AD: Daniel Kaiser – Dědici mistra Jana – LN 7. 7. 2012

AD: Bohdan Pivoňka – ČCE jde „s dobou“ už ze zásady – LN 13. 7. 2012

Lidové noviny, pátek 20. července 2012, str. 9 Diskuse – Polemika

 

Naší druhé největší církvi zajisté nelze vytýkat pouhý fakt, že se nestaví do popředí. Bohdan Pivoňka však ve své odpovědi ČCE jde „s dobou“ už ze zásady, LN 13.7.), že „,jít s dobou´ není důsledek nouzového řešení, ale zásada, která je historicky této církvi vlastní“ dnes i v minulosti, obchází závažné otázky, navozené již v textu Daniela Kaisera (Dědici mistra Jana, LN 7.7.). Totiž zda Českobratrská církev evangelická myšlenkový a duchovní potenciál české reformace vhodně využívá a zda jde s dobou způsobem případným.

Husův rodný domek v Husinci (nahoře), oslavy jeho výročí tamtéž (dole)

Péče konkurenční husitské církve o Husův rodný domek je činnost jistě bohulibá, leč péče o duchovní dědictví mistra věc prvořadá. Dle jeho názoru brány nebeského „královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi.“ Hus uznává tajemství víry i meze svého rozumu, ale všemožně se staví za užívání rozumu alespoň tam, kde to lze. Pravdu vášnivě hledá: „Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti jejím nepřítelem“. Přitom i ve své době, kdy vědomosti o historickém Ježíši a apoštolech byly minimální, dával Hus příznačně po evangelicku přednost tzv. apoštolskému vyznání víry před pozdějším tzv. nicejsko-cařihradským oficiálním vyznáním Římského impéria, které se mimochodem – ke zděšení části členů ČCE – prosazuje v některých jejích sborech právě nyní.

Bez husovské kultivace rozumového myšlení se lze ostatně těžko ubránit pohlcení původního křesťanského poselství sedlinou chytlavých církevních tradic. A církev nyní vlastní rodinné stříbro ochotně a lacino vyprodává. Kalich z evangelijní večeře Páně – a tradiční  symbol české reformace i rovnosti lidí – sama, jako by chtěla spáchat sebevraždu, nahrazuje křížem. Potupným nástrojem, který nebyl uctíván ani v prvních staletích křesťanství. Tím křížem, který současná francouzská psychoanalytička Luce Irigaray považuje na jedné straně za pouhý symbol smrti a zmaru, na straně druhé přímo ideální symbol patriarchálních sil a jejich triumfu nad Kristem.

Ne že by nebyly práce badatelů z řad ČCE, jejich biblické studie i vydávání a překlady třebas gnostických textů dobré, záslužné a v malých českých poměrech i nezastupitelné. Ale to opravdu nemá nakladatelství Kalich co lepšího na práci než vydávat svatého Augustina? Latinského církevního otce středověkého fanatismu, který schvaloval likvidaci pohanských chrámů a antickým filozofům sice téměř nerozuměl, nicméně Athéňanům vytýkal, že jejich rozmanité školy nezakázali. Dílo mnohem tolerantnějšího Jana Husa přitom zájemce nenajde v uspokojivém souborném vydání ani dnes. Lze se pak divit pracovníkům médií, že je církevní fráze o Evropě (evangelista Marek ještě psal o celém světě) a trapné pokusy o rozpuštění v ekumeně nezajímají?

 

Poučte se aspoň od Bati

Mnoho členů ČCE se drží stranou takovýchto diskusí a polemik. Vykonávají různé druhy nevděčné práce, jíž zajišťují fungování celé společnosti. Skrytě pečují o postižené, nemocné. Při vší úctě k jejich poslání si ani oni nemohou dovolit od problematiky idejí a sebezviditelňování zcela odhlížet. Slova „pro dobrotu na žebrotu“ platí, co je svět světem. I Matoušovo evangelium lidi nabádá, aby byli nejen bezelstní jako holubice, ale i obezřetní jako hadi. U Lukáše jsou svým způsobem vyneseny přednosti i synů světa. A Tomáš Baťa by otevřeněji a jednoznačněji dodal, že je lépe něco prodat než vyrobit.

Nezní to poslední až cynicky? Ve světle evangelií asi méně než se spřáhnout s historickým likvidátorem české reformace kvůli troše majetku. A to ještě proti vůli 80% Čechů. Pomni raději, církvi, na slova u Matouše: „tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ Pokud tato i další Kristova slova o neukládání si pokladů na zemi, malá a milá církvi, nemůžeš strávit, vezmi si příklad alespoň z duchovna onoho Tomáše Bati: „Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že za peníze lze dostat všecko. To není pravda. Mnohem více lze dostat za čest“.

Zdeněk Zacpal

 

Mezititulek: Bez husovské kultivace rozumového myšlení se lze těžko ubránit pohlcení původního křesťanského poselství sedlinou chytlavých církevních tradic.

____

Literatura

 

Spisy M. Jana Husi č. 9: M. Jana Husi korespondence a dokumenty, Václav Novotný, Praha 1920, 63. M. Jan Hus M. Janovi Kardinálovi z Rejštejna

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. I – Výklady, Academia, Praha, 1975 [Hus, OO I ap.]

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. II – Česká nedělní postila, Academia, Praha, 1992, ISBN 80-200-0358-4

 

Magistri Iohannis Hus – Opera omnia, sv. III – Česká sváteční kázání, Academia, Praha, 1995, ISBN 80-200-0376-2

 

Magistri Iohannis Hus Polemica, sv. XXII, edidit Jaroslav Eršil, Pragae Academia, 1966:

De libris hereticorum legendis – str. 21-37

Defensio libri de Trinitate – str. 39-56

 

Mistr Jan Hus – Tractatus De ecclesia, z rukopisů vydal S. Harrison Thomson, Praha, Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958

Mistr Jan Hus – O církvi, přel. František Dobiáš a Amedeo Molnár, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965

 

Luce Irigaray – J´aime à toi, ISBN 2-246-45951-6, Br. 110.00 FRF, Grasset, Paris, 1992

 

Luce Irigaray – Amante Marine, De Friedrich Nietzsche, Les Editions de Minuit, Paris, 1980, ISBN 2-7073-0304-6

 

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium: Dešifrování duchovního poselství aramejského Ježíše, DharmaGaia, Praha, 1. vyd. 2009, Váz., 208 str., ISBN 978-80-86685-97-7

 

Citace

Zakopané hřivny reformace

Matouš, 25, 14-30

 

Dle něj Brány nebeského „královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi.“ Hus tak uznává tajemství víry i meze svého rozumu, ale vší mocí se staví za užívání rozumu alespoň všude tam, kde to lze.

Hus, OO II – Česká nedělní postila, str. 112:

Páté královstvie nebeské znamená písmo svaté. Jako v Mt 21 die Kristus kněžím a zákoníkóm: „Bude odjato od vás královstvie nebeské,“ to jest písmo zákona, „a bude dáno lidu, kterýž činí póžitek,“ to jest dobrému křesťanstvu, jenž požívá právě písma. A v Mt 23 die Kristus: „Běda vám, místři a zákonníci a pokrytci, jenž zavieráte královstvie nebeské před lidmi! Vy nevchodíte a těm, kteří vchodie, vjíti bráníte.“

            Co jest „zavieráte královstvie nebeské před lidmi“? Svatý Jan Zlatoustý die, že písmo, jenž ukazuje královstvie nebeské. Brány toho královstvie jsú rozumové a ty rozumy místři, zákonníci a pokrytci před lidem zavierají brániece, aby sprostní písmu nesrozuměli, kterak oni mají býti živi. Druhé pro to, aby jich hřiechóv netresktali. A třetie pro to, aby v kázaní jich v bludu neznamenali a že musějí sě pílnějie učiti. A čtvrté, že mnějí, by od světských ne tak vzácní byli. Ale dalť jest jim Kristus požehnánie za to řka: „Běda vám!“ A kdyžť Kristus die „běda“, tuť za hřiech smrtedlný ukazuje věčné zatracenie; neb běda jemu, ktož v ně sě dostane.

Jan Hus Opera omnia III – Česká sváteční kázání, str. 65-72 – O svatém Tomáši kázanie apoštolu: v tomto kázání Hus na odpovídajícím místě nahlíží potřebu víry

 

Pravdu vášnivě hledá: „Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti jejím nepřítelem“. 

63. M. Jan Hus M. Janovi Kardinálovi z Rejštejna, str. 170:

Et si ego non possum libertare veritatem per omnia, saltim molo esse inimicus veritatis et per mortem obsistere consensur.

 

Přitom i v své době, kdy vědomosti o historickém Kristu a apoštolech byly minimální, dával Hus po evangelicku přednost tzv. Apoštolskému vyznání víry před pozdějším Nicejsko-cařihradským vyznáním Římského impéria, …

Křížem, který nebyl uctíván nejen v evangeliích, a téměř ani užíván v prvních staletích křesťanství.

Hus, OO I – Výklady, kap. 18, str. 87:

Věřiti tehdy máme, že ne kamenie, ani dřievie krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo, ale všichni vyvolení, nynější, dřievní i budúcí, jsú církev svatá obecná; aby, jakož jest jeden pán, jedna viera, jeden křěst, také byla jedna chot, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeled, jeden pokrm – Kristovo tělo, jeden nápoj – jeho krev, jedno rúcho – láska, jeden otec, jedna matka, již máme věrú znáti a láskú milovati a jie poslušni býti, o ní právě věřiti, ale ne v ni.

            Neb jedno v boha máme věřiti, jakož prvé jest řečeno, a cierkev tato není buoh. Protož svatý Augustin v kázaní na Věři u buoh die na ten kus „svatú cierkev obecnú“: „Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme, neb cierkev nenie buoh, ale dóm boží jest.“ Tak die svatý Augustin. Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.

Viz tamtéž kap. 2, str. 64 – pro Husa je příznačné, že v počátcích svých Výkladů uvádí ne tzv. Nicejsko-cařihradské, ale tzv. Apoštolské vyznání víry, o němž věří, že: Tato viera slove složenie kusóv viery; neb máme za to, že dvanádste apoštolóv ihned po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji.

Hus – De ecclesia 1, str. 4:

Hec Augustinus. Et cuius verbis elicitur, quod … quinto quod tota ecclesia et quelibet eius pars debet deum colere, et nec ipsa nec eius pars wlt coli pro deo. Ex quo consequenter sequitur, quod non debent fideles in ecclesiam credere, cum non sit deus sed domus dei, ut ait Augustinus in exposicione simboli, sed debent credere ecclesiam sanctam katholicam esse sponsam domini Ihesu Christi, sponsam dico pudicam, incorruptam nec valentem adulterari finaliter.

Hus – O církvi I, str. 25-26:

Z jeho slov [Augustina] lze vyvodit, že … Za páté, že církev jako celek i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem, ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená a zcela neschopná smilnit.

Neil Douglas-Klotz – Skryté evangelium, str. 20-21:

Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému. … Koncil rovněž přejal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. … Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem.“ Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní nauku západní církve. Neméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech v Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.

 

Tím křížem, který současná francouzská psycholožka Luce Irigaray považuje na jedné straně za pouhý symbol smrti a zmaru, na straně druhé přímo ideální symbol patriarchálních sil a jejich triumfu nad Kristem.

Luce Irigaray – Amante Marine, str. 175-179, 191-196, 202-203;

Luce Irigaray – J´aime à toi, str.192-193

 

Ale to opravdu nemá nakladatelství Kalich co lepšího na práci než vydávat svatého Augustina? Vlivného latinského církevního otce středověkého fanatismu, který sice antickým filosofům téměř nerozuměl, což mu ovšem nebránilo vynášel likvidaci pohanských chrámů a vytýkat Athéňanům, že rozmanité filosofické školy nezakázali.

O obci Boží – De Civitate Dei (DCD)

S uspokojením kvituje zničení pohanské chrámy a chválí a nebo alespoň nekritizuje příslušné císaře (na rozdíl od pohanských vládců) na více místech

v DCD, ani DCD XX „Tedy veškerá církev pravého Boha vyznává: AA neřeší Euthyfrónův problém: je pravý, protože jej vyznává církev, nebo naopak?

Kritika filosofů od AA v DCD VIII: zmíní Miléťany, ale mnohé filosofy další (řekli bychom většinu předsókratiků) vynechává a hned se dostává k Sókratovi – ten byl první, který veškerou filosofii nacílil na polepšení a uspořádání mravů, zatímco před ním se všichni věnovali spíše zkoumání fyzickému – přírodnímu. Dle AA je přírodověda nepotřebná, na celých dějinách filosofie jej zajímá leda to, co je jasné, jisté a potřebné pro blažený život. Uznává půvabnost Sókratova dialogu … ZZ: ale nedokáže nebo nechce reflektovat díky čemu je půvabný a na druhé straně není ochoten a nejspíše ani schopen se k Sókratovi sklonit – na to je příliš velký pán. Rozdávají se přece církevní obročí a on u toho nemůže chybět! Různí Sókratovi žáci považovali za nejvyšší dobro různé věci. Platón prý zastiňuje všechny ostatní žáky, i když se dá jeho pravý názor z dialogu těžko zjistit. Je zde třeba připomenout hlavně ty jeho výroky, v nichž se shoduje s „pravým náboženstvím“, jež přijímá a hájí naše víra. I AA se líbí Platónova hierarchizace věcí/entit – to, čím spatřujeme hmotnou podobu a čím ji hodnotíme, je jistě vyšší než ona podoba (stále DCD VIII). ZZ: z jakého hlediska? AA: Jestliže náš duch není hmotou, jak by mohl býti hmotou Bůh, stvořitel ducha? Ať i tihle filosofové jdou z cesty platonikům. I v logice jsou relativně lepší než epikurejci, kteří prý chtějí odvozovat i umění důkazů (dialektiku) z tělesných smyslů. Platonici prý smyslům neupřeli, co jejich jest, ani jim nepřiřkli více, než co dovedou, avšak světlem mysli k poznávání všeho je podle nich právě tentýž Bůh, který všecko stvořil – stále DCD VIII. I ve filosofii morální mají prvenství platonikové – etika se (ZZ: prý) ptá po nejvyšším dobru, jejž si přejeme a dosahujeme pro ně samé a pro nic jiného (oblažujícím dobru) – nechť se všichni skloní před filosofy, podle nichž není blažen člověk, požívající těla nebo požívající ducha, ale požívající Boha – jako oko světla. Pravým a nejvyšším dobrem je dle Platóna Bůh – Platón zas zabodoval – DCD VIII. Platón chtěl ve vší počestnosti vyhostit básníky – to se AA líbí, třebas korupce nebo neúčinné instituce asi nejsou pro něj takovým problémem. Avšak kritika platonika Apuleia, který chtěl uznávat démony, Egypťana jménem Hermes Trismegistos, který lkal nad zánikem lecčeho ze starého světa – pro „jalové, záhubné, šalebné a rouhavé věci“ – DCD stále až sem VIII. Duše nemůže být sama sobě světlem, nýbrž září dík svému účastenství na jiném, pravém světle – v tom není rozdíl mezi platoniky, konkrétně Plotínem, a námi – DCD X. Plotínos prý dokazoval (Enn III, 2, 13) o Prozřetelnosti, že sahá od nejvyššího Boha … až po nejnižší věci pozemské, jak svědčí krása kvítků a lístků – ty by nemohly být tak ladně uspořádány, kdyby nebyly utvářeny odtamtud, kde trvá pomyslný a neproměnný tvar, obsahující zároveň všecko – DCD X  Porfyrius při (prý ostýchavém) pokusu očistit duši pomocí theurgie prý kolísá mezi hříšnou všetečností bezbožníka a povoláním filosofa; platónici prý (se svým deklarovaným jednobožstvím) dělají přílišné koncese mámidlům zlovolných démonů a zcestným překážkám, kterých se musíme s pravou věrou vystřídat – DCD X.

DCD XVIII – filosofické systémy si vzájemně odporují – co všechno „dokáže lidská ubohost“, zatímco spisovatelé naši, na kterých ne nadarmo stavíme a vymezujeme kánon svatých Písem, se ani zdaleka v žádném ohledu nerozcházejí – proto se právem uvěřilo, že k nim nebo skrze ně mluvil Bůh, zatímco málokteří filosofové se ve všech svých názorech shodovali – AA nám dostatečně nedemonstroval tvrzené, ale nerozlišuje různá východiska, různé perspektivy pohledů oněch filosofů, neuvádí je

AA nevyhledává rovnoprávný dialog s opravdovým a kvalifikovaným ideovým odpůrcem, považuje se za vlastníka pravdy a za něco vyššího než ten druhý, pohanští filosofové jsou leda dobří, když se jim dostalo božské pomoci; i když Platón patří ještě k těm lepším pohanům, stále jej nemůžeme srovnávat s žádným prorokem, apoštolem, ba ani průměrným křesťanem – DCD II a dále, AA zřejmě s chutí předestírá neúspěchy vládců a vlád pohanských, pohané mají prý drzé čelo DCD III; lidé prý příležitostně „velice drze dorážejí na naše náboženství“ – a přitom prý byly za pohanských dob války i delší – DCD V. AA píše stále o nenávisti, v níž mají odpůrci křesťanské náboženství a přitom mu vůbec nevadí ničení pohanských chrámů – DCD VI

AA též démonizuje lidi jiných názorů  – třeba mj. DCD XIX, 22

Snad má jistou úctu a choval by se slušně alespoň k jiným křesťanům a nezotročoval by je příliš

lidé jiných názorů leda spílají křesťanství ve své povýšenosti a poživačnosti DCD II

jistí filosofové jsou prý dle AA žádostivi spíše hádky než pravdy, přou se spíše o slova než o věci – kde je skvělý Sókratés, který radil Kritónovi nech stranou ty, kteří se zabývají filosofií a prozkoumej tu věc samu – DCD konec XIV, srv. Euthydémos (I, 307a-c)

DCD XIX: „divím se drzému čelu stoiků“ … „velká je tupost těchto pyšných lidí“ – domnívají se, že konečné dobro mají na tomto světě a že docházejí blaženosti vlastní silou … „Takovou blaženost – naprosto falešnou – se pokoušejí sestrojit na tomto světě tihle filosofové svou ctností tím lživější, čím pyšnější, protože nevidouce nechtí věřit.“

DCD XX – celý život smrtelníků je prý utrpením (Jób) – kdokoli chceš tedy uniknout věčným trestům, dej se nejen pokřtít, ale také se ospravedlň v Kristu a tak opravdu přejdeš od ďábla ke Kristu – AA je zdatný manipulátor

AA pokládá zprvu za svou povinnost odpovědět dříve nepřátelům Boží obce – už nejsou lidé s odlišnými názory, ale jen souputníci a nepřátelé – DCD VI, jejich falešní bohové jsou … nanejvýš zlovolní a úskoční ďáblové – spílání protivníkům a lidem s jinými názory je u AA běžné.

DCD XXI – věčný oheň bude odstupňován podle různosti skutků, jeho prudkost a žár se bude měnit podle toho, jakého trestu je kdo hoden, nebo možná bude sice hořet stejnoměrně, ale všichni ho nebudou pociťovat stejně nepříjemně, soucitnějšího Origena zavrhla církev ne neprávem, argument pro věčný trest – Zjevení 20,10, Is 66, 24, Mat. 25, 41-46; modlitba církve se snad uplatní pro ne tak moc špatné – záliby v morbidnosti, AA velice rád odsuzuje a škatulkuje lidi

DCD XV – AA zkoumá, čeho zlého se každý dopustil, aniž by bral do úvahy jeho vlastní trápení, nedostatky, které by se laskavým přístupem daly odstranit – AA má inkvizitorský přístup k bližnímu

DCD XIX – AA si dovoluje předepisuje Boží obci předepisovat, jak má jednat a jak s kterými filosofy nakládat: Boží obec zavrhuje pochybovačnost (novoakademiků, pro něž je všechno nejisté) jako nesmysl – podle apoštolových slov je naše vědění částečné (1 Kor. 13,9), ale přece naprosto spolehlivé, a při každé očividné věci věří smyslům, kterých užívá prostřednictvím těla duch: vždyť ten, kdo je nemá za hodny víry, klame se ještě žalostněji; AA věří i kanonickým Písmům, a teprve vyjma jistotu této víry, můžeme bez obav před oprávněnou výtkou pochybovat o některých věcech, které jsme nevnímali ani smysly ani rozumem, které nám nezasvitly v kanonickém Písmu a které nevešly v naši známost prostřednictvím svědků, jimž není možno nevěřit

stále DCD XIX – této obce se netýká to, v jakém kroji či při jaké životosprávě kdo vyznává tuto víru vedoucí k Bohu, jen když není proti Božím přikázáním, ani filosofové nemusejí odložit svůj kroj nebo způsob svého života, nýbrž nepravé nauky

 

Dílo mnohem tolerantnějšího Jana Husa …

Hned na začátku svých studií si Jan Hus stanovuje pravidlo, že kdykoli se setká s názorem lépe podloženým, ochotně se vzdá svého názoru dosavadního. Cituje (pohanského) filosofa Themistia, že toho, co víme, je mnohem méně než toho, co nevíme.

Hus – De libris hereticorum legendis – str. 21-37

Hus – Defensio libri de Trinitate, str. 42:

Nam a primo studii mei tempore hoc michi statui pro regula, ut quocienscunque saniorem sentenciam in quacunque materia perciperem, a priori sentencia gaudenter et humiliter declinarem sciens, quoniam illa, que scimus, sunt minima illorum, que ignoramus, ut ait Themistius.

Hus, OO I – Výklady: dost souvislá argumentace v kap.48-50, str. 221-240,

kap. 40, str. 189: Též by kniežata, páni, rytieři, vládyky, měštěné měli brániti, aby lidé jich nesmilnili, a zvláště necizoložili. Pakli by nechtěli nechati, ale mrskati, bíti, ale nesmiem řéci zabíti, ač tento svatý [Šalomún] stínal jest. Neb po tom Kristus, král milostivý, nechtěl jest cizoložnicě ihned na smrt odsúditi.

kap. 44, str. 208: Věziž, že toto přikázanie brání zabiti bližnieho, to jest člověka, ač i jiné věci nemá kto zabiti nespravedlivě. A jest člověka zabitie troje: myslí, slovem a skutkem. Myslí – neb die svatý Jan: „Každý, ktož nenávidí bratra svého, vrah neb vražedlník jest.“ A věz, že nenávist a hněv někdy jest dobrá nebo dobrý; jako když die David: „Nenáviděl sem zboru zlostných.“ A opět: „Hněvajte sě a neroďte hřěšiti.“ Protož uměj sě hněvati na zlost, ale ne na člověka, jako sě hněvá lékař na neduh, ale miluje člověka; tak bóh činí.

kap. 45, str. 210-211: Neb čtenie Kristovo učí, kterak hřiešnikóv, kteréž máme pro hřiech nenáviděti jakožto najvěčie nepřátely, nemáme zamordovati, ale po třetiem napomenutí jich obcovánie sě varovati. A že nevieme, jest-li vóle božie k tomu, a zákon boží tak zabíti neukazuje. Protož máme věděti, že v takém zabíjení tají sě veliké nebezpečenstvie.

kap. 45, str. 211: A této vraždy měli by sě varovati kněžie a báti velmě, kteříž radie k válkám a nekáží ku pokoji – jakož písmo velí – a kteříž ujímají lidu slova božieho, a zvláště že nikdy nekáží a duchovnie pomoci nedávají.

kap. 47, str. 220: A tuto by měli znamenati ti, jenž pohanóv nenechají u pokoji, ani [i když] jim nepřekážejí. Ti mnie, by Bohu a cierkvi svaté slúžili, a slúžiece své pýše a svému lakomství. Pýše, aby své jméno v světě rozšířili, jako by oni byli obrance viery, a jsúce sami Bohu nevěrni. A lakomství, aby své panstvie rozšířili. A tak pod jménem Kristovým, jsúce zlosynové přikrytí, hledají zisku svého, ale ne zisku Jezukristova; neb by hledali zisku jeho, tehdy by sami napřěd jemu slúžili, držiece všechna jeho přikázánie, jenž na ně slušejí; a tak byli by nelakomí, nechlubní, nesmilní, pokorní, lítostiví, dobrotiví a všech ctností jako dobří křesťané plní. A jsúce tak zpósobní, teprva o vieru, ač by ji kdo chtěl kaziti, a o jistú pravdu řádem dřéve řečeným mohli by sě postaviti. … Protož učedníku Kristův, nauč sě od svého krále, a zvláště ty kněže, aby byl ne bojovný, ale pokojný.

 

Lze se pak divit pracovníkům médií, že je církevní fráze o Evropě (evangelista Marek ještě psal o celém světě) a trapné pokusy o rozpuštění v ekumeně nezajímají?

narážka běžné praktiky a na poslední oběžníky seniorátu, čtené ve sborech

 

… evangelista Marek ještě psal o celém světě …

Marek 16,15: A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

 

A i dle Matoušova evangelia mají být lidé nejen bezelstní jako holubice, ale i obezřetní jako hadi.

Matouš 10, 16: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.

 

U Lukáše jsou svým způsobem vyneseny přednosti i synů světa.

Lukáš 16, 1-9

viz interpretace Anselma Grüna

 

… „tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“

Matouš 5, 40

 

… Kristova slova o neukládání si pokladů na zemi …

Matouš 6, 19-21: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

 

 

Dědici mistra Jana

Daniel Kaiser – LN 7. 7.2012

Českobratrská církev se bojí svých tradic

Včerejší oslavy výročí upálení mistra Jana Husa jsou prvotřídní ukázkou, v jak zmateném historickém povědomí žijeme. Za správce jeho odkazu je všeobecně považována Církev československá husitská. To ona shání peníze na opravu údajného Husova domku v Husinci, to ona podepisuje memorandum o spolupráci s městem Kostnice, to ona organizuje přípravy na kulaté jubileum v roce 2015. CČSH je přitom velmi pozdní, teprve prvorepublikový odštěpek od církve katolické. Takže v 19. století, kdy se v Husinci konaly manifestace na památku mistra Jana, ještě zakladatelé a předchůdci této církve vyznávali oficiální linii svého zaměstnavatele, podle níž byl kacíř Hus upálen právem.

Na druhou stranu ale není divu. Pravým následníkem Husa by měla být Církev českobratrská evangelická, vytvořená rodinami, které po Bílé hoře – dalo by se říci po Husově vzoru – po šest generací udržovaly víru svých předků, pašovaly evangelický samizdat a riskovaly represe. Ta církev je dnes malá a s vedením, které trpí představou nesebevědomých, že jedinou šancí na přežití není čerpat z vlastních tradic, ale takzvaně jít s dobou. Vůbec nedokážou využít „svého“ rezervoáru hrdinů moderních českých dějin – od řady protinacistických odbojářů až po Jana Palacha. Na výročí popravy Milady Horákové, kdysi členky staršovstva evangelického sboru na pražském Smíchově, spíš než od nich vyslechneme pár vět od katolického kardinála Dominika Duky. Tento muž dobře chápe, že křesťanská církev tu není od toho, aby se přizpůsobovala duchu doby, ale aby zastupovala věčného Ducha, a že se nemá bát tradic. Skutečnost, že českým evangelíkům o Husově výročí nevolají žádní novináři s prosbou o pár slov, by jim měla posloužit k hodně hlubokému zamyšlení.

 Na to odpověděl Bohdan Pivoňka, evangelický farář, poradce pro duchovní službu a koordinátor Vězeňské služby ČR

ČCE jde „s dobou“ už ze zásady

Bohdan Pivoňka – LN 13. 07. 2012

Pan Kaiser se v sobotní poznámce (Dědici mistra Jana, LN 7. července) trochu nepěkně otřel o českobratrskou církev, která jakoby ze strachu rezignovala na využití svých historických tradic, když „vytěžení“ Husova a husitského dědictví přenechala Církvi československé husitské (CČSH), zatímco sama se snaží „přežít“ držením kroku s dobou.

Věc není tak jednoduchá, jak se zvnějšku jeví. Po právu pan Kaiser upozornil, že „evangelický odkaz“ nesly ty rodiny, které si uchovaly ducha věrnosti pravdě a vědomí nejvyšší autority v Písmu. Tento svobodomyslný názor, posílený o vliv historické Jednoty bratrské, určoval několik generací evangelíků až do tolerančního patentu; po jeho vydání po r. 1781 vznikaly toleranční sbory, které by se nejraději hlásily k „víře Beránkově“, ale prakticky v důsledku řečeného výnosu mohly přijmout pouze dvě formální podoby evangelických církví, tj. vyznání augsburské (luterské), nebo reformované („kalvínské“). Z těchto dvou typů pak po vzniku československého státu sloučením vznikla sjednocená evangelická církev, jež přijala název Českobratrská církev evangelická (ČCE).

Tato církev nesla v sobě odkaz dlouhého odříkání, tajného evangelictví, osobního vyznavačství a soustavného písmáctví – a v tomto smyslu žila z Husových tradic. Navíc ve vzniklé tlačenici na raném prvorepublikovém církevním kolbišti Husa „uchvátila“ spíše nově narozená Československá církev, do níž husitská tradice zapadala potřebněji ve snaze „počeštit“ katolickou reformu a dát svým věřícím autentický „národní“ cíl. Československá církev si sice přidala přízvisko „husitská“ až později, ale k jejímu profilu – dle mého názoru – husitský odkaz slušel lépe.

V dnešní postmoderní a veskrze sekulární společnosti je těžké se oHusův odkaz hádat. Církve se snaží vzájemně se vnímat a nevyčítat si. Je tedy dobře, když se husitská církev o Husa stará – a „evangelíci“, myslím, „husitům“ nebudou nic vyčítat. Ale právě tak nelze ze stejného důvodu evangelíkům vyčítat husitský nezájem, jako by tahle tradice byla záchrannou brzdou proti rozplynutí v marasmu dneška. Jestliže se snaží ČCE „jít s dobou“, není to důsledek nouzového řešení, ale zásada, která je historicky této církvi vlastní, nejen dnes, ale i v minulosti. Nejde o oportunní zájem, ale spíš o „svědomí“, které nelze (po husovsku) nikým a ničím„tlačit“. Dokladem toho je i angažmá, které někteří za války i za komunistů protrpěli až k smrti, jako třeba sestra Milada Horáková nebo jinak Jan Palach.

Důrazně odmítám, že vedení ČCE trpí „představou nesebevědomých“ jenom proto, že zřetelně mediálně nenavazuje na vžité modely; asi jí není vlastní agresivní průnik do společenského vědomí a chce přinést svědectví o odpovědném životě, který se týká víc dneška než historie.

Ve vzniklé tlačenici na raném prvorepublikovém církevním kolbišti Husa „uchvátila“ nově narozená Československá církev, do níž husitská tradice zapadala potřebněji ve snaze „počeštit“ katolickou reformu a dát svým věřícím autentický „národní“ cíl