Článek ve sborníku odborných statí: Památník 1868 – 2018 Všehrd, Spolek českých právníků Všehrd, ISBN 978-80-85305-52-4, str. 11-16, Zdeněk Zacpal

 

Právní systémy anglosaských zemí (kromě Skotska a Louisiany) jsou historicky spoluutvářeny tzv. zvykovým právem, tzv. Common law, založeným na právních obyčejích a precedentech ze středověku. To jest, jednoduše řečeno, soudce přestupníka potrestá tak, jak byl potrestán ten, kdo spáchal podobný zločin dříve.

Stálost a síla zvyklostí tak v historii sloužila jako záruka svobody i překážka proti účelovému zneužívání práva ze strany mocných. Nejen mocným magnátům, ale i kontinentálním evropským velmocem se často hodilo zničení domácích tradic, neboť tak mohly snadněji vnucovat porobeným vlastní moc. Je příznačné, že u nás bylo zvykové právo zrušeno nedlouho po Bílé hoře, v roce 1627, vídeňským habsburským císařem Ferdinandem II.

Jeho nejpronikavější analýzou a zároveň nejvýznamnějším dokladem českého právního systému starých časů je dílo s titulem „O právích země české knihy devatery“ Viktorina Kornela ze Všehrd, obnášející na 460 stran. Eventuální překlad by byl bezesporu zajímavý pro Anglosasa. Alespoň že byl exemplář v českém znění z knihovny Oxfordské univerzity digitalizován a dnes visí na jejích stránkách.

Viktorin, narozený v měšťanském utrakvistickém prostředí východočeské Chrudimi roku 1460, se obdobně jako Dante obrátil k rodnému jazyku a zahájil tak u nás tradici humanismu národního a reformačního. Po studiích na pražské univerzitě pobýval od roku 1487 při úřadě Desk zemských a v letech 1493-1497 zastával za neobsazeného písařského místa funkci místopísaře u Zemského soudu. Snažil se oprostit od vlastních zájmů, hájit zájmy obecné a zaujímat perspektivu nestranného pozorovatele. Za své přístupy a za své pořizování si záznamů byl sice od zemského soudu propuštěn v roce 1497, nicméně za ona léta si stihl opatřit dost materiálů k tomu, aby mohl v 90. letech 15. století sepsat své odborné pojednání. Dokončil jej roku 1501 a poskytl jej veřejnosti k dispozici a volnému opisování. Po vyhazovu Všehrd úspěšně provozuje právnickou praxi. Umírá na mor 21. září roku 1520.

Prostory někdejšího Českého zemského soudu lze stále v areálu Pražského hradu navštívit

 

Anglosas by mohl srovnávat

Podobné právní systémy sice nepřežily nikde jinde do současnosti, nicméně existovaly na zemské úrovni dlouho u nás a ještě dost později na území dřívějšího Polska a Uher. Angličané si také vlastního právního systému vážili již ve středověku. I pozdější právník Sir William Blackstone (1723-1780) nabádal své krajany, aby neobětovali domácí tradice Common law cizím antickým vzorům a měli na paměti, že římské právo pochází z despotického prostředí starého Říma a Byzance, bylo vytvořeno pro odpovídající poměry, a jeho aplikace by mohly ohrožovat svobodnější ostrovní prostředí.

Slovutný anglický právník, Sir William Blackstone (1723-1780), autor čtyřsvazkových Commentaries on the Laws of England, v nezbytné soudcovské paruce

Na jedné straně jen Anglosasové se svou výhodnou zeměpisnou polohou byli s to dodnes uchovat své právo před útoky z okolní Evropy. Na druhé straně Všehrd působil v prostředí, kde na rozdíl od Anglie reformační náboženské války již proběhly, v zemi, která tehdy byla větší měrou konsolidovaná. Všehrd obdobně jako anglický politický myslitel Thomas Hobbes války rád neměl a dával přednost míru, byť se jeho zajištění někdy neobejde bez dlouhého vyjednávání. Po takzvaném Kutnohorském smíru, který zaručoval na tehdejší Evropu vysokou úroveň myšlenkové svobody, a rovnoprávnost církve utrakvistické a katolické (a v zemi se těšili jisté toleranci i příslušníci dalších náboženských skupin) však u nás nebylo zapotřebí operovat náboženskými argumenty za účelem zabránění dalším bojům tolik, jak to činil Hobbes ve své knize Leviathan.

Hobbes bývá ostatně považován za prvního novověkého teoretika společenské smlouvy. Je proto zajímavé srovnat jeho názory s představami Všehrda, podle nichž smlouva mezi zemí a suverénem je a má být mnohem rovnoprávnější, postavení země silnější a suveréna slabší než u Hobbese. Všehrd na rozdíl od Hobbese nepřipouští, aby si suverén jen tak beze všeho mohl určovat své nástupce: země sama si krále volí, není od něj žádnými penězi koupena a jen dobrovolně je mu poddána: Král musí činit přísahu jí a je povinen spravovat zemi „ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.“

Ve srovnání s pozdějším anglickým teoretikem rozdělení moci, Johnem Lockem, je výkonná moc krále u Všehrda omezena. Avšak jiným způsobem: ne tak čistě mocí zákonodárnou (a federativní), ale spíše celkem starých tradic země, kam patří jak zemské sněmy, tak onen právní řád, daný především starými zvyklostmi a precedenty, které mají být průhledné a širšímu publiku známé. Jen ve zvláštních případech (jako byl známý případ Dalibora z Kozojed, který přijal cizí poddané) mohou soudci právo nalézat.

 

Proti privilegiím mocných

S křiklavou majetkovou nerovností či privilegii mocných se snažili mnozí ne zcela nezištně vypořádat jak v klasické antice, tak i později a velice usilovně v průběhu 20. století. Pohříchu řešili problém fyzickou likvidací bohatých anebo někdy jen zabavováním jejich majetku, někdy dočasným a jindy i trvalým rozdáním tohoto majetku chudým a v neposlední řadě posilováním vlastní moci. Chlebem a hrami, dotacemi a garantovanými místy pro chudé. Takovéto postupy se často zvracejí v opak svých deklarovaných záměrů: hospodářství rozvrátí velice brzy a prosté lidi v posledku ožebračí rychleji a spolehlivěji než novou vládnoucí třídu.

Všehrd volí obtížnější, leč v dlouhodobém horizontu účinnější cestu. Chce raději se stávajícím právním pořádkem lidi seznamovat. Výslovně poskytuje výsledky své práce pro obranu dobrých a spravedlivých, aby se uměli zlým a úkladným lidem bránit. Nejzhoubnější nepřátelé jsou ti, kdo by práva, jimiž země stojí od starodávna, kazili, chtěli je měnit, jinačit a převracet. Znamená to zkázu lidí dobrých a zejména chudých, vdov a sirotků. Pokud působí práva zemská ve své pevnosti a neproměnnosti, dobře se děje všem vůbec i jednomu každému zvláště. Při jejich změnách se naopak musí dít všem i každému zvlášť zle. O právo je třeba neustále usilovat. Užitečné se neliší od slušného, ale „jest jedno s druhým nerozdielně svázáno“ a z jejich „roztrženie všecko zlé se počíná, rodí, roste i koná“. Problémem bývají hlavně účelové změny práva, jeho neprůhlednost a znemožňování přístupu ke starým právním dokumentům a precedentům. Všehrd proto schvaloval nahrazení méně srozumitelné latiny českým jazykem roku 1495.

Desky zemské

A sami úředníci mají pamatovat „že nejsú páni, než všie obce a všech lidí služebníci; neb za to od lidí k živnosti své penieze a úplatky berú, a to jest jich, jakož často slýchají, pluh.“ I desky zemské a každý úřad vůbec je službou všem. Proto je třeba, aby všem, „ktož co u desk činiti mají, slúžili, se všemi lidmi bez křikóv a sváróv o jich potřeby, povolně jako služebníci mluviece, ne křikajíce jako páni.“

Přínos rozmanitosti

Srovnáním českých zemských desek s římskými dvanácti tabulemi svobodomyslný i konzervativní Všehrd naznačoval, že české právo nemá nižší hodnotu než římské. Jeho umírněný právní relativismus nevylučuje možnosti dílčí inspirace odjinud. Přejímat zásady z cizího práva je sice možné, ale ne příliš vhodné: co platí a funguje v jednom systému se často neosvědčuje v jiném. Prospěšnější je se ze srovnávání domácích a cizích zkušeností učit. Kanonické církevní právo po husitských válkách z povědomí téměř vymizelo, do domácí praxe ovšem pronikly některé prvky římského práva. Všehrdovi u právníků, vzdělaných na cizích univerzitách, vadila jednak jejich snaha uplatňovat na zemském soudě pravidla, domácím právem nepřijatá, jednak rozvleklost a tudíž nákladnost procesů vedených dle římského práva.

Pobělohorské období dílo přežívalo v opisech. Druhé a již nezcenzurované vydání z roku 1874 je kromě zmíněného webu čtenáři k dispozici v jednom exempláři i v areálu Klementina, v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny. Životní dílo českého právníka světového formátu, jejž zmiňuje i nejnovější Routledge Encyclopedia of Philosophy, tak v jeho vlasti vyšlo naposledy před 144 lety!

José Ortega y Gasset

V 19. století dílo sloužilo při utváření české právní terminologie. Jaký může mít význam ještě dnes? Jistě může posloužit těm, kteří se odvolávají na velké činy příslušníků vlastního národa. Avšak přínos Všehrda může ocenit i kosmopolita. Slovy španělského myslitele José Ortegy y Gasseta (1883-1955) „každý národ a každá doba mají svou typickou duši, to jest síť s vymezenou velikostí a profilem svých ok, přesně odpovídajících určitým skutečnostem, a naproti tomu neschopných zachytit některé jiné.“ Stejně jako se nesnižuje přínos národů a kultur velkých, není dobré přehlížet přínos těch malých. Celková síla demokratických přístupů, humanismu a vlády práva nad anarchií a bezprávím bude tím větší, čím větší počet národů a kulturních tradic se na jejich vývoji a formulaci jejich zásad podílelo. Tak mohou být také tím spíše zachyceny a uvědoměny i ty aspekty skutečnosti, které by jedné kultuře, jednomu jazyku unikly.

Veselé oslavy Všehrdova výročí v jeho rodné Chrudimi

 

 

Použitá literatura:

 

M. Viktorina ze Všehrd – O právích země české knihy devatery; vydání nové, kteréž upravil a přídavky opatřil Dr. Hermenegild Jireček, v Praze nákladem spolku českých právníků „Všehrd“ 1874 [Všehrd, PD]

 

https://archive.org/details/mviktorinazeveh00vegoog

Book digitized by Google from the library of Oxford University and uploaded to the Internet Archive by user tpb. [2]

 

Právněhistorické studie VII se souborem prací k 500. výročí narození M. Viktorina Cornelia ze Všehrd, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1961:

str. 59-76: J. B. Čapek – Místo Všehrdovo ve vývoji českého a evropského humanismu

str. 77-129: František Čáda – Všehrdovo právnické dílo v dochovaných rukopisech

str. 131-146: Jiří Veselý – Všehrd při práci (K otázce pramenů Všehrdova díla)

str. 147-199: Miroslav Boháček – Římské a kanonické právo v díle Všehrdově

str. 201-231: Jiří Klabouch – Všehrdovy teoretické představy o právu a jeho sociálně politická stanoviska

str. 257-273: Valentin Urfus – Všehrdovo pojetí majetkoprávních vztahů zemského práva českého

 

Karel Malý – Obyčej – nález – zákon v právu doby předbělohorské, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, 2009

 

Jiří Kejř – Husité, Panorama, Praha, 1984

 

Routledge Encyclopedia of Philosophy – Volume 2 (1998), ISBN-10: 0415187079

ISBN-13: 978-0415187077

 

Euan Cameron – Dissent and Heresy (p. 3-21); in: A Companion to the Reformation World, Edited by R. Po-chia Hsia (Blackwell Companions to European History), Blackwell Publishing Ltd (2004).

 

http://en.wikipedia.org/wiki/George_of_Poděbrady

 

Petr Hora – Toulky českou minulostí III, Baronet, ISBN: 80-7214-091-4, Praha, 1998

 

Jan Amos Komenský – Historie o těžkých protivenstvích církve české http://texty.citanka.cz/komensky/perztoc.html

 

J. Goll – Chelčický a Jednota Bratrská v XV. století, Historický klub Klementinum, Praha, 1916

 

Sir William Blackstone – Commentaries on the Laws of England, Volume I, Containing Books of I and II, Edited by William Carey Jones, Edition de Luxe, Bancroft-Whitney Company, San Francisco, 1916

[přednášky dostávaly formu v letech 1753-1765]

 

Michael Lobban – A History of the Philosophy of Law in the Common Law World, 1600-1900, Springer, Dordrecht, The Netherlands, 2007

 

Thomas Hobbes – Leviathan; Revised Student Edition, Edited by Richard Tuck, Cambridge Texts in the History of Political Thought, Cambridge University Press (1996) 2000, ISBN 0 521 39492 9 hardback, ISBN 0 521 56797 1 paperback

 

R. Polin – La force et son emploi dans la politique de Hobbes (str. 3-22); in:

Thomas Hobbes – Critical Assessments, Edited by Preston King, Volume III – Politics and Law, Routledge, London and New York, 1993, ISBN 0-415-08083-5:

 

John Locke – Second Treatise of Government, Edited, with an Introduction, by C. B. Macpherson, Hackett Publishing Company, Inc., Indianapolis, IN, ISBN 0-915144-86-7 (pbk.)

 

Karel Schelle – Právní dějiny, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2007, ISBN 978-80-7380-043-7

 

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, Praha 1969, str. 71

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, Colección Austral, Espasa-Calpe, S. A., Madrid, (1938) 1964 (Publikováno poprvé 1923), str. 84-85

 

 

 

Citace:

 

Tzv. common law stále funguje v právních systémech Anglie (ale ne Skotska) a některých anglicky mluvících zemích, především v USA kromě (dříve francouzské) Louisiany, v Kanadě kromě Québecu a v Austrálii.

Dnes se má za to, že vznik anglického zvykového práva se datuje do období vlády krále Jindřicha II (1154-1189): Michael Lobban – A History of the Philosophy of Law in the Common Law World, 1600-1900, str. 1: Legal historians since F. W. Maitland have agreed in dating the origins of the English common law to the era of the reign of Henry II (1154-1189) (Pollock and Maitland 1968; Milsom 1976; Hudson 1996; Brand 1992b). Although the Anglo-Saxon monarchy prior to the Norman conquest was strong and relatively centralised, with kings issuing law codes and taking an active interest in the maintenance of law and order and in dispute resolution (see Wormald 1999a, Wormald 1999b), it was only with the introduction of new remedies in the 1160s and 1170s that the foundations were laid for a system of justice in which cases would be commenced by a regular procedure of returnable writs, and judgments rendered by a professional judiciary, operating in courts keeping records (see in addition Turner 1985; Brand 1992c). These remedies were regular and available throughout the king´s domain, and the royal courts administered „one national law and not a multitude of local and regional customs“ (Van Caenegem 1988, 29). When historians speak of the „common law“ in the late twelfth and early thirteenth centuries, it is this system which they are referring to: the term itself was not then in use. By the mid-thirteenth century, however, the expression „common law,“ adapted from the canonists´ invocation of a ius commune, was widely used to mean the body of law administered in the court which was distinct from statutes enacted by the king with his council, prerogative and local custom (Hudson 1996, 18; Pollock and Maitland 1968, I: 176-7).

 

Stálost a síla zvyklostí tak v historii sloužila jako záruka svobody i překážka proti účelovému zneužívání práva ze strany mocných. Slovutný novověký anglický právník Sir William Blackstone nabádal své krajany, aby neobětovali domácí tradice Common law cizím antickým vzorům a měli na paměti, že ono římské právo pochází z despotického prostředí starého Říma a Byzance, bylo vytvořeno pro odpovídající poměry, a jeho aplikace by mohly ohrožovat svobodnější ostrovní prostředí.

I obecné encyklopedické informace

Sir William Blackstone – Commentaries on the Laws of England, Volume I,

str. 5: But we must not carry our veneration [for Roman law] so far as to sacrifice our Alfred and Edward to the manes of Theodosius and Justinian; we must not prefer the edict of the prætor, or the rescript of the Roman emperor, to our own immemorial customs, or the sanctions of an English parlament; unless we can also prefer the despotic monarchy of Rome and Byzantium, for whose meridians the former were calculated, to the free constitution of Britain, which the latter are adapted to perpetuate.

            Without detracting, therefore, from the real merit which abounds in the imperial law, I hope I may have leave to assert, that if an Englishman must be ignorant of either the one or the other, he had better be a stranger to the Roman than the English institutions. For I think it an undeniable position, that a competent knowledge of the laws of that society, in which we live, is the proper accomplishment of every gentleman and scholar; an highly useful, I had almost said essential, part of liberal and polite education. And in this I am warranted by the example of ancient Rome; where, as Cicero informs us, the very boys were obliged to learn the twelve tables by heart, as a carmen necessarium or indispensable lesson, to imprint on their tender minds an early knowledge of the laws and constitution of their country.

str. 52: Here, then, is lodged the sovereignty of the British constitution; and lodged as beneficially as is possible for society. For in no other shape could we be so certain of finding the three great qualities of government so well and so happily united. If the supreme power were lodged in any one of the three branches separately, we must be exposed to the inconveniences of either absolute monarchy, aristocracy, or democracy; and so want two of the three principal ingredients of good polity, either virtue, wisdom, or power.

str. 70: The doctrine of the [common] law then is this: that precedents and rules must be followed, unless flatly absurd or unjust : for though their reason be not obvious at first view, yet we owe such a deference to former times as not to suppose they acted wholly without consideration.

 

Již angličtí středověcí právníci věřili, že tomuto právnímu řádu se těší jen Anglie, a bývali, jak se patří, hrdí, že jím disponují právě oni.

Michael Lobban – A History of the Philosophy of Law in the Common Law World, 1600-1900, str. 3: Bracton´s text began with a statement similar to Glanvill´s. „Though in almost all lands use is made of the leges and the jus scriptum, England alone uses unwritten law and custom. There law derives from nothing written [but] from what usage has approved.“ He proceeded to say that it was not absurd to call them leges, since whatever has been rightly decided and approved with the counsel and consent of the magnates and the general agreement of the res publica, the authority of the king or prince having first been added thereto, has the force of law (Thorne and Woodbine 1968-1977, 2: 19)

Tamtéž, str. 4: For Bracton, the bases of the general rules of law were customary.

Tamtéž, str. 5: Secondly, Bracton sought to establish that the king was bound to act according to law. This was so even though no writ could run against him, but he could only be petitioned.

Citováno tamtéž, str. 33 Sir Edward Coke (1552-1634) – The First Part of the Institutes of the Laws of England, concerning High Treason and other Pleas of the Crown and Criminal Causes. M. Flesher for W. Lee and D. Pakeman, London, 1794. If all the reason that is dispersed into so many several heads were united into one, yet he could not make such a law as the Law of England is, because by many successions of ages it has been fined and refined by an infinite number of grave and learned men, and by long experience grown to such a perfection. (Coke 1794, 97b)

 

Slovy španělského myslitele José Ortegy y Gasseta (1883-1955) „každý národ a každá doba mají svou typickou duši, to jest síť s vymezenou velikostí a profilem svých ok, přesně odpovídajících určitým skutečnostem, a naproti tomu neschopných zachytit některé jiné.“

José Ortega y Gasset – Úkol naší doby, Praha 1969, str. 71

José Ortega y Gasset – El Tema de Nuestro Tiempo, Colección Austral, Espasa-Calpe, S. A., Madrid, (1938) 1964 (Publikováno poprvé 1923), str. 84-85

širší citace z originálu:

El sujeto ni es un medio transparente, un “yo puro” idéntico e invariable, ni su recepción de la realidad produce en ésta deformaciones. Los hechos imponen una tercera opinión, síntesis ejemplar de ambas. Cuando se interpone un cedazo o retícula en una corriente deja pasar unas cosas y detiene otras; se dirá que las selecciona, pero no que las deforma. Ésta es la función del sujeto, del ser viviente, ante la realidad cósmica que le circunda. Ni se deja traspasar sin más ni más por ella, como acontecería al imaginario ente racional creado por las definiciones racionalistas, ni finge él una realidad ilusoria. Su función es claramente selectiva. De la infinitud de los elementos que integran la realidad el individuo, aparato receptor, deja pasar un cierto número de ellos, cuya forma y contenido coinciden con las mallas de su retícula sensible. Las demás cosas –fenómenos, hechos, verdades– quedan fuera, ignoradas, no percibidas.

… Como con los colores y sonidos acontece con las verdades. La estructura psíquica de cada individuo viene a ser un órgano perceptor, dotado de una forma determinada, que permite la comprensión de ciertas verdades y está condenado a inexorable ceguera para otras. Asimismo, cada pueblo y cada época tienen su alma típica, es decir, una retícula con mallas de amplitud y perfil definidos que le prestan rigurosa afinidad con ciertas verdades e incorregible ineptitud para llegar a ciertas otras. Esto significa que todas las épocas y todos los pueblos han gonzado su congrua porción de verdad, y no tiene sentido que pueblo y época algunos pretendan oponerse a los demás, como si a ellos solos les hubiese cabido en el reparto la verdad entera.