RESPEKT 29/2016 (18.-24.7. 2016), str. 10 – Dopisy

Roman Joch by ke stému výročí Československé republiky nejraději vyznamenal „našeho“ rakousko-uherského císaře Karla I. (vládl v letech 1916–1918), neboť zakázal armádě střílet do lidu.

Čeští králové bývali podle našich tradic voleni či potvrzováni stavy zemských sněmů. Ty také dohlížely na to, aby vladaři svévolně neporušovali tradiční svobody země, právní řád a později i princip náboženské tolerance. Což dodržovali i první Habsburkové na českém trůně. Později ovšem jejich lidé porušili Majestát Rudolfa II. z roku 1609 a zlikvidovali princip náboženské svobody i narůstající svobodu myšlenkovou. Po Bílé hoře porušili Matyášovo privilegium z roku 1610, které zaručovalo nedotknutelnost majetku, a zkonfiskovali tři čtvrtiny půdy v Čechách. Pokud Habsburkové dále svévolně a bez souhlasu sněmu zrušili princip svobodné volby panovníka, prohlásili českou korunu za dědičnou pro sebe, prakticky zavedli absolutismus, české obyvatelstvo znevolnili a navíc se neobtěžovali příslušné tzv. Obnovené zřízení zemské, vydané v letech 1627–1628, ani přeložit z němčiny do češtiny, těžko je můžeme pokládat za „naše“.

Dejme tomu, že na korunovaci českým králem neměl Karel I. v hektických válečných dobách čas. Udělovat mu nejvyšší státní vyznamenání České republiky je však, při vší úctě k jeho některým rozhodnutím, asi tak smysluplné jako udělit tuto nejvyšší poctu též „našemu“ někdejšímu komunistickému předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi za to, že v roce 1989 v pohnutých listopadových dnech nedal střílet do demonstrantů, ale začal jednat s opozicí.

Zdeněk Zacpal, překladatel

Starý královský palác Pražského hradu: vlevo 5 oken Staré sněmovny, uprostřed i za rohem místnosti Zemského soudu, vpravo Svatovítská katedrála. Pane Jochu, tyto instituce jsou více „naše“ než vídeňští habsburští císaři, jejich potentáti či přisluhovači Kremlu.

AD: Roman Joch – V době míru bych byl nenápadný, Respekt 28/2016 (11-17.7. 2016), str. 9, kontroverzní pasáž:

U příležitosti 100. výročí založení republiky bych posmrtně udělil nejvyšší státní vyznamenání našemu poslednímu císaři. V rámci historického smíření, ale i meritorně: koneckonců, Karel byl taky naším králem a na podzim 1918 vydal rozkaz, že c. a k. armáda za žádných okolností nesmí střílet do lidu. Většina jeho předků by se rozhodla opačně; on takto přispěl k pokojnému vzniku republiky na našem území.