Deník Referendum, 11.11. 2017, Domov – Komentář (tam mírně kráceno)

 

Zdeněk Zacpal polemizuje s interpretacemi některých publicistů, podle nichž přinesl vývoj v českých zemích v pobělohorském období tehdejší společnosti prospěch. Takovýto výklad je podle jeho názoru jednostranný.

Porážka vojska českých stavů na Bílé Hoře 8. listopadu 1620 byla po mnoho generací považována za národní tragédii. Po roce 1989 se vynořilo mnoho publicistů, kteří ji jako „neštěstí bez míry a hranic“ neberou a naopak viní české stavy, že povstaly proti své legitimní královské moci. Jiní tvrdí, že ona porážka a vítězství katolické strany vlastně zachránily český národ před poněmčením či vyhynutím. Další uvádějí, že v rakouské říši kvetla kultura, podle některých by tato země měla být Vídní nadále ovládána a někdo by se nejraději i poněmčil.

Zkusme protentokrát dle slov Písma jít dvě míle s tím, kdo člověka nutí pouze k míli jedné. Zkusme dovést argumenty těchto lidí do důsledků. Podívejme se na jejich skryté předpoklady a sledujme, zda jsou jejich postoje opravdu bezesporné.

 

Legitimní bývala svoboda a dělba moci

Výchozím a legitimním politickým zřízením před Bílou horou ještě nebyl absolutismus, systém, v němž by král vládl neomezeně sám. Do Bílé Hory si česká knížata a králové nemohli dovolit vládnout absolutisticky již proto, že neměli zas až tak velkou moc. Kromě nich měly v politice co rozhodovat dvorské a krajské sjezdy, později zemské sněmy. Ani sám Karel IV. nebyl s to prosadit svůj zákoník Majestas Carolina proti jejich vůli a musel vycouvat. Naše země sice nebyla moderní demokracií, avšak sám král musel dodržovat jistá pravidla. Ony zemské sněmy volily novou dynastii, schvalovaly daně a zemskou hotovost. Jejich váha byla posílena reformací, po níž se v jejich rámci mohli na vysoké politice podílet i příslušníci nižších vrstev – rytíři a měšťané.

Přední právník své doby Viktorin Kornelius ze Všehrd již v 90. letech 15. století se zřejmým zadostiučiněním bere vztah krále a společnosti v českém státě jako společenskou smlouvu. Již v 16. století tedy dle Všehrdovy koncepce nepanoval král z Boží milosti. Dle jeho slov si země sama krále volí, není od něj koupena žádnými penězi a je mu poddána jen dobrovolně: Král musí činit přísahu jí a je povinen spravovat zemi „ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.

Výkonná moc krále je dle Všehrda omezena celkem starých tradic země, kam patří jak zemské sněmy, tak právní řád, daný starými zvyklostmi a precedenty, které mají být průhledné a širšímu publiku známé. Smlouva mezi zemí a suverénem je poměrně rovnoprávná a postavení země silnější než leckde jinde. Král si dokonce nemůže jen tak beze všeho určovat své nástupce.

Krom mnohem dřív zavedené praxe náboženské tolerance pro každého jednotlivce, posílené takzvaným Kutnohorským smírem, uzavřeným roku 1485, platil od roku 1609 i Rudolfův majestát, který zněl jasně: jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti. A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá. Porušovat tuto legitimitu začala ta strana, která dala zbořit protestantský kostel v Hrobu, pokoušela se uzavřít kostel v Broumově, uvěznila ty, kteří si na toto porušení dosavadního práva stěžovali a posilovala moc zemského kancléře a cenzury.

Pokud se Radomír Malý a další stoupenci habsbursko-jezuitské „rekatolizace“ Čechů dovolávají zásady Cuius regio, eius religio, čili ‚čí země/panství, toho víra’, přehlížejí, že ta platila ne u nás, ale zejména v poreformačním Německu, i když ani tam ne všude: například Norimberk svým lidem náboženskou svobodu dopřával. Svobodomyslný člověk jen žasne, proč se vůbec kdo, zvláště Čech, dovolává něčeho, co ze své podstaty obnáší duchovní násilí. U nás vládly daleko humánnější poměry, tato země co do tolerance předběhla svou dobu zhruba o několik stovek let.

Zato římskokatolické Evropě vadili nejvíce ne zločinci, nýbrž slušní lidé jinak smýšlející

 

Mnozí z těch, kteří považují stavovské povstání z roku 1618 za nelegitimní, se rádi považují za „konzervativce“. „Konzervatismus“ však hlásá nezcizitelnost majetku, a tudíž těžko obhájí zabavení majetku rodin 27 vůdců stavovského odboje, popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Takovou konfiskaci navíc zapovídalo takzvané Matyášovo privilegium, vydané roku 1610. Z konzervativního pohledu je ještě nepřijatelnější konfiskace a rozdání či prodání pod cenou či přenechání namnoze přivandrovalým cizincům či římskokatolické církvi tří čtvrtin veškerého majetku Čechů, zejména když valná část o majetek připravených či přímo usmrcených se do povstání ani nezapojila.

Konzervativec by neměl schvalovat výměnu oběživa v roce 1622, která ožebračila i ty, jimž majetek zkonfiskován nebyl, ale neměli ty správné konexe, energii a drzé čelo. Přitom slovy historika Petra Hory-Hořejše se v příslušném konsorciu nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.

Když ke konzervativcům patří úcta ke starým institucím a odpor proti jejich účelové likvidaci, je podivné, že jich nyní tolik mlčí a nerozhořčuje se nad tím, že Habsburkové zlikvidovali do oné doby relativní svobodu a nezávislost zemských sněmů. S programovou úctou ke starým institucím, zejména církvím, by jim také měla vadit pobělohorská likvidace až 200 let starých církví a následná habsbursko-jezuitská rekatolizace s téměř sto šedesát let trvajícím usmrcováním evangelíků za jejich názory. A zvláštní zalíbení by měl konzervativec projevovat ve zvykovém právu, spoluutvářeném i předreformační historií země, jež bylo zrušeno brzy nato roku 1627. Do té doby fungovalo a obdobně jako Common Law v Anglii do velké míry zabraňovalo účelovému zneužívání moci.

 

Germanizace, rekatolizace, pálení knih

Historik umění Pavel Kalina tvrdí, že bitva na Bílé hoře zachránila střední Evropu před chaosem a že pro české země bělohorská bitva byla spíš vítězstvím než porážkou. A Jan Ziegler v článku Zbořme mýtus! Bílá hora Čechy zachránila! uvádí, že germanizace se nekonala.

I když odhlédneme od národně uvědomělých evangelických exulantů Komenského, Stránského a Skály, i sám katolík a jezuita Bohuslav Balbín dosvědčuje, že před pobělohorskou germanizací po česku mluvila … celá země česká (mimo malé území loketské). Připusťme, že německá osídlení se dala najít i jinde, avšak před Bílou Horou zaujímala mnohem menší rozsah než později v osmnáctém a devatenáctém století. Dnes se běžně neuvádí, že většina území „Sudet“ byla v historii delší dobu česká než německá. „Zrovnoprávnění“ češtiny s němčinou bylo naplněno tak, že se v následujících staletích na úřadech člověk často česky nedomluvil. Samo Obnovené zřízení zemské (1627/1628) se vrchnost ani neobtěžovala celé přeložit z němčiny do češtiny. Později dominovala na vyšších školách vedle latiny němčina a na první univerzitě v zemi byly vyhrazeny některé druhořadé prostory pro vyučování českým jazykem až v roce 1882.

Odvolává-li se dnes katolická strana na čtrnáct mučedníků z roku 1611 a umučení dnes již svatého Jana Sarkandra, proč nedává na druhou stranu vah tisíce evangelíků, kteří, aniž se bránili, byli v téže době vyvražděni v některých městech habsbursko-katolickou soldateskou? Není-li rozpoutávání válek se statisíci obětí, dragonády proti bezbranným nekatolickým vesničanům a pálení statisíců nekatolických či příliš svobodomyslných knih chaosem, tím méně je jím 20. století. Alespoň u nás si vyžádaly moderní totalitní diktatury obětí řádově i proporčně méně a neumenšily počet Čechů o několik desítek procent jako vojska Habsburků, která přímo či nepřímo decimovala český národ.

 

Kde skončilo svobodné myšlení?

Jan Ziegler dále tvrdí, že v pobělohorské éře naopak „vzniklo mnoho vynikajících českých literárních děl. Nastal rozkvět barokní kultury“. Pod barokní kulturou rozumí stavbu kostelů, paláců pro novou vrchnost, hudbu v kostelích a na zámcích, katolické básně. Podobné žánry se však v té době rozvíjely po takřka celé Evropě i Latinské Americe. Rozkvětem kultury a velkými stavbami se dají obhájit téměř všechny režimy. K vynikajícím vědeckým objevům docházelo a skvělá umělecká díla vznikala i v Sovětském svazu: hudba Prokofjeva, Chačaturjana, Šostakoviče, Tarkovského filmy.

Pravda, někomu se líbí více baroko lépe než sorela, i když ta má dnes také řadu příznivců. Režimů, které se Zieglerovým způsobem obhájit nedají, je pomálu. Dá se leda připustit, že kultura ještě menší prostor než u nás po roce 1620 dostala za Pol Pota v Kambodži, za Idiho Amina v Ugandě, Maciase Nguemy v Rovníkové Guineji a Jeana Bedela Bokassy, prezidenta a pak císaře ve Střední Africe.

Ziegler a jemu podobní ovšem obcházejí celkový kontext. Plnohodnotný rozvoj kultury si vyžaduje mnohem větší míru myšlenkové svobody a prostor pro více žánrů, než u nás umožňovali Habsburkové a jezuité po roce 1620. Zaměříme-li se jen Evropu, přes baroko do osvícenství se nejmarkantněji rozvíjely ty země, kde vládla náboženská svoboda. Ta s sebou nesla v oněch dobách i svobodu myšlenkovou.

Zejména v Nizozemí a později ve Skotsku a v Anglii se rozvíjelo nejpokročilejší hospodářství. Svobodný trh tam umožnil vznik nových společenských idejí, technologií, umožnil vznik vědeckých i lékařských objevů a technických vynálezů. Tamtéž ovšem také kvetla a rozvíjela se stěžejní kultura. Kdo by neznal nizozemské mistry Rembrandta, Franse Halse, Vermeera, kdo by neznal Shakespeara, britské portrétisty, filosofy empirismu a zdravého rozumu?

Některé další země se náboženské svobodě sice netěšily, avšak dopřávaly alespoň větší míru svobody umění v širším smyslu, filosofii, vědám, divadlu. Což zhruba platilo pro všechny další země protestantské (ve Skandinávii, některé části Německa), kde také působil i nový reformační étos práce. Zatímco Sever se nacházel do reformace spíše na periferii Evropy, teprve následující renesanční a ještě více barokní období je zváno v Dánsku obdobím vědy. Byť v těchto jednotlivých zemích čítala tamní populace spíše jen stovky tisíc než miliony lidí, právě tam ona doba zrodila hvězdné osobnosti jako hvězdáře Tychona Braheho, hvězdáře a fyzika Ole Rømera, tvůrce zoologického a botanického názvosloví Carla Linného, fyzika Celsia, dramatika Ludviga Holberga, jehož komedie se stále hrají.

O co jsme přišli: Astronomická observatoř v Kodan „Rundetaarn“, postavená již v letech 1635-1642 (výše) a vůbec první operní budova v Evropě – neapolské „Teatro San Carlo“ (původně postavená již 1737)

Právě za renesance a ještě více v baroku se v severských zemích sbíraly naplno staroseverské spisy i lidové balady, což u nás v téže míře probíhalo až v 19. století. Převratné práce filosofa Kierkegaarda, pohádkáře Andersena, vynálezce telegrafu Ørsteda, botanika Lunda a dalších v Dánsku spadají sice až do první půle 19. století, byly však umožněny dlouhou, reformací, renesancí a barokem zahájenou tradicí. Umění a vědám však dopřávaly více prostoru i některé země katolické: Francie, některá severoitalská města, ale i Neapolské království – právě tam stále stojí nejstarší operní budova Evropy (1737). I v Neapoli mohli působit originální myslitelé Bernardino Telesio, Cesare Beccaria, Giambattista Vico.

A co u nás? Zkusme na onu dobu aplikovat citační index, světový vliv a proslulost. Kteří myšlenkově novátorští a tvůrčí Češi mohli po Bílé Hoře působit a stát se světovými hvězdami po roce 1620 za dominance jezuitů ve školství? Pedagog a myslitel Jan Amos Komenský – ale tomu hrozilo nebezpečí života, musel se skrývat a brzy opustit vlast. Rytec a grafik Václav Hollar – ale ten se jako náboženský exulant dopracoval slávy až v Londýně. Nezapomeňme ani na dřívější německé luteránské horní a jiné odborníky a na hvězdáře a matematika Johannese Keplera. Ten také mohl pracovat ještě díky českému právnímu pořádku a infrastruktuře v Praze, po Bílé hoře působit v zemi nemohl, i když chtěl.

„Jan Ámos Komenský, učitel národů“ umírá daleko od vlasti – velkoplošný obraz od Alfonse Muchy (1918) namalovaný v rámci cyklu „Slovanská epopej“

 

Polistopadový Stockholmský syndrom

Třebaže velká říše již dodýchávala, rakouská cenzura se stále činila. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina. Když byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku – nikde jinde v Evropě.

Proč je jen u nás stále tolik zastánců Habsburků? Po staletích cizího útlaku i po dvou okupacích ve 20. století nevolník nevolníkem zůstává. Stále u nás funguje takzvaný Stockholmský syndrom, emoční závislost oběti na osobě násilníka či únosce, který v našem případě na tři sta let vyháněl statisíce Čechů do válek za setrvání své vlastní dynastie v rakouských palácích a připravil je o plnohodnotný kulturní vývoj baroka a klasicismu.

Běžní nostalgici po Rakousku-Uhersku, kteří by nejraději zlikvidovali veškeré tradice české suverenity po roce 1918, se dívají na dějiny bezděčně či záměrně takovým měřítkem nerozlišujícím složitější problém. Jeho pomocí pak skutečnosti, nepasující do jejich schématu, snadno smetou ze stolu. Typickým příkladem je spílání spisovateli Aloisi Jiráskovi, jež přehlíží jeho plastické a ne zcela černobílé zobrazování doby protireformace. Kritici jej považují za tvůrce hesla „Temno“ a jeho spisy blíže neanalyzují obdobně, jako normalizátoři po roce 1968 nezpřístupňovali originální texty jimi samotnými „kritizované“ „buržoazní filosofie“.

 

Uvolnit myšlenkovou strnulost

Dnešní filosofové ve své většině (čest výjimkám) k analýze dějin moc nepřispívají. Zejména po roce 1989 se bohužel zabývají velice speciálními problémy a odhlížejí od celku. To je ale dnes do značné míry problémem světovým, problémem nejenom valné části „fenomenologů“, ale i mnoha omezených specialistů „analytické filosofie“. Pak ale snadno dochází k situaci, před níž varoval již Karel Havlíček Borovský, že totiž člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete.

Je třeba, jak zdůrazňoval filosof Jacques Derrida, vystavit se jinakosti, jiné stránce zkušenosti, která byla doposud přehlížena kvůli dosavadní iluzi pravdy jakožto sebeobsažené a sebepostačující přítomnosti. Cokoli z toho, co bylo myšleno, může být promyšleno znovu. Je třeba vyhnout se po vzoru Ludwiga Wittgensteina lacinému zobecňování a vysvětlování příliš malým počtem primitivních zákonů, vyhnout se opovržlivému postoji vůči jednotlivinám a slepotě vůči jejich rozmanitým aspektům.

A co takhle požadavky na myšlení formulovat obecněji? V logice se běžní studenti učí správnému vyvozování z předpokladů a vyhýbání se protimluvu, kontradikci. Dobrá, ale to nestačí. Odstraňujme dále i umělé překážky myšlení, pěstujme praktickou schopnost se vypořádávat se jsoucny a bytostmi, s nimiž se setkáme, odečítejme pečlivě a poctivě a za pravdu považujme to, co je, a ne to, co není, seznamujme se s různými hledisky a úhly pohledu na věci, s rozmanitostí typů a forem diskursu a užívejme pokud možno jednoduché nástroje a postupy myšlení. Cvičme se ve správné a přesné argumentaci.

 

Budoucnost je otevřená

Tomáš Halík tvrdí, že češství bez uvědomělého evropanství je zatuchlý provincionalismus. Máme se prý účastnit procesu evropské integrace.  Izolacionismus od srdcových zemí Unie by pro nás byl podle něj politickou a kulturní sebevraždou – znamenal by vydat se do mocenské sféry Putinova Ruska. Obdobně škodlivou roli hrají politická hesla typu „Doleva nebo s Klausem“. Tito demagogové obvykle stavějí veřejnost před dvě alternativy a tu, která jim nevyhovuje, formulují tak, že předem vědí, že ji jejich vybrané obecenstvo odmítne a bude nakonec nuceno přijmout tu jejich i s chlupy. Jsou to typické příklady primitivního binárního myšlení, kritizovaného mimo jiné i teoretičkou gender diference Luce Irigaray. Ta nahlíží kriticky převládající západní logiku, upřednostňující právě takovéto binární opozice a struktury dvouhodnotové nad strukturami trojhodnotovými anebo vícehodnotovými. Což lidem omezuje obzor a zakrývá, že budoucnost je otevřená a před námi je mnoho nejen teoreticky, nýbrž i reálně uskutečnitelných možností, mnoho cest. Zakrývají mimo jiné, že existují jiné, prosperující a svobodné národy, a to i mimo Evropu.

Páter Halík nám jinými slovy chce říci: na nějakou svobodu, na národní či státní suverenitu zapomeňte, nic takového neexistuje, třistaleté poddanství se dá leda maličko modifikovat. Svoboda je vlastně jen jakási augustinsko-hegelovská poznaná nutnost poslouchat Evropskou unii a neomylného papeže.

Jenže krom výše nastíněného rozšíření logiky je pádnou odpovědí výše zmíněným demagogům poukaz právě na ty země, které prošly reformací, které využily příležitost danou historií, vládly si samy a státní suverenitě těší již na stovky let. Právě tam se politika i vztahy s jinými zeměmi vyvinuly šťastnějším způsobem a fungují nadstandardně dobře. V Evropě se jedná zejména o Spojené království, Dánsko a Švýcarsko. Je to náhoda, že právě tyto země si jen tak nenechávají diktovat ze zahraničí? Že mají k „Evropské unii“ přinejmenším odtažitější vztah?

Dle Mahátmy Gándhího je svarádž [sebevláda] schopnost vládnout sobě samému. Každý ji má na dlani a musí ji ovládnout sám před tím, než ji může nabízet druhým. Což se zúročí jak u jogína Gándhího typu, tak v životě národů. Mimo bezpečnostních záruk, které dnes nelze řešit bez spolupráce se zahraničím, je plnohodnotný rozvoj nejen národa jako celku, ale i jednotlivců bez ohledu na jejich vlastenecké či naopak kosmopolitní postoje téměř vždy uskutečnitelný jen ve vlastním státě, přesněji řečeno ve státě, v němž jazyk toho kterého občana není považován za druhořadou věc.

V suverénní zemi, právě v takové, kterou chtěli ustavit čeští stavové v roce 1618, se totiž lidé mohou rychleji a bezprostředněji poučit z vlastních chyb a mohou snadněji pohnat ke zodpovědnosti politiky na úřadech a institucích domácích, které na rozdíl od institucí nadnárodních či dnes „unijních“ sami znají. Osobnost politika vyroste lépe při tvůrčím hospodaření na vlastním než při „čerpání unijních dotací.“ Dobrovolné podřizování se často škodlivým či nesmyslným instrukcím Bruselu, Říma, Vídně či Berlína není úctyhodnější, než dnes kritizovaná přítulnost k Moskvě a Pekingu. Znamená namísto procvičování vlastního svalstva zafačování vlastního těla a postupné ochabnutí. Nepoddajnost naopak uchovává vlastní páteř a morální síly.

Teprve odkázáním na sebe a vystavením se světu se lidé a národy učí sami lépe vládnout, během střídání generací mohou bezprostředněji nabírat politické zkušenosti, zlepšovat se a vzájemně se ctít. Zkrátka – a slovy Alexise de Tocqueville: Nic neplodí více zázraků než umění být svobodný, avšak není nic nesnadnějšího, než se naučit svobodě, která se obvykle rodí uprostřed bouří, obtížně se ustavuje mezi občanskými nesváry a teprve až zestárne, se pak dají poznat její dobrodiní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

___________________________________________________________

 

Poznámky a citace pod čarou

 

„neštěstí bez míry a hranic“

známá slova historika Josefa Pekaře, jimiž komentoval výsledek bitvy na Bílé hoře

 

Jiní tvrdí, že ona porážka a vítězství katolické strany vlastně zachránily český národ před poněmčením či vyhynutím.

Jan Ziegler  – Zbořme mýtus! Bílá hora Čechy zachránila! (2017)

https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=590481

 

Další, často ti samí, uvádějí, že ona rakouská říše vlastně nebyla tak špatná, že tam prý kvetla kultura, ba že tato země měla být Vídní nadále ovládána, někteří by se nejraději i poněmčili.

Krom notoricky známého Huberta Gordona Schauera vyjadřuje podobnou tendenci mnoho článků „studentského časopisu“ Babylon, Dopisy Respektu, Lidovým novinám či Týdeníku Echo od Jiřího Holátka a Martina Kubíka, například

Dopis: Jiří Holátko, Respekt 2 / 2014, str. 7 – Dopisy

Jiří Holátko – Se Západem nemáme stejné hodnoty, Echo 14/2017, str. 5

Martin Kubík – Mělo se postupovat jako u jiných restitucí, LN 6.1. 2011, str. 11

Výrazný názor (také popírající nesporná historická fakta):

J. Holátko – AD: Mariánský sloup nebude. Hurá!

Vážený pane Kaisere, jen pro doplnění historie: V roce 1618 slovo Čechy/Češi de facto neexistovalo. Moravané a obyvatelé dnešního Česka se velice neměli v oblibě. To přetrvává dodnes. Kromě dnes nuzného Slezska… Říše římská měla ještě adjektivum NÁRODA německého a můžeme na to být hrdi. To je historický fakt. Prag/Praha byla téměř 100% německo-židovská včetně Aula Regia, dnešní Zbraslavi (tu husiti vyrabovali, zlikvidovali a zneuctili Přemyslovce). Prag/Praha byla víceméně katolická, okolní české obyvatelstvo bylo pravděpodobně bez konfese, viz zamordování farářů u Maria Schnee – nedávno byla benefikace, kdy se konečně martyriové dočkali očisty a úcty. Rekatolizace a nastupující baroko znamenaly pokrok, to je zcela bez diskuse, nikoliv úpadek. Ekonomicky se samozřejmě povznesly německy mluvící oblasti. Etničtí Češi byli už tenkrát chudí jak kostelní myši. 1918, jak píše pan Peňás, lůza a dav chtěly a vyhrály.

            Husitství nás vrátilo o 200 let zpátky, vznik ČSR nás vrátil o 100 let oproti Rakousku. Jen praktický příklad: 90 km dálnice D8 se stavělo 33 let. Mariánský sloup je primárně náš fokus na vztah k Západu.

(V závěru a v kontrastu k tomuto způsobu argumentace autor přináší pohled historiků Josefa Veselého a Petra Hory-Hořejše z toulek českou minulostí)

 

Zkusme pro tentokrát dle slov Písma jít dvě míle s tím, kdo člověka nutí pouze k míli jedné.

Matouš 5: 41

 

Přední právník své doby, Viktorin Kornelius ze Všehrd, již v 90. letech 15. století se zřejmým zadostiučiněním bere vztah krále a společnosti v českém státě jako společenskou smlouvu. To jest, již v v 15 století dle Všehrdovy koncepce nepanoval král z Boží milosti. Dle jeho slov si země sama krále volí, není od něj žádnými penězi koupena a jen dobrovolně je mu poddána: Král musí činit přísahu jí a je povinen spravovat zemi „ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.“… To jest: výkonná moc krále je dle Všehrda omezena celkem starých tradic země, kam patří jak zemské sněmy, tak právní řád, daný starými zvyklostmi a precedenty, které mají být průhledné a širšímu publiku známé. Smlouva mezi zemí a suverénem je poměrně rovnoprávná a postavení země silnější než leckde jinde. Král si dokonce nemůže jen tak beze všeho určovat své nástupce.

M. Viktorina ze Všehrd – O právích země české knihy devatery; vydání nové, kteréž upravil a přídavky opatřil Dr. Hermenegild Jireček, v Praze nákladem spolku českých právníků „Všehrd“ 1874

Citace níže je z knihy III, 22 (str. 150)

15. Při póhoniech však jest otázka, ale nevelmi k odpovědi nesnadná: Móž-li člověk nebo služebník pána svého pohnati, když se jemu od něho křivda děje, a zvlášť znamenitá, jakož se jest to lidem i služebníkóm druhdy přiházelo. Mnohým a téměř všem se zdá, že nemóž; neb aby se který pán s svým člověkem měl súditi, zdá se to nepodobné. Některým pak se nazpátek zdá, že móž člověk pána svého pohnati; poněvadž krále a pána svého dědičného páni a jiní obyvatelé země mohú, proč by člověk nebo služebník pána svého pohnati nemohl a téhož práva proti svému pánu neužil, kterého pán jeho proti pánu svému, králi, požívá? K té otázce nenie příliš nesnadná odpověď: Páni sobě lidi platné, i služebníky a pacholky za své penieze kupují a mají nad lidmi též jako i nad svými služebníky plnú i života moc i smrti, jakož práva ukazují; ale země sobě krále sama volí a jej dobrovolně podniká, od něho žádnými penězi kúpena nejsúci, než dobrovolně jemu poddána. A král každý zemi přísahu činí; ale lidem služebníkóm a pacholkóm svým páni nic neslibují, než od nich slib i přísahu přijímají. Nakonec, všichni lidé platní, pacholci i služebníci svoji nejsú ani svobodní, než zavázaní a nevolní; ale země krále nemajície jest svobodná a béře sobě pána, koho chce a toho sobě zavazuje, aby ji spravoval, ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.

 

O Všehrdovi sám autor těchto řádek napsal novinový článek: Užitečné se neliší od slušného: Viktorin Kornelius ze Všehrd podal před půl tisíciletím pronikavou analýzu zvykového práva. České myšlení v jeho osobě směřovalo k anglosaské praxi. Patří se připomenout si dílo muže, jenž odmítal kroky k zneprůhlednění práva a jeho uplatňování. Mladá fronta Dnes 30.4. 2011, Kavárna Esej, str. 40-41

https://zpravy.idnes.cz/viktorin-kornelius-ze-vsehrd-uzitecne-se-nelisi-od-slusneho-p50-/zpr_archiv.aspx?c=A120319_163057_kavarna_chu

http://zdenek.zacpal.cz/uzitecne-se-nelisi-od-slusneho-viktorin-kornelius-ze-vsehrd-podal-pred-pul-tisiciletim-pronikavou-analyzu-zvykoveho-prava-ceske-mysleni-v-jeho-osobe-smerovalo-k-anglosaske-praxi-patri-pripomenout-s/

… a dále napsal o něm heslo do Wikipedie anglické:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_of_V%C5%A1ehrdy

a francouzské:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Viktorin_Kornel_de_V%C5%A1ehrdy

 

Rudolfův majestát

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf%C5%AFv_majest%C3%A1t

My Rudolf Druhý činíme tímto listem:

aby jak stav panský,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.

Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli.

Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti.

A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.

Dán na Hradě Našem pražském léta páně 1609

 

Pokud se Radomír Malý a další stoupenci habsbursko-jezuitské „rekatolizace“ Čechů Habsburky a jezuity dovolávají zásady Cuius regio, eius religio, čili ‚čí země/panství, toho víra’, přehlížejí, že ta platila ne u nás, ale zejména v poreformačním Německu, i když ani tam ne všude: například Norimberk svým lidem náboženskou svobodu dopřával. Svobodomyslný člověk ale žasne, proč se vůbec kdo, zvláště Čech, dovolává něčeho, co ze své podstaty obnáší duchovní násilí. U nás přece vládly daleko humánnější poměry, tato země co do tolerance předběhla svou dobu zhruba o několik stovek let. To chtějí tito lidé z naší země vytvořit německý protektorát?!

Rádio Plus31. října  2017, 09.34 a reprízy – Pro a proti: Radomír Malý a Zdeněk Zacpal Ve velkém se vraždilo na obou stranách. Nebyli žádní zlí katolíci a hodní protestanti, tvrdí historik

http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/ve-velkem-se-vrazdilo-na-obou-stranach-nebyli-zadni-zli-katolici-a-hodni-protestanti-tvrdi-historik–1765970

Lepší je ale poslechnout si celé znění debaty, které je k dispozici v audioarchívu Rádia Plus

 

A zvláštní zalíbení by měl konzervativec projevovat ke zvykovému právu, zrušenému brzy na to roku 1627, které bylo navíc spoluutvářeno i předreformační historií země. To u nás do oné doby fungovalo a obdobně jako Common Law v Anglii do velké míry zabraňovalo účelovému zneužívání moci. 

Viz článek o Všehrdovi výše

 

Historik umění Pavel Kalina tvrdí, že bitva na Bílé hoře zachránila střední Evropu před chaosem a že pro české země bělohorská bitva byla spíš vítězstvím než porážkou.

Pavel Kalina – Victoria v celé české zemi! Lidové noviny, 8. 11. 2016, Názory

 

A Jan Ziegler v článku Zbořme mýtus! Bílá hora Čechy zachránila! uvádí, že germanizace se nekonala.

Jan Ziegler  – Zbořme mýtus! Bílá hora Čechy zachránila! (2017)

https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=590481

 

I když přeskočíme národně uvědomělé evangelické exulanty Komenského, Stránského a Skálu ke katolíkovi a jezuitovi Bohuslavu Balbínovi, i ten dosvědčuje, že před pobělohorskou germanizací po česku mluvila … celá země česká (mimo malé území loketské).

Bohuslav Balbín – Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, §5

https://cs.wikisource.org/wiki/Rozprava_na_obranu_jazyka_slovansk%C3%A9ho,_zvl%C3%A1%C5%A1t%C4%9B_pak_%C4%8Desk%C3%A9ho/%C2%A7._V.

 

Odvolává-li se dnes katolická strana na 14 mučedníků z roku 1611 a umučení dnes již svatého Jana Sarkandra, aniž by přitom dávala na druhou stranu vah ty tisíce evangelíků, kteří, aniž se bránili, byli v téže době jednorázově vyvražděných v některých městech habsbursko-katolickou soldateskou, je to k smíchu či pláči.

Jan Amos Komenský – Historie o těžkém protivenství církve české

KAPITOLA CII.

Reformací Prachatická

1.    Těchto reformací (jakož též brzo potom Píseckých) od krve se počala. Nebo když tudy jdoucímu vojsku císařskému s malou hrstí lidu zmužile se za tři dni bránili, potom pak odolati nemohouce a poddati se chtíce, se zdi a valů sestoupili a klíče vstříc nesli, nepřítel prchlivě do brány vskočiv, nejprvé purkmistra, klíče nesoucího, potom všecky napořád, staré i mladé mordoval, až ve třech hodinách 1660 měšťanů pobito a sotva deset, kteří buď utekli neb se někde schovali, v živobytí pozůstalo.

Strašlivé to bylo divadlo, když těla mrtvá po všech ulicích a domích rozmetená, divně zohavená i k hanbě obnažená byla, a nebylo, kdo by je pochovával, za několik dní. Až dvě pobožné matrony, Kristina a Benigna, sestry vlastní Alexandra Rumpála, radního a pražského měšťana, ruce přiložily a muže své i Maximiliana Rumpála, bratra svého, osobu též radní, do hrobu vlastníma rukama vykopaného vložily a pohřbily, příkladem i slovy jiných k následování pobožnosti probudivše.

1.    Toto město, když v něm zase ti pozůstalí a někteří od jinud se sbíhající bydliti počali, císař daroval knížeti z Eckenberku i s přináležejícími městečky, Bavorovem a Strunkovicemi, a se všechněmi vesnicemi. Léta pak 1625. zaslíbení se jim stalo skrze komisaře nad reformací, budou-li katolíci, že jim svobody a privilegia i s městečky a vsemi navrácena budou. Když nechtěli, zapovědína jim byla řemesla i handle; a když ani tak nedbali, do rozdílných vězení je dávali, muže, ženy, syny, dcery, a za celé čtyři měsíce bídně trápili, až i zemdleli.

Potom však již katolickým ničeho skutkem nesplnivše, ukázali se býti toho plémě, kterýž slibuje všecko a nedává nic.

1.    A což více vypravovati? Dosti již patrné jest, jak bezbožně, ukrutně, nevážně s lidmi svobodnými zacházeli. Nebo cokoli s jinými, tu nepřipomínanými, svobodnými městy činěno bylo, z podobných lstí i úkladů, tyranství a nestydatostí slátáno bylo.

Připomeneme zde ještě, jak s obecným lidem zacházeli, některý příklad.

 

P. Frant. Jos. Slámy – Obraz minulostí starožitného města Prachatic, Praha 1891 udává 1500 obětí

 

Prachatice město české historie, MNV v Prachaticích, 1948, str. 12:

Za válek třicetiletých Prachatice velice trpěly. Město se přidalo na stranu Bedřicha Falckého a proto obleženo r. 1620 Buquoyem a dobyto. Při obraně zahynulo na 2000 Prachatických. Prachatičtí se pak opět vrátili k víře katolické.

 

Rakouská cenzura se činila ještě když velká říše dodýchávala. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina.

Spisy TGM, svazek 29. T. G. Masaryk – Parlamentní projevy 1907–1914

1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002. 696 s., editoři Vratislav Doubek, Zdeněk Kárník a Martin Kučera, z němčiny přeložila Veronika Dudková

str. 274-277 (projev pronesený 23.3. 1909)

 

A poté, co byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: „Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! … Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku– nikde jinde v Evropě.“

F. X. Šalda – Rakouská konfiskační praxe

Novina 4, 1910-11, č. 15, 9. 6. 1911, str. 479; Kritické projevy 8, str. 314

Viz též https://www.jstor.org/stable/43743527?seq=1#page_scan_tab_contents

 

Typickým příkladem je běžné spílání Jiráskovi v tisku. Přehlížejí jeho plastické a ne zcela černobílé zobrazování doby protireformace. Považují jej za tvůrce hesla „Temno“ a jeho spisy blíže neanalyzují, obdobně jako normalizátoři po roce 1968 nezpřístupňovali originální texty jimi samotnými „kritizované“ „buržoazní filosofie.“

Karel Schwarzenberg hodnotí názory prezidenta Václava Klause v LN 29. 9. 2010, v článku otištěném na str. 1 pod titulem Klaus: Schwarzenbergovi nevěřím, stojí na opačné straně barikády.

 

Pak tak snadno dochází k situaci, před níž varoval již Karel Havlíček Borovský, že totiž člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete.

Karel Havlíček Borovský – Proč jsem občanem? – Slovan, 1.3. 1851

Nic na světě není tak obyčejného jako to, čemu říkáme nevidět pro oči, totiž že člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete. Kdosi nazval člověka velmi trefně zvířetem zvykovým, čímž se vyjadřuje to, že si člověk časem svým všemu zvykne a že již konečně při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.

Lidé již skrze tolik století zvykli si stejným krokem šlapati v tom jhu, které jim od chytřejších, ale zlomyslných spolutvorů na bedra vloženo bylo pod rozličnými zámínkami, také až do konce ve jménu a s udaným plnomocenstvím božím, a které nyní nazýváme státní zřízení. Člověk zvyklý při všem se tázati ‚proč?‘ a ‚nač?‘ (bohužel jest takových lidí posud přece jen malá částka) neví, má-li se více horšiti neb smáti, když tak pozoruje státní zřízení národů počítaných k civilisovaným. …

 

Nezapomeňme ani na dřívější německé luteránské horní a jiné odborníky ani na hvězdáře a matematika Johannese Keplera.Ten také mohl pracovat ještě díky českému právnímu pořádku a infrastruktuře po Praze a okolí, zato po Bílé hoře působit v zemi více nemohl, i když chtěl.

Zdeněk Horský – Kepler v Praze, Mladá fronta, Praha, 1980

 

Tomáš Halík  tvrdí, že češství bez uvědomělého evropanství je zatuchlý provincionalismus. Máme se prý účastnit procesu evropské integrace.  Izolacionismus od srdcových zemí Unie by pro nás byl politickou a kulturní sebevraždou – znamenal by vydat se do mocenské sféry Ruska.

Lidové noviny, Úterý 21. června 2016, str. 11 – Názory, AD: Rusko za Brežněva bylo menší hrozbou (Rozhovor s Tomášem Halíkem) – LN 18.6.2016

Češství bez uvědomělého evropanství je zatuchlý provincialismus. Naším hlavním národním zájmem je být aktivním účastníkem procesu evropské integrace, snu mnoha generací, který se jako nikdy v dějinách přiblížil svému uskutečnění. Izolacionismus od Západu a od srdcových zemí Unie by pro nás byl politickou a kulturní sebevraždou. Souhlasím však, že Evropská unie potřebuje reformu.

Tomáš Halík, nepříliš obeznámený s analytickou filosofií, se prohřešuje zde mimo jiné i proti Mackieho pojetí kauzality:

Philosophy, A Guide through the Subject, Edited by Anthony Grayling, The University of London 1995, Reprinted in 1996, ISBN 0-19-875157-5 (Pbk):

Tim Crane – Causation (p.184-214), p.189 (definice Mackieho v Cranově textu a zde zvýrazněné kurzívou je uvedená autorem těchto řádků)

J. L. Mackie proposed the wider concept of cause as a condition for effect: he called it INUS condition: the cause, A, is an Insufficient but Necessary part of a set of condition that is itself Unnecessary but Sufficient for the effect B. An entity x suppresses an entity y if x is an insufficient but necessary part of a set of conditions which is sufficient though not necessary for another entity y or its vital part ceasing to exist or to be put out of order.

To není jen teoretická možnost, ale mnohé příklady jiných národů pádně dokazují opak toho, co Tomáš Halík tvrdí.

 

Teoretička gender diference Luce Irigaray kritizuje západní logiku, která upřednostňuje právě tyto binární opozice a struktury dvouhodnotové nad strukturami trojhodnotovými anebo vícehodnotovými.

Luce Irigaray – Éthique de la différence sexuelle, ISBN 2-7073-0680-0, Br. 100.00 FRF, Minuit, Paris, 1984, str. 119-120

(téměř stejná pasáž se opakuje v: Luce Irigaray – Parler n´est jamais neutre, Les Editions de Minuit, Paris, 1977, str. 314-315)

 

Dle Jacquese Derridy je třeba zacházet s binárními opozicemi v celkovém kontextu, promýšlet je, reflektovat a uvolnit jejich vývojem nebo někým zafixovanou hierarchii. Je třeba vystavit se jinakosti, jiné stránce zkušenosti, která byla doposud přehlížena kvůli dosavadní iluzi pravdy jakožto sebeobsažené a sebepostačující přítomnosti. Cokoli z toho, co bylo myšleno, může být promyšleno znovu.

Richard Kearney – Dialogues with contemporary Continental thinkers, str. 106:

By redirecting our attention to the shifting ´margins´ and limits which determine such logocentric procedures of exclusion and division, Derrida contrives to dismantle our preconceived notions of identity and expose us to the challenge of hitherto suppressed or concealed ´otherness´ – the other side of experience, which has been ignored in order to preserve the illusion of truth as a perfectly self-contained and self-sufficient presence. Thus, for example, we find Derrida questioning and subverting the traditional priorities of speech over writing, presence over absence, sameness over difference, timelessness over time and so on. His work of rigorous deconstruction poses, accordingly, a radical challenge to such hallowed logocentric notions as the Eternal Idea of Plato, the Self-Thinking-Thought of Aristotle or the cogito of Descartes. For Derrida, there is nothing that has been thought that cannot be rethought, nothing can be said that cannot be unsaid. Even deconstruction itself must be deconstructed.

Nejen podle autorova dojmu, ale i dle názoru Miroslava Petříčka v následujícím textu Jacques Derrida vykládá dekonstrukci či přehození opozic nejadekvátněji:

Jacques Derrida – Positions (1972), str. 56-58:

Ce qui m´intéressait à ce moment-là, ce que j´essaie de poursuivre selon d´autres voies maintenant, c´est, en même temps qu´une « économie générale », une sorte de stratégie générale de la déconstruction. Celle-ci devrait éviter à la fois de neutraliser simplement les oppositions binaires de la métaphysique et de résider simplement, en le confirmant, dans le champ clos de ces oppositions.

            Il faut donc avancer un double geste, selon une unité à la fois systématique et comme d´elle-même écartée, une écriture dédoublée, c´est-à-dire d´elle-même multipliée, ce que j´ai appelé, dans

« La double séance », une double science : d´une part, traverser une phase de renversement. J´insiste beaucoup et sans cesse sur la nécessité de cette phase de renversement qu´on a peut-être trop vite cherché à discréditer. Faire droit à cette nécessité, c´est reconnaître que, dans une opposition philosophique classique, nous n´avons pas affaire à la coexistence pacifique d´un vis-à-vis, mais à une hiérarchie violente. Un des deux termes commande l´autre (axiologiquement, logiquement, etc.), occupe la hauteur. Déconstruire l´opposition, c´est d´abord, à un moment donné, renverser la hiérarchie. Négliger cette phase de renversement, c´est oublier la structure conflictuelle et subordonnante de l´opposition. C´est donc passer trop vite, sans garder aucune prise sur l´opposition antérieure, à une neutralisation qui, pratiquement, laisserait le champ antérieur en état, se priverait de tout moyen d´y intervenir effectivement. On sait quels ont toujours été les effets pratiques (en particulier politiques) des passages sautant immédiatement au-delà des oppositions, et des protestations dans la simple forme du ni/ni. Quand je dis que cette phrase est nécessaire, le mot de phase n´est peut-être pas le plus rigoureux. Il ne s´agit pas ici d´une phase chronologique, d´un moment donné ou d´une page qu´on pourrait un jour tourner pour passer simplement à autre chose. La nécessité de cette phase est structurelle et elle est donc celle d´une analyse interminable : la hiérarchie de l´opposition duelle se reconstitue toujours. A la différence des auteurs dont on sait que la mort n´attend pas le decès, le moment du renversement n´est jamais un temps mort.

            Cela dit – et d´autre part –, s´en tenir à cette phase, c´est encore opérer sur le terrain et à l´intérieur du système déconstruits. Aussi faut-il, par cette écriture double, justement, stratifiée, décalée et décalante, marquer l´écart entre l´inversion qui met bas la hauteur, en déconstruit la généalogie sublimante ou idéalisante, et l´émergence irruptive d´un nouveu « concept », concept de ce qui ne se laisse plus, n´est jamais laissé comprendre dans le régime antérieur. Si cet écart, ce biface ou ce biphasage, ne peut plus être inscrit que dans une écriture bifide (et il vaut d´abord pour un nouveau concept d´écriture qui à la fois provoque un renversement de la hiérarchie parole/écriture, comme de tout son système attenant, et laisse détonner une écriture à l´intérieur même de la parole, désorganisant ainsi toute l´ordonnance reçue et envahissant tout le champ), il ne peut plus se marquer que dans un champ textuel que j´appellerai groupé : à la limite, il est impossible d´y faire le point ; un texte unlinéaire, une position ponctuelle, une opération signée d´un seul auteur sont par définition incapables de pratiquer cet écart.

 

Vyhnout se po vzoru úsilí Ludwiga Wittgensteina lacinému zobecňování a vysvětlování dějin a lidské civilizace příliš malým počtem primitivních zákonů, vyhnout se opovržlivému postoji vůči jednotlivinám a slepotě vůči jejich rozmanitým aspektům.

Ludwig Wittgenstein – The Blue and Brown Books, Basil Blackwell, Oxford, 1958: The Blue Book, str. 18:

(d) Our craving for generality has another main source: our preoccupation with the method of science. I mean the method of reducing the explanation of natural phenomena to the smallest possible number of primitive natural laws; and, in mathematics, of unifying the treatment of different topics by using a generalization. Philosophers constantly see the method of science before their eyes, and are irresistibly tempted to ask and answer questions in the way science does. This tendency is the real source of metaphysics, and leads the philosopher into complete darkness. I want to say here that it can never be our job to reduce anything to anything, or to explain anything. Philosophy really is ´purely descriptive´. (Think of such questions as „Are there sense data?“ And ask: What method is there of determining this? Introspection?)

            Instead of „craving for generality“ I could also have said „the contemptuous attitude towards the particular case“.

 

Ray Monk – Wittgenstein: The Duty of Genius, Jonathan Cape, London, 1990, ISBN 0-224-02712-3

Ray Monk – Wittgenstein, 25, str. 533:

Wittgenstein´s remark about philosophy – that it ´leaves everything as it is´ – is often quoted. But it is less often realized that, in seeking to change nothing but the way we look at things, Wittgenstein was attempting to change everything. His pessimism about the effectiveness of his work is related to his conviction that the way we look at things is determined, not by our philosophical beliefs, but by our culture, by the way we are brought up. And in the face of this, as he once said to Karl Britton: ´What can one man do alone?“

Ray Monk – Wittgenstein, 25, str. 536:

Through Drury he became a member of the Royal Zoological Society, which allowed him free access to the gardens and the right to have his meals in the members´ room. … Drury also introduced him to the Botanical Gardens in Glasnevin, where the heated Palm House provided a warm and congenial place in which to work during the winter.

Ray Monk – Wittgenstein, 25, str. 537:

His concern was to stress life´s irreducible variety. The pleasure he derived from walking in the Zoological Gardens had much to do with his admirationfor the immense variety of flowers, shrubs and trees and the multitude of different species of birds, reptiles and animals. A theory which attempted to impose a single scheme upon all this diversity was, predictably, anathema to him.

Ray Monk – Wittgenstein, 25, str. 536-537:

On one of their walks in Phoenix Park, Drury mentioned Hegel. ´Hegel seems to me to be always wanting to say that things which look different are really the same´, Wittgenstein told him. ´Whereas my interest is in showing that things which look the same are really different.´ He was thinking of using as a motto for his book the Earl of Kent´s phrase from King Lear (Act I, scene iv): I´ll teach you differences.´

 

Ludwig Wittgenstein – Philosophical Investigations, Translated by G.E.M. Anscombe, Blackwell Publishers (1953) 1997, ISBN 0-631-20569-1:

Ludwig Wittgenstein – Philosophical Investigations II – téma celého druhého dílu

Ray Monk – Wittgenstein, 25, (str. 529-533), str. 531:

One of his chief philosophical preoccupations while he was at Rosro was the problem of aspect-seeing. To discuss this problem he would often imagine people who were ´aspect-blind´ (or, as he sometimes put it, ´gestalt-blind´) – people who were unable to see something as something. His remarks on what it is like to be unable to see a joke, or unable to appreciate music, are not distinct from this philosophical preoccupation; they are part of it.

Ludwig Wittgenstein – Philosophical Investigations II, xi:

Aspektblindheit wird verwandt sein dem Mangel des ´musikalischen Gehörs´.

Aspect-blindness will be akin to the lack of a ´musical ear´.

 

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, Edited by G.H. von Wright, Translated by Peter Winch, Blackwell Publishers, Oxford (1977, 1980) 1992, ISBN 0-631-13059-4

Ludwig Wittgenstein – Culture and Value, str. 78-78e  (1948):

Humor ist keine Stimmung, sondern eine Weltanschauung. Und darum, wenn es richtig ist, zu sagen, im Nazi-Deutschland sei der Humor vertiligt worden, so heißt das nicht so etwas wie, man sei nicht guter Laune gewesen, sondern etwas viel Tieferes & Wichtigeres.

Humor is not a mood but a way of looking at the world. So if it is correct to say that humor was stamped out in Nazi Germany, that does not mean that people were not in good spirits, or anything of that sort, but something much deeper and more important.

 

Dle Mahátmy Gándhího je svarádž [sebevláda] schopnost vládnout sobě samému. Každý ji má na dlani a musí ji ovládnout sám před tím, než ji může nabízet druhým.

M. K. Gandhi – Hind Swaraj and other writings, pp.208 (+ Editor´s Introduction etc. lxxvii), Edited by Anthony J. Parel, Cambridge University Press, 1997, XIV, str. 73 cit. vyd.

 

Zkrátka – a slovy Alexise de Tocqueville: Nic neplodí více zázraků než umění být svobodný, avšak není nic nesnadnějšího, než se naučit svobodě, která se obvykle rodí uprostřed bouří, obtížně se ustavuje mezi občanskými nesváry a teprve až zestárne, se pak dají poznat její dobrodiní.

Alexis de Tocqueville – De la démocratie en Amérique, Première édition historico-critique revue et augmentée par Eduardo Nolla, Ouvrage publié avec le concours du Centre National des Lettres, Libraire Philosophique J. Vrin, Paris, 1990, ISBN 2-7116-1008-X (Edition Complète), Tome I: ISBN 2-7116-1009-8; Tome II: ISBN 2-7116-1010-1

Alexis de Tocqueville – De la démocratie en Amérique I, II, 6, str. 188

 

 

 

Toulky českou minulostí

28. září  2003 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

Z Toulek českou minulostí, Josef Veselý, Petr Hora – Hořejš

430. schůzka: Zlodějna v národním měřítku

http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/430-schuzka-zlodejna-v-narodnim-meritku–228109

 

 

Hromadnou popravou na Staroměstském náměstí represe neskončily, naopak, fyzická likvidace hlavních účastníků povstání byla jen úvodem k útoku mnohem drtivějšímu. Vídeň se rozhodla zničit stavovskou opozici také hospodářsky.

Z právního hlediska byly pro Habsburky statky stavů nedotknutelné. Tak to určovalo Matyášovo privilegium z roku 1610. Dokonce i v případech hrdelních soudů měl zůstat majetek odsouzeným příbuzným. Po Bílé hoře však zákony přestaly platit, habsburská justice vytvářela jen zdání práva. Matyášovo privilegium bylo odstrčeno pod záminkou, že sami povstalci ho začali porušovat jako první konfiskacemi zboží svých protivníků.

Těch sedmadvacet poprav dopadlo na tuto zemi drtivě, a to ještě ne všechny rozsudky smrti byly vykonány. In contumatiam (tedy v nepřítomnosti) postihly ortely nejdůležitější uprchlíky: jednak generalitu stavovské armády v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem, jednak členy direktory, čili celou povstaleckou vládu. Protekční výjimky potvrzovaly pravidlo. Jakousi zlobnou právní obdobu nejvyššího trestu představovalo zatracení památky všech prominentních opozičníků, kteří během povstání zemřeli nebo padli. V žádném případě neměli nárok na posmrtný klid. Z původně třicetičlenného direktoria dosáhlo rameno spravedlnosti na dvanáct lidí. Ostatní zemřeli nebo emigrovali. Ekonomická forma trestu měla v důsledcích vážnější dopad než hromadná poprava na Staroměstském náměstí. Pod pláštíkem práva byl zorganizován pogrom na hmotné základy české a moravské stavovské obce. A ti, kdož jménem císaře zábory majetků systematicky prováděli, ani příliš neskrývali loupeživou ziskuchtivost. Výkon vídeňských rozhodnutí „ve jménu boží spravedlnosti“ se proměnil v otevřenou zlodějnu, která k nepoznání změnila držby půdy v Čechách a na Moravě.

Dozajista to nebyla první zlodějna v českých zemích. (Ani poslední.) Jako první byly konfiskovány statky emigrantů plus provinilců, kteří zemřeli a jejich památka byla prokleta. Vzápětí přišly na řadu majetky sedmadvaceti popravených. Nerad bych zatěžoval čísly, ale teď se jim nevyhneme: V úvodním kole zabavily konfiskační komise 115 panství a statků – v hodnotě přes 8 milionů kop grošů. Ještě daleko tvrdší důsledky však přinesla během roku 1622 akce, která začala únorovým vydáním císařského patentu. Ten byl velkodušně nazván „generálním pardonem.“ Ferdinand v něm slíbil, že bude k účastníkům té „ohavné rebelie“ milostiv. Což znamená, že je napříště nemíní fyzicky popravovat ani jinak fyzicky trestat, ovšem: pod jednou podmínkou: Sami se dobrovolně doznají ke svým proviněním. Do šesti neděl se všichni přihlásí u příslušné zvláštní komise, která věc posoudí. V případech hodných zřetele se sankce omezí na majetkové tresty. (Pokud se někdo nepřihlásil, udělali to za něj udavači – úřady vypsaly pro tento druh delikátních služeb velmi slušné odměny). Druhá vlna konfiskací, potměšile předkládaná jako „císařská milost“, vedla doslova k ožebračení majetných vrstev národa. Posuzování přiznaných vin a rozhodování o hmotných trestech se ujaly konfiskační komitéty, jejichž předsedou byl v Čechách – kdo jiný, než osvědčený likvidátor Karel z Lichtenštejna, čerstvě pověřený i kancléřstvím. Rozsudky postihly valnou část šlechty a především královská města. Každý „pardon“ byl krutě vykoupen.

Pokud bychom měli opět hovořit řečí čísel, tak jenom v Čechách bylo během půldruhého roku odsouzeno 680 šlechtických rodin. Sto šedesáti šesti bylo zabráno veškeré jmění, ostatní přišly o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu vlastnictví. 680 rodin. Kolik vlastně žilo tehdy v Čechách panských a rytířských rodů? Asi 1600. 680 odsouzených rodin z 1500. Přes 40 procent. (Na Moravě, kde povstání podporovala jenom část stavů, bylo konfiskacemi postiženo přes 250 rodin.) Generální pardon znamenal úplnou pohromu zvláště pro královská města. Až na výjimky (například České Budějovice a Plzeň, které se k povstání nepřidaly) přišla o veškerý obecná majetek, o vinice, příměstské statky, polnosti a tak dále. Majetkové zábory byly neslýchané a budily v zahraničí takový rozruch, že Vídeň opatření v říjnu 1623 zmírnila – vyňala z nich šlechtu. Její majetky však byly mezitím stejně zdecimovány. Teror vůči městům pokračoval až do roku 1626.

Když se ocitl slabý smrtelník v těsné blízkosti takových neslýchaných majetkových přesunů, věru jen s vynaložením všech sil odolal pokušení a na té zlodějně se nepřiživil. Příslušníci rekvírujících komisí věru takovými smrtelníky byli. Slabými. Velmi slabými. Záhy jim došlo, že jsou přímo u zdroje pohádkových zisků. A jak už to v podobných případech bývá, vypracovali si bystře řadu postupů, kterými konfiskační praxi přivedli k dokonalosti. Malý příklad: Kdo byl odsouzen k propadnutí více než pětiny majetku, musel za úřední odhadní cenu prodat nejprve celý statek. Ze stržených peněz přece komise zabavila příslušnou částku a zbytek vyplatila. Ovšem neměla dostatek hotovosti. Takže sice zaplatila, ale zpravidla v dluhopisech, které byly většinou naprosto nedobytné neboli na nic. Takto byl provinilec potrestán. co potrestán: okraden byl – a několikrát! Nejprve rozsudkem, pak hanebně nízkým odhadem nemovitostí, a do třetice nevrácením zbylé hotovosti. Jako by mu ten majetek. ale ne, to slovo tenkrát ještě neznali. Neznali, ale jinak tunelovali o sto šest. Stížnosti a odvolání se pochopitelně vyřizovaly pro velké zaneprázdnění úřadů co možná nejliknavěji (hovoříme stále o době po Bílé hoře.) Mnozí z těch, kteří byli odsouzeni k ztrátě pouhé části majetku, tak přišli fakticky o všechno. V pobělohorském konsolidačním období začali státní moc a zákon reprezentovat lidé, kteří svou hrabivost, bezcharakternost a touhu po moci odívali do květnatého převleku frází Jeho císařské Milosti a katolické církve.
Nic nového pod sluncem. Ani předtím. Ani potom.

Jak tato oddaná služba ve skutečnosti vypadala, může ukázat následující epizoda. Je to případ státního bankrotu, ke kterému došlo v prosinci 1623. Pouhé tři roky po Bílé hoře. „Císařský dvůr doufal, že rozsáhlými konfiskacemi získá prostředky k financování dřívějších i současných vojenských operací. Habsburci byli po uši zadluženi a přitom potřebovali dál válčit – začalo se odvíjet nové kolo třicetileté války. Skončilo dvanáctileté příměří mezi revolučním Nizozemím a habsburským Španělskem (tedy dnešní Belgií). V římskoněmecké říši propukla válka o Falc. Na severovýchodní Moravě vzplanulo povstání Valachů. Ze Slezska zaútočil Jan Krnovský, ze Sedmihradska zas jednou Gábor Bethlen – na klid zbraní nemohli Habsburci ani pomýšlet. Vídeň potřebovala peníze. Od konfiskací si mnoho slibovala. Avšak skutečný výnos z rozprodeje zabaveného zboží v Čechách a na Moravě byl slabý, zdaleka nesplňoval očekávání. Ani věrní služebníci jako Karel z Lichtenštejna nemohli ze země vyždímat víc. Byla to záhada.“

Tuto privatizační záhadu jsme si měli prožít v budoucnu ještě jednou. Historie se nikdy neopakuje, ale někdy jakoby se sobě neskutečně podobala. Ještě že šikovní finančníci v Praze našli oboustranně výhodné řešení. Vídeňská vláda přijala v únoru 1622 Lichtenštejnův návrh na vytvoření konsorcia (prostě něco jako dočasné obchodní společnosti), které nabídlo státu polosoukromou půjčku ve výši 6 milionů zlatých. Dozajista to nebyl čin nezištný… Takový se v bankovnictví nevyskytuje. Chtěli za to právo převzít na rok příjmy z českého mincovnictví. Členy konsorcia neboli oné dočasné obchodní společnosti se stali: Kancléř Karel z Lichtenštejna (jakpak by ne), biskup František z Dietrichštejna (samozřejmě), Albrecht z Valdštejna (ten nesměl u žádné zlodějny chybět), Pavel Michna z Vacínova. Co jméno, to zvuk ryzího kovu. Žádný střet zájmů. A všichni katolíci. Je ale zajímavé, že v tom společenství jim nikterak nepřekážel nizozemský nekatolík Jan de Witte, ani židovský bankéř Jakub Baševi. Konsorcium kromě jiného získalo právo uskutečnit peněžní reformu, což znamenalo především stáhnout z oběhu starou minci s vyobrazením Fridricha Falckého a nahradit ji novou. Po čtrnáct následujících měsíců pak povedení odborníci pracovali na plné obrátky. S výsledkem? No, financím rozuměli skvěle. Zatímco jejich soukromé majetky se v závratně krátkém čase zmnohonásobily, zemi přivedli k hospodářskému rozvratu, ba přímo ke kaládě. Ke státnímu bankrotu. Hezké slovo pro tak hnusný skutek. „Nelze to charakterizovat jinak: v konsorciu se nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.“ Byla to taková zlodějna v národním měřítku.

K výměně oběživa došlo právě v době, kdy probíhaly konfiskační transakce. Starou minci konsorcium postupně stahovalo a nahrazovalo novou, takzvanou „dlouhou mincí.“ Její „předností“ bylo, že měla nižší obsah stříbra, tedy nižší hodnotu, představovala asi osminu mince předchozí. To byl však jenom první krok ve vysoké hře. A jaký byl ten druhý? Obávám se, že ještě horší. Obavy jsou na místě. „Zabavené statky konsorcium prodávalo samozřejmě především přátelům a sobě navzájem. Platilo se znehodnocenou ´dlouhou minci,´ přičemž kupní ceny byly odhadní.“ Čili co nejnižší. „Finanční operace, spočívající v lišáckých přepočtech hodnoty staré a nové mince (a hrálo se o sedm osmin každé finanční částky) přinesly pohádkové zisky. Hotové peníze neměly žádnou cenu, proto se ihned otočily a vložily do nemovitostí. Kupovali je zejména místodržitel Karel z Lichtenštejna, manželka nejvyššího kancléře Polyxena z Lobkovic, Vilém Slavata z Chlumu (příští český kancléř), Marie Magdalena Trčková z Lípy, samozřejmě členové konsorcia, ale s velkým náskokem před ostatními zejména Albrecht z Valdštejna. V neuvěřitelně krátké době dokázal tento plukovník, zloděj stavovské plukovní pokladny, vzápětí generální vachmistr pěchoty, posléze generalissimus císařských armád zbudovat své frýdlantské vévodství. Během pouhých tří let koupil, povyměňoval a nakonec scelil ve svém ohromném dominiu 64 původní panství, z velké části konfiskáty.“

Proslulé mincovní konsorcium neúřadovalo dlouho, něco málo přes rok. Což je srovnatelné s životností některých fondů, bank a záložen mnohem modernějšího ražení. Stačilo se ještě obohatit o podíly, plynoucí z ražby mince, stačilo z řady šlechticů a měšťanů nadělat žebráky nebo emigranty, stačilo připravit „peněžní reformu,“ aby se vzápětí pokojně odebralo do ústraní svého přepychu a přenechalo rozvrácené finance opět královské komoře. Jako bychom to neznali. Nikomu se nic nestalo. Jako bychom to nezna-… ale mám se pořád opakovat? Teprve mnohem, mnohem později byly Lichtenštejnovy podvody odhaleny a jeho potomci měli popotahovačky s úřady. Přes drastická hospodářská opatření se finanční krach, připravený klikou kolem Lichtenštejna, jakýmsi spolkem privatizace do vlastní kapsy, nepodařilo odvrátit. Musel vyjít patent o mincovní kaládě, tedy o znehodnoceném oběživu (dostali jsme ho o Vánocích 1623 coby speciální vídeňský vánoční dáreček), a ten oznamoval, že mince má mít napříště pouhou desetinu původní hodnoty. Jestli nějaký rytíř, nedávno „omilostněný“ generálním pardonem, stržil 10 000 zlatých za nucený prodej nemovitostí, zbyla mu teď – desetina. Pouhá tisícovka. Na chlup. „A tak krok za krokem, skrz teror, násilí, podvody (a zlodějnu v národním měřítku) postupovala pobělohorská konsolidace, trest za to, že čeští protestantští stavové odmítli vnucovanou víru a absolutismus Habsburků. Císař Ferdinand II. vládl v obou našich zemích prostřednictvím úředníků, jejichž skutečné zájmy a činy byly sebestředné, třebaže navenek halasně předstírali péči o prospěch trůnu a společnosti.“

Ony ty časy po Bílé hoře byly nějak smutné. Byly daleko smutnější, než si dovedeme představit. (A že si umíme představit a že si sami pamatujeme leccos…) Znamenaly tragédii pro všechny vrstvy národa. Kromě hrstky vyvolené kliky mafiánů, jak jsme si už řekli. Tresty, konfiskacemi, pokutami byl těžce postižen šlechtický stav, ale ještě víc rytířstvo, které bylo ostatně chudé už před povstáním: nejméně třetina rytířů neměla víc než deset až dvacet poddaných. Pokud si feudální páni přáli nadále žít v zemi, musili volit cestu konformity, loajality, poslušnosti dvoru a zejména katolické církvi. Vůbec ze všech nejvíc byl decimován městský stav. Zadlužená královská města se z utržených ran po věky nebyla s to vzpamatovat. Řemeslnická výroba (ve srovnání s pokročilejšími západními zeměmi i dříve skromná) byla teď úplně ochromena. Chyběl výrobní kapitál, obchod se vrátil k primitivní směně s nejbližším okolím. Jenom válečné dodávky trochu čeřily hladinu té ekonomické bažiny.

„A ještě jedna katastrofa tu byla.“ Jako by jich i tak nebylo dost. „Přítomnost císařských vojenských posádek, těchto kobylek napadajících města i vsi.“ Žoldnéřské oddíly hned po Bílé hoře s povolením nejvyšších míst důkladně vydrancovaly skoro celou zemi. Ferdinandovi plukovníci a generálové vyloupili jižní Čechy, Falknov, Doupov, Tachov na západě, Rychnovsko na východě, proslulý generál Marradas svévolně uložil vysoké pokuty bechyňskému, prácheňskému a plzeňskému kraji, jeho kolega Buquoy se jako nový feudální pán usadil na Rožmbersku a Novohradsku. Situace se v následujících letech nezlepšila, třicetiletá válka přivedla do země další ozbrojené síly, a přítel nepřítel, žoldnéři obou bojujících stran byli stejně nenasytní jako nevybíraví. Kolikrát si člověk říká, jestli zrovna ta léta, která on prožil, do kterých se on narodil, patřila k těm nejšťastnějším, jestli by nebylo lepší, kdyby přišel na svět o něco později anebo dřív, zkrátka v příhodnější době… ale když si pustí pomyslný film z doby po Bílé hoře, s pokorou dojde k poznání, že tehdy bylo hůř. O vyjídání celých krajů, o drancování obcí, o násilí a ukrutnostech jako normě lidských vztahů za třicetileté války by se dalo vyprávět donekonečna.

Spokojme se zase jenom jediným ilustrativním příkladem, který zastupuje bezpočet podobných dramat. „Nevelké městečko Kouřim – průměrná sídliště tohoto typu nemívala víc než 200 až 250 domů – muselo v pětiletí po Bílé hoře poskytnout ubytování a stravu různým vojenským oddílům pětadvacetkrát za sebou. Každý třetí měsíc měli Kouřimští v průměru jednu nevítanou návštěvu. Přišly je na sto osmdesát jeden tisíc zlatých.“ Nějaké srovnání?… „Více než milionové Slezsko platilo ročně na daních dvojnásobek této částky, 360 000 zlatých.“ Což znamenalo, že český národ (a to všechny jeho vrstvy) strašně zchudl. Byl nedostatek jídla, píce, osiva. Byly hladomory a epidemie. Byla vydrancovaná hospodářství. Byly opuštěné domy, jejichž cena v průběhu několika let klesla na desetinu oproti roku 1618, a přesto se kupec nenašel. S postupující rozvratem způsobem třicetiletou válkou se tato zoufalá situace dále prohlubovala.

„Vítěz může cokoli. Pravda je předem na jeho straně. Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický převlek, ve skutečnosti šlo však o společenskou, hospodářskou a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Jeho šlechtu, města, duchovenstvo, inteligenci, vesničany od statkářů až po nejubožejší podruhy. Byly oběti na životech. Zničené osudy. Stateční končili v žalářích. Několik za sebou následujících vln emigrace, v takovém rozsahu dosud nepoznané, připravilo národ o nejlepší mozky. Kdo zůstal, nasadil škrabošku pokrytectví, aby přežil. Lidí se zmocnila apatie, jejich duše ovládlo sobectví. Ve jménu jediné víry, jednoho světového názoru, se podařilo vítězům zdevastovat kdeco, od ekonomiky země přes školství až po duši a nitro člověka. Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská normalizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jenom o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět k feudalismu.“
Z velkých dějin se staly dějiny malé.