RESPEKT 45/1999 (Listopad 1-7), str.19

Zdeněk Zacpal

 

 

Před časem vyšel v Singapuru první z plánovaných dvou dílů pamětí tamního ministerského předsedy v letech 1965-1989 a dnes už jen ministra seniora jménem Lee Kuan Yew (李光耀, Lǐ Guāngyào, česky Li Kuang-jao). Téměř sedmisetstránková kniha „The Singapore Story“ nám přibližuje život a státnickou kariéru muže, který vydupal ze země národní identitu multikulturního Singapuru a posléze přispěl k ohromné ekonomické prosperitě tohoto malého ostrova. Tento první díl ovšem končí vyhlášením nezávislosti Singapuru v r. 1965.

 

   Strmá kariéra

Lee Kuan Yew se narodil v roce 1923 v dobře situované poangličtělé rodině singapurských Číňanů. Za válečné okupace ostrova krutými Japonci unikl jen o vlásek hromadné popravě desítek tisíc singapurských Číňanů. Po válce studuje práva v Londýně a později se svou přítelkyní Kwa Geok Choo (柯玉芝, Kē Yùzhī) v Cambridgi, kde se tajně berou. Rozhlíží se také po britské politické scéně. Konzervativci pro něho byli nepřijatelní už proto, že nahlíželi na kolonie výlučně jako na doly nebo zdroje zisku, a jejich poslanci se v parlamentu šklebili na šikmookého studenta, který se chtěl poučit o fungování demokratického systému. Přiklonil se k labouristům, kteří alespoň cítili zodpovědnost za osudy obyvatel kolonií a pokoušeli se je připravit k převzetí moci.

 

Tohle je již oficiální svatba v roce 1950 po návratu domů – kde jinde než v legendárním hotelu Raffles

Po návratu domů pomáhá on i Choo, obdobně jako jejich o několik generací starší kolega Mahátma Gándhí, místním odborovým svazům při protestních akcích za zlepšení tehdy ubohých pracovních podmínek a mezd a obhajuje obviněné z politických přečinů. V roce 1954 zakládá novou politickou stranu, Stranu lidové akce (People Action Party – PAP), která hájí zájmy chudých a díky své rostoucí popularitě postupně vyřazuje ostatní politické strany Singapuru z vysoké politiky. V necelých 42 letech se Lee stává premiérem nezávislého Singapuru.

Autobiografie jeho mládí není nepřetržitým sledem úspěchů. Se svou stranu neprorazil ve feudálně-nacionalistické Malajsii, byl s ní odtamtud téměř vyhnán a ještě v závěru knihy se trápí, že tam nechal Malajcům na holičkách tamní menšinové národnosti, s nimiž ještě krátce před vyhlášením státní nezávislosti Singapuru tvořil solidární svazek. Jeho dřívější naivní představy o vstřícnosti Malajců k cizorodému Singapuru, vítězství v referendu za připojení k Malajsii spěšné vystoupení z této federace bez referenda o dva roky později po pogromech na Číňany vyprovokovaných malajskými šovinisty, se mohou čtenáři jevit jako ostudný kotrmelec, jímž by vzestup politika měl končit. Jenže kariéra Lee Kuan Yewa rokem 1965 nekončila: měl ještě mnoho let na to, aby ve funkci ministerského předsedy dovedl Singapur k dosažení devátého či desátého nejvyššího hrubého domácího produktu na hlavu ve světě, a předehnal tak mateřskou koloniální velmoc, Velkou Británii. V roce 1965 však Singapur ještě zdaleka nebyl jedním z nejčistších, nejbezpečnějších a nejméně zkorumpovaných států světa, jako je tomu dnes, a ani z jeho politického a hospodářského systému si tehdy ještě nikdo příklad nebral. Co je tedy – kromě cenných postřehů z mnoha zemí tehdejšího, často třetího světa – na této knize pozoruhodného?

 

Já nic – já muzikant

Po připlutí z Anglie domů se Lee obává budoucího politického vývoje: místní elita trpí korupci, nevládne kvalifikovaně, není schopna překročit stín své britské výchovy, mírná diskriminace domorodců ji netrápí, se změnou systému po odchodu Britů nepočítá a neuvědomuje si, že vývoj jde doleva a že po rozšíření volebního práva nebudou obyčejní lidé královské místodržitele nadále trpět.

Ústředním problémem mladého singapurského právníka s cambridgeským diplomem není ani tak suverenita Singapuru nebo naopak jeho podřízenost gentlemanské koloniální mocnosti, ale otázka, jak zachránit svou  středostavovskou rodinu a nevelký rodný ostrov před nastupujícími komunisty. Je proti nim sice vyhlášen výjimečný stav a přesto ovládají značnou část odborů, škol a spolků na ostrově, obdivují nastupující režim Mao Ce-tunga v Číně, stojí za nimi velká část místních Číňanů, další se jich bojí, komunisté si už brousí zuby na vhodnou kořist a provokují krvavé pouliční srážky. Umírněného Leea ideologie komunistů nikdy nepřitahovala a v Británii na něj zapůsobila i zpráva o tragické smrti Jana Masaryka, ale až v Singapuru si uvědomil, že stále nezná jejich psychologii a heroickou etiku přesvědčení. Zpočátku nevěděl, že za jejich spontánními projevy i kolektivní ukázněností se skrývá šikovná manipulace a organizované povzbuzování. Při prvních obhajobách v politických procesech ještě netušil, jak skvěle mají jeho klienti i za výjimečného stavu vybudovanou tajnou ilegální síť, která vykonávala rozsudky smrti nad každým, kdo se znelíbil vedení, bez ohledu na jeho předchozí zásluhy. Přitom to byli na rozdíl od vládnoucí elity lidé svým způsobem asketičtí, nesobečtí a plni odhodlání pro své prefabrikované přesvědčení zasvětit a obětovat vlastní život.

Lee bylo na rozdíl od mnoha jiných příslušníků místní inteligence jasné, že ten, kdo by se profiloval jednoznačně proti komunistům, si za několik let v politice ani neškrtne. Udržuje tedy konspirativní kontakty dokonce i s jejich šéfem, skrývajícím se v ilegalitě, později jim nabídne i vedoucí funkce v naději na energický zákrok místních úřadů. Proti následné internaci této elity sice nekomunistický zbytek PAP naoko protestuje, sám Lee je pravidelně navštěvuje, ale po jejich dočasné eliminaci z politiky jim uzavře novými stanovami přístup do vedení své strany a po dílčích úspěších ve volbách v prosinci 1957 ani nestojí o převzetí moci, jen  aby je předčasně nemusel propustit na svobodu. Učiní tak s velkou slávou teprve po drtivém volebním vítězství v květnu 1959, kdy se stále ještě pod britským guvernérem ujímá vlády, a zajistí jim prominentní, ale strategicky nedůležité posty.

Nyní je PAP před komunisty zajištěna, vládne těsnou většinou, provádí radikální reformy, ale komunisté se z PAP odštěpili, utvořili stranu novou (Barisan Sosialis) a Lee se hrozí jejich vítězství v příštích volbách. Přes britské politiky a koloniální úředníky tedy zatlačí na feudálního a antikomunistického vůdce Malajců Tunku Abdula Rahmana, aby v rámci dekolonizace zahrnul Singapur do budoucí federální Malajsie, a slíbí mu, že bude mít volnou ruku při potlačování komunistů, kteří by prý jinak ze Singapuru ohrožovali i jeho zemi. Krom toho, že špinavou a nepopulární práci spojenou s potlačování komunistických (-maoistických) geril tak rád přenechal silovým orgánům Malajsie, si za krátkou dobu federace navíc získal renomé zastánce ostrovanů, kteří tváří v tvář diskriminaci z Kuala Lumpuru na rozptýlené komunisty zapomněli a svou pozornost přesunuli na hospodářské problémy a menšinová práva.

 

V taoistickém duchu

Přestože Lee při každé příležitosti zdůrazňuje své tehdejší souznění s britskými labouristy nebo s myšlenkami socialismu a přestože je dnes považován za předního reprezentanta neokonfuciánského myšlení a asijských hodnot, nenesou se vrcholné politické výkony jeho mládí příliš výrazně ve znamení socialismu ani konfuciánství. Jeho politická taktika se spíš dá interpretovat jako jedna z nejšťastnějších aplikací myšlenek čínského legendárního taoistického mistra Lao-c´(老子, Lǎozi).

Jako taoistický moudrý Lee vždy dobrotivě pomáhá lidem, nikoho nezavrhuje ani neodmítá – PAP agituje i mezi nejchudšími ve slumech, kam se dříve politici zavedených stran neobtěžovali, je masovou stranou, lidé ochotně a zdarma vytvořili síť aktivistů. Lee i jeho kolegové naopak po nástupu k moci snížili platy vyšším úředníkům a nejvíce sami sobě (dnes jejich platy přímo závisí na výkonnosti singapurského hospodářství a jsou zhruba o 30 % nižší než platy za podobnou práci v soukromém sektoru). Lee vtělil do místního zákonodárství Chartu ženských práv, ačkoliv nenašel žádné vhodné ženské aktivistky a kampaň za zrovnoprávnění a pozvednutí žen nakonec suplovala jeho manželka. PAP jako první strana ostrova už při svém založení v roce 1954 vyhlásila program vícejazyčné legislativy se simultánními překlady, čemuž se přizpůsobily i ostatní politické strany. Při volbách kandidovala strana dokonce více příslušníků národnostních menšin, než odpovídalo jejich podílu na obyvatelstvu ostrova. Tyto iniciativy, jimiž Lee zajistil dlouhotrvající národnostní smír, se na konci našeho století po děsivých zkušenostech s nacionalismem dají těžko přecenit.

Lee raději couvne o krok, než by vyrazil o píď. Lidem dychtivým kampaní ve stylu Mao Ce-tunga radost dopřeje a s ministry a úředníky si po vyhraných volbách roku 1959 zahraje na kýžené komunisty: obléknou se do montérek, utvoří pracovní čety a uklízejí na veřejných prostranstvích. Jeho vláda pak rozpráší gangy tajných čínských společností, zakáže pornografii, striptýz a veřejné domy a dekadentní kultura se musí přestěhovat do skrytých koutů ostrova. Aktivisté PAP zakládají kolem stovky komunitních center, která se starají o vzdělávání a zábavu nejchudších a organizují zájmové kroužky.

 

Leeovi nebylo proti mysli si, baťovsky řečeno, umazat ruce od práce. Na horním snímku z roku 1963 zahajuje kampaň za výsadbu stromů. Níže vidíme výsledky: Singapur je dnes nejzelenějším velkoměstem Asie.

Je zahájena masivní výstavba bytů pro chudé. Nezaměstnaní jsou přijímáni do pracovních brigád, v nichž dostanou uniformy, dřevěnou střechu nad hlavou a mohou si zvyšovat kvalifikaci, aby se více nemuseli potloukat po ulicích. Tyto radikální kroky však PAP podniká bez výraznějšího omezení práv a svobod singapurských občanů, při dosažení vyrovnaného rozpočtu a bez fatálního vlivu na pozdější politické události na ostrově (dnes je singapurská ekonomika považována za jednu z nejsvobodnějších na světě).

Na rozdíl od komunistů, kteří jen opakují nebo improvizují, co je někdo naučil, běží Lee zpočátku o kus cesty za nimi, ale všímá si nových věcí, staví komunisty před problémy, k nimž nedostali z ústředí instrukce a sám na ně s předstihem odpovídá. Lee podporuje a opírá se o vzdělání, drobné aktivity jednotlivců i různá profesní, zájmová i náboženská sdružení občanské společnosti jako protiváhu totální indoktrinace obyvatel. Zajistil kompatibilitu vzdělání v jednotlivých národních jazycích. Za rok po převzetí moci PAP dostaly všechny děti místo ve škole a počet středoškolských studentů se zavedením směnného vyučování zdvojnásobil. Zrovna se zavádí televize a Lee při služební cestě do Londýna zavítá do BBC, aby jej mediální odborníci připravili na vystupování před kamerou. Jeho uhlazené a vyrovnané projevy i starost o konkrétní potřeby nejchudších pak kontrastují se zuřivou agitací komunistů, která sice účinkuje na ulicích před rozvášněným davem, ale na obrazovce působí směšně.

Lee si uvědomuje, že výsledku nesmí dosahovat násilím, neboť co je příliš silné, počne upadat a chátrat, a to je proti tao (samotné slovo „tao“ se dá přeložit i jako „cesta, způsob“). Postupuje bez výpadu, odráží bez střetnutí, čelí bez nepřátelství, svírá zbraň bez úderu a na rozdíl od Pinocheta se dokáže vyhnout krveprolití. Snaží se dohodnout i s nepřáteli, násilným konfrontacím a bitkám se vyhýbá, komunisty na ulicích na rozdíl od svých předchůdců nerozhání, ale pouze před jejich útoky důsledně chrání občany a občanská sdružení. V den svého politického vítězství na něm nenachází nic oslavného a doslovně i v duchu Tao te ťingu se chová jako na pohřbu. Možná si tím zachoval stejnou pečlivost na konci jako na počátku, aby nezmařil žádné dílo. Každému nemusí být singapurské dílo po chuti, ale Lee se opotřeboval se svými myšlenkami a přístupy během půlstoletí méně, než většina jiných politiků za dobu několikanásobně kratší. Asi proto, že jeho neviditelné tao se nedá užíváním vyčerpat.

 

 

The Singapore Story: Memoirs of Lee Kuan Yew

Published by Times Editions Pte Ltd, Singapore 1998

ISBN 981 204 983 5

 

 

Příslušné citáty ze Starého mistra Lao-c´(překlad Berty Krebsové):

Tao te ťing (道德经; ve staré verzi znaků 道德經; Dàodéjīng)

 

27. kapitola

To je, proč moudrý
vždy dobrotivě pomáhá lidem -
a nikoho nezavrhuje.
Vždy dobrotivě pomáhá tvorům -
a nikoho neodmítá.
Tomu se říká skrytá osvícenost.

是以聖人常善救人，故無棄人；常善救物，故無棄物。是謂襲明。

 

30. kapitola

Dobrý se spokojuje s dosažením výsledku, toť vše,
a neodvažuje se uplatňovat dále násilí.
Dosáhl-li výsledku, nebude se vynášet,
nebude se zpupně chovat;
neboť došel výsledku,
protože nemohl jinak.

Výsledku se nesmí dosahovat násilím,
neboť co je příliš silné,
počne upadat a chátrat;
a to je proti tao.

Co je proti tao -
předčasně zaniká.

善有果而已，不敢以取強。果而勿矜，果而勿伐，果而勿驕。果而不得已，果而勿強。物壯則老，是謂不道，不道早已。

 

69. kapitola

Ve válečné taktice je známé rčení:
lépe dělat hosta než pána domu,
raději couvnout o krok než vyrazit o píď.

Tomu se říká
postupovat bez výpadu,
odrážet bez střetnutí,
čelit bez nepřátelství,
svírat zbraň bez úderu.

用兵有言：吾不敢為主，而為客；不敢進寸，而退尺。是謂行無行；攘無臂；扔無敵；執無兵。