Prosloveno a diskutováno na konferenci „Kultura a imaginace“, která proběhla ve dnech 12.-13. listopadu 2021 v areálu FHS UK v Troji

Vladimír Borecký (1941-2009)

 

Dánský myslitel Søren Kierkegaard je jedním z nejcitovanějších autorů Vladimíra Boreckého. V tomto příspěvku se zaměřím na Kierkegaardovu teoretickou reflexi komiky a jejích figur a pokusím se vypíchnout specifičnost jeho pojetí.

 

I.              Kierkegaardovy reflexe komična:

Na banketu v Kierkegaardově pseudonymním díle Stadia na cestě životem takzvaný Mladík tvrdí, že komično je konstituováno protimluvem čili kontradikcí.[1] Sama loutka, ať provádí seberoztodivnější pohyby, ještě proto komická není. Komickou se stane teprve tehdy, kdy začne sloužit nějakému podivnému či nevysvětlitelnému účelu.[2] Ani fungování šňůry napojené na vědro ledové vody v lázních prý směšné není; směšným se stává, teprve když se klient chce něčeho pevného chopit, omylem zatáhne za nesprávný provaz a svrhne na sebe obsah vědra.[3] V Uzavírajícím nevědeckém dodatku Kierkegaard perem pseudonymního autora Johannese Climaca vysvětluje, že komično nastane až tam, kde dojde k bezbolestnému rozporu. A talent umělce spočívá ve schopnosti jeho konkrétního vylíčení.[4]

Dle nejsilnější Kierkegaardovy definice, týkající se pravdy, je dle Dodatku existující jednotlivec v pravdě, pokud si co nejvášnivěji vztahuje k vlastní niternosti, aniž by se mohl opřít o nějakou objektivní jistotu.[5] Kierkegaard silným a striktním způsobem pravdu nedefinuje ve smyslu shody tvrzení se skutečností, ba ani ve smyslu koherence či bezrozpornosti vlastních názorů, tvrzení, skutků,[6] jak to dnes činí mnoho jiných filosofů. Spíše rád na rozpory konkrétních lidí poukazuje a dává je do souvislosti s komičnem.

Kierkegaard si cení dobrých autorů, kteří se dokázali vyhnout sebeklamu a jejichž život odpovídal jejich vlastním myšlenkám.[7] Rád si čítal v Životech slavných filosofů Díogena Laertia. Ony staré řecké filosofy, kteří dokázali vášnivě žít a v souladu s myšlenkami, k nimž se sami dopracovali, jednat, Kierkegaard vynáší. Řecké pojetí filosofie je mu osobně bližší než pojetí takzvaně křesťanské novověké, zejména 19. století.[8] Kierkegaard upozorňuje zejména na integritu Sókratova života, bezrozpornost jeho idejí a přímé jednání i postoje až do jeho hořkého konce. Pokládá tohoto „šlechetného, prostého muže starých časů za jediného pravého mučedníka intelektuality, za velkého myslitele i člověka velkého charakteru, který překonává takzvané křesťanské myslitele.“[9] I u Sókrata se dá najít protimluv, ovšem opačný: starý Řek totiž obvykle mluvil o jídle a pití, ale ve skutečnosti neustále myslel na nekonečno a usiloval o něj. Kierkegaardovi současníci prý naopak zájem o nekonečno leda předstírají, ale ve skutečnosti jim jde o jídlo, pití, peníze, profit.[10]

I ze Schopenhauerových spisů Kierkegaard rozpoznává, že jeho kolega je ve skutečnosti požitkář a svou asketickou etiku nepraktikuje. A pak „je vždy pochybné vyučovat etiku, která nad samotným vyučujícím nemá moc.“[11] Ovšem ústředním terčem Kierkegaardova výsměchu je vyhlášený německý profesor filosofie, podle všeho Hegel,[12] který se na rozdíl od Sókrata vlastního sebeklamu [Vildfarelse] nebojí.[13] Staví prý dle pseudonymní Nemoci k smrti ohromnou budovu či systém, který má zahrnovat veškerý život a historii světa, ale když se člověk pozorněji podívá na jeho osobní život, objeví nesmírně směšnou skutečnost, že on onen nesmírný palác neobývá, že sám živoří v kůlně, psí boudě či nanejvýš v příbytku lokaje.[14] Vrcholem ignorantství je jeho nárok, že jeho myšlení je nadřazeno všemu, co spadá pod cítění a představivost, a přitom mu na rozdíl od Sókrata schází patos, vášeň – i na komično, což je samo nanejvýš komické.[15] Schopnost komična Kierkegaard dokonce považuje za “nezastupitelnou legitimaci kohokoli, kdo chce být nahlížen coby zmocněnec ve světě ducha našich časů.”[16]

V běžných slovnících bývá komično definováno jako oblast jevů, budících veselost nebo smích. Pamětníci a badatelé se vesměs shodnou na tom, že Kierkegaard komično miloval a přispíval ke komičnu i v širším smyslu, než sám definuje. Jen jeho vymezení komična je na první pohled užší než běžné představy či slovníkové definice, neboť je zřejmé, že existence rozporu není nutnou podmínkou komična.

 

II.            Jednotlivé figury komična: a) ironie, b) humor, c) absurdita a d) naivita u Kierkegaarda

Vladimíru Boreckému se na základě postoje účastníka komiky ke světu i psychologické roviny komika ukazuje ve čtyřech hlavních orientacích: ironie, humor, absurdita a naivita.[17] Kierkegaard reflektuje všechny tyto orientace a navíc dále přiřazuje k jednotlivým sférám či stadiím individuální existence jejich vztah ke komičnu. K bezprostřednímu člověku komično přichází zvnějšku, zdravý rozum se od bezprostřednosti zas až tak neliší a jestliže pak takový člověk chce interpretovat bezprostřednost jako komickou, stává se komickým on sám, právě tím, že nebere kontradikci v potaz.

Ironie a humor již stojí výše než pouhá bezprostřednost a nesou komično s sebou.[18] Sókratovou ironií a jeho schopnostmi překvapit a napálit své spoluobčany byl Kierkegaard v mládí i ve své disertaci tak fascinován, až zprvu přehlížel konstruktivní etické a politické usilování řeckého filosofa. Ironik prý říká opak toho, co si myslí, a to tak, že řekne něco vážně, ale vážně to nemíní, nebo (řidčeji) řekne něco jakoby žertem, ale myslí to vážně. Pravý ironik přitom předpokládá, že posluchači jeho skutečným intencím rozumějí a na tomto vzájemném srozumění si sám dává záležet.[19] Ironie posiluje absurditu ve své absurditě, bláznivost ve své bláznivosti a snaží se zprostředkovat diskrétní momenty nikoli ve vyšší jednotě jako Hegel, nýbrž ve vyšším šílenství.[20] Sókratés se prý oddal ironii do té míry, že realita pro něj ztratila svou platnost.[21]

Později Kierkegaard zejména v Uzavírajícím nevědeckém dodatku reflektuje komično jako podnět i cvičení k vyšším duchovním stadiím. Kierkegaardova škála stadií na cestě životem, anebo jinak řečeno sfér existence, má sloužit jako řada milníků vedoucí k absolutně důležité křesťanské religiozitě. Základními stadii jsou ve vzestupném pořadí stadium estetické, etické a náboženské A a B (křesťanské), mezi nimiž jsou vloženy dva mezníky: „[chladnější] ironie mezi estetičnem a etičnem; [laskavější a soucitnější] humor mezi etičnem a náboženskostí.“[22] Jeho ironik může, ale nemusí být pouhým ironikem. Může se dobře nacházet ve vyšší, to jest etické sféře existence a ironii, zde porovnávání konečných jednotlivostí s nekonečným etickým požadavkem tak, aby vyhřezly ony rozpory, může pouze užívat jako vlastní inkognito. To jest stavět, podobně jak to činil Sókratés, komično mezi sebe a svět, aby se nestal komickým sám v očích světa, který nechce anebo nedokáže porozumět jeho etické vášni.[23] A humor se prý projevuje patetickým poukázáním na světoborné problémy či neštěstí a vzápětí pronesením nějaké bezvýznamné triviality;[24] humorista se však ve skutečnosti může nacházet již v náboženské sféře existence. To znamená, že zdánlivě pouhý humorista může užívat humoru jako bariéry, chránící před úsměšky světa jej, jeho trpící niternost a vztah s Bohem.[25]

Náboženský, ale ještě ne křesťanský jednotlivec se snaží vztahovat absolutně k absolutnímu τελος [cíli či účelu] a souběžně, zároveň, relativně k cílům, účelům relativním. Kontradikce a tím i komično povstane tehdy, kdy se začne vztahovat absolutně k relativnímu cíli či účelu.[26] To byl prý také případ mnišského hnutí ve středověku, které jinak Kierkegaard oceňuje, chválí vášeň jeho představitelů, ba i jejich úctyhodné sebetrýznění, jen oněm Bohu zasvěceným vytýká, že dávali svůj jinak chvályhodný záměr na odiv i vnějškově, takže se svou manifestací pouze relativně lišili od jiné vnějškovosti.[27] Právní a policejní ochrana náboženskosti nemá smysl. Náboženskost, která potřebuje vnější pomůcky, tedy konečnost k dosažení nekonečného (jak je tomu v katolicismu), by se měla spíše kriticky zahledět sama na sebe a na svůj vlastní nedostatek niternosti. Humor tudíž proti vztahovačným formám náboženství užívá komično legitimně.[28]

Soudce Vilhelm, tedy ještě etik, jen letmo poukáže na jistou absurdnost pravého zamilování, k němu však patří rozhodnutí a závazek zamilovaného zajistit lásku v tomto světě namnoze prostředky tohoto světa.[29] Protřelý estét Constantin v Opakování již mluví v souvislosti s duchovním vývojem svého mladého přítele o jeho náboženskosti a moci absurdna, které jsou mu však cizí a jimž nerozumí.[30] V Bázni a chvění obdivuje údajný pseudonymní autor Johannes de Silentio Žida Abrahama, který se tím, že poslechl Boha a rozhodl se obětovat vlastního syna Izáka, věřil mocí absurdna, postavil se tak nad všeobecno a dostal se do konfliktu s etičnem.[31] Ve Filosofických drobtech se Johannes Climacus již dostává k výslovně křesťanské tematice. Oproti Sókratovi, vybízejícího k rozumovému zkoumání, které má pomoci objevit pravdu, která vlastně spočívá nereflektována v něm samém,[32] postaví do kontrastu absolutní paradox, tedy Krista, Bohočlověka, který vůdčí roli rozumového zkoumání zkoriguje.[33] V Kristovi totiž došlo mocí absurdna ke ztotožnění věčného s historickým, což je ovšem opět něco absurdního, co se nemůže stát předmětem žádného vědeckého zkoumání, ale může náležet leda víře.[34] Vztah k nepochopitelnému i odpuzování tímto nepochopitelným a absurdním jsou výrazem vášně víry.[35] Zatímco prý pohan se bojí osudu a judaismus vlastní viny,[36] dle Kierkegaarda pouze v křesťanství existuje vědomí hříchu.[37]A i k jeho odpuštění dochází mocí absurdna.[38] Přijetí křesťanství, pro nějž je hřích a jeho překonávání milníkem na duchovní cestě, je tak stejně obtížně pro člověka vzdělaného jako jednoduchého, ba pro příliš učeného je ještě obtížnější, neboť se musí vzdát vlastního rozumu, aby se mohl k onomu absurdnu přiblížit.[39]

Nezapomeňme však, že Kierkegaard, alespoň krátce a pod pseudonymem vypravěče Constantina Constantia, ve svém Opakování, chválí v souvislosti s estetičnem berlínského Königstadtského divadla i frašku, na jejíž představení reagují různé sociální vrstvy různě a která často působí na celé publikum zcela nevypočitatelně. A ve frašce se žádného účinku „nedosahuje ironií, vše je naivita.“[40] Zřejmě stojí ona naivita na jeho škále stadií nejníže. Ostatně celá Kierkegaardova škála komična, ba i její umístění v jeho hierarchii stadií na cestě životem odpovídá i svým pořadím čtyřem konfiguracím komiky Vladimíra Boreckého.[41]

 

III.           Širší kontext:

Absurdno bývá obecně bráno jako označení pro určitou stránku společnosti nebo dokonce světa, která nedává smysl a odporuje rozumu. Pro mnohé, třebas pro Franze Kafku, je absurdní spíše byrokratický systém či, obecněji, mechanismy fungování lidské společnosti. I tento pojem užívá Kierkegaard v užším a specifičtějším smyslu, a to téměř vždy v souvislostech s jeho vyššími stadii na cestě životem; s tou či onou formou toho kterého náboženského stadia anebo přinejmenším náboženskou tendencí. A zatímco i u náboženských myslitelů nemusí být absurdno tak zaměřeno na jednu, byť božskou osobu, kupříkladu u Emmanuela Lévinase, věřícího Žida, je ne-li absurdní, pak mysterióznější než u Kierkegaarda každý Bližní,[42] u Kierkegaarda je soustředěno kolem Krista, Bohočlověka.

Dále, u mnoha dalších umělců, myslitelů, duchovních mistrů i „obyčejných lidí“ se komika a absurdita (ale také ironie, humor a naivita) větší měrou než u Kierkegaarda prolínají, podporují či takříkajíc táhnou za jeden provaz. Kupříkladu v Kafkově Procesu máme v „Prvním vyšetřování“ nádherné spojení absurdního soudního procesu s komickou replikou hrdiny K. Lidové publikum v obskurním sále propukne v srdečný smích poté, co K. dotčeně opraví chybný údaj vyšetřujícího soudce: On není žádným malířem pokojů, nýbrž prvním prokuristou velké banky.[43] Komika a absurdno jdou ale ruku v ruce i u východoasijských čchanových buddhistů. Ti také více než Kierkegaard užívají podněty či odpovědi mimoslovní či mimořečové [búlì wénzì 《不立文字》] Mǎzŭ 《馬祖》 byl jeden z prvních čchanových mistrů kteří na své žáky nejen občas zakřičeli, ale také je fyzicky napadli, což se postupně stalo docela obvyklou metodou čchanové praxe. Podle jedné verze se tohoto mistra jeho žák Shuǐlǎo 《水 潦》 zeptal na pravý smysl Bódhidharmy. Mǎzŭ mu nařídil, aby se sehnul a kopnutím přivodil jeho velké probuzení. Shuǐlǎo ono kopnutí pak ještě oceňoval, vzdal svému mistru hold a prý se od oné doby jenom smál.[44]

Kierkegaard tvrdí, že vposledku „systém žití [Tilværelsens System] nelze předložit. … Veškeré porozumění přichází zpětně.“[45] Znovu a znovu ujišťuje, že nejedná jménem žádné, byť křesťanské instituce, pouze ukazuje, co křesťanství Nového zákona znamená.[46] Avšak člověk má podle něj v Krista, který je sám absurdní a sama cesta k němu i víra v něj jsou také absurdní, věřit a sám, třebas je pouhým nepatrným jednotlivcem, má tohoto Bohočlověka, s nímž prý křesťanství stojí a padá, následovat.[47] Kierkegaard kritizuje dopad [tradičních] křesťanských dogmat, která v posledku „zajistila člověka před vším, co se jen s jistou pravdou dalo nazývat křesťanským vzorem“[48] a zdůrazňuje koncept a závažnost hříchu, který má být „sine qua non křesťanství.“[49]

Oproti tomu “opravdový člověk bez postavení” [wúwèi zhēnrén, 《 無位眞人》] mistra Línjì 《臨濟》[50] nenásleduje vůbec nikoho: výslovně vybízí následovníky Cesty, aby zabili cokoli, s čím se střetnou, ať již je to buddha, patriarcha, arhat, rodiče, soukmenovec, a aby tak dosáhli emancipace. Volně se dá procházet jen neulpíváním na věcech.[51] Huángbò 《黄檗》 upozorňuje, že teprve “za úplné nepřítomnosti názorů na prázdnotu se zjeví pravá Dharmakāya.“[52]

Kierkegaard odvedl jakožto jednotlivec úctyhodnou konceptuální práci. Na rozdíl od Vladimíra Boreckého však Kierkegaard jednotlivé figury komična reglementuje a vykazuje jim specifické role, jimiž mají plnit úkoly na jeho vlastní duchovní cestě. Borecký i mnozí další, včetně dávných čchanových buddhistů, disponují volněji zejména absurdnem a humorem; otřásají tak konceptuálními bariérami soustavněji, než jak to činil sám Kierkegaard.

 

 

Citovaná literatura

 

Velká většina spisů Sørena Kierkegaarda se dá dohledat v jejich nejnovějším souborném dánském vydání, čítajícím 28 svazků:

SKS – Søren Kierkegaards Skrifter, http://sks.dk/forside/indhold.asp

Redaktion Niels Jørgen Cappelørn, Joakim Garff, Johnny Kondrup, Karsten Kynde, Tonny Aagaard Olesen og Steen Tullberg, Grafik Karen-Margrethe Österlin, G.E.C. Gads Forlag, København, 1997-2013, ISBN 978-87-993510-4-6

Zde citovaná Kierkegaardova díla:

Kierkegaard, Søren (1843) Gjentagelsen                                                SKS 4: 5-96

Kierkegaard, Søren (1843) Frygt og Bæven                                           SKS 4: 97-210

Kierkegaard, Søren (1844) Philosophiske Smuler                                   SKS 4: 211-306

Kierkegaard, Søren (1844) Begrebet Angest                                          SKS 4: 307-461

Kierkegaard, Søren (1845) Stadier paa Livets Vei                                   SKS 6: 5-454

Kierkegaard, Søren (1846) Afsluttende Uvidenskabelig Efterskrift           SKS 7: 5-573

Kierkegaard, Søren (1849) Sygdommen til Døden                                  SKS 11: 113-242

Kierkegaard, Søren (1850) Indøvelse i Christendom                               SKS 12: 5-253

Kierkegaard, Søren (1851) Om min Forfatter-Virksomhed                       SKS 13: 5-27

Kierkegaard, Søren (1855) Dette skal siges; saa være det da sagt          SKS 13: 111-124

Kierkegaard, Søren (1855) Øieblikket Nr. 5                                             SKS 13: 223-251

Kierkegaard, Søren (1855) Øieblikket Nr. 10                                           SKS 13: 389-418

Kierkegaard, Søren (1846-1847) Journalen NB                                        SKS 20: 5-129

Kierkegaard, Søren (1851-1852) Journalen NB25                                    SKS 24: 435-529

Kierkegaard, Søren (1854) Journalen NB29                                            SKS 25: 293-379

 

 

Vladimír Borecký – Teorie komiky, Hynek, Praha, 2000, ISBN 80-86202-65-8

 

Stewart, Jon – Kierkegaard’s relations to Hegel Reconsidered, Cambridge University Press, 2003, ISBN 0-521-82838-4

 

Lévinas, Emmanuel – Totalité et Infini : Essai sur l’extériorité, Kluwer Academic, Paris 1992, ISBN: 2-253-05351-1

 

Kafka, Franz – Der Prozeß, Die Schmiede, Berlin, 1925

 

Poceski, Mario – The Records of Mazu and the Making of Classical Chan Literature, Oxford University Press, 2015 ISBN: 9780190225759

 

《傳心法要: 黃蘗山斷際禪師著, 唐河東裴休集并序》

黃蘗斷際禪師宛凌錄 http://www.book.bfnn.org/books/0853.htm

        The Dharma of Mind Transmission: Zen Teachings of Huang-po, by Dharma Master Lok To. https://terebess.hu/zen/Huangbo-LokTo.pdf

 

        The Record of Linji,《臨濟慧照禪師語錄》(2009), Translation and Commentary by Ruth Fuller Sasaki, edited by Thomas Yūhō Kirchner, Honolulu: University of Hawai´i Press, 2009.

 

Odkazy:

[52] The Dharma of Mind Transmission: anglicky str. 7; čínsky 傳心法要, odstavec 4

Abstrakt:

Komično má u Kierkegaarda spíše užší vymezení: je konstituováno protimluvem čili kontradikcí: komično nastane až tam, kde dojde k bezbolestnému rozporu. Kierkegaard na rozpory konkrétních lidí poukazuje a rád je dává do souvislosti s komičnem. Na rozdíl od starých řeckých filosofů, kteří dokázali vášnivě žít a v souladu s myšlenkami, k nimž se sami dopracovali, jednat, Hegel, smysl pro komično postrádá a přitom si nárokuje příliš absolutní vědění. Schopnost komična Kierkegaard dokonce považuje za “nezastupitelnou legitimaci kohokoli, kdo chce být nahlížen coby zmocněnec ve světě ducha našich časů.”

Kierkegaard větší či menší měrou tematizuje všechny čtyři hlavní orientace komična Vladimíra Boreckého: ironii, humor, absurditu i naivitu. Ironie a humor jsou u něj spíše přechodovými stadii na duchovní vzestupné cestě; jejich projevy však mohou sloužit etikovi nebo člověku náboženskému jako prostředek obrany vlastní niternosti před posměváčky. Absurditu Kierkegaard chápe dost výlučně: je téměř výlučně spjata s vážnějším náboženským, ponejvíce křesťanským usilováním.

Kierkegaardovo zdůrazňování závažnosti hříchu, a lpění na Kristově bohočlověčenství, bez čehož má křesťanství stát a padat, omezují i dosah možného komična. Vladimír Borecký naopak jednotlivé figury komična nereglementuje. U něj, u mnoha umělců, ba i u starých mistrů čchanového buddhismu, z nichž někteří nenásledují vůbec nic a nikoho, se zejména humor a absurdita více a volněji vzájemně prolínají. Ti pak otřásají tak konceptuálními bariérami soustavněji než Kierkegaard.

 

 

 Konference: Kultura a imaginace

Katedra filosofie FHS UK zve na konferenci „Kultura a imaginace“, která proběhne 12. listopadu 2021 v areálu FHS UK v Troji (Pátkova 2137/5, Praha 8). Konference je pořádaná u příležitosti nedožitých osmdesátin Vladimíra Boreckého, který je širší odborné veřejnosti znám díky fenoménu „mašíblu“, specifickému typu tvořivosti, jejž teoreticky popsal a demonstroval na příkladech z českého kulturního prostředí. Ve svém díle se ale Borecký snaží vypracovat také obecnou teorii kultury.

Cílem listopadové konference je připomenout jeho myšlení a otevřít prostor pro hlubší mezioborovou debatu nad tématy, jež nastolil a jež přesahují hranice akademicky vymezených humanitních disciplín.

V současné době probíhá call for papers. Konferenční abstrakty je možné posílat do 20. září 2021 na adresu felix.borecky@fhs.cuni.cz. Všechny potřebné informace ohledně abstraktů i samotné konference naleznete v pozvánce.

 

Začátek akce	12. listopadu 2021
Konec akce	12. listopadu 2021
Druh akce	Konference
Organizátor	Felix Borecký, Robert Kanócz, Martin Vrabec
Email na organizátora	felix.borecky@fhs.cuni.cz
Místo konání akce	areál FHS UK v Troji (Pátkova 2137/5, Praha 8)

 

 

 

Call for Papers
Kultura a imaginace. Konference pořádaná u příležitosti
nedožitých osmdesátin Vladimíra Boreckého

Vladimír Borecký je širší odborné veřejnosti znám díky fenoménu „mašíblu“, specifickému
typu tvořivosti, jejž teoreticky popsal a demonstroval na příkladech z českého kulturního
prostředí. Ve svém díle se ale Borecký snaží vypracovat také obecnou teorii kultury. Za
základní, aktivní a kreativní zdroj kultury považuje imaginaci a její schopnost fantazijního
zdvojování mezi skutečností a zdáním, realitou a iluzí. Tato „reduplikace“ se podle něj
neuplatňuje jen při samotném imaginování, jímž obohacujeme vnímanou realitu o imaginární
aspekty, ale ukazuje se například i ve hře, komice či v ludické kreativitě. Vladimír Borecký se
tyto fenomény snažil nejen teoreticky uchopit, ale i konkretizovat na svébytných příkladech.
Imaginaci například zkoumal za využití projektivních arteterapeutických technik, v oblasti hry
ho mj. zaujaly tarotové vykládací karty, na absurdní komice přístolních společností
normalizačního Československa demonstroval svou čtyřstupňovou teorii komiky se subtilním
citem pro komiku absurdní atd. atp.
Cílem listopadové konference pořádané u příležitosti Boreckého nedožitých osmdesátin je
připomenout jeho myšlení a otevřít prostor pro hlubší mezioborovou debatu nad tématy, jež
nastolil a jež přesahují hranice akademicky vymezených humanitních disciplín.
Konferenční abstrakty posílejte nejpozději do 20. září 2021 na adresu
felix.borecky@fhs.cuni.cz Jakékoliv otázky k akci směřujte tamtéž.
Abstrakt, který by neměl přesáhnout délku dvou normostran (3600 znaků včetně mezer) musí
obsahovat: název příspěvku, jméno autora, jasně formulovaný problém. Čas příspěvku je
vymezen na 20 minut (+ 10 minut diskuse). Jazyk konference je čeština (příp. slovenština,
angličtina).

Tematické okruhy:
– imaginace, teorie obrazu, symbolické myšlení, archetypologie
– hra, kreativita, ludismus, mašíbl, art brut
– komika, absurdita a jejich teoretická reflexe
– ozvláštnění, údiv, estetická zkušenost
– teorie kultury a metodologie výkladu kulturních fenoménů

Místo konání: FHS UK, Pátkova 2137/5, Praha 8
Čas konání: 12. listopadu 2021
Organizátoři konference: Felix Borecký, Robert Kanócz, Martin Vrabec

Konference probíhá pod záštitou Fakulty humanitních studií UK.

 

 

 

Reflexe komiky a absurdity u Kierkegaarda

Zdeněk Zacpal

 

Dánský myslitel Søren Kierkegaard je jedním z nejcitovanějších autorů teoretika komična, Vladimíra Boreckého. Komično má u Kierkegaarda spíše užší vymezení: nastane až tam, kde dojde k bezbolestnému rozporu. Kierkegaard více či méně reflektuje všechny čtyři Boreckého figury komična, tj. ironii, humor, absurditu i naivitu. Tyto figury, nejvýslovněji absurdita, mají u Kierkegaarda má sloužit (jeho) křesťanské duchovní cestě. Vladimír Borecký naopak jednotlivé figury komična nereglementuje. U něj, u mnoha umělců, například u Franze Kafky, ale i u starých čínských mistrů čchanového buddhismu, z nichž někteří nenásledují vůbec nic a nikoho, se zejména humor a absurdita více a volněji vzájemně prolínají. Otřásají tak konceptuálními bariérami soustavněji než Kierkegaard.

 

 

Reflexe komiky a absurdity u Kierkegaarda

Reflection on comic and absurdity in Kierkegaard

Zdeněk Zacpal

 

Abstract:

The Danish thinker Søren Kierkegaard is one of the most cited authors of the comic theorist, Vladimír Borecký. For Kierkegaard defines the comic in a rather narrower way: it occurs only where there is a painless contradiction. Kierkegaard more or less reflects all four figures of the comic, i.e. irony, humour, absurdity and naivety. These figures, most expressly the absurdity, are in Kierkegaard meant to serve (his) Christian spiritual path. Borecký, on the other hand, does not regiment these individual figures. And in works of many artists, such as Franz Kafka, but also in encounters of the ancient Chinese masters of Chan Buddhism (some of whom do not follow anybody´s ideas), the figures of the comic, especially humor and absurdity, are more loosely intertwined. They at least in practice shake conceptual barriers more consistently than Kierkegaard.

 

Keywords:

comic and its figures

irony

humour

absurdity

naivety

the question of following authority

blending of comic figures