Očistili jsme hrob Karla Havlíčka Borovského na Olšanských hřbitovech při příležitosti 200. výročí jeho narození (31. 10. 1821).

…..

Zdeněk Zacpal: Nyní přečtu úryvky z Havlíčka, hlavně z Epištol Kutnohorských, o nichž ve středoškolských učebnicích po „sametové revoluci“ není ani slovo.

 

„Svaté náboženství, a to i dle Písma, zajisté vydrží také rozumnou zkoušku, oni ale naschvál i dobré a chvalitebné věci jen bez důvodu a na slepou víru podávali, aby pak se i jejich lidské a velmi výnosné příspěvky též na slepou víru a bez důvodů přijímaly.“ Argumentaci zastánců etablované církve přirovnává Havlíček k eskamotérům, kteří provozují zpustlý dům, a když se má pronajímat, prodávat anebo s jiným porovnávat, ukáží pěkně malovaný plán onoho domu. Těm, kteří naivním aktům víry sami nevěří, ale kvůli vlastnímu špinavému zisku je naschvál podporují a nevědomost rozšiřují, je dle Havlička zapotřebí „jejich úmysly odhalovati a kaziti.“

„Každá víra sama sebe co jedinou pravou od Boha zjevenou vydává … a všechny jiné za bludné a jejich vyznavače za zatracené vyhlašuje.“ Havlíček uvádí podobenství okrouhlého chrámu s nesčetnými kapličkami po krajích, v nichž se shromažďují lidé a hlásají se jednotlivě rozmanité, vzájemně výlučné a nesnášenlivé víry. Většina posluchačů se za celý život do žádné jiné než své kapličky nedostane. Někteří jiní vycházejí ven, hádají se a perou s posluchači jiných kapliček. Jen ti, kteří stáli uprostřed chrámu a mohli nahlédnout do všech kapliček, budou mírnější a snášenlivější. Nahlédnou, že nemůže být pravda vše, co se v pomyslném chrámě hlásá, ale lépe pochopí příčiny, proč posluchači, odkázáni na jedinou pravdu, vše ostatní, o čem slyšeli, vydávají za lež.

Havlíček pokračuje: „Všechny hierarchie na celém světě jsou docela stejné, žádné nezáleží tak mnoho na náboženství a na pravém blahu lidstva, každá hledí na to aby všeliké štěstí a blaženost tohoto světa ona sama užila, a svým věřícím jen na onen svět ukazovala!“ Popuzují sice sprostý lid proti jinověrcům, avšak jde-li o jejich zájmy proti národům a jejich svobodě, náramně snadno se navzájem dohodnou a „za jeden řemen táhnou.“ Přeje-li si kdo, aby všichni lidé byli jednoho smýšlení, pak „žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!)“ Dá se ale docílit, „že se lidé rozličného mínění nebudou vzájemně proklínati a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti.“

A tak čiňme.

 

Nad Havlíčkovým hrobem je nasnadě vylovit jeho stejnojmennou báseň, kterou autor napsal těsně před smrtí, roku 1854:

 

HROB

Synku, radím tobě,
není stejno v hrobě,
nedávej se pochovati
nikde na hřbitově.

Tam nedojdeš slávy,
ve způsobu trávy
spasou tebe každé léto
farářovy krávy.

Lépe o samotě,
nech si, chlapče, radit,
a tam si dej na svém hrobě
malou lipku vsadit.

Dobře se pod lipkou
budeš, synku, mívat,
pěkně ti tam budou na ní
z jara ptáci zpívat.

Když košatá lipka
rozkvete v červenci,
budou pod ní sedávati
panny a mládenci.

Lipka z tebe vssaje
toku medového,
pilné včelky nasbírají
med do úlu svého.

Dej si, chlapče, radit,
pomni na tu slávu !
Ještě budou hezké holky
tebou sladit kávu.