodí, což mu dává zvláštní moc.¹⁰ Z nesčetného množství sekt každá uctívá Boha svým způsobem, ale všechny hlásají v jeho jménu stejnou morálku. V Americe jde ne o vyznávání pravého náboženství, ale o to, aby lidé vůbec nějaké náboženství vyznávali [qu´ils professent une réligion].Právě tam si křesťanské náboženství uchovalo nejvíce opravdové moci nad lidskými dušemi.¹¹ Je tam odděleno od politického řádu, jehož proměny se jej nedotýkají a jej nekompromitují; sami kněží se politice vzdalují a postihují klatbou ne jiné politické názory, ale ctižádost a nepoctivost.¹² I když se nikdy přímo nevměšuje do řízení společnosti, neuspořádává jen mravy, ale rozšiřuje svou moc i na rozum a klade překážky lehkovážnému porušování zákonů a skrupulí: zabraňuje člověku všechno chápat a zapovídá mu všeho se odvážit. Nemá sice vliv na podporu toho kterého politického systému, na jednotlivosti politických názorů, nezadrží člověka uprostřed nesčetných pokušení, ale suverénně ovládá duši ženy a řídí tak rodinu, mravy a stát. Lidé tam chovají nejvyšší a nejsprávnější představu o manželském štěstí. Zatímco se Evropan snaží uniknout nepořádkům a vášním, v nichž se zmítá jeho vlastní domov, tím, že odejde rozvracet společnost, čerpá Američan ve svém domově lásku k pořádku, který pak přenáší do státních záležitostí.¹³

Alexis de Tocqueville až zbrkle prohlásí, že společenské zřízení Američany odvrací od filosofie a spekulativního zkoumání, ale vede k tomu, aby mysleli podle jistých pravidel, aby většinou spoléhali na vlastní rozum a nevěřili komukoli na pouhé slovo. Amerika je tak prý jednou ze zemí světa, kde se nejméně studují, ale kde se nejlépe dodržují Descartova pravidla.¹⁴ Což je zejména dnes sporné a snadno se dá uvést mnoho zkušeností a příkladů, potvrzujících spíše opačný názor, že totiž současní Američané předčí mnohé jiné národy v míře důvěry na pouhé slovo, jen pokud je zmanipuluje někdo, kdo vypadá dle jejich gusta. A sám Tocqueville uvádí, že náboženství se v USA alespoň veřejně věří bez diskuse.¹⁵ Tamní interpretace křesťanství udržují mravní řád, tím pak napomáhají oné bezpečnosti a stabilitě a uschopňují lidi, aby zvládli větší míru svobody. Za to ovšem Američané i se svým nezávislejším uvažováním a oddělením státu od církví platí: jak všeobecným pokrytectvím – jedni vyznávají křesťanská dogmata proto, že jim věří, jiní proto, že se obávají, aby nevypadali tak, jako že jim nevěří – , tak dokonce i vyloučením otevřených ateistů z řádného běhu občanské společnosti. Tocqueville tak vynáší národy zbožné a zároveň „svobodn铹⁶, – aby na dalších stránkách téhož díla sám svědčil, že se jejich příslušníci nemohou vyjadřovat otevřeně a upřímně. Američané, kteří bez prozkoumání přijali hlavní dogmata křesťanského náboženství, jsou tak podobným způsobem nuceni přijímat velký počet morálních pravd, které z něj vyplývají a s ním souvisejí. Již to, doznává Tocqueville, uzavírá individuální analýzu do úzkých mezí a vykazuje ji z více nejdůležitějších lidských názorů.¹⁷

Jinde, zejména v Evropě, dopustilo a dopouští navíc křesťanství, které přece pro svůj život politickou moc nepotřebuje, své spojení s ní, čímž se vzdává vlivu na srdce všech a zároveň tak na sebe bere část nenávisti, kterou vládnoucí vyvolali.¹⁸ V Evropě v důsledku toho nevěřící pronásledují křesťany spíše jako politické nepřátele a přívržence dosavadní moci, tvrdí Tocqueville.¹⁹ Křesťanství v Evropě sice někdy také zabraňuje nejhorším výstřelkům extremistů a upevňuje stávající pořádek,²⁰ ale v myslích věřících jsou nové formy nezávislosti a svobody nerozlučně spjaty s nevěrou a útoky na náboženství, šmahem pak tedy zahrnují nenávistí všechno, a to i dobré, co je nové.²¹ Duch náboženství a duch svobody jdou v Evropě naopak téměř vždycky opačným směrem.²² Shodou podivných událostí se náboženství nyní nachází uprostřed sil, které demokracie poráží, a často se mu stává, že rovnost spíše zamítá, než aby ji milovalo, a svobodu zatracuje jako soupeře, zatímco by mohlo, kdyby se jí ujalo, její úsilí posvětit.²³ Když tak Tocqueville píše o křesťanství jako ohroženém směru, poněkud zkresluje historickou skutečnost evropského novověku a přehlíží, že přinejmenším oficiální víra, církevní doktríny a s nimi související politické struktury, které se považují za „křesťanské“ (a dnes zejména doktríny islámské v muslimském světě) až podnes mají téměř vždy od škol počínaje silnější mocenskou pozici než ideové doktríny jiné, přinášely mnohem víc represe a téměř nikdy neustoupily do pozadí tak, aby umožnily zcela svobodnou ideovou konkurenci směrům jiným. Že směry jiné se občas dopustily násilí možná proto, že se mu jejich představitelé naučili od „křesťanských“ režimů, které se dopouštěly násilí na přívržencích jiných směrů či lidech odlišných daleko soustavněji, po staletí a tisíciletí.

Náboženství a víra se dle Tocquevilla nezkompromitují jen pokud se její hlasatelé nebudou plést do politických záležitostí. ²⁴ Zejména v dobách vzdělání a rovnosti by se měla náboženství striktně držet v jim příslušejících mezích a nesnažit se z nich vystoupit, neboť jakmile budou chtít rozšířit svou moc mimo ně, riskují, že se jim přestane věřit v čemkoli.²⁵ Je třeba věnovat pozornost přirozeným instinktům lidské soudnosti [intelligence] a vůbec proti nim nebojovat, pokud to není nezbytné.Z vnějších forem je třeba uchovat jen to, co je absolutně nezbytné pro uchování dogmatu, mimo nezbytné případy se nepouštět do boje s většinou a pouze očišťovat, regulovat a omezovat příliš prudkou a příliš výlučnou zálibu v blahobytu.²⁶ Ono „dogma“ a přínosnost jeho jednotlivých částí Tocqueville soustavně nerozebírá. Uzavírá si tak cestu k řešení problému, zda hlasatelé oficiální víry nezkompromitují náboženství a jeho blahodárné účinky právě svým lpěním na dogmatu.

Tocqueville si přál, aby církve působily pouze uvnitř striktně vymezené duchovní oblasti také proto, aby nemohlo docházet ke kšeftům duchovních a politiků.²⁷ Ale také proto, aby duchovní nebyli funkcionáři státu, mohli tak působit mravním příkladem a nikdy více se již nestali oběťmi převratů.²⁸ Alexis jistě vzpomínal i na svého milého vychovatele, starého abbého Lesueura, který jen tak tak přežil revoluci. Mohl pak malého Alexise vést prvními kroky života, v dětství mu zčásti nahrazoval rodiče a otevíral mu svět.²⁹

 

Pozdější politik Tocqueville však prosazoval taková opatření, která by každému jednotlivci dala co největší uskutečnitelnou volnost myšlení, životní volby a takového jednání, které nikomu a ničemu neškodí.³⁰ Pokud někdo opustí princip svobody svědomí a tolerance, která z něj vyplývá, pak nemá právo vytýkat dvoru v Římě zpochybňování principů individuálního rozumu.³¹ Ve Francii tak nesmí kontrolovat stát a školství ani římskokatolická církev ani příliš horliví politikové.³² Tradiční vzdělání a uzavřené koleje se zdaleka pro všechny nehodí.³³ Mezi lidem svobodně a různorodě vzdělaným je větší šance, že se najdou ti, kteří dokážou patřičně zareagovat na výzvy dějinně nových situací.³⁴

Tocqueville se příteli jménem Francisque de Corcelle v důvěrných dopisech již ve 40. letech 19. století obává, že se nenaplní jeho sny o míru a nové svobodné společnosti v Evropě, v níž by došlo ke svobodě i morálce prospěšnému smíření liberálního ducha a náboženství.³⁵ V červnu 1849 již z pozice francouzského ministra zahraničí tomuto příteli, toho času francouzskému velvyslanci v Římě, důrazně vysvětluje, že při jednání s papežem nesmí být slabý.³⁶ O pár měsíců později mu v dopise vytýká, že netlačí energicky na Svatý stolec, aby provedl moderní reformy a aby byla sekularizována správa tehdejšího Církevního státu. Běduje, že prý prozatím neprosadil nic, co by odpovídalo zájmům Francie, vynaloženým penězům a prolité krvi – a tím Francii, která vyslala vojenský kontingent na ochranu papeže před povstalci, uvádí do směšného a politováníhodného postavení.³⁷ Netěší jej, že přítel ke své i jeho hanbě a bolesti bere na lehkou váhu inkvizici a nebrání pokusům o její znovuustavení, neboť s osvícenou Evropou je neslučitelné už jen její prokleté jméno a v tomto světě hrají významnou roli samotná jména.³⁸ Běžným stavem v dějinách prý není revolta kléru proti státní moci: obvyklým a dlouhotrvajícím stavem bývá spíše servilita kléru anebo přinejmenším vzájemná dohoda s vládou na potlačení svobody: jeden potlačuje svobodu svědomí a druhý svobodu politickou. Svěřuje prý jen jemu své nejtajnější myšlenky, totiž že největší nebezpečí představují ani ne tak jezuité, ale sám duch katolicismu, který nedokáže nikde žít, aniž by byl svrchovaným pánem.³⁹ Ale již jinému příteli, synu slavného fyzika, Jeanu-Jacquesi Ampèrovi si naříká, že tento nanejvýš podivný přítel Corcelle je upřímně oddán římské církvi i liberalismu a věří v jejich slučitelnost, jako by se sám chtěl spálit.⁴⁰ Ve svých intimnějších vzpomínkách vytýká dokonce i Ludvíku Napoleonovi, že vychází katolické církvi příliš vstříc.⁴¹ Tocquevillova politická činnost a opatření, která prosazoval, se tak zdá méně rozporná než jeho projevy.

Začervenal se Alexis alespoň, když ve svém veřejně vydaném pozdním díle Starý režim a revoluce svá „nejtajnější“ přesvědčení opět zpochybnil tvrzením, že prý věřit, že demokratické společnosti jsou vůči náboženství přirozeně nepřátelské, znamená dopouštět se velkého omylu: nic v křesťanství, dokonce ani v katolicismu, absolutně neodporuje duchu těchto společností a mnohé věci jsou pro ně velmi příznivé?(!)⁴²

 

Nepozorní a prostřední demokraté

Přestože je aristokracie v zákonodárném umění a zejména řízení zahraniční politiky mnohem obratnější než demokracie, záměr demokracie, uplatňovaný v jejím zákonodárství, je pro lidstvo užitečnější než zájem aristokracie v zákonodárství jejím.¹ Nejdůležitější totiž je, aby zákonodárci a politikové neměli třídní zájmy opačné než masa občanů: demokracie přece jen slouží blahu většiny a lidé dole v ní bývají osvícení a pozornější.²

Americká demokracie zrušila právo prvorozenství a zavedla dědický zákon, stanovící rovné dělení majetku dětí, který rozrušuje těsnou vazbu mezi členy a generacemi rodiny a držením půdy a drobí velké majetky.³ Na druhé straně v této nové obrovské zemi každý nachází přitažlivé a jinde nepoznané možnosti nabytí nebo zvětšení vlastního bohatství.A každý se zabývá současně výrobou i obchodem. ⁴ Důsledkem je, že tam majetek obíhá s neuvěřitelnou rychlostí, že je každý vtažen do konkurenčního boje; každý je nucen již od mládí vykonávat nějaké praktické zaměstnání; základní vzdělání je dostupné téměř každému, zatímco vysoké téměř nikomu.⁵

V demokracii bere za své závislost jednotlivých členů rodiny na sobě navzájem, typická pro aristokratické zřízení.Demokracie uvolňuje širší sociální vazby, ale upevňuje vazby přirozené.⁶ V demokratických dobách lidé zpravidla neprojevují oddanost, zřídka se obětují pro druhé, ale projevují všeobecný soucit pro všechny příslušníky lidského rodu.Nesetkáme se s tím, že by působili zbytečné zlo, a když mohou pomoci bližnímu nebo ulehčit jeho bolesti, aniž by moc uškodili sami sobě, činí tak s potěšením.⁷ Američan ochotně uznává všechny své spoluobčany za sobě rovné, ale za své přátele a hosty vždy přijímá jen velmi malý počet z nich – lidi s podobnými názory a sklony.Což je přirozené, Tocqueville život ve všeobecné pospolitosti nečeká, přece jen se však obává toho, aby občané nakonec nevytvářeli jen kroužky příliš malé.⁸

Společnost Spojených států se neustále mění pilnou lidskou činností, avšak časem se člověku podívaná na tuto neklidnou společnost začne zdát jednotvárná.V demokracii jsou si na rozdíl od aristokratické společnosti všichni lidé podobní a dělají zhruba stejné věci; bývají sice vystaveni velkým a trvalým nestálostem, nicméně jak neustále znova přicházejí tytéž úspěchy a nezdary, liší se jen jména herců, ale jedná se o tentýž divadelní kus.Lidé v demokratických dobách mají mnoho vášní, ale většina z nich ústí do lásky k bohatství anebo z ní vychází.Ne proto, že by jejich duše byly menší, ale proto, že důležitost peněz je tu skutečně větší; peníze vedou ke splnění, zdá se, všech přání.Láska k bohatství vede muže v mírumilovné americké demokracii k průmyslu, avšak ten může prosperovat jen díky velmi pravidelným zvyklostem a dlouhému sledu velice jednotvárných úkonů: právě prudkost tužeb Američany je činí tak metodickými – rozrušuje jejich duše, ale vnáší řád do jejich života.⁹ I američtí kazatelé se neustále vracejí k zemi, a aby se lépe přiblížili svým posluchačům, každodenně jim ukazují, jak náboženská přesvědčení prospívají svobodě a veřejnému pořádku. Posluchač pak těžko rozliší, zda je hlavním cílem náboženství zajistit věčnou blaženost na onom světě nebo blahobyt na světě tomto.¹⁰

Pokud jsou jsou životní podmínky lidí podobné, jeden člověk se nenechá druhým snadno přesvědčit; sotva věří na slovo sobě podobnému či rovnému.A příliš neposlouchají ani toho, který se těší důvěře – jsou v neustálé činnosti, jejich povolání je rozvášňují a na myšlení jim zbývá málo času.Nadšení, který vkládají do svých záležitostí, jim brání, aby se zapálili pro ideje.Tocqueville se spíše než změn tvářností nových společností obává toho, aby tyto naopak neskončily tím, že budou příliš neměnně fixovány na tytéž instituce, předsudky a mravy tak, že se lidský duch navždy ohne, ustoupí a přestane vytvářet nové ideje a že se lidstvo sice bude vyčerpávat v samotářských a neplodných pohybech, ale již nebude postupovat vpřed.¹¹

Totéž zřízení, které většině občanů umožňuje slušný materiální životní standard a nikomu jej (snad kromě menšinových ras v oné době) principiálně neupírá, právě díky rovným šancím občanů neumožňuje vznik aristokracie nebo alespoň širší sociální vrstvy, která by byla tak dobře materiálně zajištěna, že by si mohla dovolit oddat se samoúčelnému teoretickému vědeckému, filosofickému zkoumání nebo experimentální umělecké tvorbě. Američané nestudují do hloubky. Ve Spojených státech tedy neexistuje třída, která by disponovala volným časem, a tak se mohla zabývat nezávislou intelektuální prací s radostí a těšit se odpovídající prestiži: k něčemu takovému se tam nedostává vůle ani možností.¹² Mimoto prosté a přísné náboženství, převzaté od prvních přistěhovalců, není příznivě nakloněno umění a jen neochotně připouští literární záliby, natož divadlo.¹³ Amerika měla až dosud velmi malý počet pozoruhodných spisovatelů, neměla velké historiky a jediného básníka.¹⁴ Lidský duch v demokracii sice zanedbává teorii a energii zaměřuje leda na praktické aplikace anebo k nim nezbytné části teorie.¹⁵ Americký duch se obecným idejím vzdaluje a k teoretickým objevům nesměřuje. Neobjevili se tam ještě ti, kteří by zkoumali obecné principy zákonů; Američané mají právníky a komentátory, ale v politice dávají světu spíše příklady než lekce.Lidé jsou důmyslní při zdokonalování evropských vynálezů, ale sami vynalézavost nepěstují a i Fultonovi trvalo dlouho, než mohl svého génia prosadit doma.¹⁶

Nároční a celoživotně zajištění zákazníci s vytříbeným vkusem jsou na ústupu; řemeslo je otevřeno každému a jeho kvalita upadá i proto, že se vyplácí vyrábět ve velkém a roste i počet zákazníků, jejichž přání rostou rychleji než majetek, a kteří se raději spokojí s nedokonalým provedením díla, než by své přání opustili.¹⁷ V demokratickém státě je člověk poháněn svými potřebami nebo aspoň tužbami, často mění práci a improvizuje celý život; nic se mu nezdá mimo jeho dosah, provádí tedy všechno ve spěchu, spokojí se s přibližností, zastavuje se jen na okamžik, aby se rozmyslel, snaží se rychle dozvědět  mnoho, spíše než něco vědět dobře.Díky přemíře publicity pak někdy mluví a jedná neuváženě až ztřeštěně.Zvyk být nepozorný musíme považovat za největší nectnost demokratického ducha.¹⁸

Tocqueville pozoroval v Americe i těkavost svobodných a osvícených lidí ve šťastných podmínkách, kteří se kupodivu oddávají samoúčelné honbě za materiálními statky, jichž se pak po jejich nabytí obratem zbavují ve prospěch něčeho jiného.Nejsou schopni si vydobytého majetku v klidu užít a jejich stálý neklid zastaví až smrt.¹⁹ A toto dychtění vede někdy také k reakci a plodí exaltovaný spiritualismus, náboženské blouznění některých Američanů, kteří spějí bez rozmyslu mimo meze zdravého rozumu.²⁰

Peníze na veřejné slavnosti se nevydávají také proto, že se Američané neradi radují.²¹ A kolem myšlení vytyčuje ve Spojených státech většina začarovaný kruh a spisovatel je svobodný jen uvnitř něj; v Americe tak dá najít jen velmi malá míra nezávislosti ducha a opravdové svobody diskuse.Ke spisovateli, který by překročil meze přípustného, se nikdo nepřipojí, nikdo se jej neodvažuje zastat, připojit se k němu a aniž by jej většina lidi s odlišnými názory výslovně pronásledovala, prchá před ním a způsobí tak, že život, který mu milostivě ponechá, pro něj bude horším než smrt.Moc, která ovládá Spojené státy, ještě více než v případě některých evropských zemí nesnáší, aby se jí kdokoli posmíval – každý ji musí vychvalovat a podkuřovat svým spoluobčanům.V Americe svoboda ducha není, ale bez svobody neexistuje literární génius a Amerika také dosud velké spisovatele neměla.Narůstajícímu despotismu většiny připisoval Tocqueville malý počet pozoruhodných lidí, které mohl vidět na politické scéně ve srovnání s počtem těch, kteří mohli zazářit dříve, za americké revoluce.Z těch, kdo ve Spojených státech usilovali o politickou kariéru, tak již málokdo projevoval onu dřívější mužnou prostotu a nezávislost myšlení, která obecně tvoří význačný rys velkých charakterů.²²

Vzdělanost lidu se nedá pozvednout nad jistou úroveň už proto, že lid, nakolik je lidem, se musí zabývat hmotnými starostmi o živobytí a nemá dost času, aby se vzdělával a rozvíjel svou inteligenci.Přestože si masa občanů upřímně přeje dobro země, vždy jim více či méně schází schopnost posoudit prostředky k dosažení tohoto cíle.Lid se pak při volbě přimkne k tomu, kdo nejvíc vystupuje do popředí, zatímco opravdoví přátelé lidu ztroskotávají.Vynikající lidé, kteří chtějí zůstat sami sebou a kráčet za svým cílem, aniž by se museli pokořovat, tak bývají odstaveni od moci, ba dokonce se politické kariéře sami vzdalují.Všeobecné hlasovací právo má své jiné výhody, ale zárukou dobré volby není.²³ Avšak v Nové Anglii, kde si usedlá společnost již mohla vytvořit svá zásady a zvyklosti, si lid již zvykl respektovat nadřazenost intelektuální a morální, bez nelibosti se jim podřizovat, a také dovede volit lépe než všude jinde.²⁴

Díla vědy, literatury a umění bývají v osvícených demokraciích sice často nedokonalá, ale podílí se na nich mnoho lidí a celkový výsledek je vždycky mimořádně velký.²⁵ Demokracie ale nesmírně zvyšuje počet lidí, kteří vědu pěstují a bylo by k nevíře, aby se mezi nimi občas nezrodil spekulativní génius, kterého, jak Tocqueville doufá, bude rozněcovat pouze láska k pravdě.²⁶ V této souvislosti by Tocquevilla asi potěšilo, že právě v době jeho cest po Spojených státech začínala zrát a vydávat plody velice silná a výrazná generace originálních umělců a myslitelů, schopná dosavadní stav pozvednout a intelektuální klima země do značné míry pozměnit. A v kritickém eseji Život bez principu Tocquevillova amerického současníka Henryho Davida Thoreaua se dá najít s touto Tocquevillovou kritikou řada styčných bodů. ²⁷

Rovnost, která každému dává možnost dosáhnout čehokoli, zabraňuje, aby toho dosáhl rychle.Muže v demokraciích od velkých ambicí odvrací ne skrovnost jejich majetku, nýbrž přílišné úsilí, které neustále vyvíjejí, aby jej vylepšili.Vnucují tak své duši, aby zaměstnala všechny síly na provádění prostředních věcí, což jí brzy zúží rozhled a omezí její moc.Mohli by být mnohem chudší a zůstat přitom větší.²⁸ Nejvíce ze všeho postrádají l´orgueil: hrdost, pýchu, pánovitost – neřest, kterou by Tocqueville ochotně vyměnil za několik menších ctností.²⁹

 

Příležitosti pro despotismus

Alexis de Tocqueville snad nejvýrazněji ze všech sociálních teoretiků varoval před možnostmi nastolení despotismu v moderní době v souvislosti s moderními vynálezy, technologiemi a společenskými změnami. Lidé si mohou systém s rovností životních podmínek, s níž se třebas i seznámí, často zaměnit za systém, v němž jsou lidé také rovni sobě podobným, ale v němž se politická svoboda vůbec nenachází, a navíc je tam jeden pánem všech.Zatímco rovnost si národ hlídá a bylo by velice obtížné jej o ni připravit, o politickou svobodu může přijít velice snadno: stačí, aby si ji přestal přidržovat a ona mu unikne.¹ Vedle přirozené touhy po pozvednutí malých na úroveň velkých se lidském srdci se setkáváme také se zvrhlou touhou po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli stáhnout silné na svou úroveň, a lidi přivádí k tomu, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě.² Demokratické národy mají svobodu rádi, ale vášnivě milují hlavně rovnost; chtějí sice rovnost ve svobodě, ale pokud to není možné, chtějí rovnost alespoň v otroctví, chudobě, porobě, barbarství, jen když nemusejí snášet aristokracii.³

Tocqueville upozorňoval, že při nezadržitelném směřování k rovnosti postupné odnětí rozmanitých práv třídám, korporacím nebo jednotlivcům nepřispělo k opětovnému povznesení nižších článků moci na demokratickém základě, ale soustředilo se ze všech stran moc do rukou vládce.⁴ Představa nižších článků moci mezi panovníkem a jeho poddanými, různé povinnosti a práva různých lidí i privilegia přiznávaná městům, rodinám nebo jednotlivcům se z mysli lidí rychle vytrácejí a všichni chápou vládu jako jednotnou a jednoduchou.⁵ Zatímco za nerovnosti všeobecných podmínek není žádná nerovnost tak velká, aby urážela pohled, uprostřed všeobecné uniformity se sebemenší nepodobnost jeví jako šokující a nenávist k privilegiím narůstá tím více, čím je jich méně a čím jsou menší.⁶ Ve stoletích rovnosti, kdy je každý zároveň nezávislý a slabý, upírá pohled na pozvedající se nesmírnou bytost a v posledku na ni pohlíží jako na jedinou a nezbytnou oporu, o niž se může opřít jeho slabá individualita.⁷ Tedy lid v demokracii často nositele ústřední moci nenávidí, ale vždy miluje tuto moc samu a tento druh vlády podpoří už jen tím, že se mu nepostaví na odpor.⁸ Američané na rozdíl od evropského kontinentu naštěstí poznali svobodu a veřejné záležitosti dříve než rovnost.⁹ I ti jsou však přesvědčeni, že v každém státě musí společenská moc vycházet přímo z lidu; a když už byla ustavena, představují si, že bude takřka neomezená a ochotně uznávají, že má právo provádět cokoli.¹⁰

Okamžik, kdy se přiznají politická práva lidu, který je až dosud postrádal, je momentem krize, krize často nezbytné, ale vždy nebezpečné: obdobně jako dítě zpočátku zabíjí, bere a ničí, dokud nezná cenu majetku a života.Ideu práv je možné vštípit lidem jen tím, že bude dána všem možnost pokojně uplatňovat jistá práva.V Americe na rozdíl od Evropy naštěstí neexistují proletáři, každý má a musí hájit nějaký majetek, i člověk z lidu má politická práva a proto neútočí na práva bližního, aby nedocházelo k porušování práv jeho.¹¹

 

Ne každý měl takové štěstí jako Američané. V nedokončeném díle Starý režim a revoluce Tocqueville zkoumá příčiny, které vedly k velké a krvavé francouzské revoluci. Téměř všechny tehdejší nešvary, předsudky, bída a lidské tragédie „starého režimu“ před rokem 1789 i nešťastné provedení následné revoluce spadá na vrub politice většiny předchozích králů, kteří lidi rozdělovali, aby jim mohli ještě absolutněji vládnout,¹² a to pomocí úzké kliky intendantů.¹³ Země byla zbytečně centralizována, zákony a pravidla často, svévolně a účelově měněny, což podvazovalo úsilí o zlepšení.¹⁴ Nucené odvody a práce i svévolné vybírání daní dopadaly nejhůře na bezmocné dole.¹⁵ Často nezákonné či těžkopádné postupy soudů a trestních orgánů se nebezpečně kombinovaly s mírností samotných trestů.¹⁶

Starý režim tak odnaučil Francouze svou zemi politicky řídit i spravovat.¹⁷ Příslušníci různých zájmových skupin dokonce nebyli přes stavovské a další bariéry schopni vzájemně spolupracovat a poskytovat si oporu.¹⁸ Tocqueville odmítá mnohé z kritiky Edmunda Burka, který si prý neuvědomil, že vývoj posledních staletí probíhal v obou zemích úplně jinak: Zatímco v Anglii měšťané a šlechtici v úctě a svobodě postupně rozvíjeli spolupráci, ve Francii byly stavy po 14. století shora odsouvány stranou a vháněny proti sobě do konfliktů.¹⁹ Od středověku pak Francouzi postupně čím dál víc ztrácejí politickou kvalifikaci.²⁰ Později již ani slavní filosofové nezvládají praktická řešení veřejných záležitosti a používání politických prostředků, které by je zachránilo před čistou teorií a pádem do propasti.²¹ Omezená osobní svoboda, míra svobody tisku a dokonce i jistá prosperita posledních let režimu, to vše sice umožňovalo nahlížet nešvary doby a chyby systému, ale neumožňovalo kroky k jejich řešení.²² Zavádění reforem vyžaduje krom čestnosti jejich nositelů i nesmírnou opatrnost a šikovnost v projevech a výběru prostředků. Ludvík XVI přes upřímnou snahu a dílčí zlepšení vzbudil přílišná očekávání, nedokázal postup reforem zkoordinovat a zabezpečit pro ochranu svých poddaných stálost, průhlednost, účinnost a nezneužitelnost alespoň podstatné části instituciálních fakt, státních a veřejných orgánů.²³

V roce 1789 konečně zasednou tři generální stavy. Při četbě jejich zápisů vstanou ostřílenému politikovi Tocquevillovi hrůzou vlasy na hlavě: tito idealisté bez politické praxe, zato s pomocí donucovacího aparátu, chtějí najednou a soustavně zrušit v celé zemi všechny zákony i zvyklosti, platné v jejich době!²⁴ Neboť neexistuje nebezpečnější příklad, než příklad násilí uskutečňovaného pro dobro a dobrými lidmi.²⁵

V nedokončené práci si Tocqueville poznamenává, že ani po běhu bezprecedentních událostí se politický systém oproti očekávání zas až tak převratně nezměnil. Revoluce a následné války odstranily už spíše jen zbytky feudalismu, zatímco starý absolutistický aparát se hodil.²⁶ Mnozí obětaví přišli o život, přeživší si často polepšili. Vzaly za své některé zvlášť odpudivé přežitky starého režimu, vzrostla svoboda, a díky tomu, že revolucionáři nebyli schopni udržet na uzdě inflaci, se Francouzi zbavili svých tíživých dluhů.²⁷ Dalších revolucí a despotismu však nikoli. V roce 1848 si Tocqueville uvědomil, že revoluce roku 1830 nebyla koncem divadelní hry, ale jen jednoho aktu.²⁸ Revoluce přitom nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní.²⁹

Demokracie podporovala rozvoj průmyslu a neobyčejně rozmnožila počet průmyslníků – avšak v tomto velkopodnikání, dodává Tocqueville prorocky, dochází k novému a opačnému procesu, který ihned odkazuje pozornosti zákonodárců:Specializace řemeslníka na jeden pracovní úkon přispívá ke snížení nejen ceny výrobku, ale i ducha a celkové schopnosti – už jen spíš dělníka – používat rozum při práci.³⁰ Jakmile pak jednou lidé nastoupí tuto dráhu, nemohou ji už opustit, protože si ihned osvojí takové návyky těla a ducha, které je zneschopňují k jakékoli jiné práci.Tito lidé obecně nemají valné vzdělání ani dost dovedností a prostředků a jsou tedy téměř vydáni na milost a nemilost svým zaměstnavatelům.³¹ Zatímco se tak úroveň třídy chudých neustále snižuje a její vázanost na jedno pracovní místo roste, vzniká nová a vzdělaná třída bohatých, průmyslová aristokracie, která má naopak možnosti svého ducha rozvíjet.A na druhé straně za ty, jimiž disponovala a které ochudila a otupila, nese v dobách krize méně zodpovědnosti než aristokracie předchozích věků a předává starosti o jejich obživu veřejné dobročinnosti.³² Průmysl soustřeďuje lidi na jednom místě, vystavuje je nejistému osudu a způsobuje tak nepokoje a sociální problémy.Se samotným provozem průmyslu a spotřebou jeho výrobků, s jeho nezbytnou regulací a zákonodárstvím, s třídou průmyslníků a s nezbytnými silnicemi, železnicemi, kanály, přístavy a dalšími stavbami veřejné povahy, které si pouzí soukromníci zajistit nemohou, opět rostou pravomoci vlády nebo suveréna.³³

Tocqueville se stal prorokem na staletí dopředu svými obavami, že demokratické zřízení by mohlo skýtat jedinečné možnosti nastolení despotismu a křesťanské národy asi budou nakonec trpět nějakým útlakem podobným tomu, který kdysi doléhal na mnohé národy starověku.Naštěstí čím více jsou si lidé podobni a rovni (což despotismu otevírá cestu), tím jsou veřejné mravy lidštější a mírnější.³⁴ Tocquevillovi současníci se tak prý neustále souží dvěma protivnými vášněmi: cítí potřebu být vedeni a mají chuť zůstat svobodni.³⁵ Věk dobrotivých králů s přirozenou autoritou, mírněnou zvyky, náboženstvím a tradičními politickými institucemi vzal za své ve víru revolučních zmatků a pokud se nepodaří nastolit pokojnou vládu co největšího počtu lidí, dospějí Evropané k tyranii cézarů, naprosto neomezené moci jedince.³⁶ Tocqueville by podpořil i úsilí o rovnoměrnější rozdělení statků i práv lidem, jen kdyby rovnost politická spočívala v tom, aby si lidé byli rovni ve své svobodě a ne ve svém podrobení týmž pánem.³⁷ Tocqueville se přitom nejen na papíře, ale i bojem proti otroctví, zájmem o problémy nemajetných, ba i svým vlastním sňatkem  zasazoval za změny směřující k vyrovnávání statusu všech lidí.

To, že lidé upřednostňují rovnost před svobodou, má své dobré důvody. Zatímco zla, která svoboda s sebou někdy přináší, jsou příliš bezprostřední a očividná, její výhody a dobrodiní se ukazují teprve dlouhodobě a to ještě není snadné rozpoznat příčinu, která jim umožnila zrod.Výhody a radosti související s rovností pociťují lidé každodenně, zatímco zla krajní rovnosti se do společenského těla vkrádají poznenáhlu a návyk pak způsobuje, že je člověk nepocití.³⁸ Despotismus v zájmu své moci lidi vzájemně odděluje, staví mezi ně přehrady.Rovnost staví lidi vedle sebe beze společné spojovací vazby, tak, že nemyslí na ostatní, a tím může despotismu usnadnit práci.Ale když jsou občané nuceni zabývat se veřejnými záležitostmi, ty je vytrhnou z oblasti výlučně individuálních zájmů, přimějí je skrývat či potlačovat své asociální vášně a dají jim nahlédnout, že nejsou na bližních tak nezávislí, jak si dosud představovali, a že jim musejí být nápomocni, aby mohli i sami obdržet podporu od nich.Američtí zákonodárci učinili dobře, když svým občanům umožnili v každé části země tak širokou účast na politickém životě a dali jim vzájemnou závislost pocítit.V menších místních záležitostech mohou lidé lépe nahlédnout těsnou vazbu mezi zájmem soukromým a obecným a lokální svobody lidi navíc i sbližují.A ve Spojených státech se bohatí lidé neoddělují od prostých, ale naopak se jim neustále přibližují, rádi jim naslouchají a mluví s nimi.Vědí, že si je mohou získat spíše než prokazováním dobrodiní (jehož velikost vyvolává u příjemce vědomí rozdílu a tajné rozhořčení) prostým chováním, které má téměř neodolatelné půvaby.³⁹ I pro vlády je dle Tocquevilla vhodnější naučit každého z poddaných, aby se dokázal o sebe postarat sám a měl četné a výnosné možnosti v podnikání, a naopak se vystavují velkému nebezpečí, když musejí držet na uzdě národ žadatelů o místo v administrativě, které všechny stejně nedokážou uspokojit.⁴⁰

Tocqueville považuje Spojené státy za jediný stát s neomezenou spolčovací svobodou v oblasti politických názorů.A také jediný s trvalým užíváním spolčovacího práva v občanském životě.Tyto svobody se vzájemně podmiňují; politická sdružení jsou velkou a bezplatnou školou sdružování občanského a lidé čím dál více s narůstajícími zkušenostmi ve věcech malých nabývají schopností, dokonce aniž si to uvědomují, společně uskutečňovat i záležitosti velké.⁴¹ Což obecně prospívá rozvoji výroby a obchodu a růstu bohatství.⁴² Pokud je sdružování nějak, třebas i jen v jednom bodě, omezováno nebo zakazováno, odrazí se to na horších organizačních schopnostech občanů a ani jiná, povolená sdružení nebudou fungovat tak dobře.⁴³ Američané jsou již naštěstí zvyklí užívat tuto poslední ze všech svobod, kterou může nějaký lid ještě unést.Díky ní v Americe alespoň nejsou tajné společnosti a spiklenci, ale jen buřiči.⁴⁴ Svoboda sdružování v oblasti politiky v dlouhodobém výhledu není nebezpečná pro veřejný klid tak, jak se má za to; poté, co nějaký čas státem otřásala, jej může spíše upevňovat.Ano, v některých momentech existence národa politická sdružení stát opravdu rozvracejí a ochromují výrobu, avšak občané se učí rozeznávat i umenšovat nebezpečí a celkově a v dlouhodobé perspektivě ona svoboda v oblasti politiky prospívá blahobytu i klidu mezi občany.Hned, co Tocqueville mohl nahlédnout, do jak velkého množství průmyslových podniků se Američané díky svobodnému sdružování pouštějí a jak pracují bez oddychu na realizaci některých významných a nesnadných záměrů, které by mohla zmařit sebemenší revoluce, mu bylo jasné, že tito tak zaměstnaní lidé se věru nevystavují pokušení rozvracet stát ani rušit veřejný klid, z nějž mají prospěch.⁴⁵

Nejhrozivější a nejobávanější ze všech zel, které ohrožují budoucnost Spojených států se rodí z přítomnosti černochů na jejich půdě a i v těch státech, kde je zrušeno, je pro bílé (na rozdíl od lidí antického světa) téměř neproveditelné odstranit tři pro zemi specifické předsudky: předsudek pána, předsudek rasy a předsudek bílého.⁴⁶ Zatímco právní statut černocha na severu je v teorii týž, předsudky bílé většiny jsou tak silné, že tam vedou v praxi k ještě větší izolaci obou ras a že se svých zákonných práv černí stejně nemají šanci domoci.⁴⁷

Pouze dva národy světa výrazně rostou a provádějí výboje – Rusové a Angloameričané: první mečem vojáka pod absolutním vládcem v nevolnictví, druzí rádlem oráče ve společnosti svobodné, založené na osobních zájmech a respektující rozum jednotlivců.I při své různosti se zdají být vyvoleny prozřetelností k tomu, aby každý z nich držel ve svých rukou osud poloviny světa.⁴⁸ Tocqueville si v důvěrném dopise anglickému příteli Williamu Nassau Senioru naříká nad slavným mistrem (císařem Ludvíkem Napoleonem), který na jedné straně přitáhl do Paříže množství lidí, brojí proti vysokým nájmům, zastává se insolventních nájemníků a zastrašuje bohaté a na straně druhé jeho nesmyslné urbanistické podniky bezdůvodně ve městě ničí tisíce domů a zbavují lidi možností rozumných nájmů. Zde se projevuje zatím nejviditelněji strašlivá směs socialismu a despotismu.⁴⁹ A americkému příteli Theodoru Sedgwickovi uvádí svůj postřeh z Bonnu z léta 1854, že se tam lidé ve svém soukromí chovají lépe než v rámci veřejného života. Obává se, že svobodné instituce jsou po dvou staletích absolutismu mrtvé na vesměs celém evropském kontinentě: zdá se, že namísto toho, aby instituce připravovaly muže, aby byli svými pány, pouze zdobí a legitimizují jejich porobu a tak je v ní udržují – anebo je směřují k revoluci.⁵⁰

 

Přivést lidi ke svobodě

Nic neplodí více zázraků než umění být svobodný, avšak není nic nesnadnějšího, než se naučit svobodě, která se obvykle rodí uprostřed bouří, obtížně se ustavuje mezi občanskými nesváry a teprve až zestárne, se pak dají poznat její dobrodiní, posteskne si Tocqueville již v prvním dílu svého nejznámějšího díla O Demokracii v Americe.¹

Přestože, jak již byla řeč, Tocqueville toužil proniknout především do samotného myšlení, zvyklostí a politických institucí anglosaských národů a zprávu o americkém vězeňství psal levou rukou, problematikou vězeňství se zabýval i ve francouzském parlamentu² a vězeňský systém v USA nahlédl jako nesporně lepší než francouzský.³ Na rozdíl od ekonomicky výnosného systému vězeňství amerického shledával systém francouzský hluboce prodělečný.⁴ Peníze, které si na rozdíl od USA mohou vězni vydělat, spolu s volným časem a volnou komunikací v nápravných zařízeních francouzských působí neblaze na morálku vězňů; ve Francii se mnohem větší podíl propuštěnců dopouští recidivy.⁵ Ještě nevhodnější je dávat v zemi dohromady vězně různého věku a pachatele trestných činů různého stupně a charakteru.⁶ I mnohem přísnější vězeňská disciplína v USA s tělesnými tresty, se zákazem komunikace a efektivnější prací má paradoxně za následek nižší úmrtnost vězňů.⁷ V cestě zavedení tohoto systému ve Francii stojí překážky materiální i názorové,⁸ nicméně jako první krok směřující náležitým směrem Tocqueville doporučuje postavit pro čerstvé vězně vzorové a nepříliš nákladné vězení tohoto typu ve své vlasti, které by v trestancích nepodněcovalo nebezpečnou kombinaci násilí a zahálky.⁹ Ve svých příspěvcích k reformám vězeňství i ve svém Legislativou schváleném návrhu příslušného zákona z 18.5.1844¹⁰ se Tocqueville inspiroval vybranými věznicemi v USA,¹¹ zejména řádem vězení Auburn v New Yorku a Cherry Hill ve Philadelphii.¹² Trestanec neměl být připoután řetězy a ponižován, jak tomu bylo mnohde na západě a jihu tehdejších USA.¹³  Vězení mělo nejen společnost před zločinci chránit a lidi před pácháním zločinů odstrašovat, ale do jeho řádu měl být také zakomponován soucit a sounáležitost s odsouzenými a cesta k jejich nápravě, jak to ve své době prosazovali Kvakeři: Vězeň měl trávit noci v samovazbě, aby mohl přemýšlet o svých činech a sobě samém a nemohl ostatní trumfovat svými skutky. Přes den ale měl pracovat s ostatními tak, aby jeho komunikace souvisela nanejvýš se společným ušlechtilým úsilím, aby získal užitečné dovednosti a zvládl pak svobodu.¹⁴

Tocquevillova vášnivá a nadšeně přijatá řeč ve Sněmovně v roce 1845 připravila půdu pro definitivní zrušení otroctví ve všech francouzských koloniích o tři roky později.¹⁵ Odmítal však zvláštní programy pro veškeré propuštěné otroky: ti se mají seznámit s tím, co svoboda znamená, především na svobodě.¹⁶

 

Územní expanzi Francie nepodporuje Tocqueville zdaleka za každou cenu: jako politik se dostal k agendě a budování právního řádu tehdy již téměř dobytého Alžírska; do dalších válečných dobrodružství se však nehrnul a pozdější příležitost na dobytí a kolonizaci Uruguaye rád nechal Francii ujít.¹⁷ Tehdejší jen asi dvoumilionové Alžírsko – „barbarské pobřeží“ bylo na 300 let před počátkem Francouzské kolonizace roku 1830 pod tureckou nadvládou. Dřívějšími soustavnými únosy lodí a vybíráním výkupného poskytovali jeho místní piráti Evropanům i Američanům jeden z podnětů k vojenským akcím. Tocqueville nechce couvnout ze země, která jimi byla již z velké části dobyta a stejně by prý neunikla dalším konkurentům Francouzů.¹⁸ Soudí též, že jen s vojenskými posádkami bez vlastních usedlíků se Francie v Alžírsku neudrží.¹⁹ Kolonizace může také přispět k národnímu uvědomění, povznést velikost země.²⁰ Tocqueville se pokouší Francouze přimět, aby užívali co nejméně násilí a snažili se dohodnout se všemi, s kým to jde.²¹ I se svým „klasickým vzděláním“ z uzavřených kolejí a znalostí mrtvých jazyků vedou prý Francouzi v Alžírsku válku brutálněji a barbarštěji než Arabové, zničili tamní archívy, které jim mohly dobře sloužit, a vyhnali turecké úředníky, kteří tam dříve zajišťovali alespoň základní pořádek a mohli jim být jako muslimové dobrými prostředníky.²² Na druhé straně Tocqueville Francouze chválí za namnoze dodrženou zásadu nedotknutelnosti náboženství a majetku.²³ Na rozdíl od některých jiných intelektuálů země připouští zabavování či ničení úrody a zásob těm kmenům, jejichž muži Francouzům aktivně kladou odpor – tomu se prý nevyhne nikdo, kdo vede válku proti Arabům – a při konfiskacích jejich pozemků se odvolává i na místní muslimské obyčeje zabavování půdy nepřátelům.²⁴

Tocqueville vyzývá francouzské vedení, aby vytvořilo pozemkový katastr,²⁵ povzbuzovalo hospodářskou spolupráci Francouzů, Arabů i Kabylů a posílilo záruky, který by chránily svobody, práva a majetek každého jednotlivce.²⁶ Muslimové a Francouzi dle něj nemají mezi sebou žádné pouto a vzájemně se nesblíží. Pro Francouze – a Araby a Kabyly – musejí platit odlišná zákonodárství už jen proto, že v nich vyrostli a jen jim rozumějí. Ta se nesmějí sbližovat příliš rychle.²⁷ Vláda Francouzů si má uvědomovat, že nepřátelské city k sobě nevykoření, nanejvýš utlumí.²⁸ Není prý vhodné mrhat prostředky na přednostní budování mešit muslimům, vypravovat na vlastní náklady loď pro poutníky ke hrobu Proroka, upřednostňovat je před Francouzi a lísat se k těm, kteří ještě nedávno proti Francouzům bojovali.²⁹ Vedení mají pevně držet Francouzi, avšak nižší správu mají ponechat většinou muslimům.³⁰ Namísto myšlenek, o které stejně nemají zájem, je třeba muslimům prakticky předvést dobrou vládu a nabídnout spolupráci, aby sami nahlédli, že je i jim ku prospěchu.³¹ V něčem chce Tocqueville dokonce vyjít vstříc víc muslimům: Kromě opory a ochrany v jednoduchém právním rámci je prý třeba omezit volný obchod s pozemky, aby jim Francouzi nevykoupili veškerou půdu za babku a zcela je nevykořenili.³² Tocqueville ve svém díle neprojevuje žádnou nenávist a cítí odpovědnost i za ty, proti nimž jeho vlastní francouzská strana bojuje. Již po první cestě do Alžírska 1841 se obává, že se zbytečné kruté způsoby francouzských vojenských velitelů – které přitom z vojenského hlediska obdivuje – nešťastně přenesou i do Francie a její politiky.³³ Po druhé návštěvě Alžírska v roce 1847 již Tocqueville varuje Francouze, že pokud nebudou jednat i v zájmu místních, budou jim zbytečně ničit majetky a vidět v nich jen překážku, skončí celá kolonizace nemilosrdným bojem, na jehož konci na půdě Alžírska zůstane jen jedna strana.³⁴ Jeho slova došla tragického naplnění v letech 1954-1962.

 

Rozvoj civilizace přináší prozatím většině lidí pohodlí a komfort, na který nemohli za dřívějších stadií historie ani pomyslet, ale úměrně s tímto růstem stoupá i podíl lidí vyřazených, chudých, kteří se na chodu společnosti nepodílejí ; ti si i základní životní prostředky mohou naopak obstarat ještě obtížněji než za předchozích časů a bývají odkázáni na dobročinnost druhých.³⁵ Poprvé získává chudý zákonné a absolutní právo na veřejnou podporu v Anglii v roce 1601.³⁶ Tocqueville je na základě zkušeností přesvědčen, že – na rozdíl od jiných práv – právo chudého na podporu škodí lidem, jejich charakteru, důstojnosti, začlenění do společnosti, navádí je k zahálce, podvazuje jejich schopnosti a znemožňuje šestině anglické populace svobodný pohyb.³⁷ Individuální charita bývá často adresnější a účinnější, ale v podmínkách moderní společnosti nepostačuje.³⁸

I když je ve Francii v důsledku rozdrobenosti pozemkového vlastnictví efektivita práce v zemědělství nižší než v Anglii a Skotsku, zemi alespoň nehrozí, že by mohla nahradit lidskou práci stroji, ze dne na den tak propoustit tisíce zemědělských dělníků a vytvořit tolik proletářů jako průmysl.³⁹ Tedy lidí, kteří pod sluncem nemají než své paže, jsou absolutně závislí na náhodě, nejochotněji si osvojují veškeré výstřelky nestřídmosti a nevázanosti a rádi žijí tak bezstarostně, jako by nebylo žádného zítřka.Zakládají neprozíravě předčasná manželství, jako by bylo jejich jediným účelem rozmnožovat počet nešťastníků na Zemi.Dejte jim sebemenší kousek půdy a hned uvidíte, jak se jejich smýšlení a návyky změní : získají ihned smysl pro pořádek, činnost a hospodárnost.⁴⁰ Dát dělníkům podíl z jejich prosperity by bylo v zájmu samotných majitelů průmyslových podniků.⁴¹ Pokud k tomu nejsou ochotni, je třeba dělníkům v průmyslu alespoň nabídnout příležitosti ke spoření, aby si v letech prosperity bez obav mohli dát stranou prostředky, které by jim pak i s úroky posloužily za časů bídy.⁴² A to bez přílišného zatěžování státu a nezávisle na jeho střídajících se režimech, prosperitě či bankrotu.⁴³ Tocqueville mimo stávající spořitelny navrhuje vytvořit nové peněžní ústavy, sestávající z dosavadních úvěrových bank a spořitelen: první složka by se měla zbavit dosavadního zatížení dvanáctiprocentním lichvářským úrokem, jehož dosavadní způsob užívání pro charitu potřebné lidi spíše ruinuje.⁴⁴ Tedy rozšířit něco podobného jako již funguje ve městě Metz, kde k onomu spojení, které ušetřilo i náklady na administrativu, již došlo. Střadatelům tak tamní filantropické instituce zajišťují až pětiprocentní úroky, a přitom se spokojí jen se sedmiprocentními úroky z půjček.⁴⁵

Ani Tocquevillovi se odpovědnosti za své bezprostřední okolí svého zámku a adresné charity nezříkají. Marie obnovuje starý zvyk a v pátek peče a rozděluje chléb nejchudším. A Alexis zprostředkovává pracovní příležitosti místním nezaměstnaným.⁴⁶

Tocquevillova zámecká pracovna

Tocquevillovi jde více než jeho typickým současníkům o svobodu jednotlivce. Snaží se moderní směřování k rovnosti, které potlačuje svébytnost jednotlivce a posiluje despotismus ústřední moci a veřejného mínění, vyvážit. Místní samosprávou, nezávislými sdruženími, svobodným soudnictvím i tiskem, akcentem na práva každého, byť sebeprostšího člověka a zdvořilostními formami, chránícími slabé.Pokud již nelze obnovit aristokratický řád, který stejně dopřával svobodu jen několika málo lidem, je žádoucí dát vzejít svobodě z lůna demokracie a zabraňovat zneužívání ústřední moci. Svěřit část moci nižším útvarům, zejména místním správním shromážděním, voleným zdola. Protiváhou ústřední moci a téměř aristokratickými útvary,schopnými bránit práva vůči moci mohou být také politická, průmyslová, obchodní, vědecká a literární sdružení. Zastat se i nejslabšího, zejména ve zvláštních případech, mohou svobodný tisk a svobodné soudy. Je třeba udržovat (zdvořilostní) formy chování, které slouží jako bariéra mezi silným a slabým, vládnoucím a poddaným: zadržují jednoho a dávají druhému čas, aby se zorientoval.⁴⁷ Trvat na individuálních právech jednotlivců.⁴⁸

Tocqueville prohlásil, že svobodu miluje ve všech dobách, ale právě ve své současnosti cítí náchylnost ji zbožňovat.⁴⁹

 

Ctnosti pro politiku

Tocqueville na Američanech vyzvedává především ty ctnosti, o nichž věří, že se mohou v té či oné podobě šťastně uplatnit i v jiných kulturních prostředích. Pro schopnost lidí unést vládu demokracie jsou více než příroda a dokonce víc než zákony důležité mravy.¹

Za oceánem objevuje, že nejhlouběji v duši Američanů tkví vášně a zvyklosti z obchodu, zejména pořádek a spořádanost mravů, a ty Američané přenášejí do politiky. Dávají přednost zdravému rozumu, který velké majetky vytváří, před genialitou, která je často promarní.² V Americe, kde se majetek snadno ztrácí i nabývá, se ctí namísto válečného zápalu láska a vášeň pro bohatství, nepřekročí-li jisté meze, určené veřejným zájmem. Ctí se i odvaha v průmyslovém podnikání, která je hlavní příčinou nejen jeho rychlého pokroku i síly a velikosti, takže nikterak neutrpí čest ani toho, kdo riskoval příliš: Američané bývají dost shovívaví i k opovážlivci, který udělal úpadek. Odsuzuje se spíš nedostatek aktivity, obecná změkčilost a špatné mravy, které lidského ducha odvádějí od úsilí o blahobyt a kazí počestnost a vnitřní řád rodiny, tolik potřebný pro úspěch v obchodních záležitostech.³

Pokud však člověk sleduje svůj vlastní blahobyt, vyvstávají obavy o to, aby nakonec neztratil schopnost užívat svých ušlechtilejších schopností.⁴ Přemrštěná touha po materiálních požitcích odvádí lidi od starostí od veřejné záležitosti, účasti na politice a tím nepřímo působí i proti jejich dlouhodobějším ekonomickým zájmům. Američané tento problém šťastně vyřešili: Američan se zabývá svými osobními zájmy, jako by byly jediné na světě, a hned okamžik poté se věnuje veřejným záležitostem, jako kdyby na ony předešlé zapomněl. Osvědčuje tak střídavě stejně silnou vášnivou lásku ke svému blahobytu i ke své svobodě.⁵ V širším smyslu působí učení o rozumném egoismu, které nevede k velkým obětem, ale plodí každý den oběti malé; samo o sobě by nedokázalo učinit člověka ctnostným, ale vychovává množství řádných, umírněných, střídmých a prozíravých občanů, kteří jsou pány sebe samých; nevede-li k ctnosti přímo vůlí, přibližuje se k ní poznenáhlu zvykem. Zatímco každý Američan umí obětovat část svých osobních zájmů, aby zachránil zbytek, my [tj. Francouzi] si chceme vše udržet a často nám vše unikne.⁶

Američana knižní vzdělání připraví, ale jeho opravdové poznání se rodí hlavně ze zkušenosti, celková výchova lidí je zaměřena ne na soukromý život, jako je tomu v Evropě, ale na práva, politiku, na její prostředky, pravidla administrativy a mechanismy zákonů.⁷ Velký politický význam má porotní praxe: poskytuje duchu všech občanů návyky ducha soudcova, a právě ty připravují lidi nejlépe k tomu, aby byli svobodní. Šíří vzdělání, úctu k výroku soudu a ideu práva. Vštěpuje lidem spravedlnost, starost o obecné záležitosti, odpovědnost za vlastní činy a připomíná člověku jeho závazky vůči společnosti. Jí především se dají připsat zásluhy na praktické inteligenci a politické erudici Američanů. Je bezplatnou a vždy otevřenou školou, v níž vystupují i vzdělaní příslušníci vyšších tříd a nejúčinnějším prostředkem, jak lid naučit vládnout.⁸ Francouzi měli naopak během předešlých padesáti let transformací zřídka svobodu, ale vždy nepořádek.⁹

V Evropě, spíš mimo Anglii, bývají členové politických sdružení ochotni jako vojáci při tažení poslouchat na slovo a již svým spojením obětují naráz vlastní úsudek a svobodnou vůli. Uvnitř sdružení tak často vládne tyranie ještě nesnesitelnější než ta, která je ve společnosti uplatňována jménem vlády, na niž se útočí. Američané naopak individuální vůli a rozum svým sdružením neobětují, ale užívají je každý vlastním způsobem tak, aby zajistili úspěch společnému dílu.¹⁰

Nejbojechtivější bývají v demokratických armádách díky svému nejistému postavení poddůstojníci, nejméně hazardérské je velení. Dlouhý mír ve velení hromadí stárnoucí a dosluhující důstojníky s návyky, které je zneschopňují pro válku, jenže válka každého tvrdě postaví na jeho místo a smrt otevře cestu a místa duchům talentovaným, podnikavým, bojechtivým. Pokud válka jinak mírumilovným občanům zmaří všechny drobné podniky, pak tito lidé, kteří se bojí méně smrti než námahy, svůj duch z průmyslu a obchodu zejména ve válce dlouhé výtečně přenášejí na bitevní pole. Demokracie nedosáhnou u vojáků slepé, naprosté, rezignované a lhostejné poslušnosti. Ta jejich kázeň je méně přesná, zato horlivější a inteligentnější a dobrovolná, před nepřítelem se naopak upevňuje a velitelé vedou daleko více slovy a příkladem než donucováním a tresty. A ve starověku bylo právě s těmito způsoby dosaženo nejpozoruhodnějších vítězství.¹¹

 

Tocqueville nemíval vždy na srdci zrovna to, co na jazyku. Působil v akademických institucích a v Institutu de France ještě v květnu 1847 vítal Ludvíka Filipa Orleánského,¹² ano, onoho krále, jemuž s takovým odporem skládal přísahu již v srpnu 1830.¹³ Celým svým životem však demonstruje, že mnoho prostředků je pro něj v politice nepřijatelných a že proti svým deontologickým zásadám jednat nebude i za cenu, že se následovně bude muset (a nakonec také musel) s politikou rozloučit. Vedení regulérní války za jistých okolností schvaluje, ale mimo její rámec odmítá vše, co by mohlo lidem, jednotlivci či rozumnému právnímu řádu škodit, staví se proti korupci, za větší míru veřejné transparentnosti a v mezích svého obzoru a politického zařazení často proti tomu, co podvazuje a omezuje rozumové schopnosti lidí. S druhým císařstvím (Ludvíka Napoleona) po 2. prosinci 1852 zásadně spolupracovat odmítl a vstřícný postoj k tomuto populistickému režimu zazlíval i ostatním.¹⁴ I vlastnímu bratru Édouardovi pak adresoval během jeho (posléze neúspěšné) kandidatury do Legislativy rozhořčený dopis.¹⁵

V dopise příteli Royeru-Collardovi Tocqueville odmítl bezzásadovost Macchiavelliho, v jehož knize Vladař se prý občas dají najít hluboké myšlenky, ale dílo je také výkladní skříní hanebností, umění zločinu v politice; zchytralost, prohnanost, lež a intriky tam formují kompetence. Po moci bažící člověk má být schopný všeho, tedy i dobrého, jen pokud je to pro něj výhodné. Žák Macchiavelliho, omezovaný vlastními úklady, si však, připomíná Tocqueville, nikdy  není dost jistý, že se neobrátí proti němu. Tento italský autor prý zná dobře lidské slabosti i chyby, ale nepočítá s tím, že v hloubi lidského srdce sídlí mocný cit spravedlnosti, která se dříve či později dostane ke slovu, a pokud se chce člověk vystříhat potíží, je pro něj méně rafinované i jednodušší, zůstane-li čestný. Pokud by mělo ono míchání přímosti a úskoků mít větší naději na úspěch i v tomto světě, pak by bylo záhodno Machiavellimu doporučit užívání oněch zavrženíhodných prostředků a způsobů ne při každé příležitosti, ale jen v krajních případech, v mnohem menší míře a jejich lepší balení do skutečných ctností: Spisovatel by tak býval ukázal prostředek k dosažení nepříliš chvályhodných cílů co nejméně špatnými prostředky. Teprve pak by uvedl ostatní do skutečného napětí. To by mu pak byl Tocqueville ochoten přiznat genialitu: jednalo by se sice také o zvrácenost, ale alespoň hlubší, než tu, kterou projevil jako autor Vladaře.¹⁶

Dle Tocquevillova náhledu mají lidé potřebu jak materiálna tak i duchovna a je-li jedno z nich potlačeno, prorazí si pak cestu právě jen ono samo, bez druhého, všemu navzdory. Ze společnosti honby za majetkem tak unikají do stavu duchovní exaltace nejen mnozí Američané. I pouště u Théb byly prý křesťanskými poustevníky zalidněny ani tak ne kvůli pronásledování křesťanů císaři a mukám v cirku, ale spíše v reakci na rozkoše Říma a na řeckou epikurejskou filosofii.¹⁷  V dopise svému příteli jménem Louis de Kergorlay pak Tocqueville kritizuje poměry v katolických zemích, v nichž si většina lidí na náboženství ani nevzpomene – a na druhou stranu menšina žije jen náboženstvím. Vytýká učitelům typu Tomáše Kempenského, že lidi katolického světa odvádějí od země, jejích zájmů, záležitostí a neškodných radostí, protože – nejedná-li se přímo o život v klauzuře – to není zdravé a člověk takto pozbývá veřejných ctností ve prospěch ctností soukromých. Svým vedením života Angličané nejlépe ukazují, že je jen v souladu s morálkou, když náboženské pravdy (které přitom na jejich charakter mocně působí) zcela neabsorbují myšlení ani pohnutky, vztahující se k aktivitám v rámci tohoto světa.¹⁸ V kolonizačních plánech pro Alžírsko Tocqueville rád dopřeje místo i jistý prostor pro komunity společného majetku: jak náboženské abbého Landmanna, tak i vojenské generála Bugeauda. Upozorňuje však, že neodpovídá přirozeným sklonům lidského srdce, aby velké množství lidí opustilo svou vlast a šlo do nebezpečí v cizině, kde by se nakonec ani nemohlo dopracovat jakéhokoli vlastního majetku.¹⁹

Tocqueville zkrátka počítá s  lidmi právě takovými, jací jsou, vychází vstříc i lidem, vymykajícím se průměru, a přitom vytváří administrativní opatření, rozvíjející lidské lepší já. Přeje si, aby lidé na kontinentě, zejména Francouzi, získali víc organizačních dovedností a uměli lépe než doposud užívat politických prostředků – a zároveň si udržovali svébytnost, osobní integritu. Za nejvýznamnějšího apoštola, jakého kdy demokracie měla, považuje Thomase Jeffersona.²⁰ Velkým úkolem legislativce – a to již zřejmě mluví Tocqueville sám k sobě – by mělo být své ambice ne umenšit, ale lépe uspořádat. ²¹

Meze analýz a pokrytectví

Tocqueville cestuje do Ameriky s otevřenýma očima. Všímá si, správně odečítá a oceňuje nesčetně mnoho pro něj nových věcí: se svým přítelem na lodi navazují hovor s různými spolucestujícími, pilně studují reálie USA, vězeňství a probírají spolu Sayův Kurz politické ekonomie.¹ S přítelem Beaumontem se pak snaží co nejvíc a nejhlouběji poznávat americkou společnost z nejrůznějších stránek a za tím účelem se podrobují vlastní přísné disciplíně a časovému plánu.² Vnímají a vychutnávají ale i divokou a lidmi téměř nedotčenou přírodu, původní pralesy nitra kontinentu.³ Ještě s větším zalíbením než americkou dobrou a poctivou porci oběda, neboť těmto Francouzům se tam k ní nedostává vína.⁴ Tocqueville nahlíží, že v Americe všichni pracují, sociální rozvrstvení není tak zřetelné: v zemi chybí elegantní elita s rafinovaným vzděláním, ale na druhé straně ani poslední zřízenec v obchodě neprojevuje hrubost nižších tříd Francie; lidé v jednání projevují důstojnost.⁵  Když vidí prosté, řadové a přitom politicky gramotné Američany tehdejší Nové Anglie, má chuť spálit starověké spisy, aby se vyhnul pokušení aplikovat dvě tisícovky let staré poznatky o nevzdělané a hrubé populaci antického světa na tyto nebývale osvícené a vzdělané lidi.⁶ V oněch dávných demokracie museli nejen žít lidé velice odlišní – a samy ony společenské útvary měly zřejmě s formacemi americkými společné leda jméno.⁷

Autor pak analyzuje politické instituce, rozkládá je na jednotlivé složky a posuzuje je z různých hledisek. Přemýšlí i nad alternativami USA: zkouší si představit, zda by nemohla demokratická společnost fungovat i jiným způsobem než tam⁸ a všímá si soudobého formování demokracie zvláště ve Švýcarsku. V Akademii morálních a politických věd, jíž předsedal, vytkl přednášejícímu Švýcarovi jménem Cherbuliez⁹  zaujatost proti tomuto systému: Je třeba nahlížet i její dobré stránky a rozlišovat, co je v demokracii nahodilé a přechodné od toho, co stojí v jejích základech a je jí inherentní. To, co je v ní nevyhnutelné a s čím se člověk musí smířit, od toho, co může opravit.¹⁰ Tocqueville rozlišuje vládu lidu – demokracii od politické svobody již lépe než Aristotelés, který je ve své Politice sice naivně nespojil,¹¹ ale k analýze jejich vzájemných rozdílů se nedostal. Vnímá vzájemné rozdíly a přínosy západních národů. Českého hraběte Lva Thuna, pozdějšího ministra vyučování v Rakousku, studujícího společenské poměry na západě Evropy, upozorňuje, aby si neodnesl povrchní dojmy a nevyplýtval všechnu chválu jen Anglii a jejímu systému na úkor Francie, jíž se také nedá upřít přínos pro politiku a rozvoj jejích institucí.¹²

Připusťme, že míra vzájemného porozumění mezi lidmi, průhledná komunikace v pravdě těžko mohla být pro praktického, často vyjednávajícího a mocenský aparát užívajícího politika Tocquevilla stoprocentní. Tocqueville je však bezesporu osobností morální, morálním absolutistou. Přitom se však víc než jeho běžní současníci zajímá o jiné kultury, jejich myšlení nebere na lehkou váhu.  Francouzi mají v Alžírsku pokud možno respektovat zvyky tamních Arabů a Kabylů, a dle svých již výše zmíněných projevů usiloval o to, aby jejich přístupy k nim mají být s muslimskými zákony a obyčeji co nejvíce kompatibilní. Tocqueville se neomezuje, jako někteří podnes, na západní svět: v souvislosti s otvíráním Číny světu se v dopise příteli N. Beckwithovi na sklonku života raduje ze zprávy, že prý jsou Číňané při své inteligenci zároveň až rytířsky poctivými obchodníky.¹³

 

Ano, Tocqueville se snaží o nestrannost svých zkoumání i pohledy z různých úhlů. Popsal a provedl v úctyhodném rozsahu vynikající analýzy velké části politických problémů, aktuálních až dodnes. Mnohé jeho rozbory, úsudky i aforismy jsou i nyní vynikající a stále platné. Připomeňme však neokonzervativcům, v jejichž očividném zájmu je v této době Tocquevilla, překračujícího přitom stále intelektuální obzor mnohých z nich, část jeho dominantních tezí vyzvedávat a jiné zamlčovat, alespoň namátkou, jaké problémy tento autor netematizoval nebo přehlížel – i když byly v jeho době aktuální, ba přímo na spadnutí:

Přestože Tocqueville zmíněnému Thunovi doporučil četbu Malthusova Eseje o principu populace,¹⁴ ve svých vlastních dílech jakoby Malthuse neznal a jeho dodnes aktuální problémy téměř nereflektoval. Ani své vynikající analýzy růstu průmyslu a jeho důsledků s doprovodným celkovým růstem populace nespojuje. Nezkoumá (na rozdíl od Malthuse samého) zvlášť rozdíly mezi zeměmi s relativní populační stálostí a zeměmi s prudkým populačním růstem a specifickou rolí, jakou při jejich politických převratech či v jejichž kriminální statistice hrají davy přespočetných a bezprizorných mladých mužů. Ani další důsledky populačního růstu a přelidnění. I v důsledku právě populačních změn si již v 19. století bezesporu kdekdo dokázal spočítat, že Američané budou muset volky nevolky navazovat pro budoucnost více kontaktů s jinými národy, než jim do oné doby stačilo. Čím se tento národ na vzestupu liší od jiných (a třebas také obchodnických) národů a zejména kultur a jaké nadání a schopnosti k jednání a dialogu s nimi bude vykazovat? Jaké jsou jeho slepé skvrny? Dokáže se (jeho) demokracie postarat o spravedlivé vztahy k jiným národům a ubránit nespravedlivým lobby? Nebudou lobby jednotlivých národů či přistěhovalců v Kongresu působit proti mezinárodní spravedlnosti, ba i samotným zájmům většiny lidu Spojených států? Tocqueville nebere v úvahu možnost nastolení takových typů diktatur či autoritativnějších systémů (Korejská republika, Tchajwan, Hongkong, Chile, Singapur, Rwanda), které by byly, jak názorně ukázal vývoj událostí od druhé poloviny 20. století, ekonomicky efektivnější a přinášely rychlejší růst a i neprivilegovaným členům společnosti materiální bohatství než demokracie v kulturně a vývojově srovnatelných zemích. Leccos z těchto fenoménů vysvětlí lépe mnohem starší politický myslitel Thomas Hobbes.¹⁵

Tocqueville je mnoha konzervativně orientovanými autory stále vyzvedáván i za své rozbory vztahu náboženství a politiky a pozitivní ocenění vlivu církví. Zajímá o to, jak se jejich inventář hodí pro demokracii, jak pěstují nebo nepěstují občanské ctnosti a snaží se za každou cenu objevit anebo vyzdvihnout jejich potenciál pro svobodnou společnost s obecným přesahem. Na některých místech svých spisů – a již ve své Demokracii v Americe Tocqueville znenadání jakoby na objednávku vyzdvihl katolictví: jakmile jsou prý kněží zapuzeni od vlády nebo se jí vzdávají, jak to učinili ve Spojených státech, má prý tamní menšinový katolicismus, který vynucuje stejná přesvědčení pro všechny, také díky chudobě svých příslušníků, lepší předpoklady k tomu, aby přenesli do politického světa ideu rovnosti podmínek, než protestantismus, který prý vede lidi naopak spíše k nezávislosti než k rovnosti.¹⁶

Takovéto silné tvrzení by si ale věru zasloužilo ještě nějaké další argumenty. Například kdyby tam, kde tato jednotlivá vyznání na rozdíl od USA zcela převládají, vládla větší vzájemná sociální rovnost mezi katolíky než protestanty. Názorně by pro ně byl býval svědčil třebas větší blahobyt poddaných katolických než protestantských, kupříkladu chudší venkov v Anglii než na Sicílii. A na druhé straně výrazně menší a skrovnější sídla vládců katolických – třebas kdyby paláce v Madridu a Escorialu, v Neapoli a v Casertě, v Paříži (Palais Royal, Louvre, Luxembourg) a Versaille byly bývaly výrazně menší než rezidence vládců protestantských, jaké se nacházely v Amsterdamu, Londýně (Buckinghamský palác a Windsor) či ve Washingtonu (Bílý dům). Tocqueville však měl možnost více zemí procestovat, dimenze zblízka srovnávat a sám ve svých spisech či dopisech nezřídka svědčí – stejně jako sociální historikové – o opaku.

Dle podání anglického ekonoma Williama Nassau Seniora vyzvedával Tocqueville na svém zámku oné neděle 18. srpna 1850 náboženství výlučně z hlediska jeho schopnosti zabránit anarchii a boji tříd, díky čemuž se také k němu od zmatků za velké revoluce naučily v různých dobách hlásit a podporovat jej ty společenské třídy, které mají za eventuálního společenského chaosu co ztratit. Na námitky, že taková doktrína povede k pokrytectví, Tocqueville Nassaua ujišťoval jen statistickým argumentem, že náboženský systém, který se učí ve všech školách, káže ve všech kostelích a o němž se vedou rozpravy ve všech částech společnosti, bude přijímat bez vlastního zkoumání devět desetin těch, jimž se předloží. Svého anglického přítele se pak Tocqueville marně pokoušel přesvědčit, že jakkoli jsou povinnosti vyžadované katolicismem a jeho kněžími, nepříjemné a obtížné [pénible], mnoho katolíků naopak ony předepsané úkoly povzbuzují k dobrému dílu a tak ke shromažďování pokladu na nebesích. Nepodal tak dostatečné odpovědi na námitky svého protestantského přítele, který by nejspíš byl ochoten katolicismus snad alespoň respektovat, jen kdyby se mohl dobrat u každé jednotlivé povinnosti, vyžadované katolicismem, jejího dobrého smyslu.¹⁷  Svými odpověďmi zůstal Tocqueville hluboko pod úrovní Buddhy i mnoha jeho stoupenců, kteří již o 2300 let dříve rádi komukoli k nahlédnutí vysvětlovali nejen celou svou Osmidílnou stezku, ale i každý její jednotlivý bod – pokyn i jeho opak, náplň, modifikace, genezi a jeho místo v celku, a dále oprávněnost a nezbytnost každé své praktiky, i celého svého poselství, z nesčetných stránek a úhlů pohledu.¹⁸ Zároveň byli již Buddhovi žáci dle dobových svědectví schopni zachovávat řád a fungování alespoň v prostředí jejich široké komunity – sanghy. I samotný tehdejší král Pasénadi obdivoval nebývalou a přitom dobrovolnou kázeň, vstřícnost a přivětivost členů Buddhově obce, zatímco on sám nedokázal řevnivost, svárlivost a nepořádek u svého vlastního dvora odstranit a harmonii nastolit ani přísnými tresty.¹⁹ A přitom Buddha neměl zapotřebí té víry, o níž se Tocqueville domníval, že jen s ní bude člověk svoboden a bez nějž bude člověk otročit, natož velice specifických „křesťanských“ dogmat, která Tocqueville vyzvedával.²⁰

Ještě i po ukončení své politické kariéry se pak Tocqueville snažil od samotných Angličanů dopátrat, proč a díky čemu se v Anglii člověk mohl od jisté doby stát opravdovým gentlemanem už jen díky vzdělání a společenskému postavení. A nejen výlučně díky urozenému původu a krvi jako ve Francii, v níž se přece v dávných staletích nacházely podobné podmínky a feudální instituce.²¹ Nebylo tomu tak náhodou díky protestantství? Když v mnoha částech Evropy přinejmenším oslabilo rozdělení společnosti na tři stavy a emancipovalo i posílilo měšťany. Proč proběhly krvavé revoluce, osudové pro samotné Alexisovy předky, ve většině zemí světa, ale zrovna v anglosaských a skandinávských zemích a Nizozemí ne? Ale ne, Tocqueville i na sklonku života – a stále bez bližšího objasnění – tvrdí, že ustavení Anglikánské církve znamenalo chybu.²²

I v Tocquevillově době se najdou tací, kteří nahlíželi dobové reálie a dimenze jinak. Český cestovatel, politik, v roce 1848 také člen ústavodárného shromáždění (ne v Paříži, ale v Kroměříži) úspěšnější a pak po zásluze pronásledovanější novinář i básník Karel Havlíček Borovský, jehož ještě kratší život se vyznačuje mnoha dalšími podobnými rysy, i vedle svého seznamování českého čtenáře s Tocquevillovými myšlenkami taktizuje méně a úlitby církevní vrchnosti odmítá: Ty názory, které se Tocqueville odvážil napsat důvěrně leda spolehlivým přátelům, Karel Havlíček otevřeně hlásá a tiskne ve svých novinách, epigramech i pamfletu Epištoly Kutnohorské. Článek Revoluce ve svém časopise „Slovan“ krom toho bez okolků uzavírá: Vůbec se nemůže uvarovati nestranný pozorovatel toho povšimnouti, že vůbec mezi protestanty panuje více vzdělanosti, pilnosti a také občanské svobody než mezi katolíky – a to platí jak ve velkém tak v malém. Jaké jsou toho přirozené příčiny, dalo by se snadno ukázati.²³

 

Alexise de Tocqueville mnozí evidentně považují za největšího politického myslitele 19. století. I když si na rozdíl od mnoha jiných teoretiků minulosti nevytvořil ani nenadefinoval vlastní soustavu pojmů a konceptů, které by aplikoval na skutečnost. Brilantní analýzy politických institucí i skutečnosti s mnohem hlubší než běžnou měrou rozlišování provádí srovnáváním, střídáním pohledů z různých hledisek, sylogistickým vyvozováním, ale i často překvapivým kontrastem a převracením obvyklých argumentačních figur naruby. Jeho rozbory mají často formu paralelních struktur: staví do srovnání i do kontrastu instituce v jednotlivých zemích či oblastech, ale někdy naopak ukazuje slučitelnost principů nebo institucí, které jsou pro obvyklého čtenáře ztělesněním protikladů.²⁴ Popisuje nebo analyzuje jednu instituci (za) druhou, rozebíral vztahy a působení jednotlivých institucí veřejného a politického života ve vztahu k lidem i k sobě samým a jeho podání působí i dnes živě. V posuzování církevních institucí, učení a dogmat  těmto způsobům postupu, natož kvalitám nedostál. Jako by se nakonec tatáž Descartova pravidla, která sám vynáší, leckde aplikovat zdráhal.²⁵ A přitom prohlašuje, jak si váží jasnosti v literatuře: za zlatý věk francouzské literatury považuje konec 17. století, kdy byla malá konkurence, styl spisovatelů se tak ještě obešel bez extravagancí k přilákání publika a mohl tak být pouhým prostředníkem myšlenek.²⁶

Lze chápat, že Tocqueville chtěl mít na veřejnost a politiku Francie vliv, což v oné době po oficiální linii nešlo dohromady s příliš otevřenou nezávislostí ducha na církvích. Chtěl jistě i rozumně využívat zděděný zámek a bál se tehdejšího málo tolerantního ateismu, jejž si vytkli na svůj štít ti, kteří tehdy pásli po majetku právě takových, jako byl on.²⁷ Prohlašoval, že nenávidí demagogii, neřízené akce mas, jejich násilné a neosvícené zásahy do veřejných záležitostí, závistivé vášně nizkých tříd a bezbožné tendence.²⁸ I když Tocqueville rezignoval na hledání pravdy a bral náboženství instrumentálně natolik, jak je zřejmé z jeho řečí k Williamu Nassauovi, pak si ve věci stěží mohl sám udělat zcela jasno, ale ani pak jej nemohly potěšit postoje a politika vládnoucích církevních  představitelů Evropy. Svými přístupy se ovšem stal nepřijatelným pro upřímného ateistu, zatímco na reformu katolické církve nejsou jeho obojaká či vzájemně rozporná prohášení dost důrazná a tvrdá. Tzv. dogmatické konstituce o papežské neomylnosti z roku 1870 se Tocqueville naštěstí nedožil; v moderní době až doposud se ani většina jiných církví nevyvíjela úspěšně ve směru Tocquevillova ideálu spojení mravnosti s osvíceností, přemýšlivostí.

Za eufemismy, mimikry a úlitby mocnostem tak, jak je Tocqueville prováděl, se, obecně řečeno, musí platit; diplomatické formulace, taktické ústupky a uhýbání nebývají vhodné k prosazení vlastní osobnosti a ideálů také proto, že odpůrci na ně čekají, aby mohli připomínat, zneužívat a oslabovat autorovo poselství. Příkladem myslitele i politického vůdce, z jehož projevů se dalo sotvaco zneužít, je naopak osvoboditel z nadvlády Rakouska-Uherska a první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Na výtky z bezohledné přímosti vůci lidem a varování z historie, že lid leckdy své vůdce za jejich přímost pověsil, pozdější zakladatel a prezident Československa jen opáčil: „Tož to by mi bylo nemilé, ale nejprve pravda – a pak teprve všechno to ostatní!“²⁹ Pak, již jako vůdce Československých legií za vlastní stát v Kyjevě, při postupu bolševiků v dešti jejich kulek uvažuje takto: „Půjdeme-li zpátky, může nás to stejně trefit, tož raději dopředu!“ ³⁰

Jaké svědomí se v podivném Alexisovi hnulo nakonec? Nedlouho před smrtí mu Marie sladce navrhovala, aby se vyzpovídal z hříchů. Jaké se jí (dle první, nepřepracované verze Gustava de Beaumont) dostalo odpovědi? Neříkej mi o zpovědi – ne, nikdy! nikdy. Nikdy mě nepřimějí lhát sobě samému a dělat grimasy víry, když mi víra chybí; chci zůstat sebou samým a nesnižovat se ke lhaní. Po dalším naléhání své ženy po obdobné odpovědi dodává: Mě neodpuzuje samotná zpověď, naopak, ta by mi byla sladká; je to jedna z nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších věcí křesťanského náboženství, že toto pokoření lidské pýchy, přiznání svých slabostí a tento odtok ze srdce, který se nadobro vylije do duše jiné, aby se tam očistil; ale první podmínkou katolické zpovědi je víra ve veškerá dogmata katolické církve; a právě tato dogmata, … můj rozum stále odmítá … nechci je uznávat ani schvalovat … nepřipustím je! Vyšlo však najevo, že něco takového nutnou podmínkou zpovědi není, a Alexis de Tocqueville se nakonec vyzpovídal tak poctivě, že i důstojný kněz z Cannes byl hluboce pohnut: nikdy se mu prý neodhalila duše tak šlechetná, tak veliká, tak obdivuhodná i ve svých selháních.³¹    

Jedno potřebné pro vlast

Tocqueville již nestihl plně vypořádat s duchovním dědictvím Napoleona Bonaparta, jehož éru ještě jako chlapec zažil, ale z přípravných poznámek k zamýšlenému pokračování Starého režimu a revoluce, které si činil v závěru své životní dráhy, je zřejmé, jak odpuzující mu byla Napoleonova osobnost a s jakou chutí si již zaznamenával kritické dobové poznámky k jeho politice, třebas úryvky z dopisu  ekonoma Jeana-Baptisty Saye: nikdy nevyužíval krásnější stránky lidství, neboť válečný fanatismus se nedá doporučit o nic víc než fanatismus náboženský.¹ A poznámky Villemaina, že Napoleonovu vládu na jedné straně charakterizuje udržování pořádku, odpovídající řádná aplikace zákonů a odstranění zbytečné krutosti. Že sice tento génius pozvedal srdce a povzbuzoval odvahu na bojišti, ale nastolil despotismus, jímž lámal charaktery, a že by jej nikdy ani nenapadlo zaměřit pozornost na dobro a blahobyt jednotlivce.²

Tocqueville naopak systém, vycházející vstříc svobodě každého jednotlivce, usiloval nejen ustavit, ale i ustavičně o něj pečovat. Nevěří, že by fungoval jen samospádem. Soustavně zkoumá podmínky jeho fungování a dlouho dopředu nahlíží nejen aktuální, ale i potenciální nebezpečí. Vedle svobody samotné šlo Tocquevillovi o nanejvýš rozmanité podmínky k jejímu zaručení: praktická výchova lidí ke svobodě znamenala, aby si dokázali uspořádat svůj život a dokázali politicky dostát problémům, před nimiž společnost a veřejný život stojí. Více než o blahobyt či o okamžité nastolení zneužitelné „demokracie“ mu šlo o to, aby se co největší množství lidí naučilo samostatně přemýšlet, jednat, vládnout, užívat svobody a důstojnosti a aby přáli totéž i ostatním. Důležitá je mravní bezúhonnost: usnadňuje život i v mimořádně utlačovatelských systémech a mravy se prosadí i v té nejméně příznivé poloze a při těch nejhorších zákonech.³ Jako právníkovi mu šlo o dobré zákony, které lidi podněcují ke společenské aktivitě, zdokonalují jejich organizační schopnosti a umožňují jim zachovávat výdobytky svobody: Právní formy umožňují lidem dokonce o svobodu ztratit přechodně zájem, aniž by proto o ni přišli. Chce-li být nějaký národ rozhodně otrokem, nelze mu v tom zabránit. Myslím však, že existuje prostředek, jak jej udržet po nějakou dobu v nezávislosti, aniž by se sám o to snažil. ⁴

Neexistuje dlouhá válka, která by v demokratické zemi neohrožovala svobodu. Válka nutně vede k nesmírnému zvýšení pravomoci vlády civilní. Pokud nenastolí despotismus hned a násilím, vede k němu zlehka cestou zvyku.⁵ Tocqueville také proto dává přednost mírovým řešením a vyjednáváním, jimiž se kolem roku 1848 ve funkci ministra zahraničí výrazně přičinil o udržení míru ve velkých částech Evropy. Neprosazoval však politiku ústupnou či bezzubou.⁶ Při svém raném stesku na tak vášnivou zálibu pro boj, že není podniku natolik šíleného, i kdyby měl rozvrátit stát, při němž by lidé nechtěli dospět ke slávě tím, že zemřou se zbraní v ruce⁷ má zřejmě na mysli Francii své doby nejen s velkými revolucemi a válkami, ale i tehdy běžnými a dnes již zapomenutými pouličními nepokoji se stovkami obětí na životech. Největší hrozby svobodě v demokraciích se hrnou porůznu ze všech stran, Tocquevillovo stanovisko k nim se mění⁸ – ale ony hrozby ve skutečnosti také!

Tocqueville zkoumá nesčetné instituce, vztahy mezi nimi, jejich výkon, účinnost, zabezpečení proti zneužití, nahlédnutelnost. Zkoumá i množství sociálních faktorů. Analyzuje, jak napomáhají či zabraňují řádu a svobodě a navrhuje vylepšování institucí a zákonů. A zároveň o vše to, o čem psal (ale i o některé další věci, o nichž nepsal) ve Francii jeho doby šlo! Navrhoval opatření funkční. Teoretiků, jejichž vznešené ideje, ne-li přímo utopie v praxi i vzhledem ke svým vlastním cílům selhávaly, bylo na evropském kontinentě požehnaně. A to již od Platóna. Platón má dle mladého Tocquevilla zásluhu o uvedení a aplikaci morálky do politiky, politika u něj dokonce má morálce napomáhat, což by byla tendence chvályhodná, ba obdivuhodná, kdyby ji byl ovšem býval prováděl duch střízlivý a praktický. Platón obecně nechová k lidstvu důvěru, svoboda nemá hrát žádnou roli při uspořádání lidské společnosti, svůj opěrný bod hledá vně společnosti a chce být jakýmsi aristokratickým zákonodárcem. Ten se chce vměšovat do všech detailů: počtu obyvatel, vlastnictví, rodiny, zábavy, stolování, hudby – na úkor svobody a svébytnosti jednotlivce.  A přitom je ultrademokratem, co se týče sociálního stavu – chce učinit veškerý majetek společným.⁹ I Platón byl prý špatným politikem, ale alespoň dobrým filosofem, který apeloval na duši a ne na tělo.¹⁰

Alexis de Tocqueville velkým filosofem nebyl, samy myšlenkové formy uspokojivě uchopit nedokázal a ani se o to kdovíjak nesnažil. A přece je jedním z politických myslitelů par excellence. Jeho dílo v oblasti politiky je velké dle měřítek 19., 20. i počátku 21. století. Jeho politický program je koherentnější než suma jeho veřejných i soukromých projevů a úsudků zejména ohledně náboženství – svým občasným pokrytectvím platil za možnost veřejného politického působení. A v jeho rámci též prosazoval opatření k co největší ve své době uskutečnitelné míře svobody svědomí pro ty lidi, kteří nikomu neškodí. Mnoho věcí poprvé tematizoval, morálku do politiky přinášel, dokázal se podívat se na Anglosasy: kriticky, z odstupu a z výšky. A zároveň mnoho vymožeností jejich světa mistrně a šťastně uvedl do své kultury.

Tocqueville však neovlivnil jen západ Evropy a USA. Tocquevillův maďarský přítel, spisovatel a právník, baron József Eötvös v Uhrách zčásti prosadil náboženskou svobodu a alespoň nejnižší vzdělání v mateřském jazyce. Jinak střízlivý a až sžíravě kritický Tocqueville vyjádřil ve svém dopise z 1. července 1858 Eötvösovi mimořádný obdiv a ocenění jeho krásnému dílu „L´Influence des idées dominantes du XIX^e siècle sur l´État“ (1851-1854). Pokoušel se je prý číst v němčině a chválí autora za jeho šlechetné city, jeho oddanost svobodě a lidské důstojnosti. A zve barona – naneštěstí již příliš pozdě – k sobě na návštěvu.¹¹ Ani současný indicko-americký politolog a šéfredaktor Newsweeku Fareed Zakaria se při rozlišení neliberálních demokracií – a svobody v rámci právního řádu na straně druhé – nemusel díky Tocquevillovi moc namáhat.¹²

Francie již zanedlouho po Tocquevillově smrti zavedla řádné a pravidelné volby a střídání vlád již od 70. let 19. století. Ze zemí s tak velkým podílem katolíků se tak stala na mnoho desítek let jediným větším stabilním státem, který sám nikdy více neupadl do diktatury, občanské války a chaosu. Snad vedle Belgie, která však (také proto, že neměla svého Tocquevilla) prováděla nesmírně krutou a genocidní kolonizaci na území dodnes válkami pustošené „Demokratické republiky“ Kongo. Jen díky této kontinuitě v politice, kulturních institucích a na univerzitách, jejichž profesoři nemuseli napříště přísahat věrnost žádnému Mussolinimu, Frankovi, pučistům ani anarchistům, se tak mohla rozvinout kultura přímo hvězdné velikosti, přitahující zástupy cizinců. Skvělé francouzské tradice – jednostrannou orientaci na svobodu spíše uměleckou a literární než politickou Tocqueville vytýkal i Voltairovi¹³ – se konečně šťastně sloučily se starostí o občanskou a politickou infrastrukturu. Vývoj by asi býval přerývanější bez brilantního, vtipného a vlivného myslitele a státníka, který dokázal doma nasadit právě ten kvásek, který byl k dalšímu zrání francouzské společnosti nezbytný.

 

Zdeněk Zacpal, autor je překladatel

 

Přiložené karikatury Alexise de Tocquevilla nakreslil francouzský malíř Honoré Daumier (1808-1879)

 

Autor děkuje za pomoc personálu knihovny Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách – Centre français de recherche en sciences sociale v Praze.

Literatura

 

André Jardin – Alexis de Tocqueville 1805-1859, Hachette, Paris, 1984, ISBN 2-01-011883-9

Anglický překlad: André Jardin – Tocqueville: A Biography, translated by Lydia Davis with Robert Hemenway, John Hopkins University Press, Baltimore and London,1998, 550pp, $42.00, ISBN 0 801 60679 5)

 

Alexis de Tocqueville – De la démocratie en Amérique, Première édition historico-critique revue et augmentée par Eduardo Nolla, Ouvrage publié avec le concours du Centre National des Lettres, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris, 1990, ISBN 2-7116-1008-X (Edition Complète) [DA]

Tome I: ISBN 2-7116-1009-8; Tome II: ISBN 2-7116-1010-1

Alexis de Tocqueville – De la démocratie en Amérique, Préface d´André Jardin, Éditions Gallimard (1961) 1991 [DA [(1961) 1991]]

I, ISBN 2-07-032354-4

II, ISBN 2-07-032364-1

Anglický překlad: Alexis De Tocqueville – Democracy in America, Translated by Henry Reeve http://www.gutenberg.org/ebooks/815

 

Alexis de Tocqueville – L´Ancien Régime et la Révolution, Édité par J.-P. Mayer, Gallimard, (1952) 1964 (ARR)

 

Alexis de Tocqueville – Souvenirs, Éditions Gallimard (1964) 1978

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes [OC], Tome II – L´Ancien Régime et la Révolution, II. volume; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1981

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome III – Écrits et discours politiques, I. volume ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1962

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome III – Écrits et discours politiques, II. volume ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1985, ISBN 2-07-070430-0

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome III – Écrits et discours politiques, III. volume – La pensée politique de Tocqueville sous la seconde république ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1990, ISBN 2-07-071944-8

 

Alexis de Tocqueville(, Gustave de Beaumont) – Oeuvres Complètes, Tome IV, I. volume – Écrits sur le système pénitentiaire en France et à l´étranger, Éditions Gallimard, 1984

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome IV, II. volume – Écrits sur le système pénitentiaire en France et à l´étranger, Éditions Gallimard, 1984

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VI, II. volume – Correspondence Anglaise : Correspondance et conversations d´Alexis de Tocqueville et Nassau William Senior ; Éditées et annotées par H. Brogan et A. P. Kerr, Éditions Gallimard, 1991, ISBN 2-07-071945-6

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VII, Correspondence Étrangère d´Alexis de Tocqueville, Amérique et Europe Continentale ; Établi par Françoise Mélonio, Lise Queffélec et Anthony Pleasance, Éditions Gallimard, 1986

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome VIII, III. volume, Correspondence d´Alexis de Tocqueville et de Gustave de Beaumont, Texte établi, annoté et préfacé par André Jardin, Éditions Gallimard, 1967

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome XI, Correspondance d´Alexis de Tocqueville avec P.-P. Royer-Collard et avec J.-J. Ampère ; Texte établi, annoté et préfacé par André Jardin, Éditions Gallimard, 1970

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome XIII, I. et II. volume – Correspondance d´Alexis de Tocqueville et de Louis de Kergorlay ; Texte établi par André Jardin, Introduction et Notes par Jean-Allain Lesourd, Éditions Gallimard, 1977

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome XV, I. et II. volume – Correspondance d´Alexis de Tocqueville et de Francisque de Corcelle ; Correspondance d´Alexis de Tocqueville et de Madame Swetchine, Établi par Pierre Gibert, Éditions Gallimard, 1983

 

Alexis de Tocqueville – Oeuvres Complètes, Tome XVI – Mélanges ; Édition établie, présentée et annotée par Françoise Mélonio, Éditions Gallimard, 1989, ISBN 2-07-071744-5

 

 

 

The Cambridge Companion to Tocqueville [CCP], Edited by Cheryl B. Welch, Cambridge University Press, New York, NY, USA, 2006, ISBN-13 978-0-521-54996-7 pbk, ISBN-10 0-521-54996-5 pbk:

James T. Schleifer – Tocqueville´s Democracy in America Reconsidered (str. 121-138)

Melvin Richter – Tocqueville on Threat to Liberty in Democracies (str. 245-275)

Françoise Mélonio – Tocqueville and the French (337-358)

 

Cliteur, Paul, „A Secular Reading of Tocqueville“, str. 112-132; in: Raf Geenens and Annelien de Dijn, eds., Reading Tocqueville: From Oracle to Actor, Palgrave, MacMillan, Houndmills, New York 2007, Published: January 2008, 256 pp, ISBN: 978-0-230-52746-1

 

François Furet – The Passions of Tocqueville, The New York Review of Books, June 27, 1985; on: Alexis de Tocqueville: Selected Letters on Politics and Society, edited by Roger Boesche, translated by James Toupin, by Roger Boesche, University of California Press, 417 pp.

 

Raymond Aron – Les étapes de la pensée sociologique; Montesquieu, Comte, Marx, Tocqueville, Durkheim, Pareto, Weber; Éditions Gallimard, 1967

 

Raymond Aron – L´Algérie et la république, Libraire Plon, Paris, 1958

 

http://www.tocqueville.culture.fr/fr/engagements/e_juillet-03.html

 

http://www.tocqueville.culture.fr/fr/index.html

 

http://www.tocqueville.culture.fr/en/index.html

 

http://www.criminology.fsu.edu/crimtheory/tocqueville.htm

 

http://www.tocqueville.org/

 

 

 

 

Aristotelés – Politika; Petr Rezek, Praha, 1998, ISBN 80-86027-10-4

 

The Middle Length Discourses of the Buddha, A Translation of the Majjhima Nikāya, Translated from the Pāli by Bhikkhu Ñāṇamoli and Bhikkhu Bodhi, Translation edited and revised by Bhikkhu Bodhi, Third Edition, Wisdom Publications, Boston-Sommerville, Massachusetts, 1995, ISBN 0-86171-072-X:

89 – Dhammacetiya Sutta [Monument to the Dhamma], str. 728-733

117 – Mahācattārīsaka Sutta [The Great Forty], str. 934-940

 

René Descartes – Discours de la Métode (original edition 1637, Leyden) (p.1-78); in: Oeuvres de Descartes VI – Discours de la Méthode & Essais: Oeuvres de Descartes Publiées par Charles Adam & Paul Tannery, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris 1996, ISBN 2-7116-1267-8

Thomas Hobbes – Leviathan, Revised Student Edition, Edited by Richard Tuck, Cambridge Texts in the History of Political Thought, Cambridge University Press (1996) 2000, ISBN 0 521 39492 9 hardback, ISBN 0 521 56797 1 paperback

 

Edmund Burke (1729-1797) – Reflections on the Revolution in France (1790); česky: Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, Brno, 1997

 

Thomas Robert Malthus – An Essay on the Principle of Population, Second Edition, Philip Appleman (Editor), W. W. Norton & Company; Second Edition, New York, July 22, 2003, ISBN-10: 9780393924107, ISBN-13: 978-0393924107

 

Karel Havlíček – Revoluce; původně otištěno v časopisu Slovan, odpovědný redaktor a vydavatel: Karel Havlíček; Tiskem Františka Procházky v Kutné Hoře, 1850, 1851, ve svazku „Leden, únor, březen 1851“

 

Karla Havlíčka Borovského Politické spisy, díl 3, Slovan 1850-1851. Epištoly kutnohorské 1951. Část 1 Jan Laichter, Praha, 1902

Karel Havlíček – článek Republiky Amerikánské (str.225-231); in: Slovan, Kutná Hora, nákladem Františka Procházky, svazek „Leden, únor, březen 1851“

 

Úsměvy T.G. Masaryka, Riopress, Praha, 1999, ISBN 80-86221-05-9

 

Karel Čapek – Hovory s TGM, Československý spisovatel, Praha, 1990, ISBN 80-202-0170-X

 

Ludwig Wittgenstein – On Certainty (Über Gewissheit), Edited by G.E.M. Anscombe & G.H. von Wright, Harper Torchbooks, Harper&Row Publishers, New York (1969) 1972, ISBN 0-06-131686-5 (čísla pod čarou označují ne stránky, ale jednotlivé zápisky)

 

Fareed Zakaria – Budoucnost svobody, přeložil Jaroslav Veis, Academia, Praha, 2004, ISBN 80-200-1285-0

Originál: Fareed Zakaria – The Future of Freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad, W W Norton & Co Inc, March 2003, 256pp, ISBN-13: 9780393047646

 

Henry David Thoreau – Life without Principle http://thoreau.eserver.org/lifewout.html

 

 

 

Alexis de Tocqueville česky:

 

Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe, z francouzského originálu přeložil Vladimír Jochman, Lidové noviny 1992:

1. díl: ISBN 80-7106-050-X
2. díl: ISBN 80-7106-051-8

soubor: ISBN 80-7106-052-6

Reprint: Academia, Praha, 2000, 624 str., ISBN 80-200-0829-2

 

Alexis de Tocqueville – Starý režim a Revoluce, z francouzského originálu přeložil Vladimír Jochman a Adriena Borovičková, Academia, Praha, 2003, 306 str., ISBN 80-200-0980-9

(Toto české vydání zahrnuje ARR (1952) 1964 a pár jiných pasáží zčásti z OC, Tome II – 2. volume (1981) i odjinud)

 

 

 

Citace, poznámky

Při formulaci některých vět svého textu autor přihlíží nejen k citovaným místům, ale také k historickým reáliím, dalším pasážím z díla Alexise de Tocqueville i k celku jeho díla. Věty bez odkazů se opírají o fakta obecně známá.

 

 

Vývoj k rovnosti lze jen usměrňovat

¹ OC VI, str. 276; ² Jardin, str. 18-39; ³ Jardin, str. 62-64; ⁴ OC III, I, str. 71;  ⁵ Jardin, str. 63; ⁶ 3 věty – DA [(1961) 1991] I: A(vertissement de la douzième édition) 1848, str. 33-35; ⁷ Jardin, str. 50-54, 229-231, 481-483; ⁸ Jardin, str. 53; ⁹ Jardin, str. 73, 79-80; ¹⁰ Jardin, str. 80-81; CCT, Mélonio, str. 340-341; OC XVI, str. 439-534; ¹¹ 3 věty – Jardin, str. 99-173: ze Le Havru plují od 2.4. a do New Yorku dospějí 11.5.1831, z New Yorku odplují 20.2.1832 a do vlasti se vrátí před 25.3.1832; OC XIII, I, str. 374; ¹² Jardin, str. 215-221; ¹³ DA [(1961) 1991] I, A 1848, str. 35; ¹⁴ DA [(1961) 1991] I, A 1848, str. 34; ¹⁵ DA I, I(ntroduction), str. 3; ¹⁶ DA [(1961) 1991] I, A, str. 34-35; ¹⁷ DA [(1961) 1991] I, A, str. 35.

Na sopce

¹ Jardin, 229-231,  ² Jardin, str. 50-55, 354-356, 481-482 ³ Jardin, str. 259-273; Jardin, str. 363 http://www.stmarysalv.free-online.co.uk/marymottley.htm; ⁴ Jardin, str. 87-88; ⁵ OC, III, II, str. 56, 76, 81; OC III, III, str. 51, 23-24 respektive v příslušném časovém pořadí; ⁶ OC III, III, str. 37-51, 255-261; ⁷ Jardin, str. 364; ⁸ ve volbách 1848 a 1849 – viz výše; ⁹ OC III, I, str. 133-135; ¹⁰ OC XVI, str. 203-220; ¹¹ OC XVI, str. 218-219; ¹² OC XVI, str. 218-220; ¹³ OC XVI, str. 203-204; ¹⁴ OC III, I, str. 88-92, 95-121, 213 aj.; OC VI, II, str. 298-300; ¹⁵ Souvenirs I, 1, str. 50-53; OC III, II, str. 745-758; ¹⁶ OC III, III, str. 50-51; Souvenirs I, 2, str. 55-66; ¹⁷ OC VI, II, str. 101-102; ¹⁸ OC III, III, str. 167-210; ¹⁹ OC III, III, str. 168-169; ²⁰ OC III, III, str. 182; ²¹ OC III, III, str. 195; ²² OC III, III, str. 170-171; ²³ OC III, III, str. 189; ²⁴ OC III, III, str. 175; ²⁵ tento závěr vyplývá z Tocquevillových srovnávání v OC III, III, str. 171-173, 189, 192, 195 aj.; ²⁶ OC III, III, str. 207, Jardin, str. 398-399; ²⁷ Souvenirs II, 9 (str. 212-237); ²⁸ Souvenirs – Appendices, 4 (str. 394); ²⁹ od 3. června do 31. října 1849 – mj. OC III, III, str. 24-33; 227-365; ³⁰ Jardin, 401-436; Souvenirs – Appendices 4 (str. 394-395); Appendices 6 (str. 404-406); ³¹ 2.-4.listopadu 1852 – mj. Jardin, str. 436-437; ³² Jardin, str. 441-442; ³³ OC III, III, str. 465-470; ³⁴ Jardin, str. 504

Anglická rasa uspěla

¹ DA I, Conclusion, str. 311-312; ² DA I, II, 5, str. 170; ³ DA II, 2, 19, str. 136-139; ⁴ DA I, I(ntroduction), str. 3; ⁵ 2 věty DA I, I, 2, str. 26; ⁶ DA I, I, 2, str. 28; ⁷ DA I, I, 2, str. 27; ⁸ DA I, I, 2, str. 30-31; ⁹ DA I, I, 2, str. 36-37; ¹⁰ DA I, I, 2, str. 31-33; ¹¹ DA I, I, 2, str. 33-36; DA I, I, 3, str. 38; ¹² DA I, II, 5, str. 153-154; ¹³ DA I, I, 3, str. 38-39; ¹⁴ DA I, I, 5, str. 57; ¹⁵ DA I, I, 4, str. 46-47; ¹⁶ DA I, I, 3, str. 39-43; DA I, I, 4, str. 46-47; ¹⁷ 2 věty DA II, III, 9, str. 169-170; ¹⁸ DA II, III, 12, str. 180; ¹⁹ DA II, III, 9, str. 170; ²⁰ DA II, III, 9, str. 170; ²¹ DA II, III, 10, str. 172-173; DA II, III, 12, str. 179; ²² 2 věty DA II, III, 12, str. 179; ²³ DA II, III, 11, str. 176; ²⁴ DA II, III, 11, str. 174; ²⁵ 2 věty DA II, III, 12, str. 179-181; ²⁶ DA I, II, 9, str. 236; ²⁷ DA I, II, 9, str. 216-219; ²⁸ DA I, I, 1, str. 20-21; DA I, II, 5, str. 175-176; DA I, II, 9, str. 236-239; ²⁹ DA I, II, 5, str. 175

Vyšší výkon demokracie

¹ DA I, I, 5, str. 57; ² DA I, II, 10, str. 303; ³ DA I, II, 5, str. 155; DA I, II, 7, str. 195; ⁴ 3 věty DA I, II, 5, str. 155-156; ⁵ DA I, II, 7, str. 196-198; ⁶ DA I, II, 8, str. 204-205; ⁷ DA I, I, 5, str. 57; ⁸ 2 věty DA I, I, 5, str. 65-67; ⁹ 2 věty DA I, II, 5, str. 154-155; ¹⁰ 2 věty DA I, I, 5, str. 49-50; ¹¹ DA I, I, 5, str. 78-80; ¹² DA I, I, 5, str. 59-60; ¹³ 3 věty DA I, II, 8, str. 205-211; ¹⁴ 4 věty DA I, I, 6, str. 82-84; ¹⁵ DA I, II, 4, str. 150-151; ¹⁶ 4 věty DA I, II, 3, str. 140-144; ¹⁷ 4 věty DA II, III, 22, str. 223-225; ¹⁸ 3 věty DA I, II, 5, str. 156-157; ¹⁹ DA I, II, 5, str. 163-165; ²⁰ 2 věty DA I, II, 5, str. 162-163; ²¹ DA I, II, 5, str. 171; ²² 2 věty DA I, I, 8, str. 121-132; ²³ DA I, I, 5, str. 69-72; ²⁴ DA I, I, 5, str. 75; ²⁵ 2 věty DA I, I, 5, str. 77-78; ²⁶ DA I, I, 5, str. 75-76; ²⁷ 2 věty DA I, II, 6, str. 189-191; ²⁸ DA I, I, 5, str. 77-78; I, II, 6, str. 191; ²⁹ OC VII, str. 361-362.

Náboženství ukázňuje i omezuje

¹ 3 věty DA II, I, 2, str. 20-21; 3. věta Wittgenstein – On Certainty 95-99, 105, 115, 142, 144, 211, 220, 225, 231, 153 aj.; ² DA II, I, 2, str. 19-20; DA II, I, 5, str. 32; ³ DA II, I, 2, str. 20-21; ⁴ DA II, I, 5, str. 32-33; ⁵ 3 věty DA II, I, 5, str. 34; ⁶ 3 věty DA II, II, 17, str. 133-135; ⁷ 2 věty DA II, II, 15, str. 132; ⁸ 3 věty DA II, II, 15, str. 130-131; ⁹ DA I, II, 9, str. 223-224; ¹⁰ DA II, I, 1, str. 16; ¹¹ 3 věty DA I, II, 9, str. 226; ¹² DA I, II, 9, str. 229-230; DA II, I, 1, str. 17; ¹³ 4 věty DA I, II, 9, str. 226-227; ¹⁴ 2 věty DA II, I, 1, str. 13-14: Tocqueville má zřejmě na mysli ona čtyři známá pravidla – Descartes – Discours de la Métode, str. 18;  ¹⁵ DA II, I, 1, str. 17; ¹⁶ 2 1/2 věty DA I, II, 9, str. 226-229; ¹⁷ 2 1/2 věty DA II, I, 1, str. 17-18; ¹⁸ DA I, II, 9, str. 231-232;  ¹⁹ DA I, II, 9, str. 233; ²⁰ ARR, III, 2, zejména str. 248-252; OC III, I, str. 87; ²¹ DA I, II, 9, str. 233; ²² DA I, II, 9, str. 229; ²³ DA [(1961) 1991] I, A 1848, str. 48; ²⁴ 1 věta DA II, II, 15, str. 132; ²⁵ DA II, I, 5, str. 34; ²⁶ OC VI, II, str. 135; ²⁷ OC III, II, str. 491, 494; DA II, I, 5, str. 34; ²⁸ OC III, II, str. 506-507, 590; ²⁹ 2 věty – Jardin, str. 43-46, 57-59, 64; ³⁰ 2 věty DA II, I, 5, str. 36-38; ³¹ OC III, II, str. 485-666; ³¹ OC III, II, str. 500, 507, 512-515, 563, 596; ³² OC III, II, str. 645; ³³ OC III, 2, str. 556-557, 617, 645, 656; ³⁴ OC XV, I, str. 173, 385; ³⁵ OC XV, I, str. 262; ³⁶ 2 věty – OC XV, I, str. 373-378; ³⁷ OC XV, I, str. 378-379; ³⁸ 2 věty – OC XV, I, str. 174; ³⁹ OC XI, str. 391; ⁴⁰ Souvenirs, str. 404-406 (Appendices 6); ⁴¹ ARR I, 2, str. 64;

Nepozorní a prostřední demokraté

¹ DA I, II, 5, str. 178-179; DA I, II, 6, str. 181-182; ² DA I, II, 6, str. 182-184; ³ DA I, I, 3, str. 39-42; ⁴ 2 věty DA II, I, 9, str. 42-43; ⁵ DA I, I, 3, str. 43; ⁶ 2 věty DA II, III, 8, str. 164-169; ⁷ 2 věty DA II, III, 1, str. 147-148; DA II, III, 4, str. 152-153; ⁸ 2 věty DA II, III, 13, str. 181-182; ⁹ 5 vět DA II, III, 17, str. 190-192; ¹⁰ 2 věty DA II, II, 9, str. 118; ¹¹ 4 věty DA II, III, 21, str. 216-220; ¹² 3 věty DA I, I, 3, str. 43-44; ¹³ DA I, II, 9, str. 234; DA II, I, 9, str. 43; DA II, I, 19, str. 82; ¹⁴ DA I, II, 9, str. 234; ¹⁵ DA II, I, 10, str. 51; ¹⁶ 2 věty DA I, II, 9, str. 234; ¹⁷ DA II, I, 11, str. 53-56; ¹⁸ 3 věty DA II, III, 15, str. 187-188; ¹⁹ 2 věty DA II, II, 13, str. 123-125; ²⁰ DA II, II, 12, str. 122-123; ²¹ DA I, II, 5, str. 165-166; ²² 6 vět DA I, II, 7, str. 199-202; ²³ 5 vět DA I, II, 5, str. 152-153; ²⁴ DA I, II, 5, str. 154; ²⁵ DA II, I, 9, str. 46-47; ²⁶ DA II, I, 10, str. 51; ²⁷ Thoreau – Life without Principle ²⁸ 4 věty DA II, III, 19, str. 205; ²⁹ DA II, 3, 19, str. 207

Příležitosti pro despotismus

¹ 2 věty DA II, II, 1, str. 93-94; ² DA I, I, 3, str. 44; ³ DA II, II, 1, str. 96; ⁴ DA II, IV, 5, str. 252; ⁵ DA II, IV, 2, str. 240-242; ⁶ DA II, II, 13, str. 124-126; DA II, IV, 3, str. 244; ⁷ DA II, IV, 3, str. 242-243; ⁸ DA II, IV, 3, str. 245; ⁹ DA II, IV, 3, str. 246-248; ¹⁰ DA II, IV, 2, str. 241; ¹¹ 3 věty DA I, II, 6, str. 187-188; ¹² ARR II, 10, str. 189; ARR II, 12, str. 225; ¹³ ARR II, 2, str. 98-109; ¹⁴ ARR II, 5-6 (str. 128-145); ARR, II, 12, str. 209-210, 213-214, 217-222; ¹⁵ ARR II, 12, str. 210-222; ¹⁶ ARR III, 6, str. 296-298; ¹⁷ ARR III, 1, str. 237; ¹⁸ ARR II, 8, str. 153-158; ¹⁹ ARR I, 5, str. 81; ARR II, 9, str. 162-168; ²⁰ ARR III, 1, str. 233, 235, 238; ²¹ ARR III, 1, str. 231-233, 237-238; ²² ARR II, 11, str. 191-205; ARR III, 4, str. 269-281; ²³ ARR III, 4-6, str. 269-298; ²⁴ 2 věty ARR III, 1, str. 236, 240; ARR, III, 6, str. 293; ²⁵ ARR III, 6, str. 293; ²⁶ 2 věty ARR I, 5, str. 79-82; ²⁷ 2 věty OC II, 2, str. 282-292;  ²⁸ 2 věty Souvenirs, str. 47; ²⁹ 2 věty ARR, str. 277; ³⁰ 2 věty DA II, II, 20, str. 140-141; ³¹ 2 věty DA II, III, 7, str. 163-164; ³² 2 věty DA II, II, 20, str. 140-142; ³³ 2 věty DA II, IV, 5, str. 257-260; ³⁴ 2 věty DA II, IV, 6, str. 263-265; ³⁵ 2 věty DA II, IV, 6, str. 268; ³⁶ DA I, II, 9, str. 241-245; ³⁷ OC XV, 2, str. 291-292; ³⁸ 3 věty DA II, II, 1, str. 95; ³⁹ 7 vět DA II, II, 4, str. 99-102; ⁴⁰ DA II, III, 20, str. 209-210; ⁴¹ 3 věty DA II, II, 7, str. 110-111; ⁴² DA II, II, 14, str. 126-127; ⁴³ DA II, II, 7, str. 111-112; ⁴⁴ 2 věty DA I, II, 4, str. 148-149; ⁴⁵ 3 věty DA II, II, 7, str. 112; ⁴⁶ DA I, II, 10, str. 262-264, 277-278; ⁴⁷ DA I, II, 10, str. 264-265; ⁴⁸ 2 věty DA I, Conclusion, str. 313-314; ⁴⁹ 2 věty OC VI, II, str. 194; ⁵⁰ 2 věty OC VII, str. 156-159

Přivést lidi ke svobodě

¹ DA I, II, 6, str. 188; ² OC IV, I; OC IV, II  ³ OC IV, I, zejména str. 232; ⁴ OC IV, I, str. 227; ⁵ OC IV, I, str. 53, 63, 227-229; ⁶ OC, IV, I, str. 57; ⁷ OC IV, I, str. 227-229, 234; ⁸ OC IV, I, str. 229-247; ⁹ OC IV, I, str. 57, 246; ¹⁰ OC IV, 2, str. 176-182; ¹¹ OC IV, I, str. 88; ¹² OC IV, I 155-226; ¹³ OC, IV, I, str. 166; ¹⁴ 3 věty OC IV, 1 i 2, mj. OC, IV, 1, str. 159-206; ¹⁵ OC III, I, str. 112-126; ¹⁶ OC III, I, str. 100-105; ¹⁷ OC III, III, str. 31-32, 367-393; Jardin, str. 423-425; ¹⁸ OC III, I, str. 213-217; ¹⁹ OC III, I, str. 217-221, 289, 380; ²⁰ OC III, I, str. 84, 151; ²¹ OC III, I, str. 247; ²² OC III, I, str. 139-146, 226; ²³ OC III, I, str. 326-327; ²⁴ OC III, I, str. 226-228, 244; ²⁵ OC III, I, str. 249, 252-253; ²⁶ OC III I, str. 150, 253-254, 260-268; ²⁷ 3 věty OC III, I, str. 149-150, 275; ²⁸ OC III, I, str. 328-329; ²⁹ OC III, I, 321-322; ³⁰ OC III, I, str. 319-322; ³¹ OC III, I, str. 324-325, 328-329; ³² 2 věty OC III, I, str. 146-147, 150, 328; ³³ OC III, I, str. 235-236, 316-317; ³⁴ OC III, I, str. 322-324, 329-330; ³⁵ OC XVI, str. 117-126; ³⁶ OC XVI, str. 126-128; ³⁷ OC XVI, str. 128-138; ³⁸ OC XVI, str. 131-132, 138-139; ³⁹ OC XVI, str. 140-142; ⁴⁰ 3 věty OC XVI, str. 142; ⁴¹ OC XVI, str. 146; ⁴² OC XVI, str. 139, 147-153; ⁴³ OC XVI, str. 148-153; ⁴⁴ OC XVI, str. 154-155; ⁴⁵ 2 věty OC XVI, str. 155-156; ⁴⁶ Jardin, str. 363; http://www.tocqueville.culture.fr/fr/engagements/e_juillet-03.html; ⁴⁷ 6 vět DA II, IV, 7, str. 272-275; ⁴⁸ DA II, IV, 7, str. 276; ⁴⁹ DA II, IV, 7, str. 271

Ctnosti pro politiku

¹ DA I, II, 9, str. 237-239; ² 2 věty DA I, II, 9, str. 221; ³  4 věty DA II, III, 18, str. 197-198; ⁴ DA II, II, 15, str. 129-130; ⁵ 3 věty DA II, II, 14, str. 127-128; ⁶ 2 věty DA II, 2, 8, str. 114-115; ⁷ DA I, II, 9, str. 236; ⁸ 5 vět DA I, II, 8, str. 211-215; ⁹ DA II, 3, 11, str. 177; ¹⁰ 2 věty OC XIII, 2, str. 327-328; ¹⁰ 3 věty DA I, II, 4, str. 150-151; ¹¹ 6 vět DA II, 3, 23-25, str. 226-231; ¹² OC XVI, str. 281-282; ¹³ Jardin, str. 87-88; ¹⁴ Jardin, str. 441-450; ¹⁵ Jardin, str. 445; dopisy Édouardovi ?????; ¹⁶ 7 vět OC XI, str. 19-20; ¹⁷ 3 věty DA II, II, 12  3 VĚTY DA II, II, 12, str. 122-123 ¹⁸ 3 věty OC XIII, II, str. 327-328; ¹⁹ 2 věty OC III, III, str. 249-251; ²⁰ DA I, II, 7, str. 204; ²¹ DA II, 3, 19, str. 208

Meze analýz a pokrytectví

¹ 2 věty Jardin, str. 94-95; ² Jardin, str. 110 aj.; ³ Jardin, str. 122-123 aj.; ⁴ Jardin, str. 110-111; ⁵ Jardin, str. 111; ⁶ DA I, II, 9, str. 235; ⁷ DA II, III, 15, str. 187; ⁸ DA I, II, IX, str. 240; ⁹ přednáška: OC XVI, str. 203-220; ¹⁰ 2 a půl věty OC XVI, str. 204-205; ¹¹ Aristotelés – Politika, VI, 2, 1317a-b; ¹² OC VII, str 283, 2.2. 1835; ¹³ OC VII, str. 235; ¹⁴ OC VII, str. 283; zejména Thomas Robert Malthus – An Essay on the Principle of Population; ¹⁵ Thomas Hobbes – Leviathan; ¹⁶ 2 věty DA I, II, 9, str. 224-225; ¹⁷ 4 věty – OC VI, II, str. 280-281; ¹⁸ například Madždžhima-nikája 117 – Maháčattárísaka sutta (Čtyřicet velkých věcí – Majjhima Nikāya 1995, str. 934-940) ¹⁹ Madždžhima-nikája 89 – Dhammačétija sutta (Mohyla Dhammy – Majjhima Nikāya 1995, str. 728-733); ²⁰ DA II, I, 5, str. 34; DA II, II, 17, str. 130-135; ²¹ 2 věty – OC VI, II, str. 160-162; ²² ARR III, 2 str. 249; ²³ 2 věty Karel Havlíček – Republiky amerikánské (Slovan I, II, III 1851, str. 231); ²⁴ 2 věty CCT, str. 122-126; ²⁵ DA, II, I, 1, str. 14; ²⁶ OC VI, 2, str. 303; ²⁷ ARR, III, 2, str. 249-251; ²⁸ OC III, II, str. 87; ²⁹ Úsměvy TGM, str. 27; ³⁰ Hovory s TGM, str. 179; ³¹ 7 vět Jardin, str. 500-501

Jedno potřebné pro vlast

¹ OC II, II, str.307-308; ² OC II, II, str.308-309; ³ DA I, II, 9, str. 239; ⁴ Starý režim a revoluce, str. 42; ⁵ 3 věty DA II, III, 22, str. 223-224; ⁶ 2 věty OC XV, I, str. 262, 373-378, viz též DA II, III, 22, str. 223; ⁷ DA I, II, 4, str. 150; ⁸ CCT, Richter, str. 269; ⁹ 3 věty OC VII, str. 364-365; ¹⁰ téma Zakariovy knihy Budoucnost svobody (The Future of Freedom z roku 2003); ¹¹ 4 věty OC XVI, str. 555-557; ¹² OC XIII, 2, str. 41; ¹³ ARR, III, 3, str. 254