Lidové noviny, sobota 30. července 2016, Orientace – Studovna, str. 22 / VI

Zdeněk Zacpal

 

Po každém větším teroristickém útoku se ozývají hlasy, vyzvedávající „Evropu“. Žádají obnovování „křesťanské tradice, kořenů.“ Nelimitují však zde rozhled Evropanů spíše naopak myšlenkové a duchovní bloky, zasévané jim do hlavy již téměř po dvě tisíciletí? V náhledu na to je užitečné zmínit následující jméno:  Američanka Elaine Pagelsová (*1943).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bůh neexistuje … – Ale jo!

Karikatura z francouzského časopisu Charlie Hebdo

Jsou-li totiž ony evropské kořeny podrobeny důkladnějšímu zkoumání, což učinila právě Pagelsová, vyjevuje se v nich potlačování svobody jednotlivců a pohrdání lidskými životy. Tedy procesy, které se až nápadně podobají nynějším islamistickým hnutím.

 

Stopy jiného křesťanství

„Pokud vyvoláte to, co je ve vás, zachrání vás to; neučiníte-li tak a ve vás to zůstane, zahubí vás to.“ Dnešní člověk takový výrok přiřkne nejspíš „zen-buddhistickému“ mnichu. Anebo že by se jednalo o klasika psychoanalýzy? Kdeže!

Výrok je součástí Tomášova evangelia, jehož starší vrstvy pocházejí zřejmě již z prvních desetiletí po ukřižování Krista. To spolu s 51 dalšími koptsky psanými texty, přeloženými vesměs z řečtiny, objevil v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí egyptský rolník Muhammad Alí. Personál nejstaršího kláštera v Egyptě zřejmě knihy kolem roku 370 ukryl poté, co arcibiskup z Alexandrie podobné spisy zakázal číst a nařídil jejich zničení.

Jejich české překlady začaly soustavně vycházet v nakladatelství Vyšehrad teprve před několika lety. Přitom přímo ideálním doplňkem k počinu Vyšehradu, ale i edičním typem jako takovým, jsou dosud nepřeložené spisy Elaine Pagelsové, nyní profesorky teologie na Princeton Univeristy. Zejména kniha, která pod titulem Gnostická evangelia (The Gnostic Gospels) vyšla již v roce 1979. Tento populární úvod do knihovny Nag Hammadí se stal bestselerem. Slovo „gnostický“, jímž jsou ono hnutí i texty označovány, je odvozeno od řeckého slova, označujícího vědění.

Elaine Pagelsová se již při dospívání v představitelích křesťanství zklamala. Hlavně když její přítelkyni usmrtilo auto a představitelé její evangelikální církve prohlásili, že nebohá holčička to má marné a je stejně zavržená, jelikož je Židovka. Pagelsová se toužila dopracovat ke „skutečnému křesťanství.“ Na Harvardu se zapojila do výzkumného týmu studujícího staré křesťanské texty. Očekávala křesťanství jednodušší a čistší – a ke svému překvapení zjistila, že různé skupiny křesťanů se tehdy svými náhledy na Ježíšovo poselství výrazně lišily a hnutí bylo daleko méně jednotné než dnes.

Stát se Kristem

Nejdříve dokončené ze čtyř kanonizovaných evangelií, tedy Markovo, bylo dle Pagelsové zřejmě dopsáno během neúspěšného židovského povstání proti Římanům a ničení Jeruzaléma, probíhajícího v letech 66-70 n.l. Ježíš v něm mimo jiné „předvídá“, že z velkých staveb Jeruzaléma nezůstane kámen na kameni a radí svým stoupencům, aby uprchli do hor. Po válkách a utrpení má přijít království Boží.

Oproti tomu v evangeliu Tomášově „království Boží“ není ani „místem“, ani očekávanou historickou událostí. Symbolizuje stav transformovaného vědomí a člověk do něj vstoupí dosažením sebepoznání. Text nepředepisuje, v co má člověk věřit, ale vyzývá jej k objevování toho, co leží skryto uvnitř něj samotného. Každý si má najít svou vlastní cestu.

Zatímco u Marka má poslední odpověď apoštol Petr, který označí Ježíše za Mesiáše, u Tomáše takováhle odpověď prozrazuje jen nižší stupeň porozumění. Vlastním přiznáním, že nedokáže připsat Ježíšovi žádnou specifickou roli, samo údajné Ježíšovo dvojče Tomáš překračuje vztah učedníka k mistru a připodobňuje se k němu. A text poskytuje nabídku: i ty, čtenáři, se staneš Kristem, rozpoznáš-li božské v sobě samém.

Druhořadé je svědectví i samotných apoštolů a Písma. Gnostici je vykládali rozmanitými způsoby. Nikdo jiný nemohl druhému říci, co má přesně dělat. Důkazem toho, že jednotlivec dosáhl poznání, gnóze, byla vidění, básně nebo hymny, vyvěrající z jeho vlastní jedinečné zkušenosti. Mnoho gnostiků sdílelo – oproti „pravověrnému“ křesťanství – přesvědčení, že uvnitř lidské psýchy se nachází potenciál jak pro osvobození, tak pro ničení, a tudíž už proto by se člověk měl snažit s pomocí vlastního rozumu o poznání své psýchy. Jiné texty nálezu popisují stádia dosahování poznání, během nichž se zasvěcovaný učí vlastní vnitřní síle pomocí meditativních technik, zahrnujících navozování vizí, intonaci zpěvů i vydávání zvuků. Autor „Svědectví pravdy“ upozorňuje, že starozákonní Stvořitel a Zákonodárce, nařizující lidem se množit, je pravým protikladem evangelií.

Mnozí gnostici představu despotického a čistě mužského Boha odmítali. Učitel Justinus popisuje hrůzu a úzkost Pána, když přišel na to, že není jediným vládcem Vesmíru. Nicméně jeho šok se postupně proměňoval v údiv a nakonec rád přijímal to, co jej Moudrost naučila. A dodává: To je smysl ponaučení: Strach Pána je počátkem Moudrosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svatá moudrost v podobě ženy. 16. století, Muzeum ve Vologdě, Rusko

Janovo evangelium bylo napsáno jako odmítavá reakce na učení skupin souvisejících s Tomášovým evangeliem, hlásajícím, že Boží světlo svítí v Ježíši, ale také, přinejmenším potenciálně, v každém člověku. Zatímco pro evangelisty Matouše, Marka a Lukáše byl Ježíš v kontextu tehdejší titulatury pouhým Božím služebníkem, pro Jana byl Bohem v lidské podobě. Církevním hodnostářům se pochopitelně nejvíc zamlouvalo evangelium Janovo a nejméně Tomášovo. Vyhovovalo jim však i Lukášovo: to zase akcentovalo roli jedenácti apoštolů, kteří se prý jako jediní stali svědky i samotného tělesného vzkříšení Krista a tudíž oni sami – a samozřejmě i jimi designovaní nástupci – musejí v církvi navždy být nezpochybnitelnou vůdčí autoritou.

 

 

Jen pro ten dnešní den

Ani řádná účast na bohoslužbách a církevním životě neuchránila odlišné skupiny před útoky ze strany ortodoxních – pravověrných křesťanů. Svatý Ireneus (+ 304) měl spadeno na duchovního Valentina, který nezakázal svým stoupencům navštěvovat pohanské slavnosti i s rodinou a přáteli. A nemohl přijít na jméno svému kolegovi a konkurentovi, valentinskému učiteli Marcusovi. Nazýval jej svůdcem, připravujícím prý zvláštní afrodiziaka k vábení mnoha žen, „které byly jím poskvrněny a naplněny vášní k němu“. Když však má biskup Ireneus popsat ony techniky svádění, je nabíledni, že stejně mluví jen metaforicky. Vadí mu, že ono valentinovské učení, vzývající milost, božskou matku, přitahuje ženy, které se u konkurence mohly aktivně projevovat, zatímco v jeho vlastní církvi byly naopak stále více vytlačovány na okraj.

Pravda, Valentinovi stoupenci neuznávali umělé překážky kontaktů mezi ženami a muži, praktikovali naprostou rovnost příslušníků obou pohlaví a komukoli příchozímu udělovali polibek míru. Při každém setkání každý, včetně žen, si mohl vytáhnout svou funkci či roli a zahrát si pak ve shromáždění na kněze, proroka a dokonce i biskupa – ale jen pro tento den! Při dalším setkání došlo k losování novému, aby prý lidé své duchovní hodnosti nebrali příliš vážně a vzájemně si nezáviděli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Oldřich Nový a Adina Mandlová ve filmu Kristián (1939)

Ortodoxnější Tertullian (okolo 160 – 220) tyto praktiky napadl: „Jak frivolní, světské, pouze lidské, bez autority, bez disciplíny (…) každý má rovný přístup, spolu svorně naslouchají, modlí se – dokonce i pohané, pokud nějaký náhodou přijde.“ Smysl pro humor postrádaI i Ireneus, který zase nemohl vystát, že mezi tehdejšími křesťany obíhaly až tucty evangelií – doslova radostných zvěstí. Většinu jich zakázal. Jaké měl důvody? Stejně jako existují čtyři větry, čtyři světové strany a čtyři pilíře, které drží oblohu, aby nespadla, tak budou napříště pouze čtyři evangelia. A dost! Krom toho předepsal, jak jedině se smějí vykládat. Svatý Klement Římský, v pořadí třetí papež, ve svém listu již z roku asi 96 n. l. (!), uprostřed pronásledování, varuje své vlastní souvěrce, že každý, kdo odmítne ohnout krk a nepodřídí se církevním vůdcům, bude ztrestán smrtí.

Co bylo vůbec tak přitažlivé na ortodoxních křesťanech, že se k nim v antickém Středomoří přidávalo tolik lidí, i když tím riskovali a často končili v aréně? Inu, oni křesťané projevovali sebekázeň, snášeli smrt povzneseně a dávali lidem naději. Na rozdíl od pohanských kultů, divadel a lázní nabízeli své služby a pomoc zdarma lidem chudým, potřebným, stiženým neštěstím i epidemiemi. Budou tak nenadále obdarovaní lidé, jinak stíhání protivenstvími, mít problém odříkat vyznání víry, jehož formě a obsahu stejně nerozumějí? Ti si kritiku odpustí…

 

O svobodu se ani nepokoušejte!

Tertullian se za pronásledování křesťanů holedbal: „Křižujte nás, mučte, trestejte, ničte nás! (…) Čím víc nás kosíte, tím více nás je. Krev křesťanů je semenem.“ Gnostický autor „Svědectví pravdy“ varuje, že pokud si Bůh ortodoxních křesťanů takto žádá lidské oběti, stává se – jak to překládá Elaine Pagelsová – kanibalem.

Satana – zprvu anděla, posla a u Mojžíše i Jóba ještě jednoho z Božích služebníků – pojali zcela negativně již nesmiřitelní esejci (členové asketického apokalyptického mesianistického hnutí antického judaismu, které vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 – pozn. red.) a začali jeho jménem démonizovat všechny své odpůrce uvnitř židovského národa. Evangelista Marek k němu řadil naopak odpůrce Ježíše, první křesťané Římany, později vůdcové rostoucí církve i křesťany s jinými názory. A totéž schéma dělení všech lidí jen na bezvýhradné stoupence nebo zavilé nepřátele, dodává Pagelsová, pak oživil – i s onou apokalyptickou vizí – komunista Karl Marx.

Možnost nezávislého duchovního růstu a povznesení ortodoxní křesťané časem nejen popírali, ale energicky potlačovali komunity a jednotlivce, kteří se o to pokoušeli. Svatý Augustin (354 – 430) nevěřil, že někdo jiný dokáže zvládat vlastní sexuální pudy, když on sám ne, a pranýřoval ty, kteří se s jeho problémy potýkat nemuseli, jako pokrytce. Logicky vadným způsobem tak vyloučil schopnost člověka vládnout sobě samému. Samotná Adamova touha po ovoci ze stromu poznání a po ovládnutí vlastní vůle byla kořenem hříchu celého lidstva proti Bohu, neboť duše, která si cení vlastní svobody, prý svévolně opustila Nejvyššího. Biskupovi Augustinovi se podařilo přimět mnoho biskupů a několik císařů k potlačení církví, jež se klonily se ke starším tradicím křesťanské svobody. Zpočátku prý chtěl konkurenční Donatisty přesvědčit po dobrém, ale pak mu nezbylo, než se obrátit ke světským úřadům, pokutám, trestům, odstraňování z veřejných úřadů, dále k zákazu svobodné diskuse, vyhnání donatistických biskupů a nakonec k fyzickému násilí.

Zvítězila hierarchická podoba křesťanství, která v honbě za totálním ovládnutím světa sice vzala obyčejným lidem pravomoci, zato jim snížila laťku duchovna a vyžadovala jen vyznání kréda, rituál křtu, účast na mši svaté a hlavně poslušnost kléru.

V dnešní době dávají knihy Elaine Pagelsové čtenáři nahlédnout, jak jsou „evropské kořeny“ a jimi šermující historičtí i současní samozvaní zachránci „západní civilizace“ militantní formě islámu vlastně dost podobní.

Elaine Pagelsová obdržela od Prezidenta Obamy dne 22.9.2016 „National Humanities Medal“

 

Rozmazání hranic

Elaine vyzvedává, že ony gnostické texty směřují k láskyplnému soucitu s bližními, ale obává se, že pokud by se byli prosadili jejich méně organizovaní nositelé, nic z křesťanství by se možná nedochovalo. Proti tomuto jejímu závěru se dají vznést silné námitky: rozmanité školy buddhismu, které jiné směry ani sebe navzájem nevyhlazovaly, uchovaly dohromady i jednotlivě o Buddhovi mnohem více spisů a informací než křesťané o Kristu.

Katolíci si mohou být jisti, že gnostické texty budou v rozporu s takřka celou jejich tradicí. Vezme-li však katolická (= obecná, univerzální) církev za slovo svůj vlastní název a přihlédne-li ke své historické schopnosti absorbovat výrazněji pohanštější obyčeje i mocenské metody starého Říma, neměl by pro ni být problém obsáhnout tradice téměř současníků Ježíše Krista, kteří mu byli bezpochyby blíž. A berou-li evangelické církve vážně své jméno i učení o Kristu jako jediném knězi, měly by studovat Tomášovo evangelium víc než „věroučné“ formule z „církevních“, o stovky let pozdějších koncilů. Ty přece zabíjejí, zatímco duch oživuje.

Potíž je v tom, že jakkoli si ony texty a příslušné duchovno mohou nárokovat přízvisko „křesťanské“ větším právem, než mnohé zaběhnuté praktiky „křesťanských církví“, budou spíše než je připomínat kouzelné a humorné příběhy východoasijských buddhistických či taoistických postav. Může dojít k rozmazání hranic mezi náboženstvími.

Na druhé straně platí dnešní svět za udržování těchto hranic sektářskými boji. A velká část lidí planety nejen v islámském prostředí musí kvůli tlaku okolí, ba i pro zachování holého života v rozporu s „Tomášem“ pokrytecky vyznávat něco, čemu nevěří, a vlastní svědomí i nevědomí tím potlačovat.

 

Bývalá muslimská čtvrť v Barmě / Myanmaru, kterou vypálili tamní buddhisté

 

JDE TO I JINAK: Pastorka Moravské církve (Moravian Church) Amy Gohdes Luhmann z Minnesoty rozvíjí učení české Jednoty bratrské: Řídíme se zásadou: „V podstatných věcech jednotu, v nepodstatných věcech svobodu a ve všech věcech lásku.“  Ona svoboda znamená, že víra v kréda ani konfesionální prohlášení není podmínkou členství v Moravské církvi. I když ctíme stará kréda jako nebojácná vyjádření víry, jsou pro nás spíše příklady než požadavky víry. Nevěříme, že v Písmu je obsažen specifický systém doktrín. Proto rozmanitost individuálních názorů a interpretací vítáme a odmítáme argumentaci mystérii, údajně nedosažitelnými lidským rozumem. Věříme, že nás dostatečně stmelují bytostná křesťanská přesvědčení; jejich zužování není nutné a může být zkázonosné.

We follow the motto “In essentials unity, in nonessentials liberty, and in all things love.” “In nonessentials liberty” means that there are no creeds or confessional statements which you must believe to be a part of the Moravian Church. Although we respect the ancient creeds as fearless expressions of faith, and use these creeds in worship, they are more like examples than requirements for belief. We do not believe there is a specific doctrinal system contained in scripture. For that reason we welcome a diversity of individual belief and interpretation and discourage argument about mysteries impenetrable to human reason. We believe that the essential Christian beliefs are enough to unify us; it is not necessary and may be destructive to get more specific.

Amy Gohdes Luhmann, Main Street Moravian Church, Northfield, MN

 

 

Citovaná literatura

 Bible, Ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1979

 

Elaine Pagels (1943-) – The Gnostic Gospels, Random House – Vintage Books (1979) 1981, 215 str., ISBN 0-394-74043-3

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, Weidenfeld & Nicholson, London, 1988, ISBN 0-297-79326-8

Elaine Pagels – The Origin of Satan, Random House, New York, 1995, ISBN 0-679-40140-7

Elaine Pagels – The Gnostic Paul: Gnostic Exegesis of the Pauline Letters, Continuum, London-New York, 1992, ISBN 1-56338-039-0

Thich Nhat Hanh – Živý Buddha, Živý Kristus (Living Buddha, Living Christ), přeložila Zuzana Hulvová, Pragma, 1996, ISBN 80-7205-053-2: Elaine Pagels – Předmluva, str. 15-23

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, Random House Inc., Westminster, Maryland, 2003, ISBN: 978-0-375-50156-2

Adam Gopnik – The Big Reveal: Why does the Bible end that way? The New Yorker, March 5, 2012 http://www.newyorker.com/arts/critics/books/2012/03/05/120305crbo_books_gopnik

 

http://en.wikipedia.org/wiki/Elaine_Pagels

 

http://www.gnosis.org/naghamm/nhl.html

 

Překlady Rukopisů z Nag Hammádí do angličtiny – http://www.gnosis.org/naghamm/nhl.html

 

České překlady Rukopisů z Nag Hammádí (přehled dosavadních překladů):

 

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Vyšehrad, Praha, 2008, ISBN 978-80-7021-875-4:

Tomášovo evangelium              str. 63-182        NHC II/2

Filipovo evangelium                 str. 183-205      NHC II/3

Podstata archontů                    str. 207-227      NHC II/4

O původu světa                          str. 229-268      NHC II/5

Výklad o duši                             str. 269-283      NHC II/6

Tomášova kniha                       str. 285-299      NHC II/7

 

Rukopisy z Nag Hammádí 2, Vyšehrad, Praha, 2009, ISBN 978-80-7429-017-6

Hrom: dokonalá mysl               str. 41-59          NHC VI/2

Porozumění naší velké moci   str. 61-73          NHC VI/4

Melchisedek                                str. 75-101        NHC IX/1

Nórea                                            str. 103-116      NHC IX/2

Svědectví pravdy                         str. 117-148      NHC IX/3

 

Rukopisy z Nag Hammádí 3, Vyšehrad, Praha, 2010, ISBN 978-80-7429-142-5

Požehnaný Eugnóstos              str. 87-101        NHC III/3

Moudrost Ježíše Krista             str. 102-147      NHC III/4

Zjevení Adamovo                     str. 149-180      NHC V/5

 

Ve Vyšehradu vyšlo také:

Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I, uspořádal Jan A. Dus, Vyšehrad, Praha, 2006, ISBN 80-7021-839-8

Filipovo evangelium                 str. 209-224      NHC II/3

Tomášovo evangelium              str. 77-153        NHC II/2

Rozhovor se Spasitelem           str. 167-176      NHC III/5

 

Příběhy apoštolů: Novozákonní apokryfy II, uspořádal Jan A. Dus, Vyšehrad, Praha, 2007, ISBN 80-7021-858-7

Skutky Petra a dvanácti apoštolů str. 83-100     NHCVI/1

 

Proroctví a apokalypsy: Novozákonní apokalypsy III, uspořádal Jan A. Dus, Vyšehrad, Praha, 2007, ISBN 978-80-7021-814-3

Zjevení Pavlovo                       str. 475-478      NHC V/2

První zjevení Jakubovo             str. 479-484      NHC V/3

Druhé zjevení Jakubovo            str. 485-492      NHC V/4

Zjevení Petrovo                                    str. 493-498      NHC VII/3

(NHC je zkratka Nag Hammadi Codices)

 

J.P. Migne – Patrologiæ Cursus Completus

Patrologiæ Græcæ Tomus I: S. Clemens Romanus, Paris, 1886

– Epistola ad Corinthios (str. 199-347),

Patrologiæ Latinæ Tomus I: Tertullian, Paris, 1878

–  Apologeticus Adversus Gentes pro Christianis (str. 304 – 604)

Patrologiæ Latinæ Tomus II: Tertullian, Paris, 1879

–  Liber de Præscriptionibus (str. 9-92)

Patrologiæ Latinæ Tomus VII: S. Irenæus, Paris, 1882

–  Adversus Hæreses : Libri Quinque (str. 431-1224)

http://www.newadvent.org/fathers/0103.htm

http://www.tertullian.org/articles/reeve_apology.htm

Tertullianus: Obrana křesťanů – Apologeticum,  in : Čtvrtá patristická čítanka (Teologické studie), přeložil a poznámkami opatřil Josef Novák, Praha: Česká katolická charita, 1987

Aurelius Augustinus: O Boží obci I-II. Přel. Julie Nováková. 2. vyd. Karolinum, Praha, 2007, ISBN: 978-80-246-1284-3

The Epistle of Ignatius to the Smyrnaeans http://www.newadvent.org/fathers/0109.htm

Hippolytus – Vymítání všeho kacířstva, Bibliotheca Gnostica, Praha, 1997, ISBN 80-902072-2-7

 

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: Dešifrování duchovního poselství aramejského Ježíše, DharmaGaia, Praha, 1. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-97-7

 

Jiří Gruber – Evangelický katechismus pro mládež i dospělé, skupiny i jednotlivce, Kalich, Praha, 2004, ISBN 80-7017-961-9

 

Tomáš Garrigue Masaryk – Světová revoluce: Za války a ve válce, Čin, Praha, 1938

úryvek Roma Aeterna II, 11, str. 38-41

 

Karel Čapek – Kniha apokryfů, Primus, Praha 2000, ISBN 80-86207-09-9: Pilátovo krédo

 

http://www.csmonitor.com/World/Middle-East/2012/1212/Insulting-religion-Blasphemy-sentence-in-Egypt-sends-a-chill

 

Citace a odkazy

Vyvoláte-li, co je ve vás, zachrání vás to; neučiníte-li tak a zůstane to ve vás, zahubí vás to. Dnešní člověk si řekne, že takový výrok bude pocházet nejspíš od nějakého výstředního východoasijského mnicha. Anebo že by se jednalo o nějakého klasika psychoanalýzy 20. století?

citováno z: Elaine Pagels – Gnostic Gospels, str. xiii-xiv; str. 152:

Jesus said: „If you bring forth what is within you, what you bring forth will save you. If you do not bring forth what is within you, what you do not bring forth will destroy you.“

citováno z: Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 68:

„If you bring forth what is within you, what you bring forth will save you, what you do not bring forth will destroy you.“

český překlad – Rukopisy z Nag Hammádí I, Tomášovo evangelium, Logion 70, 45,29b – 33, str. 156:

Ježíš řekl:

To, co máte v sobě, vás zachrání,

když to zplodíte ze sebe.

Když to v sobě nemáte,

to, co v sobě nemáte, vás zahubí.

 

Ale kdeže. Výrok je součástí Tomášova evangelia, jehož starší vrstvy pocházejí zřejmě z prvních desetiletí po ukřižování Krista. To spolu s 51 dalšími koptsky psanými texty, přeloženými vesměs z řečtiny, objevil v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí egyptský rolník Muhammad Alí. Personál nejstaršího kláštera v Egyptě zřejmě knihy kolem roku 370 našeho letopočtu ukryl poté, co arcibiskup z Alexandrie podobné spisy zakázal číst a nařídil jejich zničení.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. xi-xxviii

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 69

 

Jejich české překlady začaly soustavně vycházet v nakladatelství Vyšehrad teprve v roce 2008.

viz výše – citovaná literatura

 

Přitom kniha americké profesorky Elaine Pagelsové, nazvaná Gnostická evangelia (The Gnostic Gospels), podávající populární úvod do knihovny Nag Hammadí již roku 1979, se stala bestselerem a obdržela několik literárních cen. I když ji kupříkladu Modern Library vyhodnotila jako jednu ze sta nejlepších knih 20. století, nebyla od Pagelsové přeložena do češtiny žádná kniha – …

http://en.wikipedia.org/wiki/Elaine_Pagels

Pagels‘ study of the Nag Hammadi manuscripts was the basis for The Gnostic Gospels (1979), a popular introduction to the Nag Hammadi library. It was a best seller and won both the National Book Award in one-year category Religion/Inspiration [a] and the National Book Critics Circle Award. Modern Library named it one of the 100 best books of the twentieth century.

 

… – až na předmluvu ke knize Živý Buddha živý Kristus od původně jihovietnamského buddhistického mnicha jménem Thich Nhat Hanh.

Elaine Pagels – Předmluva, str. 15-23, in: Thich Nhat Hanh – Živý Buddha, Živý Kristus (Living Buddha, Living Christ), přeložila Zuzana Hulvová, Pragma, 1996

http://en.wikipedia.org/wiki/Elaine_Pagels:

Pagels is the main notable modern advocate for a connection between Buddhism and the third and fourth Century Christian sects which were called „Gnostics“ by early Christian heresiologists. Pagels‘ views were published in 1979, including a call for a comparative study of the Nag Hammadi tractates and Buddhist sources. A response came in papers from The Eastern Buddhist Society (1981), but without any further development over the next thirty years. 

 

Slovo „gnostický“, jímž jsou ono hnutí i texty označovány, je odvozeno od řeckého slova, označujícího vědění.

Ale kvůli nedorozuměním termín „gnostický“ autorka užívá čím dál tím méně

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 33

 

Elaine Pagelsová se již při dospívání v představitelích křesťanství zklamala. Hlavně když její přítelkyni usmrtilo auto a představitelé její evangelikální církve prohlásili, že nebohá holčička to má marné a je stejně zavržená, jelikož je Židovka.

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 31

 

Elaine toužila dopracovat se ke „skutečnému“ původnímu křesťanství. Na Harvardu se zapojila do výzkumného týmu, studujícího ony senzační rukopisy. Očekávala křesťanství jednodušší a čistší – a ke svému překvapení zjistila, že různé skupiny křesťanů se tehdy svými náhledy na Ježíšovo poselství lišily velice výrazně a hnutí bylo daleko méně jednotné než dnes.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 151-152

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 31-34

 

Stát se Kristem

Nejstarší ze 4 kanonizovaných evangelií, Markovo evangelium, bylo zřejmě dopsáno až během anebo po neúspěšném židovském povstání proti Římanům a ničení Jeruzaléma,  probíhajícího v letech 66-70 n.l. Ježíš v něm mimo jiné „předvídá“, že z velkých staveb Jeruzaléma nezůstane kámen na kameni a radí svým stoupencům, aby uprchli do hor. 

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 8-10

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 48

Marek 13, 1-37

Obdobně Janovo zjevení je dle Pagelsové zakódovaným záznamem událostí z konce prvního století našeho letopočtu: Adam Gopnik – The Big Reveal: Why does the Bible end that way?

 

Po válkách a utrpení má přijít království Boží.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 70

Marek 13, 1-37

 

Oproti tomu v Tomášově evangeliu „království Boží“ není „místem“ ani očekávanou historickou událostí. Symbolizuje stav transformovaného vědomí a člověk do něj vstoupí dosažením sebepoznání.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 154-155

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 70-71

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Tomášovo evangelium, Logion 3, 32,19b – 33,5a, str. 93-94(-95):

Ježíš řekl:

Když vám ti, kteří vás vedou, říkají:

„Hle, království je v nebi,“

pak vás předejdou ptáci.

Když vám říkají: „Je v moři,“

předejdou vás ryby.

Ale království je ve vás a mimo vás.

Když poznáte sebe, budete poznáni

a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha.

Když však sebe nepoznáte,

přebýváte v chudobě a sami jste chudobou.

 

Text nepředepisuje, v co má člověk věřit, ale vyzývá jej k objevování toho, co leží skryto uvnitř něj samotného.

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 32

 

Každý má najít svou vlastní cestu.

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 53-54

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 158-159:

The disciple who comes to know himself, can discover, then, what even Jesus cannot teach. The Testimony of Truth says that the gnostic becomes a „disciple of his [own] mind,“ discovering that his own mind „is the father of the truth.“ He learns what he needs to know by himself in meditative silence. Consequently, he considers himself equal to everyone, maintaining his own independence of anyone else´s authority: „And he is patient with everyone; he makes himself equal to everyone, and he also separates himself from them.“ Silvanus, too, regards „your mind“ as „a guiding principle.“ Whoever follows the direction of his own mind need not accept anyone else´s advice:

Have a great number of friends, but not counselors. … But if you do acquire [a friend], do not entrust yourself to him. Entrust yourself to God alone as father and as friend.

Finally, those gnostics who conceived of gnosis as a subjective, immediate experience, concerned themselves above all with the internal significance of events. Here again they diverged from orthodox tradition, which maintained that human destiny depends upon the events of „salvation history“ – the history of Israel, especially the prophets´ predictions of Christ and then his actual coming, his life, and his death and resurrection.

 

Zatímco u Marka má poslední odpověď apoštol Petr, který označí Ježíše za Mesiáše, u Tomáše takováhle odpověď prozrazuje jen nižší stupeň porozumění. Vlastním přiznáním, že nedokáže připsat Ježíšovi žádnou specifickou roli, samo údajné Ježíšovo dvojče Tomáš překračuje vztah učedníka k mistru a připodobňuje se k němu. A text poskytuje nabídku: i ty, čtenáři, se staneš Kristem, rozpoznáš-li božské v sobě samém.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 157:

Gnostic sources often do depict Jesus answering questions, taking the role of teacher, revealer, and spiritual master. But here, too, the gnostic model stands close to the psychoterapeutic one. Both acknowledge the need for guidance, but only as a provisional measure. The purpose of accepting authority is to learn to outgrow it. When one becomes mature, one no longer needs any external authority. The one who formerly took the place of a disciple comes to recognize himself as Jesus´ „twin brother.“

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 71-73, str. 73:

The Gospel of Philip makes the same point more succintly: one is to „become not a Christian, but a Christ,“ This, I believe, is the symbolic meaning of attributing the Gospel of Thomas to Jesus „twin brother.“ In effect, „You, the reader, are the twin brother of Christ“ when you recognize the divine within you.

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Tomášovo evangelium, Logion 70, 34,30b – 35,14a, str. 106(-108):

Ježíš řekl svým učedníkům:

Srovnejte mne s někým a řekněte mi, komu jsem podoben.

Šimon Petr mu řekl:

Jsi podoben spravedlivému andělu.

Matouš mu řekl:

Jsi podoben moudrému filozofovi.

Tomáš mu řekl:

Mistře, má ústa nemohou vyjádřit, komu jsi podoben.

Ježíš řekl:

Nejsem tvůj mistr, protože jsi pil z tryskajícího pramene,

který jsem já sám odměřil, a opil jsi se.

A vzal ho, poodešel a řekl mu tři slova.

Když Tomáš přišel ke svým druhům, ptali se ho:

Co ti Ježíš řekl?

Tomáš jim pověděl:

Když vám řeknu jedno ze slov, která mi řekl,

vezmete kameny a budete je na mě házet,

a z těch kamenů vyjde oheň a spálí vás.

 

Druhořadé je svědectví i samotných apoštolů a Písma, které „gnostici“ vykládali volně, rozmanitými způsoby. Nikdo jiný nemohl druhému říci, co má přesně dělat. Důkazem toho, že jednotlivec dosáhl poznání, gnóze, byla vidění, básně hymny, vyvěrající z jeho vlastní a jedinečné zkušenosti.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 173, mj.:

Although, as the great British scholar Arthur Darby Nock has stated, gnosticism „involves no recoil from society, but a desire to concentrate on inner well being,“ the gnostic pursued an essentially solitary path. According to the Gospel of Thomas, Jesus praised this solitude: „Blessed are the solitary and the chosen, for you will the Kingdom. For you are from it, and to it you will return.“

            This solitude derives from the gnostics´ insistence on the primacy of immediate experience. No one else can tell another which way to go, what to do, how to act. The gnostic could not accept on faith what others said, except as provisional measure, until one found one´s own path, „for,“ as the gnostic teacher Heracleon says, „people at first are led to believe in the Savior through others,“ but when they become mature „they no longer rely on mere human testimony,“ but discover instead their own immediate relationship with „the truth itself.“ Whoever follow secondhand testimony – even testimony of the apostles and the Scripture – could earn the rebuke Jesus delivered to his disciples when they quoted the prophets to him: „You have ignored the one living in your presence and have spoken (only) of the dead.“ Only on the basis of immediate experience could one create the poems, vision accounts, myths, and hymns that gnostics prized as proof that one actually has attained gnosis.

 

Mnoho gnostiků sdílelo se současnou psychoterapií – oproti ortodoxnímu křesťanství – přesvědčení, že uvnitř lidské psýchy se nachází potenciál jak pro osvobození, tak ničení, a již proto by se člověk měl snažit s pomocí vlastního rozumu o její poznání.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 150-153, mj. str. 151-152:

How – or where – is one to seek self-knowledge? Many gnostics share with psychotherapy a second major premise: both agree – against orthodox Christianity – that the psyche bears within itself the potential for liberation or destruction. Few psychiatrists would disagree with the saying attributed to Jesus in the Gospel of Thomas … [Autorka dále cituje ono v úvodu článku uvedené Logion 70]

str. 144:

The Gospel of Thomas relates that when the disciples asked Jesus where they should go, he said only, „There is light within a man of light, and it lights up the whole world. If he does not shine, he is darkness.“ [38.4-10] Far from legitimizing any institution, both sayings direct one instead to oneself – to one´s inner capacity to find one´s own direction, to the „light within.“

str. 148:

Many gnostics, then, would have agreed in principle with Ludwig Feuerbach, the nineteenth-century psychologist, that „theology is really anthropology“. … Some who seek their own interior direction, like the radical gnostics, reject religious institutions as a hindrance to their progress. Others, like the Valentinians, willingly participate in them, although they regard the church more as an instrument of their own self-discovery than as the necessary „ark of salvation.“

str. 149:

Many gnostics, on the contrary, insisted that ignorance, not sin, is what involves a person in suffering. The gnostic movement shared certain affinities with contemporary methods of exploring the self through psychotherapeutic techniques. Both gnosticism and psychotherapy value, above all, knowledge – the self-knowledge which is insight. They agree that, lacking this, a person experiences the sense of being driven by impulses he does not understand.

Evangelium pravdy, 17.10-16; 28.16-17; 29.2-6; 29.8-30.12; 21.35-36; 24.32-25.3

Rozhovor se Spasitelem 134.1-22

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Tomášovo evangelium, Logion 70, 45.30-33; 33.11-13 (citováno výše)

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Tomášova kniha 138, str. 291; NHL 189:

Neboť ten, kdo nezná sebe, nezná nic, ale ten, kdo zná sebe sama, už dosáhl poznání hlubiny všeho.

Rukopisy z Nag Hammádí 1, Tomášovo evangelium, Logion 28, 38,20b – 31a, str. 122

Poučení Silvánova, 88.24-92.12

 

Jiné texty nálezu popisují stádia dosahování poznání, během nichž se zasvěcovaný učí vlastní vnitřní síle pomocí meditativních technik, zahrnujících navozování vizí, intonaci zpěvů i vydávání zvuků.

Řeč o osmém a devátém, 52-63

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 163-166, mj. str. 163:

Yet several of the sources discovered at Nag Hammadi do describe techniques of spiritual discipline. Zostrianos, the longest text in the Nag Hammadi library, tells how one spiritual master attained enlightenment, implicitly setting out a program for others to follow. Zostrianos relates that, first, he had to remove from himself physical desires, probably by ascetic practices. Second, he had to reduce „chaos in mind,“ stilling his mind with meditation. Then, he says, „after I set myself straight, I saw the perfect child“ – a vision of the divine presence. … There, /in the desert/ Zostrianos relates, he first received a vision of „the messenger of knowledge of the eternal Light,“ and went on to experience many other visions, which he relates in order to encourage others: …

str. 164:

/The discourse of the Eight and the Ninth/ Now that he is ready to go beyond vicarious knowledge, the two join in prayer „to the perfect, invisible God to whom one speaks in silence.“ The prayer moves into a chant of sacred words and vowels: „Zoxathazo a ōō ēē ōōō ēēē ōōōōōōōōōōōō ōōōōōō uuuuuu ōōōōōōōōōōōō ōōō Zozazoth.“ After intoning the chant, the teacher prays, „Lord … acknowledge the spirit that is in us.“ Then he enters into an ecstatic state: …

str. 165-166:

Another extraordinary text, called Allogenes, which means „the stranger“ (literally, „one from another race“), referring to the spiritually mature person who becomes a „stranger“ to the world, also describes the stages of attaining gnosis. Here Messos, the initiate, at the first stage, learns of „the power that is within you.“ … That power, paradoxically, is silent, although it utters sound: zza zza zza. This, like the chant in the Discourse, suggests a meditative technique that includes intoning sound.

 

Autor „Svědectví pravdy“ upozorňuje, že starozákonní Stvořitel a Zákonodárce, nařizující lidem se množit, je pravým protikladem evangelií.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 156

Svědectví pravdy, 30-31, str. 131-132

Zákon přikazuje oženit se nebo vdát a plodit a rozmnožit se jako písek moře. Avšak vášeň, která je jim tak sladká, zadržuje duše těch, kteří se zde narodili, ať už jsou to ti, kdo poskvrňují, nebo ti, kdo jsou poskvrňování, aby se Zákon skrze ně zachoval. Je vidět, že napomáhají světu a [odvracejí] se od světla. Tito (lidé) nemohou [minout] archonta [temnoty], dokud neodevzdají poslední [drobný peníz]. Syn člověka však [přišel] z Neporušitelnosti [jako ten, kdo] je poskvrnění cizí. 

            Přišel do [světa] na [řeku] Jordán, a tu se Jordán [obrátil] zpět. Jan [pak] vydal svědectví o Ježíšově [sestoupení], protože on [jediný] spatřil [moc], která sestoupila na řeku Jordán, a poznal, že království tělesného rození skončilo. Řeka Jordán je moc těla, to jest vnímání požitků. Voda Jordánu je sexuální touha, Jan pak archón lůna.     

 

Mnozí gnostikové představu despotického, žárlivého a čistě mužského Boha odmítali.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 57-70; str. 44:

It is not God, he [Valentinus] explains, but the demiurge who reigns as king and lord, who acts as a military commander, who gives the law and judges those who violate it – in short, he is the God of Israel.“

            Through the initiation Valentinus offers, the candidate learns to reject the creator´s authority and all his demands as foolishness. What gnostics know is that the creator makes false claims to power („I am God, and there is no other“) that derive from his own ignorance. Achieving gnosis involves coming to recognize the true source of divine power – namely, „the depth“ of all being. Whoever has come to know that source simultaneously comes to know himself and discovers his spiritual origin: he has come to know his true Father and Mother.

str. 67-68:

Some gnostics … teaching that Genesis 1:26-27 narrates an androgynous creation. Marcus (whose prayer to the Mother is given above) not only concludes from this account that God is dyadic („Let us make humanity“) but also that „humanity, which was formed according to the image and likeness of God (Father and Mother) was masculo-feminine.“ His contemporary, the gnostic Theodotus (c. 160), explains that the saying „according to the image of God he made them, male and female he made them,“ means that „the male and female elements together constitute the finest production of the Mother, Wisdom.“ Gnostic sources which describe God as a dyad whose nature includes both masculine and feminine elements often give a similar description of human nature.

            Yet all the sources cited so far – secret gospels, revelations, mystical teachings – are among those not included in the list that constitutes the New Testament collection. Every one of the secret texts which gnostic groups revered was omitted from the canonical collection and branded as heretical by those who called themselves orthodox Christians. By the time the process of sorting the various writings ended – probably as late as the year 200 – virtually all the feminine imagery for God had disappeared from orthodox Christian tradition.

 

Učitel Justinus popisuje hrůzu a úzkost Pána, když přišel na to, že není jediným vládcem Vesmíru. Nicméně jeho šok se postupně proměňoval v údiv a nakonec rád přijímal to, co jej Moudrost naučila. A dodává: To je smysl ponaučení: Strach Pána je počátkem Moudrosti.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 70

The gnostic teacher Justinus describes the Lord´s shock, terror, and anxiety „when he discovered that he was not the God of the universe.“ Gradually his shock gave way to wonder, and finally he came to welcome what Wisdom had taught him. The teacher concludes: „This is the meaning of the saying, ´The fear of the Lord is the beginning of Wisdom.´ “

Pagelsová cituje Hippolytus 6.32 (– Refutation of all Heresies)

Hippolytus – Vymítání všeho kacířstva, str. 157-175

 

Janovo evangelium bylo napsáno jako odmítavá reakce na učení skupin, souvisejících s Tomášovým evangeliem, že Boží světlo svítí v Ježíši, ale také, přinejmenším potenciálně, v každém člověku. Zatímco pro evangelisty Matouše, Marka a Lukáše byl Ježíš v kontextu tehdejší titulatury pouhým Božím služebníkem, pro Jana byl Bohem v lidské podobě.

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 37-38, 44

Tamtéž str. 39-46: Jan i Tomáš dle Pagels předpokládají znalost základního Ježíšova příběhu, zachyceného v Markovi, ale míří do různých směrů.

 

Zatímco pro evangelisty Matouše, Marka a Lukáše byl Ježíš v kontextu tehdejší titulatury pouhým Božím služebníkem, pro Jana byl Bohem v lidské podobě. Církevním hodnostářům se pochopitelně nejvíc zamlouvalo evangelium Janovo a nejméně Tomášovo.

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 34, 58, 70-72

 

Vyhovovalo jim však i Lukášovo: to zase akcentovalo roli 11 apoštolů, kteří se prý jako jediní stali svědky i samotného tělesného vzkříšení Krista a tudíž oni sami a samozřejmě i jimi designovaní nástupci musejí v církvi navždy zastávat roli nezpochybnitelné vůdčí autority.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 11-12:

Luke´s account [vize Ježíše od Pavla, Štěpána a dalších lidí] implies that these indidents cannot compare with the original events attested by the Twelve. In the first place, they occured to persons not included among the Twelve. In the first place, they occured to persons not included among the Twelve. Second, they occured only after Jesus´ bodily ascension to heaven. Third, although visions. dreams, and ecstatic trances manifested traces of Christ´s spiritual presence, the experience of the Twelve differed entirely. They alone, having known Jesus throughout his lifetime, could testify to those unique events which they knew firsthand – and to the resurrection of one who was dead to his complete, physical presence with them.

            Whatever we think of the historicity of the orthodox account, we can admire its ingenuity. For this theory – that all authority derives from certain apostles´ experience of the resurrected Christ, an experience now closed forever – bears enormous implications for the political structure of the community. First, as the German scholar Karl Holl has pointed out, it restricts the circle of leadership to a small band of persons whose members stand in a position of incontestable authority. Second, it suggests that only the apostles had the right to ordain future leaders as their successors. Second, it suggests that only the apostles had the right to ordain future leaders as their successors. Christians in the second century used Luke´s account to set the groundwork for establishing specific, restricted chains of command for all future generations of Christians. Any potential leader of the community would have to derive, or claim to derive, authority from the same apostles. Yet, according to the orthodox view, none can ever claim to equal their authority – much less challenge it. What the apostles experienced and attested their successors cannot verify for themselves; instead, they must only believe, protect, and hand down to future generations the apostles´ testimony.

            This theory gained extraordinary success: for nearly 2,000 years, orthodox Christians have accepted the view that the apostles alone held definitive religious authority, and that their only legitimate heirs are priests and bishops, who trace their ordination back to that same apostolic succession.

 

Jen pro ten dnešní den

viz následující text

pro srovnání Oldřich Nový – film Kristián, píseň Jen pro ten dnešní den:

Jen pro ten dnešní den stojí za to žít,

 jen klid svůj tichý mít,

 víc po ničem netoužit.

 Jen pro ten dnešní den, snad pro úsměv váš

 se život změní v sen

 ten den, kdy štěstí potkáváš.

 Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra snad,

 jen dnešek uchopit a pochopit,

 že nejkrásnější den je dnešní den.

 Jen pro ten dnešní den stojí za to žít,

 jen klid svůj tichý mít

 a víc po ničem netoužit

 

Ani řádná účast na bohoslužbách a církevním životě neuchránila odlišné skupiny před útoky ze strany ortodoxních (=pravověrných) křesťanů. Svatý Ireneus měl spadeno na duchovního Valentina, který nezakázal svým stoupencům navštěvovat pohanské slavnosti i s rodinou a přáteli.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 169-170

Irenaeus – Adversus Haereses 1.6.2-3, str. 506-510

Kontrast mezi gnostickým a „pouze“ nekonformním – Elaine Pagels – The Gnostic Paul, str. 163:

While Marcion sought to exclude elements of the texts he considered inauthentic, Valentinus tended instead to accept full texts available to him, interpreting them esoterically.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 117-118:

Apparently, the Valentinians considered the martyr´s „blood witness“ to be second best to the superior, gnostic witness to Christ [in faith and conduct throughout their whole lives – str. 116-117] – a view that could well have provoked Irenaeus´ anger that these gnostics „show contempt“ for the martyrs and devalue what he considers the „ultimate sacrifice.“

Tamtéž, str. 45:

Irenaeus, as bishop, recognized the danger to clerical authority. The redemption ritual, which dramatically changed the initiate´s relation to the demiurge, changed simultaneously his relationship to the bishop. Before, the believer was taught to submit to the bishop „as to God himself,“ since, he was told, the bishop rules, commands, and judges „in God´s place.“ But now he sees that such restrictions apply only to naïve believers who still fear and serve the demiurge. Gnosis offers nothing less than a theological justification for refusing to obey the bishops and priests! The initiate now sees them as the „rulers and powers“ who rule on earth in the demiurge´s name.

 

A nemohl přijít na jméno svému kolegovi a konkurentovi, valentinskému učiteli Marcusovi. Nazýval jej svůdcem, připravujícím prý zvláštní afrodiziaka k vábení mnoha žen, „které byly jím poskvrněny a naplněny vášní k němu“.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 71

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 170,

S. Irenæus –  Adversus Hæreses : Libri Quinque, I.13.5, str. 587:

Adhuc etiam et amatoria et adlectantia effecit, ut et corporibus ipsarum contumeliam irroget, hic idem Marcus quibusdam mulieribus, etsi non universis. Hæ sæpissime conversæ ad Ecclesiam Dei, confessæ sunt, et secundum corpus exterminatas se ab eo velut cupidine, et inflammatas valde illum se dilexisse: ut et diaconus quidam eorum qui sunt in Asia nostri, suscipiens eum in domum suam, inciderit in hujusmodi calamitatem. Nam cum esset uxor ejus speciosa, et sententia et corpore corrupta esse a mago isto, et secuta eum esset multo tempore, post deinde cum magno labore fratres eam convertissent, omne tempus inoxhomologesi consummavit, plagens et lamentans ob hanc, quam pass est ab hoc mago, corrupteam.

http://www.newadvent.org/fathers/0103.htm

Moreover, that this Marcus compounds philters and love-potions, in order to insult the persons of some of these women, if not of all, those of them who have returned to the Church of God-a thing which frequently occurs-have acknowledged, confessing, too, that they have been defiled by him, and that they were filled with a burning passion towards him. A sad example of this occurred in the case of a certain Asiatic, one of our deacons, who had received him (Marcus) into his house. His wife, a woman of remarkable beauty, fell a victim both in mind and body to this magician, and, for a long time, travelled about with him. At last, when, with no small difficulty, the brethren had converted her, she spent her whole time in the exercise of public confession, weeping over and lamenting the defilement which she had received from this magician.

 

Gnostické texty přitom doporučovaly askesi.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 156

Rukopisy z Nag Hammádí 2, Svědectví pravdy 30-31, str. 131-132 (viz výše); 38-41, str. 135-136

 

Když se ostatně biskup Ireneus k oněm technikám svádění dostane, je nabíledni, že mluví pouze metaforicky. Vadí mu, že ono valentinovské učení, vzývající milost, božskou matku, mimořádně přitahuje ženy, které se u konkurence mohly aktivně projevovat, zatímco v jeho vlastní církvi byly naopak stále více vytlačovány na okraj.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 81-83:

Diskriminace žen posílila ve 2. století, Z ortodoxní linie poukazoval na jejich schopnosti leda Klement z Alexandrie, který se ovšemže neprosadil, ale alespoň nebyl kaceřován.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 170:

Some Valentinian Christians, Irenaeus says, attend pagan festivals along with their families and friends, convinced that doing so cannot pollute them; others, he charges, go to gladiator shows, and are guilty of what he describes as flagrant sexual transgressions, As an example, Irenaeus cites Marcus, a Valentinian teacher active „in our own district in the Rhone Valley.“ Irenaeus calls him a seducer who concocts special aphrodisiacs to entice the many women who „have been defiled by him, and were filled with passion for him,“ including „the wife of one of our deacons … a woman of remarkable beauty,“ who actually left home to travel with Marcus´s group.

            But when Irenaeus gets down to describing Marcus´s actual techniques of seduction, we can see that he is speaking metaphorically. What concerns the bishop, among other things, is the enormous appeal that Valentinian teaching had for women believers, who were increasingly excluded during the second century from active participation in Irenaeus´s church. Marcus, Irenaeus says, „seduces women“ by inviting them to participate in celebrating the Eucharist, and by casting the eucharistic prayers in such „seductive words“ as prayers to Grace, the divine Mother, along with the divine Father. Worse, Marcus „lays hands“ upon women to invoke the holy spirit to come down upon them, and then encourages them to speak in prophecy. When Irenaeus accuses Marcus´s followers of adultery, he is invoking a traditional biblical image for participating in „illicit“ religious practices. The prophet Hosea, Isaiah, and Jeremiah, for example, often used the metaphors of adultery and prostitution to indict those they accused of being „unfaithful“ to God´s covenant.

S. Irenæus –  Adversus Hæreses, I.6.2-3; I.13.5; I.21.3; I.13.3

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 75-76:

Under the Empire women were everywhere involved in business, social life, such as theaters, sports events, concerts, parties, travelling – with or without their husbands. They took part in a whole range of athletics, even bore arms and went to battle … and made major inroads into professional life. Women of the Jewish communities, on the other hand, were excluded from actively participating in public worship, in education, and in social and political life outside the family.

            Yet despite of this, and despite the previous public activity of Christian women, the majority of Christian churches in the second century went with the majority of the middle class in opposing the move towards equality, which found its support primarily in rich or what we would call bohemian circles. By the year 200, the majority of Christian communities endorsed as canonical the pseudo-Pauline letter of Timothy, which stresses (and exaggerates) the antifeminist element in Paul´s views: „Let a woman learn in silence with all submissiveness. I permit no woman to teach or to have authority over men; she is to keep silent.“ Orthodox Christians also accepted as Pauline the letters to the Colossians and to the Ephesians, which order that women „be subject in everything to their husbands.“

Tamtéž, str. 72:

Our evidence, then, clearly indicates a correlation between religious theory and social practice. Among such gnostic groups as the Valentinians, women were considered equal to men; some were revered as prophets; others acted as teachers, traveling evangelists, healers, priests, perhaps even bishops. This general observation is not, however, universally applicable.

 

Pravda, Valentinovi stoupenci neuznávali umělé překážky kontaktů mezi ženami a muži, praktikovali naprostou rovnost příslušníků obou pohlaví a komukoli příchozímu udělovali polibek míru. Při každém setkání každý, včetně žen, si mohl vytáhnout svou funkci či roli a zahrát si pak ve shromáždění na kněze, proroka a dokonce i biskupa – ale jen pro tento den! Při dalším setkání došlo k losování novému, aby prý lidé své duchovní hodnosti nebrali příliš vážně a vzájemně si nezáviděli.

Ortodoxnější Tertullian tyto praktiky napadl: „Jak frivolní, světské, pouze lidské, bez autority, bez disciplíny … každý má rovný přístup, spolu svorně naslouchají, modlí se – dokonce i pohané, pokud nějaký náhodou přijde.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 49-51, mj. Pagels, str. 49-50:

How did members of this circle of „pneumatics“ (literally, „those who are spiritual“) conduct their meetings? Irenaeus tells us that when they met, all the members first participated in drawing lots. Whoever received a certain lot apparently was designated to take the role of priest; another was to offer the sacrament as bishop; another would read the Scriptures for worship, and others would address the group as a prophet, offering extemporaneous spiritual instruction. The next time the group met, they would throw lots again so that the persons taking each role changed continually.

            This practice effectively created a very different structure of authority. At a time the orthodox Christians increasingly discriminated between clergy and laity, this group of gnostic Christians demonstrated that, among themselves, they refused to acknowledge such distinctions. Instead of ranking their members into superior and inferior „orders“ within a hierarchy, they followed the principle of strict equality. All initiates, men and women alike, participated equally in the drawing; anyone might be selected to serve as priest, bishop, or prophet. Furthermore, because they cast lots at each meeting, even the distinctions established by lot could never become permanent „ranks.“ Finally – most important – they intended, through this practice, to remove the element of human choice. A twentieth-century observer might assume that the gnostics left these matters to random choice, but the gnostics saw it differently. They believed that since God directs everything in the universe, the way the lots fell expressed his choice.

            Such practices prompted Tertullian to attack „the behavior of the heretics“:

How frivolous, how worldly, how merely human it is, without seriousnesness, without authority, without discipline, as fits their faith! To begin with, it is uncertain who is a catechumen, and who a believer: they all have access equally, they listen equally, they pray equally – even pagans, if any happen to come. … They also share the kiss of peace with all who come, for they meet together to storm the citadel of the one only truth. … All of them are arrogant … all offer you gnosis!

str. 51:

This … reveals what distinctions Tertullian considered essential to church order – distinctions between newcomers and experienced Christians; between women and men; between a professional clergy and people occupied with secular employment; between readers, deacons, priests, and bishops – and above all, between the clergy and the laity. Valentinian Christians, on the other hand, followed a practice which insured the equality of all participants. Their system allowed no hierarchy to form, and no fixed „orders“ of clergy. Since each person´s role changed every day, occasions for envy against prominent persons were minimized.  

S. Irenæus –  Adversus Hæreses, I.13.4

Tertullian – Liber de Præscriptionibus, Caput 41, str. 67-69:

XLI. Non omittam ipsius etiam conuersationis haereticae descriptionem quam futilis, quam terrena, quam humana sit, sine grauitate, sine auctoritate, sine disciplina ut fidei suae congruens. In primis quis catechumenus, quis fidelis incertum est, pariter adeunt, pariter audiunt, pariter orant; etiam ethnici si superuenerint, sanctum canibus et porcis margaritas, licet non ueras, iactabunt. Simplicitatem uolunt esse prostrationem disciplinae cuius penes nos curam lenocinium uocant. Pacem quoque passim cum omnibus miscent. Nihil enim interest illis, licet diuersa tractantibus, dum ad unius ueritatis expugnationem conspirent. Omnes tument, omnes scientiam pollicentur. Ante sunt perfecti catechumeni quam edocti.  Ipsae mulieres haereticae, quam procaces! quae audeant docere, contendere, exorcismos agere, curationes repromittere, fortasse an et tingere.  Ordinationes eorum temerariae, leues, inconstantes. Nunc neophytos conlocant, nunc saeculo obstrictos, nunc apostatas nostros ut gloria eos obligent quia ueritate non possunt. Nusquam facilius proficitur quam in castris rebellium ubi ipsum esse illic promereri est. Itaque alius hodie episcopus, cras alius; hodie diaconus qui cras lector; hodie presbyter qui cras laicus. Nam et laicis sacerdotalia munera iniungunt.

 

Smysl pro humor postrádaI i Ireneus, který zase nemohl vystát, že mezi tehdejšími křesťany obíhaly až tucty evangelií – doslova radostných zvěstí. Většinu jich zakázal. Jaké měl důvody? Stejně jako jsou 4 větry, 4 světové strany a 4 pilíře, které drží oblohu, aby nespadla, tak budou napříště jen 4 evangelia. A dost.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 69

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 111-115

Irenæus –  Adversus Hæreses III.10.1, str. 872-873; III.11.8-9, str. 885-892

 

Krom toho předepsal, jak jedině se smějí vykládat.  

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 115-117, 128-129 aj. (aktivity sv. Irenea – viz též jeho Adversus Hæreses I.18.1; I.9.4; I.10.1) a str. 177 (aktivity sv. Athanasia)

 

A to již 3. papež, svatý Klement Římský ve svém listu již z roku asi 96 (!) uprostřed pronásledování, varuje křesťany, že každý, kdo odmítne ohnout krk a nepodřídí se církevním vůdcům, bude ztrestán smrtí.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 40-41:

Gnostic modifications of monotheism was taken – and perhaps intended – as an attack upon that system. For when gnostic and orthodox Christians discussed the nature of God, they were at the same time debating the issue of spiritual authority.

            This issue dominated one of the earliest writings we have from the church at Rome – a letter attributed to Clement, called Bishop of Rome (c. 90-100). As spokesman for the Roman church, Clement wrote to the Christian community in Corinth at a time of crisis: certain leaders of the Corinthian church had been divested of power. Clement says that „a few rash and self-willed people“ drove them out of office: „those of no reputation [rose up] against those with reputation, the fools against the wise, the young against the old.“ [3.3] Using political language, he calls this „a rebellion“ [1.1] and insists that the deposed leaders be restored to their authority: he warns that they must be feared, respected, and obeyed.

            On what grounds? Clement argues that God, the God of Israel, alone rules all things [14.19-20; 60]: he is the lord and master whom all must obey; he is the judge who lays down the law, punishing rebels and rewarding the obedient. But how is God´s rule actually administered? Here Clement´s theology becomes practical: God, he says, delegates his „authority of reign“ to „rulers and leaders on earth.“ [60.4-612; 63.1-2] Who are these designated rulers? Clement answers that they are bishops, priests, and deacons. Whoever refuses to „bow the neck“ [63.1] and obey the church leaders is guilty of insubordination against the divine master himself. Carried away with his argument, Clement warns that whoever disobeys the divinely ordained authorities „receives the death penalty!“ [41.3]

            This marks a dramatic moment in the history of Christianity. For the first time, we find here an argument for dividing the Christian community between „the clergy“ and „the laity.“ The church is to be organized in terms of a strict order of superiors and subordinates. Even within the clergy, Clement insists on ranking each member, whether bishop, priest, or deacon, „in his own order“ [41.1]: each must observe „the rules and commandments“ of his position at all times.

S. Clemens Romanus – 1 Epistola ad Corinthios 41:3, str. 290-291:

Qui ergo præter id quod voluntati ejus consentaneum est, aliquid faciunt, morte multandur. Videtis, fratres: quo majori cognitione digni habiti sumus, eo graviori periculo sumus obnoxii.

They therefore who do any thing contrary to the seemly ordinance of His will receive death as the penalty. …

 

Co bylo vůbec na ortodoxních křesťanech tak přitažlivé, že se k nim v antickém středomoří přidávalo tolik lidí, i když tím riskovali a často končili v aréně? Inu, oni projevovali sebekázeň, snášeli smrt povzneseně a dávali lidem naději. Na rozdíl od pohanských kultů, divadel a lázní nabízeli své služby a pomoc zdarma lidem chudým, potřebným, stiženým neštěstím i epidemiemi. Budou tak nenadále obdarovaní mít problém odříkat vyznání víry, jehož formě a obsahu stejně nerozumějí? Kritiku si odpustí.  

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 6-10; 27-28

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 140

 

O svobodu se ani nepokoušejte!

Tertullian se za pronásledování křesťanů holedbal: „Křižujte nás, mučte, trestejte, ničte nás! … Čím víc nás kosíte, tím více nás je. Krev křesťanů je semenem.“

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 121

Tertullian –  Apologeticus pro Christianis 50, str. 602-604

Tertullianus: Obrana křesťanů (Apologeticum) 50, str. 76-77 (závěr spisu):

Dobří vládcové, jen tak jednejte! V očích lidu budete mnohem lepší, když mu budete obětovat křesťany. Křižujte nás, mučte, trestejte, ničte nás! Vaše nepřátelství je důkazem naší neviny. Proto Bůh dopouští, abychom trpěli. Když jste nedávno rozhodli o křesťance, že má být spíše předhozena kuplíři než lvu, doznali jste, že provinění proti mravní čistotě považujete za něco horšího, než je trest a smrt. Žádná sebe pečlivěji připravená krutost nepomůže. Je spíše povzbuzením pro křesťany. Čím víc nás kosíte, tím více nás je. Krev křesťanů je semenem.

            Mnozí u vás vybízejí snášet bolest a smrt. Činí tak Cicero ve svých Tuskulských úvahách, Seneka ve Vybraných rozhovorech, Diogenes, Pyrrhon, Kalinicus. A přece jejich slova nenacházejí tolik žáků jako křesťané tím, že učili skutky. Jejich pevné zásady, tvrdošíjnost, kterou jim vytýkáte, je jejich učitelkou. Když se někdo zamyslí nad jejich učením, nedá se strhnout, aby hledal, co za tím stojí? Kdo, když našel, nestává se křesťanem? Kdo, když se jím stal, nepřeje si kvůli tomu trpět, aby všechnu milost, které se mu dostalo od Boha, vyvážil svou krví? Všechna provinění proti nám vznesená jsou naší obětí. Proto děkujeme za vaše soudní rozhodnutí. Kdykoli jde o věc Boží a lidskou, za níž nás trestáte, Bůh nás zprostí viny.

 

Gnostický autor „Svědectví pravdy“ varuje, že pokud si Bůh ortodoxních křesťanů takto žádá lidské oběti stává se, překládá Pagelsová, kanibalem.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 110-111:

Second, this author [of the Testimony of Truth] ridicules orthodox teachers who, like Ignatius and Tertullian, see martyrdom as an offering to God and who have the idea that God desires „human sacrifice“: such a belief makes God into a cannibal. [Testimony of Truth, 31.22-32.8]

Svědectví pravdy, 31-32, str. 132-133:

Jsou pošetilí, když si [ve] svých srdcích myslí a domnívají se, [že] pokud vyznají „My jsme křesťané“ pouze slovy, (avšak) ne s mocí, budou žít. Bloudí však a vydávají sebe samé nevědomosti, která je smrtí člověka, a nevědí, kam jdou, ani kdo je Kristus. Protože je v nich nevědomost, následují vlády a mocnosti a upadají do /jejich/ rukou. Vždyť kdyby spásu dávala pouhá slova svědectví, celý svět by to podstoupil [a] (všichni v něm) by byli spaseni. Takto [ale] do sebe [nasávají] omyl ?…? [nevědí], že [zničí] sami sebe. Kdyby si [Otec] žádal lidskou oběť, byl by [marnivý].

 

Satana, zprvu anděla, posla a u Mojžíše a Jóba ještě jednoho z Božích služebníků …

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 39-44

 

… pojali zcela negativně již nesmiřitelní Esséni a začali jeho jménem démonizovat všechny své odpůrce uvnitř židovského národa.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 14, 47-62, 84 aj.

 

Evangelista Marek k němu řadil již odpůrce Ježíše, první křesťané Římany, pak vůdcové rostoucí církve většinou pak i křesťany s jinými názory.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 64-184

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 119: There is, of course, a major difference between ancient and modern tactics. Today the purpose of such publicity is to generate pressure and gain the release of those who are tortured or imprisoned. The apologists, like Justin, did address the Roman authorities, protesting the unjust treatment of Christians and calling on them to end it. But the Christians wrote the stories of the martyrs for a different purpose, and for a different audience. They wrote exclusively to other Christian churches, not in hope of ending persecution, but to warn them of their common danger, to encourage them to emulate the martyrs´ „glorious victory,“ and to consolidate the communities internally and in relation to one another.

 

A totéž schéma dělení všech lidí jen na bezvýhradné stoupence nebo zavilé nepřátele, dodává Pagelsová, pak oživil i s apokalyptickou vizí komunista Karl Marx.

Elaine Pagels – The Origin of Satan, str. 182

Karel Čapek – Kniha apokryfů, str.92-96, Pilátovo krédo: … Ten člověk mluvil o pravdě. Co jest pravda?

            Vy jste divný národ, který mnoho mluví. Máte samé farizeje, proroky, spasitele a jiné sektáře. Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy. Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před ním. Jako by tím, že se udělá nová židle, byly zrušeny všechny staré židle. Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní; ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoli mizernou, červotočivou nebo kamennou židli? Je unaven a zlomen, potřebuje oddechu; a tu vy ho zrovna násilím taháte ze sedátka, na které klesl, aby se přestěhoval na to vaše. Nechápu vás, Josefe. ….

… Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ni podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?

 

Možnost duchovního růstu a povznesení ortodoxní křesťané pak nejen popírali, ale energicky potlačovali komunity a jednotlivce, kteří se o to pokoušeli.

Jedno z hlavních témat a oborů citací knih Elaine Pagels, dále například spis svatého Augustina: Augustinus Aurelius – O obci boží je přímo prošpikovaný výpady proti jinak smýšlejícím; dle svatého Augustina samo následování Krista nejenže není možné, ale je hříchem, dokonce rouháním. –

Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 178; tamtéž str. 174:

A year before the bishops met at Nicaea, Constantine had tried to legislate an end to „heretical sects“, which, by one estimate, may have included about half the Christians in the empire. The emperor ordered all „heretics and schismatics“ to stop meeting, even in private houses, and to surrender their churches and whatever property they owned to the catholic church.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 57-62, 150: Nejstatečnější křesťané za pronásledování se vzepřeli římským úřadům ve jménu svobody. Často se nechávali usmrcovat a vytvořili si vizi nové „křesťanské společnosti“, která se měla vyznačovat svobodou od donucování, dobrovolnými příspěvky pro blaho všech, vzájemnou láskou a společnou vírou. S růstem hnutí, a to ještě během pronásledování jeho vůdci vyloučili ze svých řad ty, kteří měli jiné názory, zvláště gnostiky.

 

Svatý Augustin nevěřil, že někdo jiný dokáže zvládat vlastní sexuální pudy, když on sám ne, a pranýřoval ty, kteří se s jeho problémy potýkat nemuseli, jako pokrytce. Logicky vadným způsobem tak vyloučil schopnost člověka vládnout sobě samému.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 105-106

Celá pasáž o svatém Augustinovi (viz i níže) tamtéž, str. 97-150

Tamtéž: I ortodoxní křesťané prvních čtyř století ještě vynášeli svobodu, svobodnou vůli, autonomii a sebeovládání, kritizovali selhání Adama a těšili se, že jí dokáží využít (str. 73, 107), což osvědčovali i na sklonku života statečným chováním v římských arénách. (str. 98)

 

Samotná Adamova touha po ovoci ze stromu poznání a po ovládnutí vlastní vůle byla kořenem hříchu celého lidstva proti Bohu, neboť duše, která si cení své vlastní svobody, prý svévolně opustila Nejvyššího.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 107-108

Tamtéž, str. 63-72: Změny církevní praxe se také odrazily na interpretaci příběhu o Adamovi a Evě. Gnostikové četli Písma, zvláště Genesis, jako duchovní alegorii, umožňující mnoho interpretací, jako hádanku, která poukazovala na hlubší duchovno – jinak by prý příběh o stvoření nedával žádný smysl.

 

Augustinovi se podařilo přimět mnoho biskupů a několik císařů k potlačení církví, klonících se ke starším tradicím křesťanské svobody.

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium, str. 20-21:

Pak se velice brzy stalo křesťanství náboženstvím císařů.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 150; str. 117:

Na sklonku života tak Augustin již doporučoval církevním i světským autoritám k ovládání lidí celý arzenál donucovacích prostředků – příkazy, hrozby, pokuty i fyzickou sílu.

 

Zpočátku prý chtěl konkurenční Donatisty přesvědčit po dobrém, ale pak mu nezbylo než se obrátit ke světským úřadům, pokutám, trestům, odstraňování z veřejných úřadů, dále k zákazu svobodné diskuse, vyhnání donatistických biskupů a nakonec k fyzickému násilí.

Elaine Pagels – Adam, Eve and the Serpent, str. 126, 117

 

Zvítězila hierarchická podoba křesťanství, která v honbě za totálním ovládnutím světa sice vzala obyčejným lidem pravomoci, zato snížila laťku duchovna a vyžadovala jen vyznání kréda, rituál křtu, účast na mši svaté a hlavně poslušnost kléru.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 126: But orthodox Christians, by the late second century, had begun to establish objective criteria for church membership. Whoever confessed the creed, accepted the ritual of baptism, participated in worship, and obeyed the clergy was accepted as a fellow Christian. Seeking to unify the diverse churches scattered throughout the world into a single network, the bishops eliminated qualitative criteria for church membership. … In the process, its leaders created a clear and simple framework, consisting of doctrine, ritual, and political structure, that has proven to be an amazingly effective system of organization.

Pagels, V, str. 127 – Ignatius, Smyrneans, Chapter 8. Let nothing be done without the bishop:

See that you all follow the bishop, even as Jesus Christ does the Father, and the presbytery as you would the apostles; and reverence the deacons, as being the institution of God. Let no man do anything connected with the Church without the bishop. Let that be deemed a proper Eucharist, which is [administered] either by the bishop, or by one to whom he has entrusted it. Wherever the bishop shall appear, there let the multitude [of the people] also be; even as, wherever Jesus Christ is, there is the Catholic Church. It is not lawful without the bishop either to baptize or to celebrate a love-feast; but whatsoever he shall approve of, that is also pleasing to God, so that everything that is done may be secure and valid.

 

Rozmazání hranic

Pagelsová vyzvedává, že ony „gnostické“ texty směřují k láskyplnému soucitu s bližními, …

Elaine Pagels – Předmluva, str. 22 in: Thich Nhat Hanh – Živý Buddha, Živý Kristus

 

… ale obává se, že pokud by se byli prosadili jejich méně organizovaní nositelé, nic z křesťanství by se možná nedochovalo.

Elaine Pagels – The Gnostic Gospels, str. 142:

Gnostic churches, which rejected that system for more subjective forms of religious affiliation, survived, as churches, for only a few hundred years.

str. 169:

Obviously, such a program of discipline, like the higher level of Buddhist teaching, would appeal only to a few. Although major themes of gnostic teaching, such as discovery of the divine within, appealed to so many that they constituted a major threat to catholic doctrine, the religious perspectives and methods of gnosticism did not lend themselves to mass religion. In this respect, it was no match for the highly effective system of organization of the catholic church, which expressed a unified religious perspective based on the New Testament canon, offered a creed requiring the initiate to confess only the simplest essentials of faith, and celebrated rituals as simple and profound as baptism and eucharist. The same basic framework of doctrine, ritual, and organization sustains nearly all Christian churches today, whether Roman Catholic, Orthodox, or Protestant. Without these elements, one can scarcely imagine how Christian faith could have survived and attracted so many millions of adherents all over the world, throughout twenty centuries. For ideas alone do not make a religion powerful, although it cannot succeed without them; equally important are social and political structures that identify and unite people into a common affiliation.

str. 170:

… the discoveries at Nag Hammadi reopen fundamental questions. They suggest that Christianity might have developed in very different directions – or that Christianity as we know it might not have survived at all. Had Christianity remained multiform, it might well have disappeared from history, along with dozens of rival religious cults of antiquity. I believe that we owe the survival of Christian tradition to the organizational and theological structure that the emerging church developed. Anyone as powerfully attracted to Christianity as I am will regard that as a major achievement.

 

Tomuto jejímu závěru se dají vznést silné námitky:

Ortodoxní křesťané díky Theophilovi, alexandrijskému patriarchovi,například vypálili Alexandrijskou knihovnu roku 391 n.l., ještě před invazemi a stěhování národů byly uzavírány tradiční antické filosofické školy zejména v Athénách kolem roku 529 n.l. křesťanským císařem Justiniánem, stoupenci alexandrijského patriarchy, svatého Cyrila Alexandrijského zaživa rozsápali možná poslední pohanskou filosofku Hypatii kolem roku 415 n.l., vyhnali z města Židy, ukamenovali tolerantního prefekta Oresta atd., atd.

… rozmanité školy buddhismu, které jiné směry ani sebe navzájem nevyhlazovaly, uchovaly dohromady i jednotlivě o Buddhovi mnohem více spisů a informací než křesťané o Kristu.

Jen (indický) Pálijský kánon, nemluvě už o ještě rozsáhlejších buddhistických kánonech tibetském a čínském (jejichž podstatné části také pojednávají o Buddhovi), je i se zkratkami asi 24 krát objemnější než celá Bible, v níž mimoto kanonizovaná evangelia zaujímají méně než desetinu textu.

 

Potíž je v tom, že ony texty a příslušné duchovno, jakkoli si mohou nárokovat přízvisko „křesťanské“ větším právem, než zaběhnuté praktiky křesťanských církví, budou spíše než je připomínat kouzelné a humorné příběhy východoasijských buddhistických či taoistických postav.

srv. Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 74

Je to téměř jako: Až uvidíš Buddhu, zabij ho!

 

Katolíci si mohou být jisti, že budou v rozporu s takřka celou jejich tradicí.

srovnej Elaine Pagels – Beyond Belief: The Secret Gospel of Thomas, str. 75

 

Má-li však katolická (= obecná, univerzální) církev dostát svému názvu a přihlédne-li ke své vlastní historické schopnosti absorbovat výrazněji pohanštější obyčeje i mocenské metody starého Říma, neměl by pro ni být problém obsáhnout tradice téměř současníků Ježíše Krista, kteří mu byli bezpochyby blíž.

Vánoce a Velikonoce aj. byly do značné míry pokřesťanštěny (saturnálie, sigilárie …)

Jednou z hlavních zásad politiky Říma bylo Divide et impera – Rozděl a panuj

Tomáš Garrigue Masaryk – Světová revoluce: Za války a ve válce II, 11 – úryvek Roma Aeterna, str. 38-41

 

A berou-li evangelické církve vážně své jméno i vlastní slova o Kristu jako jediném knězi, …

Jiří Gruber – Evangelický katechismus pro mládež i dospělé, skupiny i jednotlivce, Kalich, Praha, 2004, ISBN 80-7017-961-9 (nestránkováno)

Kněžství: Evangelická církev 1. Za jediného kněze považuje Ježíše Krista a neužívá tohoto označení pro žádného ze služebníků církve; všeobecné kněžství věřících chápe jako každodenní svědectví slovem a životem. 

 

… měly by studovat Tomášovo evangelium víc než „věroučné“ litery z „církevních“, o stovky let pozdějších koncilů. Ty přece zabíjejí, zatímco duch dává život.

2 Korintským, 3, 6

 

A velká část lidí planety nejen v islámském prostředí mimoto musí kvůli tlaku okolí, ba i k zachování holého života v rozporu s „Tomášem“ pokrytecky vyznávat něco, čemu nevěří a vlastní vědomí i nevědomí tím potlačovat.

viz evropské Severní Irsko

Nejnovější případ (Egypt si svou revolucí vskutku pomohl):

http://www.csmonitor.com/World/Middle-East/2012/1212/Insulting-religion-Blasphemy-sentence-in-Egypt-sends-a-chill

 

Čtěte evangelistu Tomáše

https://blog.baraka.cz/2016/08/ctete-evangelistu-tomase/

3.8.2016    Najdete v rubrice Duchovnost, Jiné myšlení, MEGABLOGY

… nikoliv Marka, který si asi ledacos, i když to myslel dobře, vymyslel. Překladatel knihy Elaine Pagelsové Gnostic Gospels (Gnostická evangelia) zmiňuje i další notoricky citovaná a nikdy nezpochybnitelná biblická tvrzení, která ovšem mohou významově Ježíšova slova dosti posunovat. Katolíci si mohou být jisti, že gnostické texty budou v rozporu s takřka celou jejich tradicí. A berou-li evangelické církve vážně své jméno i učení o Kristu jako jediném knězi, měly by studovat Tomášovo evangelium více než věroučné formule z církevních, o stovky let pozdějších koncilů, dodává Zdeněk Zacpal v recenzi Každý nechť si najde svou cestu (LN 30. 7. 16).

Od počátku 70. let min. stol., kdy jsem nadšeně poslouchal a přeložil libreto Jesus Christ Superstar, a od poloviny 80. let min. stol., kdy mi americké přítelkyně posílaly různé kopie článků např. o překladatelských chybách v Bibli, nebo objevech tzv. Kumránských svitků (a také po shlédnutí nádherně a lidsky a uvěřitelně provokativního filmu na toto jinak nedotknutelně uctívané téma od Monthy Pythonů), jsem začal zlobit účastníky seminářů různými citacemi kacířských tvrzení v příkrém rozporu s oficiálně uznávanými názory jak na víru, tak na život a skutky Krista (poučen už zazenovou a meditační praxí, ze které vyplývalo, že, jak tehdy naznačoval znalec aramejštiny dr. Lamsa, překlady jsou to spíše formální, nepřesné a dělané lidmi, kteří netušili, o čem že to Ježíš mluvil). Ostatně, o duchovních i zenových fatálních překladatelských i tlumočnických omylech jsem pak psával vícekrát.

V oblasti duchovna jsou totiž překladatelské chyby zvláště fatální: viz například téměř celoevropské jógové a zenoví zmatení pokud se týká umístění třetí čakry, hary (zatímco východní svět pracuje s harou v oblasti pod pupkem, Češi tvrdošíjně meditují do oblasti solárního plexu, a ne a ne dosáhnout osvícení)…

Pagelsová uvádí, že nejdříve dokončené evangelium, tedy Markovo, bylo zřejmě dopsáno během neúspěšného židovského povstání proti Římanům v letech 66 – 70 n. l. Ježíš v něm m. j. předvídá, že z velkých staveb Jeruzaléma nezůstane kámen na kameni a radí stoupencům, aby uprchli a že po válkách má přijít království Boží. Oproti tomu v evangeliu Tomášově království Boží není ani místem, ani očekávanou historickou událostí. Symbolizuje stav transformovaného vědomí (rozuměj: osvícení!) a člověk do něj vstoupí dosažením sebepoznání. Text nepředepisuje, v co má člověk věřit, ale vyzývá jej k objevování toho, co leží skryto uvnitř něj samotného. Každý si má jít vlastní cestou.

Jak zenové, že? Jak to odpovídá zatím kacířsky vnímanému tvrzení, že Ježíš pravděpodobně studoval v Indii, a new age názoru, že jeho pochopení nemůže být zase až tak odlišné od toho Buddhova (či zenových mistrů)… Jiné texty nálezu (nalezené v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí, zřejmě ukryté kolem roku 370 poté, co arcibiskup z Alexandrie podobné gnostické spisy zakázal číst a nařídil jejich zničení) popisují dosahování poznání, během nichž se zasvěcovaný učí vlastní vnitřní síle pomocí meditativních technik, zahrnujících navozování vizí, intonací zpěvu i vydávání zvuků.

No to je docela jiný kafe, že? Jak současné a vlastně logičtější, pokud člověk umí meditovat, pozitivně vizualizovat pomocí mandal, zpívat mantry (a uvolňovat tak hlasivky i emoce)! A jaký to námět pro spisovatele sci-fi na alternativně historický román, ve kterém by se toto jiné skutečné křesťanství vyvíjelo podobně jako buddhismus v zenových klášterech (a tak jako zen v Japonsku ovlivnil jak vzájemný respekt obou pohlaví, mnozí gnostici např. neuznávali čistě mužského Boha, tak celou kulturu, včetně nácviku neformálního, nedogmatického myšlení, tedy pružné mysli).

Stoupenci gnostického duchovního Valentina praktikovali naprostou rovnost příslušníků obou pohlaví a jakémukoliv příchozímu udělovali polibek míru. Každý, včetně žen, si mohl vytáhnout svou funkci či roli a zahrát si pak ve shromáždění na kněze, dokonce i na biskupa – ale jen pro tento den! Při dalším shromáždění došlo na další losování, aby prý lidé své duchovní hodnoty nebrali příliš vážně a vzájemně si nezáviděli… jaký to geniální recept i pro současné politiky na všech úrovních!

Pagelsová uvádí, že gnostické texty směřují k láskyplnému soucitu s bližními. A recenzent případným hnidopichům připomíná, že rozmanité školy buddhismu se navzájem nevyhlazovaly, a uchovaly dohromady více spisů a informací o Buddhovi, než křesťané o Kristu. Nejsem si jist, že katolíci vezmou tyhle objevné připomínky tolerantně a s otevřenou myslí. A pokud se někdo bude pídit po důvodu, část odpovědi najde právě v knize Elaine Pagelsové (anebo v českých překladech rukopisů z Nag Hammádí, které až již před několika lety vyšly v nakladatelství Vyšehrad).

 

P. S.: Potrefený filozof UK Daniel Soukup nezklamal a vzápětí se ozval: v rubrice Dopisy redakci (Schéma zlých církví, LN 2. 8. 16) o výroku, že mnoho gnostiků sdílelo přesvědčení, že „uvnitř lidské psýchy se nachází potenciál jak pro osvobození, tak pro ničení“, napsal: Takový výrok by neměl projít ani ve středoškolské seminární práci nebo v nějaké regionální tiskovině: jasně prozrazuje autorovu nekompetenci.  Hm, tento výrok by zase mohl prozrazovat filozofovu kompetenci pro opevněnou zabedněnost.