Performance není divadlo: Marina Abramović konečně v Bělehradě
Publikováno s drobnými úpravami 19. října 2019 v České pozici
V sobotu 21. září v Muzeu současného umění v Bělehradě vernisáží vyvrcholila dvouletá putovní retrospektiva The Cleaner světoznámé představitelky performance Mariny Abramović. Do 20. ledna se v něm veřejnost může seznámit s dílem 72leté performerky, která se však loučit nemíní – prohlásila, že zemře v práci. Píše Zdeněk Zacpal.
Muzeum současného umění vybudované v letech 1960 až 1965 v tehdejším „jugoslávském“ hlavním městě Bělehradu v brutalistickém stylu bylo po více než desetileté renovaci opět v roce 2017 otevřeno a hostí proslulé osobnosti. V sobotu 21. září 2019 v něm velkolepou vernisáží vyvrcholila dvouletá putovní retrospektiva The Cleaner světoznámé představitelky performance Mariny Abramović.
Díky podpoře srbské premiérky Any Brnabić se veřejnost v rodném městě obou žen může po dlouhých 44 letech až do 20. ledna 2020 seznámit s vystoupeními, kresbami, malbami a instalacemi Abramovićové. Ta se nicméně loučit nemíní a prohlásila, že zemře v práci.
Již ve své autobiografii Walk Through Walls: A Memoir (Chůze zdmi. Paměti) Abramovićová tvrdí, že performance se od divadla podstatně liší. Na nic si nehraje, nedá se opakovat, věci v ní jsou skutečné, performer se vystavuje tomu, čeho se nejvíc bojí. Přijímá energii z publika a vrací mu ji. Ztělesňuje jeho strachy, oprošťuje se od nich a vlastním příkladem povzbuzuje ostatní.
Partyzánská výchova
Rodiče Mariny Abramovićové, bývalí velitelé Titových partyzánských oddílů, si vzájemně za druhé světové války zachránili život. Otec Vojin či Vojo byl následně přidělen k elitní ozbrojené skupině Josipa Broze Tita (1892–1980), matka Danica se stala ředitelkou Muzea umění a revoluce a dohlížela na umělce.
Otec Vojin či Vojo pojmenoval svou dceru, narozenou 30. listopadu 1946, po milované ruské spolubojovnici, kterou mu před očima vyhodil granát. Matce se pak noc před porodem zdálo, že porodila obrovského hada. Dceru zavírala do temné komory a neustále bila, až měla všude podlitiny a musela být hospitalizována kvůli neustálému krvácení. Na následný dlouhý pobyt v nemocnici Marina Abramović vzpomíná jako na nejšťastnější období svého dětství. Za dospívání se jejím hrdinou stal Rasputin, neboť přežil několik pokusů o atentát.
Zatímco téměř každý byt Bělehradu sdílelo několik generací, její rodiče, příslušníci nepočetné „rudé buržoazie“, měli služku a obývali elegantní osmipokojový byt v Makedonské 32, zkonfiskovaný již za nacismu bohaté židovské rodině. Matka dceru tvrdě vedla k pořádku a dochvilnosti, ale její kulturní a umělecké sklony podporovala, takže Marina měla vlastní pokoj i ateliér s malířským stojanem a barvami. Navštěvovala hodiny klavíru, francouzštiny a angličtiny.
První malby znázorňovaly její sny v modré a zelené barvě. Po pubertálních autoportrétech se soustředila na vraky a bouračky. Díky otcovým konexím dostávala zprávy od velitelství tehdejší milice, vždy přispěchala na místo nejnovějších dopravních nehod, a co nejrychleji si pořizovala jejich kresby, náčrty a fotografie.
Makedonska ulica s elegantními byty, které pamatují lepší časy
Proces důležitější než výsledek
Manželství rodičů bylo nešťastné. Neměli nic společného, dělali si naschvály a nakonec se rozvedli. Malá Marina žila částečně s babičkou. Pohledný otec sice matku podváděl, avšak dceru nikdy nebil. Mladá dívka, přezdívaná žirafa, se necítila hezká ani šťastná a za sebe i za svou rodinu se styděla.
Oba rodiče spávali s nabitými pistolemi na svých nočních stolcích. A tak již ve svých 14 letech Marina pozvala domů spolužáka na ruskou ruletu. Obě školní dítka si namířila pistole do úst, leč spoušť pokaždé cvakla naprázdno. Teprve při třetím pokusu s hlavní již otočenou nazdařbůh vyšla ohlušující rána, střela zasáhla knihovnu a zničila Dostojevského Idiota.
Jednou otec pro Marinu zařídil lekci umění – pozval svého přítele umělce domů. Ten uřízl plátno, položil ho na podlahu, nalil na ně lepidlo, přidal trochu písku, pár barevných pigmentů, na to nalil půl litru benzínu, škrtl sirkou a vše vybuchlo. Měl to být soumrak. Marinu to ohromilo. Na Marinu tím učinil hluboký dojem. Počkala, až dílo vychladne a pečlivě ho pověsila na zeď. Po prázdninách našla jen cucky popadané na zem. Došlo jí, že proces je důležitější než výsledek a že být umělcem znamená nesmírnou svobodu.
Na umělecké akademii byla předsedkyní komunistické strany a nekompromisně podporovala studentskou revoltu v červnu 1968 proti vládnoucí, podle jugoslávského disidenta Milovana Djilase (1911–1995) „nové třídě“. Tehdejší diktátor Tito části studentských požadavků kupodivu vyhověl. Marina nikoli kvůli němu, ale kvůli zbabělosti ostatních studentských lídrů hodila svou stranickou legitimaci do ohně.
V komunistické uniformě, leč poněkud svobodnějším prostředí
Čeho všeho jsou lidé schopní?
V Bělehradě Marina s pěti mladými kolegy utvořila kroužek. Navazovali styky se zahraničím a diskutovali, jak vnést do umění život. Zkoumali hranice, kam může umělec a jeho publikum zajít a čeho jsou lidé schopní. Marina vtahovala do nepředvídatelné hry obecenstvo, které jí později několikrát zachránilo život. A že se měla čeho bát.
Po výsměšných reakcích tisku v Bělehradě jí Studio Morra v Neapoli v roce 1975 umožnilo performanci dle jejího vlastního gusta. Marina si předsevzala, že namísto prezentací se vystaví publiku sama. Do galerie na šestihodinové představení „Rythm 0“ přinesla 72 různorodých objektů a na tabuli napsala, že je kdokoli smí na ní použít, jak je mu libo. Za důsledky nese sama plnou odpovědnost. Pak nasadila programově nepřítomný pohled.
První tři hodiny se obecenstvo spíše ostýchalo, chovalo se k ní jemně, nanejvýš jí sem tam někdo podal květinu, políbil, přehodil šál přes ramena. Pak události nabraly rychlejší a zajímavější spád. Jeden jí odstřihl oděv, další manipulovali s tělem, roztáhli jí nohy a přistrkovali k rozkroku nůž, zabodávali do ní špendlíky, jeden ji rozřízl krk, aby se napil krve, a malý, těžce oddychující muž nabil pistoli a zamířil na její krk. Až když mačkal spoušť, kdosi zlomyslníka popadl, v publiku se rozpoutala rvačka a dostalo se do transu.
Jen co Marina ukončila performanci a pohlédla přímo na obecenstvo, to se okamžitě rozprchlo. Krvácela sice již během představení, ale až nyní pocítila bolest, přehrávala si zpětně zážitky a cítila se tak osamělá jako nikdy dříve.
Příštího dne zjistila, že částečně zešedivěla. A uvědomila si, že v silně katolické kultuře jižní Itálie neexistuje v postojích vůči ženám žádná střední cesta mezi uctíváním neposkvrněné Panny Marie a opovržlivým postojem k děvce. Připomněla si, že zkraje druhé půle představení ženy na galerii pokradmu napověděly mužům, ctihodným členům italského uměleckého establishmentu, co smějí nekonformní ženě provést. Na druhé straně ovšem přítomnost týchž žen zabránila jejímu znásilnění.
Později Marina v časopise New York Magazine své zkušenosti zobecnila: Člověk se učí jen tím, co nemá rád. Lidi prý žena, která neuhýbá, chvíli fascinuje. Pak ji chtějí změnit, poté rozdrtit a nakonec odejdou.
Zvěsti o nových a exhibicionistických formách umění se donesly k Marinině prudérní matce. Ta obratem dceři vyčetla, že vystavováním svého nahého těla a odporného umění zneuctila (ostatně již neexistující) rodinu. Popadla těžký skleněný popelník a s výkřikem „dala jsem ti život a teď ti ho vezmu!“ jej mrštila po dceřině hlavě. Marina však se svými dobrými reflexy v posledním okamžiku uhnula a popelník roztříštil leda skleněnou výplň dveří.
Obsah košů
V červnu 1977 Městské muzeum moderního umění v Bologni pozvalo větší počet umělců na Mezinárodní týden performancí. Marina a její druh a umělecký partner Ulay [Frank Uwe Laysiepen, P.S. 1943-2020] chtěli obecenstvo upozornit, že bez živých umělců nemohou existovat ani muzea. Zúžili tedy vchod do galerie svislými rámy, stoupli si zády k nim tak, aby se každý návštěvník musel prodrat dovnitř mezi dvěma nahými lidmi bokem a přitom se otočit čelem buď k muži, nebo ženě.
Slibovaná odměna, která měla být vyplacena předem, se však nedostavovala a úředníci přicházeli každý den, jak to Italové umějí, s novou výmluvou. Před muzeem již stála fronta návštěvníků. Ulayovi došla trpělivost, vtrhl nahý do kanceláře a obořil se na sekretářku: „Kde jsou moje prachy?!“ Zkoprnělá sekretářka odemkla sejf a podala mu svazek bankovek. Nemaje kapsu, vložil Ulay výtěžek do umělohmotného pytlíku, ten utěsnil gumičkou, umístil do nádrže záchodového splachovadla a seběhl na představení. Mělo trvat šest hodin, leč v jeho polovině dorazili dva policisté, prodrali se, ovšemže čelem k Marině, dovnitř, aby ho kvůli údajné nemravnosti ukončili. Peníze naštěstí stále plavaly v nádrži. Žádní další umělci si z místa odměnu neodnesli.
Obrátili se pak k lépe zpeněžitelné tvorbě, tedy k malování a sochařství. U performance vytrvala jen Marina. Jako první a nadlouho jediná v Evropě ji vyučovala na mnoha uměleckých školách. Studenty brala do terénu a učila je odolnosti, životu bez jídla, soustředění a orientaci v prostoru a nepříjemném prostředí. Museli každý den psát a shromažďovat své dobré nápady a špatné házet do košů. Po třech měsících Marinu zajímal pouze obsah košů: právě tam prý skončí to, čeho se studenti bojí.
Na benátském bienále v roce 1997 na Marinu zbyl leda vlhký suterén, ten jí však vyhovoval nejlépe. V reakci na válku v bývalé Jugoslávii Marina nabídla pořad „Balkan Baroque.“ Nechala navézt tisíce v horku rychle se kazících, červivých a nesnesitelně páchnoucích hovězích kostí. Na jejich hromadě seděla, čistila je, plakala a zpívala lidové balkánské písničky. Na horních záznamových panelech na jejich notu také tančila a v laboratorním oděvu vyprávěla o vlkokrysách. A na přiložených snímcích její otec mával pistolí a matka si zakrývala oči. Vyhrála Zlatého lva a titul nejlepší umělec festivalu. V děkovné řeči vysvětlila, že jí jde jen o umění, které může změnit myšlení a společnost. Umění zaměřené jen na estetické hodnoty ji nezajímá.
Ale ve zúžených průchodech galerií již dnes stává mladá dvojice.
Dcera Balkánu
Za svých školních let chodívala Marina na obědy za otcem do Polytechnického institutu, kde přednášel válečnou strategii a taktiku. Vojin Abramović bezpochyby myslel na své zpackané manželství, když jednou studentům vysvětloval, že některá zranění z války mohou vypadat lehce, zato mají hrozné důsledky pro život. A jiná prý naopak vypadají osudově, ale lze s nimi žít: „Kupříkladu mně za války střepina granátu utrhla jednu kouli. Ale měli byste vidět, jakou mám dceru!“ V tu chvíli se otevřely dveře a Marina vešla do posluchárny. Jen ji tatínek představil, mužské posluchačstvo propuklo v hurónský smích. Marina, nevěda o čem je řeč, červená až za ušima utíkala pryč.
Díky balkánským žertíkům i drsné výchově později lépe než změkčilí západní umělci zvládala psychické i fyzické nároky své práce. Po dětech nikdy netoužila. Nejsilnějšími momenty života pro ni byly a jsou performance samotné, při nichž nevnímá nebezpečí; drogy a alkohol jí nikdy nic neříkaly a ostatně by byly s jejími dlouhými akcemi neslučitelné. Kupodivu vypadá po své sedmdesátce po všech postech a strázních o 20 let mladší. Média i kurátory přitahovala její osoba, zatímco mužští partneři jejího umění i života odpadali.
Po dlouhých obdobích, strávených s australskými domorodci a pak na meditacích a představeních s tibetskými buddhistickými mnichy, brazilskými šamany i léčiteli si uvědomila, nakolik je západní kultura v chápání skutečných mezí těla a ducha omezená.
Mezi světové celebrity se Marina propracovala až rokem 2010, kdy po tři měsíce šest dní v týdnu seděla po osm až deset hodin bez hnutí v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA) ve spartánském křesle. Kdokoli se mohl posadit do křesla proti ní a dívat se jí přímo do očí jak dlouho chtěl. Před akcí se kurátor obával nezájmu publika, leč Marina přitáhla do Mekky moderního umění rekordních 750 000 lidí, z nichž mnozí navštívili vůbec nějaké muzeum poprvé. Po vystání nočních front se dostalo křesla proti ní celkem 1545 šťastlivcům, ovšem davy dalších vše pozorovaly i zvěčňovaly. Marina v očích druhých nahlédla nesmírně mnoho bolesti a osamění. Nejeden účastník se tenkrát někomu zadíval hluboko do očí vůbec poprvé. Nic dalšího ony vyvolené nerozptylovalo, neměli kam utéci než sami k sobě, mnozí si uvědomili vlastní zranitelnost a rozplakali se.
Zdeněk Zacpal
Autor je překladatel
__________________________________________________________
CItace a odkazy pod čarou:
(Autor si na onu putovní výstavu v dánské Louisianě odskočil ze „své“ kierkegaardovské konference a zaujala jej)
Autobiografie
Marina Abramovic – Walk Through Walls: A Memoir
Penguin, Published 7th September 2017, 384 Pages, £10.99
V textu citovaný článek
Carl Swanson – Marina Abramovic at 70: The world’s most famous performance artist has outlasted her lovers and, she hopes, her critics.
October 17, 2016, issue of New York Magazine
https://www.thecut.com/2016/10/marina-abramovic-walk-through-walls-c-v-r.html
Poslední aktuality
Andrew Dickson – Marina Abramovic Comes Home, and Comes Clean: The artist received a lavish welcome when she returned to Belgrade, Serbia, the city of her birth, for her first exhibition there in nearly 50 years. (Belgrade), The New York TImes, Sept. 25, 2019
https://www.nytimes.com/2019/09/25/arts/design/marina-abramovic-the-cleaner.html
Film
Marina Abramovic – The Artist Is Present
http://putlockers.fm/watch/RGbNq4GY-marina-abramovic-the-artist-is-present.html
Ještě k rodinným kořenům
Babička se sice vdala do bohaté rodiny, avšak její muž ani jeho dva bratři nešli před válkou jugoslávskému králi na ruku. Ten jim za to nechal nasypat na slavnostní hostině do jídla diamantový prášek, aby pak všichni do měsíce zemřeli na následky krvácení do střev. Zatímco tehdy ještě bohatá babička svou dceru Danicu – zapálenou komunistku ještě vykoupila z vězení, dcera se své matce svérázně odvděčila: poskytnutím soupisu veškerého majetku matky komunistům, kteří jí obratem naprosto všechno znárodnili. Pak již zchudlé babičce nezbývalo nic jiného než pravoslaví.