Lidové noviny, sobota 11. července 2015, str. 22 VI, Orientace – diskuse

(pasáže v otištěné verzi vykrácené jsou zde vyznačeny kurzívou)

 

Některá teoretická díla anglosaského světa před snahami o novou morálku zaměřenou na vytváření co nejvíce dobra – tedy právě před tím, co reprezentuje Peter Singer – již dávno varovala. Tak i nevelká kniha Správné a dobré (The Right and the Good) od sira Williama Davida Rosse (1877-1971) z roku 1930. Ačkoliv je v anglicky mluvícím světě dotiskovanou klasikou, do češtiny dodnes nebyla přeložena. Proberme její základní myšlenky.

 

ZDENĚK ZACPAL, překladatel

 

William David Ross, původem skotský profesor Oxfordu, byl za svého života známý jako překladatel a editor Aristotela a akademický hodnostář. K významu slova správné (the right) se snažil dopracovat intuicí. Odmítal přístupy tradičního britského utilitarismu, podle nichž je správné to, co nejúčinněji vede k dobru, ke štěstí, k radosti či k rozkoši. Nespokojil se ani definicí svého kolegy George Edwarda Moora, podle níž je správnost jednání dána tím, že vytváří více dobra, než by mohlo být vytvořeno jakýmkoli jiným jednáním, které se nachází v rámci možností jednajícího.

Ross namítá, že v životě a ve společnosti nemůžeme přesně znát, natož přesvědčivě ukázat dopady a účinky lidského jednání. Pojmy morálně dobrého či špatného se dle něj vztahují výlučně na motiv jednání. Pojmy správného, nesprávného či chybného se naproti tomu vztahují výlučně k provedené věci. Správný čin totiž může být morálně špatný, a naopak.

 

Případ od případu

Co tedy činí správné správným? I obyčejní lidé cítí, že dodržet slib je povinností závažnější než jej porušit, a to i v případě, kdy se jednající domnívá, že má v souvislosti s jeho eventuálním porušením šanci způsobit dobra o něco víc. Správné jednání nezpůsobuje věc zcela jinou, odlišnou od sebe sama, totiž nárůst obecného blaha, jak tvrdí utilitaristé, ale již ono samo o sobě se na nárůstu obecného blaha podílí. Mezi konkrétními lidmi se při něm mohou dobře rozvíjet vřelé osobní city. A jejich dalšímu pozitivnímu dopadu na morální jednání Ross chtěl dát příležitost.

Každý ze vztahů s lidmi je základem „zjevných povinností“ (prima facie duties). Morální absolutisté, k nimž patří například klasický německý filozof Immanuel Kant, považují některá jednání za absolutně správná anebo naopak za absolutně nepřípustná – nehledě na konkrétní záměry jednajícího či důsledky jednání. Ross nahlíží, že život je složitější. Člověk se občas dostane do dilemat, kdy musí volit mezi špatnými řešeními. Za jistých okolností může jednat správně, když zalže. Ross si dokonce nevyhrazuje žádné výlučné jednání, žádný závazek, jehož plnění by bylo vždy správné.

Tím pádem Ross ztrácí nárok na titul morálního absolutisty. Člověk má podle Rosse za povinnost činit to, co je správné a případné za daných okolností. A v konkrétní situaci, kdy na mě doléhá více povinností najednou, si namísto kalkulování, jak vytvořit co nejvíce dobra, mám raději konkrétní situaci nastudovat, vyhodnotit, dostát nároku celého případu a splnit „náležitou povinnost“ (duty proper) pro danou věc, situaci. Například slib běžné schůzky s přítelem po právu a bez výčitek svědomí nedodržím, pokud nahlédnu, že namísto schůzky mohu zabránit vážné nehodě, případně pomoci jejím obětem. Dle Rossova vyjádření je „zjevná povinnost“ „povinností náležitou“, jen a teprve tehdy, pokud na člověka netlačí povinnost závažnější. Ross tedy stejně jako Kant zůstává deontologem – představitelem etiky, jejímž východiskem je dodržování povinností či pravidel.

Ross odmítá Kantův názor, že morálně dobré může být jen jednání v souladu s morálními zákony platnými a priori (na základě rozumu); morálně dobré může být přece i jednání podle pravidla založeného na osobní zkušenosti, dejme tomu účastníka války. Sám Ross za druhé světové války mimo jiné sloužil v komisi posuzující motivy odpůrců vojenské služby z důvodu svědomí. Přispěl ke změně zákona, který po válce přiznal v Británii statut takového odpůrce i těm, kteří byli již dříve nasazeni do boje.

Německý filosof Immanuel Kant (1724-1804)

 

Provizorní seznam

Ross vypracoval následovnou klasifikaci zjevných povinností, souvisejících s koexistencí člověka s jinými lidmi. Odvíjejí se z toho jednak 1.a) povinnosti věrnosti spočívající na výslovném, anebo alespoň implicitním slibu, dodržovaném ve slušné společnosti, a pak 1.b) povinnosti nápravy, které mají napravit můj předchozí neoprávněný čin. 2) Povinnosti vděku spočívají na předchozích službách jiných lidí prokázaných mně – sem Ross řadí i povinnost člověka poslouchat zákony země kvůli dobru, jehož se mu od vlasti dostalo. 3) Povinnosti spravedlnosti, které znamenají odepření požitků a štěstí jistým lidem kvůli jejich předchozí neblahé činnosti. 4) Povinnosti dobročinnosti se vztahují k ostatním lidem, jejichž stav ctnosti, intelektu anebo požitků můžeme vylepšit. 5) Povinnostem sebezdokonalování učiníme zadost prací na ctnosti a intelektu nás samotných. Samostatnou položku si zaslouží 6) neubližování jiným, což je jediná povinnost, kterou Ross formuluje negativně.

Ross si nečinil nárok na soustavnost ani definitivnost těchto pravidel a vyzýval jiné lidi k jejich propracování. Nadto těmto typům povinností skotský profesor nepřipisoval stejnou důležitost. Povinnost přispívat k celkovému dobru, nade vše vynášená utilitaristy, byla u něho položkou méně závažnou – na rozdíl od povinnosti neubližovat či držet se povinností vděku, nápravy a věrnosti.

 

Ostrovní gentlemani

Po roce 1989 v České republice vycházejí slovníky, manuály a dějiny filosofie hlavně v německém či rakouském podání. Škoda, že mnohé základní texty britské filosofie jsou u nás téměř neznámé. Britskému filozofovi mnohdy stačí desítky stránek a čtenář od něho sice nedostane hotový a údajně všeobsáhlý systém, nicméně srozumitelný, užitečný a hezký manuál, který může ku prospěchu sebe i jiných prakticky použít. Text, který si přitom neklade nárok, že by všechny světové problémy jednou provždy vyřešil.

Při procházení partiemi, v nichž se profesor Ross staví za potřebu soucitu anebo přínosy kultivace a harmonie vědění, potěšení či požitku (pleasure) a ctnosti, čtenáři vyvstane britský duchovní svět s respektem k jednotlivci a jeho kulturní vzdálenost, respektive distance od velmocí evropského kontinentu. Již roku 1924 Karel Čapek vynášel politicky svobodné a myšlenkově méně sešněrované prostředí Anglie, kde člověk smí kráčet po louce i mimo cestu, aniž by přitom musel sebe sama považovat za škodnou, za rošťáka či anarchistu. Však také britští gentlemani tolik neupisovali vlastní duši tehdy se rozmáhajícím evropským klerofašistickým, komunistickým a nacistickým ideologiím, jako to mezi válkami pohříchu činilo tolik dříve nadějných kontinentálních myslitelů a umělců. V britských materiálech z dějin filozofie zájemce těžko narazí na texty dštící nenávist anebo lidským jednotlivcem a jeho závazky tak opovrhujícími, jako je tomu u Nietzscheho či Karla Marxe a jejich hojných následovníků hlavně v německém a ruském prostředí. Ostrovní literatura i filozofie utváří bohatší a pevnější názorové spektrum méně zmítané módními vlnami a méně zneužitelné tyraniemi než ve valné většině „kontinentální“ Evropy.

Německý filosof Friedrich Nietzsche, tvůrce Nadčlověka (der Übermensch)

Níže: německý nacismus. Vlastní duši mu upsal a kariéru si díky němu uspíšil u nás po „sametové revoluci“ hojně vydávaný filosof Martin Heidegger (1880-1976)

 

 

 

 

 

 

 

Vytvořit absolutno či nadčlověka? Britský gentleman Sherlock Holmes podobné pokusy jednoznačně zamítá:

 

Milý Watsone, … Kdo se pokouší povznést nad řád daný Přírodou, klesne často pod svou úroveň. Z nejušlechtilejšího člověka se může stát zvíře, sejde-li z předurčené cesty. (- Sir Arthur Conan Doyle – Šplhající muž) 

My Dear Watson, … When one tries to rise above Nature one is liable to fall below it. The highest type of man may revert to the animal if he leaves the straight road of destiny. (- Sir Arthur Conan Doyle – The Adventure of the Creeping Man)

Níže: Olga Scheinpflugová, Karel Čapek a Dášeňka

Kromě toho britské texty ani britská společnost nejsou poznamenány silnými a často až jednání ochromujícími pocity viny za minulost. Západoněmecké bezpečnostní orgány, jen aby nevypadaly jako nacisté, v roce 1972 na olympijských hrách v Mnichově zanedbaly ochranu a následkem toho pak došlo k masakru izraelských sportovců. I po téhle zkušenosti, a prakticky až dodnes opět a opět vypouštějí teroristy a vrahy na svobodu. To Britové se užití účinných donucujících prostředků nebojí. Deset příslušníků IRA (Irské republikánské armády, která soustavně používala teroristické praktiky – pozn. red.) se v roce 1981 uhladovělo k smrti, aniž by se Margaret Thatcherová obtěžovala uznat je za politické vězně.

A také podle samotného Rosse není trest jen jakousi karanténou pro zločince, kterou by trestající museli ještě ospravedlňovat. Zákon by neměl být slibem zločinci, jemuž by měl nakonec ještě prospět, nýbrž hrozbou, jehož tíži má nést naopak zločinec sám, nikoliv společnost. Již samotný výkon zákona je naopak útěchou a slibem i budoucí ochrany poškozenému, jeho přátelům i celé společnosti.

 

Neubližovat a být věrný

A nyní něco k Peteru Singerovi – právě na pozadí Rossova přístupu. Australský filosof nedostatečně akcentuje následující lidskou zkušenost: kdo něco dostane zadarmo, obdrženého si vesměs neváží a promrhá to. Naopak člověk, který se o něco dobrého přičiní sám, si věcí váží, a ještě v případě nouze jiným pomůže. Což platí i na mezistátní úrovni. Řecku nebylo moc platné, že pro něj EU vytvářela co nejvíce dobra a lila do něj peníze. Příjemce pomoci se bez dodržování určitých deontologických pravidel (například poctivosti a nefalšování statistik) neobejde. Ta pravidla musejí hrát ve společnosti silnější roli než u Singera už jen proto, aby si lidé vzájemně rozuměli. Odvozovat z úsilí o vytvoření co nejvíce dobra každý náležitý jednotlivý čin prostě nelze. Trvalý blahobyt bývá ponejvíce založen na tvrdé týmové práci, jejíž úhelné body tvoří spíše rossovské deontologické závazky. A v zemích postižených rozvratem lidé zoufale hledají alespoň nějaké instituce, o něž by se mohli opřít, aby se mohli postavit na vlastní nohy. Natrvalo jim nestačí dar, který jim obratem může kdokoli sebrat.

Řecko: tuto katastrofu spoluutvořila a financovala Evropská unie

Češi jsou v Singerově smyslu docela „dobří“: po listopadu si hojně sypou popel na hlavu a často obviňují sebe sama z podpory totalit přesto, že v několika posledních staletích bývali mnohem více oběťmi útočníků zvenčí než utiskovateli jiných. Postiženým doma i ve světě docela rádi pomáhají.  Jenže Rossova filozofie poněkud silněji než šíření dobra akcentuje věrnost závazkům. A pak se vkrádají otázky jako: Museli se polistopadoví vůdci tak okázale rozejít se sekulárními tradicemi první republiky? Ty přece mimořádně dobře chránily jednotlivce i menšiny, vysokou míru svobody myšlení a umění před pokrytectvím a pronásledováním. Dále, věrnost tradičním dobrým vztahům se Srby sice neznamená schvalování veškerého jejich jednání, ale ono eurohujerské uznání celého Kosova jako státu Karlem Schwarzenbergem napomohlo vystavit souvislé osídlení Srbů, navíc podél srbských hranic v Kosovu, trvalému životnímu ohrožení v jim cizím státě. A zde se již dostáváme k další, a ještě závažnější Rossovu povinnosti – totiž té, která má zabránit ubližování.  

Podle Williama Davida Rosse musí i dobrý člověk pečlivě zvážit různé možnosti, aby mohl správně jednat. U nás vládne příliš velká důvěra v to, že člověk s dobrým úmyslem bude jednat správně. Jasnější odlišování „správného“ od „dobrého“ by mohlo i u nás napomoci tomu, aby alternativu pouze dobrého úmyslu s nešťastnými důsledky nepředstavoval pouze cynismus či pokleslý pragmatismus.