RESPEKT 10 / 2002 (4. – 10. 3.), str. 22 (Civilizace), Praha

 

Zdeněk Zacpal

 

Zdejší knižní nabídka už sice snese srovnání se západní, neplatí to ale ve všech literárních žánrech. Zatímco západně od našich hranic nalezneme v knihkupectvích celá oddělení femi­nistické nebo tzv. gender literatury, u nás bylo dosud vydáno jen pár kní­žek nebo příspěvků s touto temati­kou. Většinou navíc pocházejí z anglo­saských zemí, a ke čtenářům se tak nedostává ucelený obraz feministic­kého hnutí. Jednou z nedávných vý­znamných událostí na evropském kontinentu se stalo francouzské vy­dání knihy Mezi Východem a Zápa­dem. Její autorka Belgičanka Luce Irigaray, která udává tón feministic­kému myšlení ve Francii a Itálii, nám ukazuje jiný pohled: nevymezuje se ostře vůči mužům a zapojuje se více do dialogu s filozofy.

 

 

Luce Irigaray – Entre Orient et Occident, Paris, Grasset, 26.1.1999, ISBN 2-246 58121 4

 

 

Po otci Irigaray

 

Irigaray neuznává výročí: svůj vlast­ní věk nikde neuvádí, a různé pra­meny tak udávají datum jejího naro­zení buď v roce 1930, nebo 1932. Ži­vot je podle ní nezvratný růst a vzpí­rá se srovnávání, daným stupnicím hodnot. Čas života bývá vždy v jis­tém ohledu cyklický obdobně jako ženská sexualita, fáze měsíce či roč­ní doby. Na Západě byl však čas pod­řízen patriarchálnímu řádu mužů, kteří nahradili přírodní a kosmické rytmy vlastními obřady a rituály: nastolili historii s válkami, nepořád­kem, entropií a chaosem. Irigaray se považuje spíše za teoretičku sexuál­ní diference než za feministku a nestahuje se do pozice výlučné obrany ženských práv. Má víceoborové vzdě­lání: získala mimo jiné doktoráty z filozofie a z lingvistiky a nyní pra­cuje jako vedoucí výzkumná pracovnice v pařížském Centre de Recherches sur les Arts et Langage. Obdob­ně jako mnohé feministky kvituje tendenci k rovnoprávnosti a zákon­né ochraně práv ženy, ale zároveň se bojí současného stírání mystéria rozdílů mezi pohlavími. Jde jí o zharmonizování ženských i muž­ských prvků ve společnosti i mezi­lidských vztazích: sama je prý ráda, když ji oslovují jejím ženským jmé­nem Luce stejně často jako jejím pří­jmením po otci – Irigaray.

Po absolvování psychoanalytických kurzů pracovala Luce jako te­rapeutka se starými duševně ne­mocnými lidmi. Zde se setkala s pro­blémem odlišnosti jazyka žen, který se nedá z jazyka mužského odvodit, neexistuje ani jazyk, který by byl neutrální. Odlišnosti jazyka odpoví­dá odlišnost mužské a ženské sexua­lity. Ženská sexualita není na rozdíl od mužské omezena na jeden orgán, je rozptýlena po celém těle. Západní duchovní mužská, tzv. falogocentrická, tradice se snaží přemáhat tělo a podřídit je duchu: tělo pak bývá zapomenuto a redukováno na pár základních potřeb nebo na sexualitu jakožto prostředek reprodukce. Za­tímco k mužské erotice náleží po­hled, ženská sexualita upřednostňu­je dotyk. To podle Irigaray současné společnosti chybí: ženský systém mnohočetnosti a plurality by mohl vést k rozpouštění hranic mezi lidmi v oblasti sexuality, denním životě a konečně i k rozmazání vlastnictví.

 

Chrámové více než tisícileté plastiky v Khadžuráhu v severoindickém státě Madhjapradéš

 

 

Místní tradice Evropy

 

Tyto názory Luce přivedly jednak k některým levicovým politickým proudům a také k hledání inspirace mimo Evropu. Ve zmiňované poslední knize se Luce svěřuje, že ji zauja­ly indické tradice, spjaté s původním předpatriarchálním indickým oby­vatelstvem i některými bráhmany a jogíny. Filozofie je tam prakticky zaměřená na šťastný život jednotliv­ce v harmonii s živým vesmírem, individuace jednotlivců a svoboda myšlení ještě neznamená egoismus a božstva nejsou výlučně mužská. Irigaray začala cvičit jógu a praxe správného dýchání jí prý umožnila nový pohled na stereotypy myšlení a jednání Západu.

Výjevy z chrámu Arunáčaléšvara města Tiruvannamalai v jihoindickém státě Tamilnádu

Západní filozofii svět jakožto živý organismus ani sexuální diference nezajímá. Západ založil racionalitu k ovládnutí přírody, lidskou přiroze­nost chápe jako nutné zlo a pokouší se ji alespoň rozpustit v co nejab­straktnějších kategoriích: v pravi­dlech lingvistiky, filozofických po­jmech, vědeckých kritériích, práv­nických normách, náboženských dogmatech. Předpokládá se, že myš­lení dokáže beze zbytku vše zachytit a vyjádřit, pravda bude tudíž jednou provždy daná a dialogu už nebude zapotřebí.

Lidem bývají autoritativně před­kládáni mrtví klasikové k opakování, a Luce proto vidí psaný text přede­vším jako prostředek konzervace pat­riarchální společnosti – na rozdíl od Jacquese Derridy by ji ani nenapadlo přiznat textu osvobozující potenciál, který by dával lidem volnost vlastní­ho výkladu. Při praktikování jógy Lu­ce zjistila, že čím méně nebo hůře lidé dýchají, tím více mluví, nenasloucha­jí druhému a uchylují se ke kultu, k mrtvé liteře a k dogmatům. Západ­ní člověk se vyvíjí skrze konflikty, učí se především zacházet s nástroji a vzdaluje se životu a vlastní přiroze­nosti. Tohle zvládnou dobře muži: prohlásí se za mistry duchovna, upřou je ženám a ponechají jim jen úkol plodit potomstvo. Přitom se dá tělo kultivovat zároveň s duchovnem. Sexuální touha je něčím autonom­ním, nedá se nahradit a uspokojit prací. Plození dětí by mělo nastoupit teprve jako ovoce svobodné kultivova­né lásky mezi ženou a mužem.

Myšlenkové kořeny Evropy v jejím zrcadle vypadají tragicky i směšně a Luce dokáže ozřejmit,jak si je mno­ho zdejších nesmiřitelných ideologic­kých odpůrců ve skutečnosti podob­ných jak vejce vejci. Evropský člověk měl dosud málo příležitostí se na sebe nezaujatě podívat už proto, že během nejdelších časových úseků evropské historie mu za to od mnohých jiných Evropanů či různých ideologických dohlížitelů hrozil trest smrtí. Během staletí si však Západ přece jen stačil vytvořit vůči vlastním zhoubným ten­dencím více protilátek než některé rozvojové země, do nichž bývají jeho výplody zhusta exportovány. Proto jsou náhledy Irigaray namístě nejen v dialogu mezi Východem a Západem, ale i mezi Severem a Jihem.

 

 

Autor je tlumočník a překladatel.