Echo 43 / 27.října 2016, Dopisy a maily, str. 5

AD: Dopisy a Maily, Sylva Sauerová – AD „Jako Habsburk jsem pyšný na Visegrád“, Echo 40/2016, Echo 41, 14. října 2016, str. 4

Pokud kdo lituje zániku Rakouska-Uherska, je na něm, aby dokázal anebo pádně demonstroval výhody Čechům plynoucí z eventuálního nepřevzetí moci v roce 1918. A to v poměrech vnitřními i vnějšími konflikty zmítané říše, kdy Češi byli na smrt na bojišti odváděni po statisících, zatímco do vyšších státních funkcí se dostávali spíše sporadicky a na zahraniční politiku onoho monstra neměli vliv. Pro mnohé byl dále katolicismus jako součást státní ideologie nepřijatelný.

Takovéto hyperinflaci, která řádila v Německu v roce 1923 a ožebračila střední vrstvy, se Československo dokázalo vyhnout

Nemusíme ani brát za slovo T.G. Masaryka, jemuž se prý dřívější rakouský premiér Ernest von Koerber počátkem války svěřil, že po svém eventuálním vítězství pod kuratelou Německa se Rakousko nezreformuje, své národy neosvobodí, „vítězství posílí starý režim a nový (Karel) nebude o nic lepší.“ I když připustíme dobrou vůli Karla I (1916-1918), nemůžeme ještě jako paní Sauerová předpokládat, že měl absolutní moc prosadit své hezké deklarace. Ve Střední Evropě totiž působily ještě další, mocné, namnoze extremistické a netolerantní síly, které jinde vyvolaly mnohem větší míru poválečného rozvratu než u nás a jejichž boje si jen v Rakousku vyžádaly kolem roku 1934 mnoho stovek obětí. Připomeňme i univerzitní numerus clausus proti Židům, jimž byla, na rozdíl od Masarykova Československa, již ve 20. letech v tehdejším Rakousku i jinde upírána politická či vědecká kariéra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ani architekt a pozdější „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (1908-2005) se kvůli numeru clausu na vysokou školu ve své vlasti nedostal, v letech 1928-1932 tedy vystudoval České vysoké učení technické v Praze.

 

Dnešní běžné poklonkování Habsburkům je ostudnější než dřívější kompromisy s komunisty některých lidí, neboť páteř národa křiví, aniž by se alespoň pokoušelo uchovat standardy vzdělání a zbytky našich starších občanských a humanistických principů.

Zdeněk Zacpal, překladatel

——

 

Citace pod čarou

 

Eric Voegelin – Vzpomínky na život a filosofii, k vydání připravil Ellis Sandoz, přel. Tomáš Suchomel, CDK, Brno, 1998, ISBN 80-85959-40-2, str. 18:

 

Další potíží byla skutečnost, že po založení republiky se stal na Vídeňské univerzitě nepřehlédnutelným činitelem antisemitismus. Když jsem přišel na univerzitu jako student, mnozí z řádných profesorů byli Židé, což odráželo liberální přístup v dobách císařství. Ale po roce 1918 a po vzniku republiky už nebyli žádní Židé řádnými profesory jmenováni, takže mladí lidé židovského původu neměli žádnou šanci dostat se nad úroveň soukromých docentů. Toto omezení částečně způsobilo, že se skvělí lidé jako Felix Kaufmann a Alfred Schütz museli věnovat podnikání. Schütz byl bankéřem, jak už jsem se zmínil, a Felix Kaufman byl ředitelem Anglo-perské ropné společnosti. S nástupem Hitlera byli ze svých pozic vyhozeni a přinuceni uprchnout. V důsledku toho byli mnozí z těchto mladých lidí do podnikání doslova vrženi. Přátelství formovaná v těchto letech však vydržela. Členové Geistkreisu byli sice fyzicky rozděleni, ale jejich osobní vztahy se nezměnily.

 

Podrobněji k tématu rozsáhlá literatura, například:

Bruce F. Pauley – From Prejudice to Persecution: A History of Austrian Anti-Semitism, The University of North Carolina Press, 1992, ISBN O-8078-1995-6

 

Naproti tomu v Československu Židé tvořili jen 2,5% občanů, ale také díky „cizím“ židovským studentům, zejména z Rakouska, Uherska, Polska a Rumunska 18% univerzitních studentů.

 

Spisy T. G. Masaryka, Masarykův ústav AV ČR, Praha

Svazky

15. Světová revoluce: Za války a ve válce 1914–1918

Praha: Masarykův ústav AV ČR, Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., 2005, 640 s., ed. Jindřich Srovnal, 640 s.

T. G. Masaryk – Světová revoluce I, 8 – str. 30-31:

Abych ještě jednou revidoval své definitivní odsouzení Rakouska, jel jsem do Vídně promluvit s několika politiky.

Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Korber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.

Kdyby bylo víc místa, mohl bych ze zkušeností Körbrových na vídeňském dvoře a v jeho okolí uvést mnohé až anekdotické doklady neschopnosti a mravní degenerace; ale není toho již třeba a paměti Körbrovy se jistě neztratí. Körber se ovšem nedíval na dynastii, Vídeň a Rakousko jak já, neposuzoval jich se stanoviska mravního – tím pádnější bylo jeho rozpoznání čistě politické.

Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdili mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával. Chtěl jsem v tak vážném rozhodnutí přece jen ještě naposled slyšet, co Němci sami o Rakousku myslí. Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i klidné Němce.

Naznačovali mi někteří vědoucí, že budou persekuce; o budoucích administračních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli. Mezi jiným jsem pozoroval, že dr. Kramář bude mít potíže; jeho ruská politika byla politicky nevzdělanému Friedrichovi trnem v oku, panslavism všech barev a odstínů byl Vídni a Budapešti můrou. Upozornil jsem blízké známé dra Kramáře.

Po návštěvě Vídně šlo jen o to, připravit a zařídit odjezd za hranice. 

 

38. Emil Ludwig: Duch a čin, rozmluvy s Masarykem, Editor: Jana Malínská, Vydal: Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav AV ČR, 2012, 326 stran

Emil Ludwig – Duch a čin, str. 85:

„Neřekl jsem Körberovi, co zamýšlím,“ vyprávěl Masaryk, „aby mě nemusel zavřít. … ,Řekněte mi upřímně co očekáváte od války? Musíte vědět, jsou-li vůdcové a armáda schopni, jaký bude duch armády i jak se budou chovat arciknížata: Vy u pramene to musíte vědět. Tak v co můžeme doufat my Češi po vítězství Ústředních mocností?“ – „Nejsme dobře připraveni, odpověděl Körber, a když s Německem zvítězíme, neobrátí se Rakousko na své cestě, neosvobodí svých národů, naopak se nafoukne a bude dělat nové obtíže.´ Tento úsudek byl pro mne velmi důležitý.“

 

 

 

Polemika s dopisem: Sylva Sauerová – AD „Jako Habsburk jsem pyšný na Visegrád“ (Echo 40/2016), Echo 41/2016, 14. října 2016, str. 4:

To se týká i Karla I., nejenže se chystal pokračovat v plánovaných reformách Ferdinanda, ale šel ještě dál. Kvůli probíhající válce však se zpožděním a bohužel už pozdě vydal 16. října 1918 tzv. federalizační manifest. V něm se mj. pravilo: Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá… Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost.“ Již předtím, v roce 1917, zavedl zákon na ochranu nájemníků (28. ledna) a vytvořil ministerstvo sociální péče (1. června) či ministerstvo národního zdraví (30. srpen), která přežila i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. A ještě něco stojí za připomenutí. Jan Masaryk v roce 1948: „Kdyby táta věděl, jak to všechno dopadne, šel by se Karlu Habsburskému osobně omluvit.“