Isaiah Berlin: Minimum svobody pro každého!

15 Čer, 2019

Lidové noviny, sobota 15. června 2019, Orientace / Portrét, str. 22/IV

Zdeněk Zacpal

6. června si připomeneme 110 let od narození politického myslitele Sira Isaiaha Berlina (1909-1997)

Různé lidi, jejich zájmy a světonázory nelze dle jeho názoru uvést do úplné harmonie, lze leda mírnit konflikty. Není žádoucí obětovat svobodu, aparát na její obranu ani jistou míru blahobytu. Řešení nebude spočívat v aplikaci elegantní teorie, bude spíše kompromisní. Na udržování společenské rovnováhy je třeba neustále pracovat.

Jednou ze stále nejelegantnějších ulic v hlavním městě dnešního Lotyšska Rize je Alberta iela, pojmenovaná po biskupu Albertovi de Buxhoeveden, který v roce 1201 město založil. Na spodním snímku je zachycen dnešní stav jejího domu číslo 2a, který zbudoval v roce 1906 architekt Michail Eisenstein. Isaiah Berlin se zde narodil a strávil první léta svého dětství.

Isaiah Berlin se narodil v Rize 6. června, v krásném secesním domě na území dnešního Lotyšska. Rodina židovských podnikatelů se dřevem, působící po Rusku, se před narůstajícím antisemitismem v Pobaltí i terorem bolševiků, kteří zastrašovali a vraždili pokojné, ušlechtilé a předtím šťastně žijící lidi, vystěhovala do Londýna. Mladík s rodovými chasidskými a kulturními ruskými kořeny vynikl na Oxfordu, kde později učil a rád později vzpomínal na diskuse s filosofy jazyka Ayerem a Austinem. Od mládí až do konce svých dnů se snažil držet sionistické hnutí v civilizovaných a nevýbojných mezích. Za války získával z Britského velvyslanectví ve Washingtonu pro boj proti Hitlerovi americkou veřejnost. V jeho týdenních zprávách z USA si rád čítával sám Winston Churchill, kterého později Berlin oslavoval. V roce 1945, již jako sekretář britského velvyslanectví v Moskvě, Berlin kontaktoval přeživší a zubožené ruské umělce a seznamoval pak s nimi Západ. Coby znalec ruštiny upozorňoval na sovětské záludnosti. Do širšího povědomí se pak dostal díky svým kritickým rozhlasovým přednáškám o novověkých politických myslitelích. V letech 1965-1974 vybudoval novou kolej (Wolfson College) v Oxfordu. Zřejmě větším zadostiučiněním než prezidentství Britské akademie v letech 1974-8 představoval pro Berlina pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989: při jeho sledování plakal radostí.

Filosofové mají zkoumat to, na co jsou speciální obory krátké, totiž koncepty, ideje a způsoby, jakými se tyto dostávají do konfliktů. Ideje totiž v dějinách hrají roli závažnou a tím škodlivější, čím méně je lidé analyzují.

Cílem života je život sám

Berlin se snažil zpochybnit determinismus: názor, že dějiny jsou předurčené a že svoboda volby je pouhou iluzí. Ten zbavuje člověka významu a individuální odpovědnosti, ale vytváří prostor pro propagandu totalitních sil – těch samých, před nimiž s rodiči utekl a jejichž hrůzné dopady na lidi mohl zakusit v Sovětském svazu.

Rozvoj vědeckého poznání v novověku odhalil, že zvyky společnosti, prostředí, klima, fyzické, fyziologické a psychologické procesy ovlivňují jednání jednotlivců větší měrou a více způsoby, než věří oni sami a než se dříve mělo za to. Což si Berlin uvědomoval, obratem však zastáncům historické nevyhnutelnosti vytýkal, že si z nekonečně bohaté skutečnosti vybírají jen to, co se jim hodí. Nepřipouštějí nejen některá zkušenostní – empirická fakta, ale ani samotné testování, aby nemohly být vyvráceny jejich vlastní doktríny.

Logicky Berlin determinismus vyvrátit nedokázal. Jen upozorňoval, že jej lidé popírají svým jednáním a každodenním užíváním slov. Jinak by chvála, hana a hodnotící přívlastky lidskému jednání byly zrovna tak nepřípadné jako připisování morální zodpovědnosti planetárnímu systému či tkáním živé buňky. Smysl „viny“, hříchu“, „hryzení svědomí“ a pojem „lidské zodpovědnosti“, stále uplatňovaný v soudnictví, by ztratily smysl. Činy lidí a historických postav se morálně posuzovat mají. Je tedy třeba rozlišovat nezpochybnitelná fakta od záležitostí individuální či kolektivní interpretace, i když mezi prvními a druhými, pokračuje Berlin ve Wittgensteinově duchu, neexistuje ostrá hranice.

Berlin skládal naději ve své mladší kolegy historiky, kteří prý fakta prosévají empirickými testy a podrobně zkoumají důkazy. Chválil „některé moderní existencialisty“ za to, jak stěžejní důležitost připisují aktům individuální volby a jakou váhu přikládají – v duchu německého filosofa Immanuela Kanta – autonomii lidského jednotlivce. Pokud je každý člověk cílem, pak je jakýkoli pokus s ním manipulovat anebo donutit jej k něčemu ve jménu něčeho vyššího nesmyslný. Z Rusů si Berlin vážil aktivisty Alexandra Ivanoviče Gercena (1812-1870), který, byť svou současnost posuzoval velice kriticky, se obával i neméně zhoubných důsledků násilné revoluce a obětování lidí ve jménu něčího projektu světlé budoucnosti považoval za nesmyslné. Když je prý budoucnost ve hvězdách, nejjistějším faktem zůstanou leda ony zmařené životy. Nejvyšším cílem života mu byl život sám.

Alexandr Ivanovič Gercen

Držet hubu, moji hrdinové!

Základní otázky politiky se v Berlinových úvahách točí kolem mezí lidské svobody: kdo koho, za jakých podmínek a do jaké míry může omezovat či donucovat? Na jedné straně lidé nemohou mít absolutní svobodu provádět, co se jim zlíbí, musejí brát ohled na druhé lidi, na společnost jako celek. Avšak osobní svobodě musí být přitom ponechán jistý prostor – jinak popřeme a znehodnotíme samotného člověka, jeho kvality, tvůrčí schopnosti i jeho umělecký výraz.

Jenže směrodatní myslitelé na samotném Západě od antiky až do 20. století, bohužel, většinou kompromis nehledali a takto ani neuvažovali. Již v antice někteří jako Platón vytvářeli nebezpečné utopie, další mluvili o cíli (telosu), o směřování dějin k nějakému cíli, o předurčenosti (predestinaci), o Zjevení, o Boží obci, Stvořitelově plánu pro všechno a pro všechny, o Světovém duchu. Po temném a netolerantním středověku oslnil další autoritáře pokrok přírodních věd. Obdobně jako k údajné znalosti exaktních zákonů matematiky a fyziky lidé již brzy mají dospět i k poznání prý jen o málo složitějších zákonů psychologie, sociální vědy, historie, politiky. A pak na prognózy a řízení společnosti postačí sociální inženýři. Tato proroctví padla na úrodnou půdu hlavně v zemích, v nichž lidé nikdy svobodu nezakusili.

Berlin se tolik nebál Angličana Thomase Hobbese, jehož teorie, snažící se zamezit násilí, nástup mocného vládce umožňovala, ale svobodě a svědomí jednotlivců dopřávala alespoň malý prostor. Víc jej děsili teoretici typu Rousseaua, Hegela, Fichta, Marxe, kteří zároveň s proklamacemi o suverenitě lidu anebo s teoriemi o vývoji světového ducha či dialektického pohybu výrobních sil a vztahů stanovovali, čím člověk je a čím má být, co se s ním stane a neponechávali jeho svobodné volbě prostor vůbec žádný. Svoboda pak neznamená o moc víc než pochopit, jak svět nevyhnutelně funguje. Berlin opakovaně připomínal, že již roku 1832 v emigraci v Paříži, tedy dlouho před komunismem a nacismem, německý židovský básník Heinrich Heine, varoval Francouze, aby nepodceňovali moc idejí: výplody německých filosofů spojené s historickou záští a fanatismem mohou jednoho krásného dne obrátit Evropu v poušť!

Ježek versus lišák

Ale jaká vlastně má být svoboda? Berlinova „negativní svoboda“ či „svoboda od“ znamená pro člověka možnost volně jednat a jít si za svým vlastním dobrem a štěstím vlastní cestou, aniž by byl při tom omezován či ohrožován jinými. Pozitivní smysl slova svoboda je naopak „svoboda k“ a znamená být někým, aktérem, svým vlastním pánem.

Ani ve svobodném prostředí mnozí nemohou kvůli vlastní chudobě či ekonomické závislosti negativní svobodu patřičně využít. A právě na takové číhají agitátoři, kteří jim vysvětlí, že pravá „svoboda k“ má spočívat teprve v rase, třídě, církvi, státu. Jejich pravé já bude spočívat v něčem vyšším, co jim sice volnost nedá, zato dá jejich životu smysl a umožní jim ve jménu ideálu zastrašovat, utiskovat a mučit jiné lidi.

Berlin význam pozitivní svobody uznával a šel, byť sám považovaný za liberála, dokonce tak daleko, že se v Británii zasazoval za méně elitářský školský systém. Uznával, že hladového a zbědovaného člověka je třeba nejdříve ošatit a že různé společnosti jsou schopny unést rozdílnou míru svobody. Trval však na tom, že jistá míra negativní svobody pro jednotlivce je nezbytná téměř vždy a nedá se za nic vyměnit. Samotné, třebas i ušlechtilé přístupy těch, kteří, zejména v nesvobodných poměrech, nemohou získat, co chtějí, a tak se naučí chtít jen to, co získat mohou, ani těch kteří se negativní svobody dobrovolně vzdají ze solidarity s lidmi, kteří ji využívat nemohou, skutečnou politickou svobodu ještě neutvářejí.

V eseji z roku 1951 „Ježek a Lišák“ postavil Berlin do kontrastu myslitele s bodlinami, kteří se vášnivě snaží najít jedinou a vše vysvětlující teorii skutečnosti s těmi, kteří pro barevnost a různorodost světa zkušenosti nacházejí rozmanitá vysvětlení. Berlin straní spíš lišákovi, také proto, že se člověk má ohlížel i na druhé, na přirozené lidské vazby, má pěstovat osvícený skepticismus a chápat potřeby menšin. Zla se dají odstranit reformou či revolucí, avšak lidé žijí především individuálními i skupinovými pozitivními cíli. Ty jsou zřídka předvídatelné a občas vzájemně neslučitelné, nicméně to nejlepší v životě lidí a národů většinou není přímo řízené shora.

Berlin těžko pozbude na aktuálnosti

Jenže Berlin si, na rozdíl od mnoha současných českých duchovních, publicistů a umělců, kteří se pohoršují nad údajně ateistickými totalitními systémy 20. století, neohlíží nostalgicky zpět a předmoderní minulost si neidealizuje. K tyranii, ponižování a vraždění lidí vede jakákoli autoritářská a neomylná instituce, jen co začne potlačovat pochybnosti, nepříjemné otázky, pálit knihy, vyžadovat po jiných slepou poslušnost a vynucovat vlastní dogmata. Ať se jedná o totalitní či vědeckou moderní utopii, o nacionalismus, o reakci, která odmítá šmahem veškeré výdobytky osvícenství či nekritickou a dogmatickou náboženskou víru. Nebezpečná je zkrátka víra ve vlastnictví té jediné pravé odpovědi na vše ze strany neomylných ideologů. V čemž je Berlin v posledních padesáti letech, kdy konflikty a násilí namísto politických a sociálních ideologií stále větší měrou podněcují ideologie náboženské, aktuálnější. Berlin vynášel víc svobodu než „demokracii“, jejíž zavádění, jak dnes vidíme ve světě, fundamentalismus a boje často podněcuje.

Lékem je tolerance i pro místní, etnické a kulturní zvláštnosti, jistá míra individualismu a svobodné zkoumání a tázání, které se v západním světě rozvíjelo hustěji od renesance a za jehož hrdiny Berlin považuje Voltaira, Lessinga, Milla, Darwina, Ibsena, Wilhelma von Humboldta, Montesquieua. Čech si teprve po Berlinových výčtech apoštolů svobody může uvědomit, jak relativně málo se u nás jak před „sametovou revolucí“ tak i po ní tito probírají a kolik času a energie se na našich školách a v diskusích naopak věnuje širokému spektru myslitelů duchovně-autoritářských, včetně aktivních a nestydatých nacistů. Berlin na sklonku svého dlouhého života pokládal za velkého hrdinu ruského kritického akademika a disidenta Andreje Sacharova (1921-1989), zatímco pravoslavného spisovatele Alexandra Solženicyna (1918-2008) moc nebral.

Ti, kteří jako Ludwig von Mises zakládají svůj „liberalismus“ na přesvědčení, že svobodná práce v kapitalismu je produktivnější a až ta prý umožní svobodu, snadno najdou podporu od některých firem či mocných. Naopak ti, kteří chtějí jednotlivcům dopřát svobodu a minimum práv a prostoru, ostrouhají již proto, že k moci, majetku i publicitě se dá dopracovat nejsnadněji právě manipulací s lidmi a umenšováním jejich prostoru. Berlin „cestu k prosperitě“ nehlásal, jeho ideály se nedají převést do lákavého politického hesla.

Ale právě proto zůstanou nadlouho aktuální. Alespoň po dobu, po kterou politika zůstane zhruba takovou, jakou ji od nepaměti známe.

Zdeněk Zacpal, překladatel

ISAIAH BERLIN ČESKY:

Isaiah Berlin – Čtyři eseje o svobodě, přeložil Martin Pokorný, Prostor, Praha, 1999, ISBN 80-7260-004-4

CITOVANÁ LITERATURA:

Isaiah Berlin – Liberty, Edited by Henry Hardy

Oxford University Press, 2013, ISBN 978-0-19-924989-3

Introduction (str. 3-54)

Political Ideas in the Twentieth Century (str. 55-93)

Historical Inevitability (str. 94-165)

Two Concepts of Liberty (str. 166-217)

John Stuart Mill and the Ends of Life (str. 218-251)

The Birth of Greek Individualism (str. 287-321)

Final Retrospect (str. 322-328)

The Purpose Justifies the Ways (str. 331-335)

Notes on Prejudice (str.345-348)

Ian Harris – Berlin and his Critics (str. 349-373)

Isaiah Berlin – Concepts & Categories: Philosophical Essays, Edited by Henry Hardy, With an Introduction by Bernard Williams, The Hogarth Press, London, 1978, ISBN 0-7012-0440-0:

The Purpose of Philosophy (str. 1-11)

Isaiah Berlin – Against the Current: Essays in the History of Ideas, Edited and with a Bibliography by Henry Hardy, The Hogarth Press, London, 1979:

The Counter-Enlightment (str. 1-24)

Montesquieu (str. 130-161)

Herzen and his Memoirs (str. 188-212)

Benjamin Disraeli and Karl Marx (str. 252-286)

Nationalism (str. 333-355)

Isaiah Berlin – The Crooked Timber of Humanity: Chapters in the History of Ideas, Edited by Henry Hardy, John Murray, London, 1990, ISBN 0-7195-4789-X:

The Pursuit of the Ideal (str. 1-19)

The Decline of Utopian Ideals in the West (str. 20-48)

The Bent Twig (str. 238-261)

Isaiah Berlin – Freedom and its Betrayal: Six Enemies of Human Liberty, Princeton University Press, NJ, 2002

Isaiah Berlin – The Hedgehog and the Fox: An Essay on Tolstoy’s View of History, p. 436-498

http://www.blogs.hss.ed.ac.uk/crag/files/2016/06/the_hedgehog_and_the_fox-berlin.pdf

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, Palgrave Macmillan, New York, 2012, ISBN 978-0-230-11070-0

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, Vintage (The Random House Groupe Limited), London, (1998) 2000, ISBN 9780099577317

Essays on J.L. Austin, Oxford, Clarendon Press, 1973:

Isaiah Berlin – Austin and the Early Beginnings of Oxford Philosophy (str. 1-16)

Murray N. Rothbard – Etika svobody, přeložili Martin Froněk, Petr Fiala a Josef Šíma, Liberální institut, Praha, 2009, ISBN 978.80-8638-955-4

(orig. New York University Press, 1998)

Ludwig Wittgenstein – Philosophical Investigations (Philosophische Untersuchungen), Translated by G.E.M. Anscombe, Blackwell Publishers (1953) 1997, ISBN 0-631-20569-1

Ludwig Wittgenstein – On Certainty (Über Gewißheit), Translated by Denis Paul and G.E.M. Anscombe, Blackwell Publishing (1969) 2003, ISBN 0-631-16940-7

Karel Čapek – Bajky a podpovídky, Československý spisovatel, Praha, 1961

Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest, Portál, Praha, 1997, ISBN 80-7178-143-6

Roman Joch – Obrazoborectví v USA: Odstraňování soch historických osobností se škraloupem je moralistní džihád, Lidové noviny, čtvrtek 18.5.2017, str. 10

https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Schmitt

Václav Havel – Dopisy Olze (červen 1979 – září 1982), Atlantis, Brno, 1992, ISBN 80-7108-047-0

Ludwig Mises – Liberalismus, Verlag von Gustav Fischer, Jena, 1927

Nick Fraser – Isaiah Berlin: The free thinker, The Independent, Wednesday, 27 May 2009

David Herman – Isaiah Berlin Affirming: Letters 1975-1997; in: Jewish Quarterly, 24.1.2016

CITACE A ODKAZY:

Různé lidi, jejich zájmy a světonázory nelze dle jeho názoru uvést do úplné harmonie, lze leda mírnit konflikty.

Isaiah Berlin – The Pursuit of the Ideal, str. 18-19

Isaiah Berlin – The Decline of Utopian Ideals in the West, str. 46-48

Není žádoucí obětovat svobodu, aparát na její obranu ani jistou míru blahobytu. Řešení nebude spočívat v aplikaci elegantní teorie, bude spíše kompromisní. Na udržování společenské rovnováhy je třeba neustále pracovat.

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century VIII, p. 91-92

Isaiah Berlin – The Pursuit of the Ideal, str. 17-19

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 125:

In his postwar political writings Berlin never touched upon any economic issues, which undoubtedly were central in the discussions of th Pink Lunch Club. Nevertheless, Berlin did emphasize time and again his deep appreciation of the New Deal. He considered it a creative way of socializing without revolutionizing, echoing a certain Cole-inspired Fabian sentiment. This sentiment appeared in Berlin´s postwar publicist writings and interviews in which he expressed his great admiration of Roosevelt. New Deal policies, he insisted, were a sincere and noble „piecemeal“ social-democratic experiment, and, Roosevelt, as he explained in a letter to Leonard Woolf, was the only real defender of democracy at a time „when we were constantly told that our only choice lay between Fascism and Communism.“ As such, even when he became a rigid anticommunist, Berlin never accepted libertarianism of the type advocated by von Mises and Friedrich Hayek. Berlin criticised Hayek´s Road to Serfdom (1944) for being all too dogmatic, and, moreover, for providing a rationale for the biggest opponents of social democracy. When reading the first excerpts of Hayek´s book in wartime America, all Berlin could find in them were arguments that provided the „economic isolationists“ and the „Big Business“ men from Wall Street with weapons „against us,“ that is „against such sinister social incendiaries as Lord Keynes and the British Treasury.“

Isaiah Berlin se narodil v Rize 6. června, v krásném secesním domě na území dnešního Lotyšska. Rodina židovských velkopodnikatelů se dřevem, působící po Rusku, se před narůstajícím antisemitismem v Pobaltí i terorem bolševiků, kteří zastrašovali a vraždili pokojné, ušlechtilé a předtím šťastně žijící lidi, vystěhovala do Londýna.

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 17-34

Isaiah Berlin – The Purpose Justifies the Ways

Mladík s rodovými chasidskými a kulturními ruskými kořeny vynikl na Oxfordu a rád později vzpomínal na diskuse s filosofy jazyka Ayerem a Austinem.

Koncem 30. let se Berlin účastnil filosofické práce v kroužku, vedeném později slavnými filosofy jazyka Johnem Langshawem Austinem a Alfredem Ayerem. Později si ona sezení rád připomínal jako „nejzajímavější, nejsvobodnější a nejživější filosofické diskuse“, které mohl kdy zažít.

Isaiah Berlin – Austin and the Early Beginnings of Oxford Philosophy – hodnocení zejména na str. 16

Za války získával z Britského velvyslanectví ve Washingtonu pro boj proti Hitlerovi americkou veřejnost …

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 159-185

Za války získával z Britského velvyslanectví ve Washingtonu pro boj proti Hitlerovi americkou veřejnost a snažil se až do konce svých dnů držet sionistické hnutí v civilizovaných a nevýbojných mezích.

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, téma téměř celé (dost sionisticky orientované) knihy. viz str. 196-197:

The key liberal argument Berlin introduced in favor of Zionism was based on the conceptualization of freedom as an opportunity concept. „The creation of the State of Israel,“ the essay [Jewish Slavery and Emancipation] argued, „has restored to the Jews not merely their personal dignity and status as human beings, but what is vastly more important, their right to choose as individuals how they shall live – the basic freedom of choice, the right to live or perish, go the good or bad in one´s own way, without which life is a form of slavery, as it has been, indeed, for the Jewish community for almost for two thousand years.“ Zionism´s achievement, according to that argument, was that it removed external and internal obstacles that previously restricted a Jew´s ability – as an individual – to make choices. Choices, and the fact that they were made by individuals and not by a collective, were the crucial elements in this argument. … Thus, diaspora Zionism nonhierarchical network of various Jewish communities, of which Israel was only one, could create a new situation in which the modern Jew has more options to choose from, and, hence, enjoys greater freedom. The argument was based on the paradoxical claim that, thanks to Jewish nationalism, Jews could make choices as individuals, not as members of a religious community or a nation …

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin, p. 297-298:

But there were other farewells still more painful to make. It plagued him that he had done so little to help the beleaguered Israeli liberals who still stood by the idea of giving land for peace. Like his hero Turgenev who, when dying of cancer, had dictated ´A Fire at Sea´ to Pauline Viardot, to acquit himself of a charge of cowardice, Berlin dictated a public appeal for political compromise in Israel. On 16 October 1997, on no one´s initiative but his own, he composed a statement imploring Israelis to accept a final partition of the land with the Palestinians. Jerusalem must remain the capital of the Jewish state, but he urged Israelis to agree to an international UN guarantee for the right of Muslims to have access to the Holy Places of Jerusalem and for Palestinians to have a right of abode in Jerusalem under international guarantee. The alternative, he warned, was an interminable cycle of terrorist chauvinism on both sides and savage war. The appeal was sent to his closest Israeli friends, Avishai and Edna Margalit. He was putting order into his life, making peace with his conscience.

V jeho týdenních zprávách z USA si rád čítával sám Winston Churchill, kterého později Berlin oslavoval.

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 155-195

Isaiah Berlin – Mr Churchill in 1940, John Murray, London, 1949

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 124-126

Pak, v roce 1945, již coby sekretář britského velvyslanectví v Moskvě, zkontaktoval přeživší a zubožené ruské umělce a seznamoval pak s nimi a jejich situací Západ. Annu Achmatovovou a Borise Pasternaka, později Sergeje Prokofjeva a další

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 135-170, 231-233 aj.

Coby znalec ruštiny upozorňoval na sovětské záludnosti.

Záludnosti v poválečných protokolech kolem roku 1945 Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 133-134 i záludnosti jiné, též kolem tlaku sovětských úřadů na své vlastní umělce

Do širšího povědomí se dostal díky svým rozhlasovým přednáškám o novověkých politických myslitelích.

Vydané z nepříliš dobře dochovaných záznamů mnohem později pod titulem: Isaiah Berlin – Freedom and its Betrayal: Six Enemies of Human Liberty (až 2002)

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, p. 204-205:

His lecturing style of grand generalisation did not always satisfy scholars, and it did not always satisfy him, but it proved enormously successful as broadcasting. Since 1946 he had developed a friendship with Anna (´Niouta´) Kallin, a brilliant and sardonic radio-talks producer of Russian-Jewish extraction , who had grown up in the Russian emigration in Berlin and had been a mistress of the fiery expressionist Oskar Kokoschka. … She was an inspired producer of radio talks, a fearless exile who seemed to unite a British conception of public service with the Russian conception of the intellectual as a moral authority. She was responsible for bringing an extraordinarily high-brow and difficult kind of talk to the post-war British air-waves: discussions with Graham Greene, Elizabeth Bowen and V.S. Pritchett on the role of the artist in society; Bertrand Russell and Father Copleston on the existence of God; Noel Annan on Lytton Strachey and his critics; and Berlin on Belinsky.

In the autumn of 1952, at Kallin´s urging, he re-worked the four Flexner Lectures, which had been organized by topic, into six lectures on individual thinkers – from Helvétius to de Maistre – for BBC Third programme for Radio 3. In order to maintain what he called ´the noble lie of spontaneity´, he delivered each of the six hour-long talks extemporaneously from notes alone in the BBC studios at Broadcasting House. It was a terrifying experience, ´a kind of agonized bawling into a machine´, but the reaction to this prodigious feat of studied verbal improvisation was admiring and even awed. Over six weeks in October and November 1952 hundreds of thousands of people tuned in, mostly from the educated middle classes, to listen to fiendishly difficult hour-long talks, delivered in a clipped, rapid-fired Oxford accent. These were the lectures that led Eliot, in his barbed way, to congratulate Isaiah for his ´torrential eloquence´; and the conservative philosopher Michael Oakeshott to praise him, in equally barbed fashion, as the ´Paganini of the platform´. Lydia Keynes – Maynard Keynes´ widow – wrote to say that Isaiah´s ´stammerings and stutterings´ were ´cosy and appropriate´ and the more conventional signs of public attention poured in: anonymous ladies knitted him red socks; cranks sent him manuscripts.

V letech 1965-1974 vybudoval novou kolej (Wolfson College) v Oxfordu.

Sir Isaiah Berlin zorganizoval a postavil novou, demokraticky utvářenou Wolfson College v Oxfordu v letech 1966-1975

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 259-271

Zřejmě větším zadostiučiněním než prezidentství Britské akademie v letech 1974-8 představoval pro Berlina pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989: při jeho sledování plakal radostí.

Nick Fraser – Isaiah Berlin: The free thinker

Filosofové mají zkoumat to, na co jsou speciální obory krátké, totiž koncepty, ideje a způsoby, jak se tyto dostávají do konfliktů.

Isaiah Berlin – The Purpose of Philosophy, str. 9:

[Philosophy ... ] Its subject-matter is to a large degree not the items of experience, but the ways in which they are viewed, the permanent or semi-permanent categories in terms of which experience is conceived and classified. … Different models and frameworks, with their attendant obscurities and difficulties, arise at different times.

str. 10:

These models often collide; some are rendered inadequate by failing to account for too many aspects of experience, and are in their turn replaced by other models which emphasise what these last have omitted but in their turn may obscure what the others have rendered clear. The task of philosophy, often a difficult and painful one, is to extricate and bring to light the hidden categories and models in terms of which human beings think (that is, their use of words, images and other symbols), to reveal what is obscure or contradictory in them, to discern the conflicts between them that prevent the construction of more adequate ways of organising and describing and explaining experience (for all description as well as explanation involves some model in terms of which the describing and explaining is done); and then, at a still ‘higher’ level, to examine the nature of this activity itself (epistemology, philosophical logic, linguistic analysis), and to bring to light the concealed models that operate in this second-order, philosophical, activity itself.

str. 10-11:

Who can say how much suffering has been caused by the exuberant use of the organic model in politics, or the comparison of the State to a work of art, and the representation of the dictator as the inspired moulder of human lives, by totalitarian theorists in our own times? Who shall say how much harm and how much good, in previous ages, came of the exaggerated application to social relations of metaphors and models fashioned after the patterns of paternal authority, especially to the relations of rulers of States to their subjects, or of priests to the laity?

If there is to be any hope of a rational order on earth, or of a just appreciation of the many various interests that divide diverse groups of human beings – knowledge that is indispensable to any attempt to assess their effects, and the patterns of their interplay and its consequences, in order to find viable compromises through which men may continue to live and satisfy their desires without thereby crushing the equally central (p. 11) desires and needs of others – it lies in the bringing to light of these models, social, moral, political, and above all the underlying metaphysical patterns in which they are rooted, with a view to examining whether they are adequate to their task.

The perennial task of philosophers is to examine whatever seems insusceptible to the methods of the sciences or everyday observation, for example, categories, concepts, models, ways of thinking or acting, and particularly ways in which they clash with one another, with a view to constructing other, less internally contradictory and (though this can never be fully attained) less pervertible metaphors, images, symbols and systems of categories. It is certainly a reasonable hypothesis that one of the principal causes of confusion, misery and fear is, whatever may be its psychological or social roots, blind adherence to outworn notions, pathological suspicion of any form of critical self-examination, frantic efforts to prevent any degree of rational analysis of what we live by and for.

This socially dangerous, intellectually difficult, often agonising and thankless but always important activity is the work of philosophers, whether they deal with the natural sciences or moral or political or purely personal issues. The goal of philosophy is always the same, to assist men to understand themselves and thus operate in the open, and not wildly, in the dark.

Ideje totiž v dějinách hrají roli závažnou a tím škodlivější, čím méně je lidé analyzují.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, str. 167

Cílem života je život sám

Berlin se snažil zpochybnit determinismus: názor, že dějiny jsou předurčené a že svoboda volby je pouhou iluzí. Ten zbavuje člověka významu a individuální odpovědnosti …

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II, str.. 115

… ale vytváří prostor pro propagandu totalitních sil – těch samých, před nimiž s rodiči utekl a jejichž hrůzné dopady na lidi mohl zakusit v Sovětském svazu.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II, str. 119

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II – str. 98; III – str. 121-122, str. 124-126

Což si Berlin uvědomoval, obratem však zastáncům historické nevyhnutelnosti vytýkal, že si z nekonečně bohaté skutečnosti vybírají jen to, co se jim hodí.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, V, str. 142

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, p. 236

Nepřipouštějí nejen některá zkušenostní – empirická fakta, ale ani samotné testování, aby nemohly být vyvráceny jejich vlastní doktríny.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II, str. 105

Isaiah Berlin – Benjamin Disraeli and Karl Marx, str. 285-286

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, III, 120-121; IV, p. 137-139

Smysl „viny“, hříchu“, „hryzení svědomí“ …

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, III, str. 128

a pojem „lidské zodpovědnosti“, stále uplatňovaný v soudnictví, by ztratily smysl.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, III, str. 121

Dle Berlina se činy lidí a historických postav morálně posuzovat mají.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II, str. 118; III, str. 126-131.

Je tedy třeba rozlišovat nezpochybnitelná fakta od záležitostí individuální či kolektivní interpretace, i když mezi prvními a druhými, pokračuje Berlin ve Wittgensteinově duchu, neexistuje ostrá hranice.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, VI, str. 146-150

Ludwig Wittgenstein – On Certainty/ Über Gewißheit 231:

Wenn einer bezweifelte, ob die Erde vor 100 Jahren existiert hat, so verstünde ich das darum nicht, weil ich nicht wüßte, was dieser noch als Evidenz gelten ließe und was nicht.

If someone doubted whether the earth had existed a hundred years ago, I should not understand, for this reason: I would not know what such a person would still allow to be counted as evidence and what not.

Ludwig Wittgenstein – On Certainty 651:

Ich kann mich nicht darin irren, daß 12 x 12 = 144 ist. Und man kann nun nicht mathematische Sicherheit der relativen Unsicherheit von Erfahrungssätzen entgegenstellen. Denn der mathematische Satz wurde durch eine Reihe von Handlungen erhalten, die sich in keiner Weise von Handlungen des übrigen Lebens unterscheiden und die gleichermaßen dem Vergessen, Übersehen, der Täuschung ausgesetzt sind.

I cannot be making a mistake about 12×12 being 144. And now one cannot contrast mathematical certainty with the relative uncertainty of empirical propositions. For the mathematical proposition has been obtained by a series of actions that are in no way different from the actions of the rest of our lives, and are in the same degree liable to forgetfulness, oversight and illusion.

Dále Ludwig Wittgenstein – On Certainty 558

WIttgenstein ostatně rozmazal i hranici mezi pochybností nerozumnou a logicky nemožnou:

Ludwig Wittgenstein – On Certainty 454:

Es gibt Fälle, in denen der Zweifel unvernünftig ist, andre aber, in denen er logisch unmöglich scheint. Und zwischen ihnen scheint es keine klare Grenze zu geben.

There are cases where doubt is unreasonable, but others where it seems logically impossible. And there seems to be no clear boundary between them.

Wittgensteinovy práce Philosophical Investigations, The Blue and Brown Books a On Certainty obsahují další vysvětlení a jsou plná dalších názorných a příkladů.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, VII, str. 162

Pokud je každý člověk cílem, pak je jakýkoli pokus s ním manipulovat anebo donutit jej k něčemu ve jménu něčeho vyššího nesmyslný.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty III, str. 183-185

Z Rusů si Berlin vážil snad nejvíc aktivisty Alexandra Ivanoviče Gercena (1812-1870), který, byť svou současnost posuzoval velice kriticky, obával se i neméně zhoubných důsledků násilné revoluce a obětování lidí ve jménu něčího projektu světlé budoucnosti považoval za nesmyslné. Když je prý budoucnost ve hvězdách, nejjistějším faktem zůstanou leda ony zmařené životy nyní. Nejvyšším cílem života pro Gercena byl život sám.

Isaiah Berlin – Herzen and his Memoirs, str. 188-212, shrnutí na str. 211-212

Isaiah Berlin – The Pursuit of the Ideal, p. 16

(Také téma Berlinových rozborů Turgeněvova románu Otcové a děti, který sám Berlin přeložil do angličtiny)

Držet hubu, moji hrdinové!

Titul je od Karla Čapka – Bajky a podpovídky, V, str. 18 (1933)

Základní otázky politiky se v Berlinových úvahách točí kolem mezí lidské svobody: kdo koho, za jakých podmínek a do jaké míry může omezovat či donucovat?

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, str. 168-169 (Introductory words a I)

Na jedné straně lidé nemohou mít absolutní svobodu provádět, co se jim zlíbí, musejí brát ohled na druhé lidi, na společnost jako celek. Avšak osobní svobodě musí být přitom ponechán jednotlivce jistý prostor – jinak popřeme a znehodnotíme samotného člověka, jeho kvality, tvůrčí schopnosti i jeho umělecký výraz

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, I, str. 172-175.

Jenže směrodatní myslitelé na samotném Západě od antiky až do 20. století, bohužel, většinou takovýto kompromis nehledali a takto ani neuvažovali. Již v antice někteří jako Platón vytvářeli nebezpečné utopie, další mluvili o cíli (telosu), o směřování dějin k nějakému cíli, o předurčenosti (predestinaci), o Zjevení, o Boží obci, Stvořitelově plánu pro všechno a pro všechny, o Světovém duchu. Po temném a netolerantním středověku …

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, str. 117;

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century, VIII, str. 89;

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, II, str. 179-181

… další autoritáře oslnil pokrok přírodních věd. Obdobně jako ke znalosti zákonů matematiky a fyziky, (o jejichž základech se prý již nediskutuje) prý lidé již brzy dospějí i k exaktnímu poznání prý jen o málo složitějších zákonů psychologie, sociální vědy, historie, politiky. A pak na prognózy a řízení společnosti postačí sociální inženýři.

Isaiah Berlin – Historical Inevitability, II, str. 108-109

Tato proroctví padla na úrodnou půdu hlavně v zemích, v nichž lidé nikdy svobodu nezakusili.

Isaiah Berlin – The Bent Twig, str. 238-243 a další zmínky po Čtyřech esejích o svobodě i po Freedom and its Betrayal: Six Enemies of Human Liberty

Berlin se nebál tolik Angličana Thomase Hobbese, jehož teorie, snažící se zamezit násilí, nástup i mocného vládce umožňovala, ale svobodě a svědomí jednotlivců dopřávala alespoň malý prostor. Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, I, str. 173; VII, str. 210

Víc jej děsili teoretici typu Rousseaua, Hegela, Fichta, Marxe, kteří zároveň s proklamacemi o suverenitě lidu anebo s teoriemi o vývoji světového ducha či dialektického pohybu výrobních sil a vztahů stanovovali, čím člověk je a čím má být, co se s ním stane a neponechávali jeho svobodné volbě prostor vůbec žádný. Svoboda pak neznamená o moc víc než pochopit, jak svět nevyhnutelně funguje. Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, IV, str. 189;

Téma knihy: Isaiah Berlin – Freedom and its Betrayal: Six Enemies of Human Liberty

Berlin opakovaně připomínal, že již století před komunismem a nacismem německý židovský básník Heinrich Heine roku 1832 již tehdy v emigraci v Paříži, varoval Francouze, aby nepodceňovali moc idejí: výplody německých filosofů spojené s historickou záští a fanatismem mohou jednoho krásného obrátit Evropu v poušť.

Isaiah Berlin – Nationalism, str. 336:

I could go on: the poet Heine, addressing the French in the early years of the reign of Louis Philippe, saw that one fine day their German neighbours, spurred by a combination of historical memories and resentments with metaphysical and moral fanaticism, would fall upon them, and uproot the great monuments of western culture: ´Like early Christians, whom neither physical torture nor physical pleasure could break, restrained neither by fear nor greed´ these ideologically intoxicated barbarians would turn Europe into a desert.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, str. 167

Isaiah Berlin – The Bent Twig, str. 242

aj. – tohle citoval Berlin téměř při každé příležitosti

Ježek versus lišák

Ale jaká vlastně má být svoboda? Dle Berlinova ne zcela jasného a také zhusta kritizovaného rozlišování …

Isaiah Berlin – Liberty, Introduction – v tomto textu se Berlin vyrovnává s kritiky od str. 4 dále

Ian Harris – Berlin and his Critics

Murray N. Rothbard – Etika svobody, str. 263-266 – kritika Berlinova rozlišení

„negativní svoboda“ či „svoboda od“ znamená pro člověka možnost volně jednat a jít si za svým vlastním dobrem a štěstím vlastní cestou, aniž by byl omezován či ohrožován jinými.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, I, str. 169-170, 174

Pozitivní smysl slova svoboda je, „svoboda k“ znamená být někým, aktérem, svým vlastním pánem.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, II, str. 178-179.

Avšak i ve svobodném prostředí mnozí nemohou kvůli vlastní chudobě či ekonomické závislosti negativní svobodu patřičně využít. A právě na takové číhají agitátoři, kteří jim vysvětlí, že pravá „svoboda k“ má spočívat teprve v kmeni, rase, církvi, státu. Jejich pravé já bude spočívat v něčem vyšším, co jim sice volnost nedá, zato dá jejich životu smysl a umožní jim ve jménu ideálu zastrašovat, utiskovat a mučit jiné lidi.

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, II, str. 179-181;

Isaiah Berlin – Introduction, II, str. 36-37

Berlin význam pozitivní svobody uznával a šel, byť sám považovaný za liberála, dokonce tak daleko, že se v Británii zasazoval za méně elitářský školský systém.

Isaiah Berlin – Introduction, II, str. 45-46

Uznával, že hladového a zbědovaného člověka je třeba nejdříve ošatit a různé společnosti jsou schopny unést rozdílnou míru svobody. Trval však na tom, že jistá míra negativní svobody pro jednotlivce je nezbytná téměř vždy a nedá se za nic vyměnit. Samotné, byť i ušlechtilé přístupy těch, kteří, zejména v nesvobodných poměrech, nemohou získat, co chtějí, a tak se naučí chtít jen to, co získat mohou, ani těch kteří se negativní svobody dobrovolně vzdají ze solidarity s lidmi, kteří ji využívat nemohou, skutečnou politickou svobodu ještě neutváří.

Isaiah Berlin – Introduction, II, str. 30-42;

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, I, str. 171-172; III, str. 181-187

Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 43-47 (pasáž o tom, jak k těmto názorům dospíval

Berlin již jako teenager v Londýně)

Isaiah Berlin – The Hedgehog and the Fox, zejména str. 436-438

Isaiah Berlin – Two Concepts of Liberty, VIII, p. 217

… na přirozené lidské vazby, …

Berlin na mnoha místech kritizoval osvícence za příliš univerzální recepty na štěstí lidstva, které k přirozeným lidským vazbám a specifickým kulturám nepřihlížely

Berlin sám, přestože nebyl jednoznačně věřící, se za Žida považoval, do ortodoxních židovských synagog dvakrát ročně na svátky chodil a židovské svátky s rodinou a / nebo přáteli držel – Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 292-295

… má pěstovat osvícený skepticismus a chápat potřeby menšin.

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century, VIII, p. 92

Zla se dají odstranit reformou či revolucí, avšak lidé žijí především individuálními i skupinovými pozitivními cíli. Ty jsou zřídka předvídatelné a občas vzájemně neslučitelné, nicméně to nejlepší v životě lidí a národů většinou není přímo řízené shora.

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century, VIII, p. 93

Berlin těžko pozbude na aktuálnosti

Za mnoho příkladů třebas Roman Joch – Obrazoborectví v USA:

Zrovna tak – proč by na Malostranském náměstí nemohla být socha maršála Radeckého, když se tam to bývalé parkoviště tak krásně uvolnilo? Nebyl snad on taky součástí naší historie?

Je nějaký limit, za který bych nešel; tedy sochy, jež bych považoval za nepatřičné a hodné odstranění? Ano, totalitářů. Hitler, Stalin a ani Gottwald žádnou sochu nezaslouží. Ale sochy kohokoli dalšího z naší historie bych už nerušil.

[Poznámka autora: Tak stavět sochu maršálu Radetzky von Radetz, který v roli místodržícího postřílel 4000 Italů, kteří ve vlastní zemi chtěli žít po svém a ani ne o generaci později se za cenu další krve od oné nenáviděné habsburské rakouské okupace stejně osvobodili sami, je dle Romana Jocha dobré. Zato Kléma má smůlu, Jochovi se již tolik nelíbí.]

K tyranii, ponižování a vraždění lidí vede jakákoli autoritářská a neomylná instituce, jen co začne potlačovat pochybnosti, nepříjemné otázky, pálit knihy, vyžadovat po jiných slepou poslušnost a vynucovat vlastní dogmata. Ať se jedná o totalitní či vědeckou moderní utopii, o nacionalismus, o reakci, která odmítá šmahem veškeré výdobytky osvícenství či nekritickou náboženskou víru.

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century VI, str. 85-87; VIII, str. 88-89

Isaiah Berlin – The Counter-Enlightenment, str. 1-24, zejména závěrečné pasáže Isaiah Berlin – Final Retrospect, p. 328

Isaiah Berlin upozorňuje i na ultrakatolického teoretika De Maistra (1753-1821), který prý totalitním systémům 20. století dodal munici:

Isaiah Berlin – Joseph de Maistre and the Origins of Fascism, str. 91-174, zejména závěrečné pasáže

Nebezpečná je zkrátka víra ve vlastnictví té jediné pravé odpovědi na ústřední problémy ze strany neomylných ideologů.

Isaiah Berlin – Notes on Prejudice, str. 345-346

Isaiah Berlin – The Pursuit of the Ideal, str. 19

A v tom je Berlin v posledních padesáti letech, kdy konflikty a násilí namísto politických a sociálních ideologií stále větší měrou podněcují ideologie náboženské, aktuálnější.

Války nejen ze strany muslimů! Ostatně stovky miliónů muslimů ve světě tvoří menšiny a jsou diskriminováni.

Například Izraelská expanze 1967 – právě před 50 lety dala podnět k čím dál náboženštěji motivovanému odporu ze strany Palestinců i k rostoucímu fundamentalismu v Izraelců, kde pejzatí Židé předpisově oblečení tvoří například v Jeruzalémě většinu a již jen 21% tvoří sekulární Židé (i osobní zkušenost autora těchto řádků na místě) Izrael se stal laboratoří pro vývoj konceptu i praxe sebevražedných atentátníků – což je jeho specifický dar světu

válka v Severním Irsku – vypukla právě v roce 1968

Íránská islámská revoluce 1979

1988-1994 konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem

Vzepětí náboženského fundamentalismu ve Ferganské kotlině a povstání 2005, potlačené dnes již nebožtíkem uzbeckým prezidentem Islamem Karimovem

Války v bývalé Jugoslávii, po nichž moc místních a cizích náboženských vůdců i religiozita obyvatel vzrostla

Náboženské boje v Iráku od roku 2003

Proti onomu vzepětí náboženských citů nejsou imunní ani buddhisté v Barmě, kteří za poslední roky vyvraždili na tisíce muslimských Róhingů

Berlin vynášel víc svobodu než „demokracii“, jejíž zavádění, jak dnes vidíme ve světě, fundamentalismus a boje často podněcuje.

To je zřejmé z mnoha pasáží jeho spisů, výstižně o tom píše jeho životopisec

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 226-227:

The Lecture [Two Concepts of Liberty] was a strong defence of the liberty of the individual, rather than a defence of democratic government as such. Democratic self-government ´on the whole provide[s] a better guarantee´ of negative freedom than other regimes, but only ´on the whole´. A liberal might have to defend liberty (of, say, a minority) against a democratic tyranny. Such a conflict of values was intrinsic in modern political life.

A second conflict of values – between privacy and participation – ensued. Against the weight of the whole republican tradition, which had always made political participation and citizenship the redeeming area of human life, Berlin tacitly defended political quietism, or at last the liberty of those who wanted to keep out of politics. He was highly sceptical, therefore, about the idea held since Aristotle that men were ´political animals´. The desire to participate was simply the desire to be recognized by one´s own group, and the desire to belong. There was no reason to suppose that participation, the exercise of citizenship, improved human character. Politics was an inescapable element of human affairs, he argued, simply because human goals were in conflict. Politics was not an emancipatory activity, merely a necessary one.

Isaiah Berlin – Political Ideas in the Twentieth Century VII-VIII, p. 87-89

K místním zvláštnostem též: Arie M. Dubnov – Isaiah Berlin, str. 214-218

… Wilhelma von Humboldta, …

Isaiah Berlin – The Birth of Greek Individualism, str. 318

… Johna Stuarta Milla …

Isaiah Berlin – John Stuart Mill and the Ends of Life, p. 205-206:

He [John Stuart Mill] believed that if is neither rational thought nor domination over nature, but freedom to choose and to experiment that distinguished men from the rest of nature; of all his ideas it is this view that has ensured his lasting fame. By freedom he meant a condition in which men were not prevented from choosing both the object and the manner of their worship. For him only a society in which this condition was realized.

… Montesquieua.

Isaiah Berlin – Montesquieu (str. 130-161), p. 145:

There are few things more disliked by those who wish to improve the world than dispassionate description of the facts, …

Čech si po Berlinových výčtech apoštolů svobody může teprve uvědomit, jak relativně málo se u nás jak před „sametovou revolucí“ tak i po ní tito probírají a kolik času a energie se na našich školách a v diskusích naopak věnuje širokému spektru myslitelů duchovně-autoritářských, včetně aktivních a nestydatých nacistů.

Martin Heidegger, Carl Schmitt, asi před 12 lety se konalo během jednoho semestru jen na FFUK 5 přednáškových cyklů o Martinu Heideggerovi.

Co pěkného říkal tento německý filosof Martin Heidegger (1889-1976), kterého ve svých Dopisech Olze (dopis 127, str. 301) Václav Havel označil za „největšího filozofa našeho věku“?

Židovský myslitel Karl Popper (1902-1994) uprchl před nacismem až na Nový Zéland. Autor zcela nesdílí jeho peprná slova, nicméně má pochopení pro jeho postoj k Martinu Heideggerovi (1889-1976):

‚One Twentieth Century philosopher whom Popper hates most is Martin Heidegger. He had already voiced his displeasure with this philosopher in 1990, when we first visited him, and he displayed the same indignation again during our recent visit. As he told us, Heidegger (a German) dedicated in 1927 his main work Sein und Zeit (Being and Time) to his „beloved teacher“, Edmund Husserl (a Jew). When Hitler came into power, Heidegger, who in 1933 had become the Rector of the University of Freiburg, forbade Husserl to enter the University and also denied him any access to the university library. Finally, in 1941, when a new edition of Sein und Zeit came out, Heidegger took the dedication away, and only in 1950 or thereabouts did he add it back. Popper described all these angrily, calling Heidegger „a swine“. In his own words,
“I appeal to the philosophers of all countries to unite and never again mention Heidegger or talk to another philosopher who defends Heidegger. This man was a devil. I mean, he behaved like a devil to his beloved teacher, and he has a devilish influence on Germany. “

(Popper did not, however, mention another of Heidegger’s sycophantic misdemeanour: when Heidegger accepted the Rectorate of the University of Freiburg during Hitler’s ascendancy, he actually praised Hitler in his inaugural address.)
Not only did Popper find fault with Heidegger’s moral character, but also with his philosophy. As he put it bluntly, „One has to read Heidegger in the original to see what a swindler he was.“ For him, Heidegger’s philosophy is merely „empty verbiage put together in statements which are absolutely empty.“ ‚

Eugene Yue-Ching Ho; Originally published in Intellectus 23 (Jul-Sep 1992), pp. 1-5.

Carl Schmitt (1888-1985) https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Schmitt

Schmitt joined the Nazi Party on 1 May 1933.^[12] Within days, Schmitt was party to the burning of books by Jewish authors, rejoicing in the burning of „un-German“ and „anti-German“ material, and calling for a much more extensive purge, to include works by authors influenced by Jewish ideas.^[13] In July he was appointed State Councillor for Prussia by Hermann Göring and in November he became the president of the „Union of National-Socialist Jurists“. He also replaced Hermann Heller as professor at the University of Berlin,^[14] a position he would hold until the end of World War II. He presented his theories as an ideological foundation of the Nazi dictatorship, and a justification of the Führer state with regard to legal philosophy, particularly through the concept of auctoritas.

Six months later, in June 1934, Schmitt was appointed editor-in-chief of the Nazi newspaper for lawyers, the Deutsche Juristen-Zeitung („German Jurists‘ Journal“).^[15] In July he published in it „The Leader Protects the Law (Der Führer schützt das Recht)“, a justification of the political murders of the Night of the Long Knives with the authority of Hitler as the „highest form of administrative justice (höchste Form administrativer Justiz)“.^[16] Schmitt presented himself as a radical anti-semite and also was the chairman of a law teachers‘ convention in Berlin during October 1936,^[17] where he demanded that German law be cleansed of the „Jewish spirit (jüdischem Geist)“, going so far as to demand that all publications by Jewish scientists should henceforth be marked with a small symbol.

Jan Jandourek – Tomáš Halík, Ptal jsem se cest, p. 237-238:

Já patřím jednoznačně k těm Čechům, kteří mají k německé kultuře hluboce pozitivní vztah. Německá filozofie, teologie, křesťanská mystika, literatura, hudba a jiné projevy německého ducha obohatily Západ o obrovské hodnoty; s vděčností si uvědomuji, kolik myšlenek a inspirací jsem mohl z tohoto bohatství během let soukromého studia i osobních zkušeností načerpat.

Berlin na sklonku svého dlouhého života pokládal za velkého hrdinu ruského kritického akademika a disidenta Andreje Sacharova (1921-1989), zatímco pravoslavného spisovatele Alexandra Solženicyna (1918-2008) moc nebral.

David Herman – Isaiah Berlin Affirming: Letters 1975-1997:

The one non-literary Soviet figure who really mattered to Berlin was Sakharov. “Of course, Sakharov is my man,” he writes to the historian Arthur Schlesinger. He calls him, “the authentic noble liberal voice, very like Herzen’s – everything he says seems to me true, unanswerable and more simply and better put, braver and more moving, than any other voice in the world today.” The comparison with his beloved Herzen is Berlin’s ultimate compliment.
The next key place in Berlin’s personal landscape is Israel. Berlin was a lifelong and passionate Zionist. Not uncritical, especially in the dark years of Begin and Shamir. Again, he was curiously selective about the Israelis who really mattered to him. Weizmann, who Berlin had known when he was a young man, in London and then in wartime Washington, most of all. For Berlin Weizmann was a towering figure. Along with Churchill and Roosevelt he was one of the statesmen at the centre of his political life. They represented the three great causes of his youth: Zionism, the New Deal and the war against Fascism.

Except for Teddy Kollek, the charismatic mayor of Jerusalem, other Israelis make little impression in Affirming. Dayan, Sharon and Golda Meir are barely spear-carriers. Just a few references. Amos Oz, just one reference. David Grossman not even that. Israel mattered to Berlin, but we need to be careful about what kind of Israel.

Michael Ignatieff – Isaiah Berlin: A Life, str. 276

aj.

Ludwig Mises – Liberalismus – téma knihy, zejména I, 2 – str. 18-20

Berlin „cestu k prosperitě“ nehlásal, jeho ideály se nedají převést do lákavého politického hesla.

„Cesta k prosperitě“ bylo předvolební heslo ODS v roce 1992