AD LN 4.7. 2012: Marek Kerles – Husův domek chátrá, na dotaci nedosáhl

Lidové noviny, sobota 7. července 2012, Horizont – Dopisy redakci, str. 12 (reakce na označení Jana Husa „římskokatolický kněz“)

 

Katolickým knězem mistr Jan Hus formálně po jistý čas byl (jinak by ani nemohl působit), ale jeho život a dílo jsou představám katolíka, natož kněze, na hony vzdálené. Ještě předtím, než nastoupil na kostnickou hranici, byl formálně odsvěcen a předán „světské spravedlnosti“.

Ani při oné proceduře jej nepřešel humor a ukazoval, že sami biskupové se nedokážou shodnout na správném formálním postupu.

 

Husův ústřední spis O církvi – De ecclesia – zpochybňuje tradici a aparát, na nichž stojí fungování katolické církve: „Poslušnost žádné, ani církevní osoby nečiní zásluhu, ledaže směřuje k poslušnosti přikázání a rad Ježíše Krista.“ Hus také odmítal „víru v církev“, pálení knih a obracení pohanů na víru násilím.

I v rozpravě s jakýmsi „doktorem“ upřednostnil rozumové uvažování a vlastní svědomí před slepou mechanickou poslušností představených. Schválil a svou autoritou zaštítil podávání i kalicha laikům.

V latinské Evropě bylo poprvé obnoveno v pražském kostele U Martina ve Zdi a dnes je po světě neodmyslitelnou součástí evangelických církví. Husova Betlémská kaple se dá dobře označit za „první církevní architekturu, pojatou v duchu reformačního náboženského cítění“.

 

Románsko-gotický kostel U Martina ve zdi (nahoře) na Starém Městě v Praze patří dnes Církvi českobratrské evangelické, nedaleko stojí též částečně zrekonstruovaná Betlémská kaple (dole)

 

Porušováním zákazu a povzbuzováním laiků ke sborovému zpěvu Hus zakládá bratrskou i protestantskou bohoslužebnou tradici.

Jeho písně jsou stále živé. Popřejme Mistru Janovi alespoň po 597 letech po jeho upálení jeho vlastní důstojnost.

 

Zdeněk Zacpal

  

 

Literatura

 

Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Univerzita Karlova, Praha, 1965

 

Mistr Jan Hus – Tractatus De ecclesia, z rukopisů vydal S. Harrison Thomson, Praha, Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958

Mistr Jan Hus – O církvi, přel. František Dobiáš a Amedeo Molnár, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965

 

Spisy M. Jana Husi č. 9: M. Jana Husi korespondence a dokumenty, Václav Novotný, Praha 1920:

Listy Husovy, Comenium, Praha (1891) 1901

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. IV – Drobné spisy české, Academia, Praha, 1985

 

Magistri Iohannis Hus Polemica, sv. XXII, edidit Jaroslav Eršil, Pragae Academia, 1966: De libris hereticorum legendis – str. 21-37

 

Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí II. díl, Baronet, Praha, 1997, ISBN 80-85890-20-8

 

Eva Kantůrková – Jan Hus: Příspěvek k národní identitě, Ideál, Praha, 2008, ISBN 978-80-86995-09-0

 

 

Citace

 

Ještě předtím, než vstoupil na kostnickou hranici, byl formálně odsvěcen a předán „světské spravedlnosti“. Ani při oné proceduře jej nepřešel humor a ukazoval, že sami biskupové se nedokážou shodnout na správném formálním postupu. 

Petr z Mladoňovic, V, 6 (str. 171-172):

Když pak s řečeného stolu sestupoval, ihned řečení biskupové začínali jej odsvěcovati a především, odňavše mu z rukou kalich, pravili tuto modlitbu zlořečení: „Ó Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy ses radil, odnímáme od tebe tento kalich vykoupení.“ A on vysokým hlasem řekl: „Spoléhám na Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno toto rouhání trpělivě snáším, že on ode mne kalich vykoupení svého neodejme, nýbrž pevně doufám, že dnes v jeho království jej budu píti.“ A následovně jiné části roucha, totiž štolu, ornát aj. z něho snímajíce, ke každému pronášeli zlořečení po svém způsobu. A on odpověděl, že ta rouhání pokorně a rád přijímá pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Když mu byly tyto všechny části roucha, jak se napřed uvádí, odňaty, přistoupili řečení biskupové k porušení tonzúry. Když pak se mezi sebou hádali a někteří chtěli ho holiti břitvou, druzí však tvrdili, že stačí porušiti jeho tonzúru nůžkami, on, obrátiv se ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: „Hle, ještě tito biskupové neumějí se v tomto rouhání shodnouti!“ A když porušujíce mu tonzúru nůžkami, prostřihli ji na čtyři strany, totiž napravo a nalevo, napřed a vzadu, řekli doslovně tato slova: „Již církev odňala od něho všechna církevní práva a nemá více s ním co činiti, tedy ho odevzdáváme moci světské.“ Dříve než pak by vložili na jeho hlavu rouhavou papírovou korunu, mezi jiným mu pravili: „Svěřujeme duši tvou ďáblu.“ A on, sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi, řekl: „A já ji svěřuji nejlaskavějšímu Pánu Ježíši Kristu.

 

Husův ústřední spis O církvi – De ecclesia zpochybňuje tradici a aparát, na nichž stojí fungování katolické církve: „Poslušnost žádné, ani církevní osoby nečiní zásluhu, ledaže směřuje k poslušnosti přikázání a rad Ježíše Krista.“

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 189, česky Hus – O církvi, str. 181:

Et hinc nulla obediencia facta preposito prodest ad meritum, nisi de quanto inclinat ad obedienciam mandatorum et consiliorum domini Ihesu Christi.

A odtud plyne, že žádná poslušnost prokázaná představenému nepřispívá k zásluze, leda pokud směřuje k poslušnosti přikázání a rad Pána Ježíše Krista.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 15, str. 126-127, česky Hus – O církvi, str. 126:

Item foret ewangelica sapiencia omnes sacerdotes esse sacros regulatos inmediate per unicum pontificem dominum Ihesum Christum. Sic enim fuit tempore apostolorum, quando crevit ecclesia, et sentencia ista consonat cum scriptura. Igitur potest sic deus ecclesiam suam ad statum pristinum reducere, tollendo prefecturam pape et cardinalium. Ergo alii quam isti vicarii apostolorum possunt esse.

Dále by evangelické moudrosti odpovídalo, aby všichni kněží byli svatí a řízení bezprostředně jediným veleknězem Pánem Ježíšem Kristem. Neboť tak tomu bylo za času apoštolů, kdy církev vzrostla. A tento názor je v souhlase s Písmem. Bůh tedy může v tomto smyslu navrátit svou církev k prvotnímu stavu tím, že zbaví papeže a kardinály jejich čelného postavení. Mohou tedy být jiní než oni náměstky apoštolů.

Hus – Tractatus De ecclesia, kap. 20, str. 183-184, česky Hus – O církvi, str. 177:

Ve věcech, které nejsou ani čiré zlo ani čiré dobro, nemají ve všem vůbec nižší poslouchat apoštolskou stolici církve římské, to jest žádného papeže s kardinály, jak to chápou doktoři, ani představené.

Nulli apostolice sedi ecclesie, id est nulli pape cum cardinalibus, ut doctores concipiunt, et prelatis est obediendum per inferiores in omnibus, que nec sunt pura mala nec pura bona.

 

Hus také odmítal „víru v církev“ …

Hus, OO I – Výklady, kap. 18, str. 87: Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.

            Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.

Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.

Hus – De ecclesia 1, str. 4:

Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.

Hus – O církvi I, str. 25-26:

Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.

 

… pálení knih …

Magistri Iohannis Hus Polemica, sv. XXII, edidit Jaroslav Eršil, Pragae Academia, 1966: De libris hereticorum legendis – str. 21-37

 

… a obracení pohanů na víru násilím.

Hus, OO I – Výklady:

kap. 47, str. 220: A tuto by měli znamenati ti, jenž pohanóv nenechají u pokoji, ani [i když] jim nepřekážejí. Ti mnie, by Bohu a cierkvi svaté slúžili, a slúžiece své pýše a svému lakomství. Pýše, aby své jméno v světě rozšířili, jako by oni byli obrance viery, a jsúce sami Bohu nevěrni. A lakomství, aby své panstvie rozšířili. A tak pod jménem Kristovým, jsúce zlosynové přikrytí, hledají zisku svého, ale ne zisku Jezukristova; neb by hledali zisku jeho, tehdy by sami napřěd jemu slúžili, držiece všechna jeho přikázánie, jenž na ně slušejí; a tak byli by nelakomí, nechlubní, nesmilní, pokorní, lítostiví, dobrotiví a všech ctností jako dobří křesťané plní. A jsúce tak zpósobní, teprva o vieru, ač by ji kdo chtěl kaziti, a o jistú pravdu řádem dřéve řečeným mohli by sě postaviti. … Protož učedníku Kristův, nauč sě od svého krále, a zvláště ty kněže, aby byl ne bojovný, ale pokojný.

 

I v rozpravě s jakýmsi „doktorem“ upřednostnil rozumové uvažování a vlastní svědomí před slepou a mechanickou poslušností představených.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty, 150, str. 313 (již asi červen 1415): Quidam doctor dixit michi, quod, quidquid facerem, submittens me concilio, quod totum michi esset bonum et licitum, et subiunxit, quod ,,si concilium diceret, quod tu habes unum oculum tantum, quamvis habeas duos, deberes confiteri cum concilio, quod sic est:“ Cui dixi: „Eciam si mundus totus diceret michi hoc, ego habens racionem, qua nunc utor, non possem sine repugnancia consciencie illud dicere.“

Jakýs doktor řekl mi, cokoliv bych činil podrobuje se sněmu, že vše jest pro mne dobrým a dovoleným, a připojil: ,,Kdyby sněm vyslovil, že ty máš toliko jedno oko, ačkoliv máš dvě, musíš vyznati se sněmem, že tomu tak jest.” Jemuž jsem řekl: ,,Byť i celý svět mi to říkal, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych takovou věc tvrditi bez odporu svědomí.”

 

Schválil a svou autoritou zaštítil podávání i kalicha laikům. V latinské Evropě bylo poprvé obnoveno v pražském kostele u Martina ve zdi a dnes je neodmyslitelnou součástí evangelických církví.

M. Jana Husi korespondence a dokumenty 139, str. 289: Přátelům svým v Kostnici?

O quanta demencia ewangelium Christi, epistolam Pauli, quam dicit se non ab homine, sed a Christo recepisse, et factum Christi cum factis suorum apostolorum et aliorum sanctorum ut errorem condempnarem, scilicet de comunione sacramenti calicis domini pro omnibus adultis fidelibus constitua. Ecce errorem dicunt, quod laicis fidelibus bibere licet de calice domini, et si quis presbiter sic bibere dederit, quod tamquam erroneus reputetur, et nisi desistat, tamquam hereticus condempnetur. O sancte Paule! Tu dicis omnibus fidelibus: Quocienscumque manducabitis panem hunc et calicem bibetis, mortem domini annuncciabitis, donec veniat, hoc est usque diem iudicii, in quo veniet; et ecce, iam dicitur, quod consuetudo Romane ecclesie est in oppositum!

Listy Husovy 82, str. 208: Ó, jaká pošetilosť! evangelium Kristovo, List Pavlův, jejž – jak praví – nikoliv od člověka, nýbrž od Krista obdržel, a čin Kristův s činy jeho apoštolův a jiných svatých jako blud zatracovati! totiž o přijímání svátosti kalicha Páně, pro všechny dospělé věrné ustanoveném. Ejhle bludem zovou, že nekněžím věrným volno jest, píti z kalicha Páně, a jestliže by který kněz tak píti dal, aby za bludného byl považován, a kdyby neustal, jako kacíř byl odsouzen. Ó, svatý Pavle! ty pravíš všem věrným: „Kolikráte byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrť Páně zvěstujte, dokudž nepřijde;“ to jest až ke dni soudu, ve kterém přijde: a ejhle, již říká se, že zvyk církvi Římské jest na odpor.

141 – M. Jan Hus kazateli Havlíkovi, str. 294-295:

Dilectissime frater, domine Galle, verbi Christi predicator! Noli istere sacramento calicis domini, quod Christus per se et per suum apostolum instituit, quia nulla scriptura est in oppositum, sed solum consuetudo, que, estimo, ex negligencia inolevit. Modo non debemus sequi consuetudinem, sed Christi exemplum et veritatem. Iam concilium, allegans consuetudinem, dampnavit comunionem calicis quoad laicos ut errorem, et qui practisaverit, nisi resipiscat, tamquam hereticus puniatur. Ecce malicia Christi institucionem iam ut errorem dampnat.

            Rogo propter deum, quod non amplius impugnes Magistrum Jacobellum, ne fiat scissio inter fideles, de qua gaudet dyabolus. Eciam, karissime, prepara te ad passionem in manducacione et comunione calicis, et sta fortiter in veritate Christi, timore illicito postposito, confortans fratres alios in ewangelio domini Ihesu Christi. Motiva pro comunione calicis, estimo, dabunt tibi, que scripsi in Constancia. Salutabis Christi fideles. Scriptum in vigilia decem milia militum in vinculis.

Nadpis: Domino Hawlikony, ut non inpungnet ministracionem saguinis Christi laicis sub specie vini.

Listy Husovy 84, str. 211: Nejmilejší bratře, mistře Havlíku! slova Kristova kazateli! Nechtěj protiviti se svátosti kalicha Páně, kterýž Kristus sám i skrze apoštola svého ustavil: proto že žádné písmo není tomu na odpor, anobrž jenom zvyk, který, jak myslím, z nedbalosti se zakořenil. Avšak nesmíme následovati zvyku, nýbrž Kristova příkladu a pravdy. Již sněm, dokládaje se zvykem, odsoudil podávání kalicha, pokud se týče nekněží, jako blud, a aby ten, kdo by je vykonával, jestliže by nezmoudřel, jako kacíř byl trestán. Ejhle, zlomyslnosť! Kristovo ustanovení již odsuzuje jako blud! Prosím pro Boha, abys více neodporoval mistru Jakoubkovi, by nestalo se roztržení mezi věrnými, ze kterého ďábel se těší. Také se, nejmilejší, připrav k utrpení při přijímání a podávání kalicha a stůj pevně v pravdě Kristově, strachu nedovoleného zanechaje, posilňuje bratry jiné v evangeliu Pána Jezu Krista. Důvody pro podávání kalicha, které napsal jsem v Kostnici, tobě, jak myslím, doručí. Pozdrav věrných Kristových! Psáno v okovách v předvečer desíti tisíc bojovníků.

 

Betlémská kaple se dá dobře označit za „první církevní architekturu, pojatou v duchu reformačního náboženského cítění“. 

Petr Hora-Hořejš II, str. 243:

první církevní architektura, pojatá v duchu reformačního náboženského cítění, slavná kaple Betlémská

 

Porušováním zákazu a povzbuzováním laiků ke sborovému zpěvu Hus zakládá bratrskou i protestantskou bohoslužebnou tradici. Jeho písně jsou stále živé.

Mistr Jan Hus, IV – Drobné spisy české, str. 27-30: existují různé názory na Husovu míru autorství několika písní, dále tamtéž na str. 348-359 zmíněny písně:

Navštiv nás, Kriste žádoucí

Jezukriste, štědrý kněže

Králi slavný, Kriste dobrý

Jesus Kristus, naše spása

Nebudeš mieti bohóv jiných

Vstalť jest buoh z mrtvých svú mocí

Kantůrková – Jan Hus, str. 76:

Proti Husovi mířil i zákaz zpěvu nových písní, jím složených a zpívaných v Betlémě, v jiných kostelích nebo na veřejnosti. Byly o Kristovi a jedna měla poučit „sprostné lidičky“ dokonce o správné formulaci nauky o svátosti oltářní. Zpěv zvyšoval podíl věřících na bohoslužbě, a to právě kléru, chránícímu si bohoslužebné výsady, vadí. Hus laickým zpěvem zakládá bratrskou i protestantskou bohoslužebnou tradici, v bratrských kancionálech jsou jeho písně dodneška.